THU - 29. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Na stadionu panuje chaos. Všude jsou reportáže a hráči. Lidé křičí, a pak je tu ochranka areálu. Můj průkaz na catering mě dostane daleko, ale ne dost daleko. Kousek od šaten mě zastaví ostražitý strážce.

„Jsem jeho kamarádka,“ křičím vztekle. Drew. Drew.

„Ty a všichni ostatní, zlato. Dej nám pokoj a nech doktory, ať se na něj v klidu podívají.“ Strážný se pohne, aby zavřel dveře, když vtom spatřím Graye těsně za nimi.

„Grayi Graysone! Grayi!“ křičím.

Zastaví se a zamračí se škvírou v zavírajících se dveřích.

„Prosím, Grayi!“

Gray se stále mračí, když se belhá dopředu a rameny míjí strážného. Jakmile je dostatečně blízko, chytnu ho za paži. Jeho kůže je studená a pokrytá potem. Vedle mě je jako dům, stěna bílé a červené v jeho chráničích a uniformě. Jeho výraz je pochmurný, vyděšený, a to mě děsí ještě víc.

„Je v pořádku?“ Zalapám po dechu. Mé sevření jeho paže se napíná.

Grayovi pracuje hrdlo, a když promluví, je to skřehotání. „Má zlomenou nohu. Ošklivě.“

„Ach, Drewe,“ zašeptám. Jeho sezóna skončila. Možná i jeho kariéra. Bolí mě to. Objímám si rukama střed těla a hledám Grayovu tvář. „Můžeš mě k němu dostat?“

Grayovy modré oči se naplní podezřením. Jako by si právě vzpomněl, že jsem nepřítel. Nevím, kolik mu toho Drew prozradil, ale nemůže to být dobré.

„On nepotřebuje takové rozčilování. Jestli jsi tady, abys čuměla...“

„Jdi do prdele.“ Plácnu do masivního ramenního polštáře. „Seru na to, že jsem tady kvůli tomu.“

Zkřiví obličej a udělá krok do mého prostoru. „Proč jsi tady? Chovala ses k němu hrozně.“ Musela jsem si odfrknout, protože se ušklíbne. „Jo, vím to. Předtím jsi ho nechtěla, tak proč jsi tady teď?“

„Protože jsem...“ Vyschne mi v ústech. Tohle Grayovi neřeknu. Jen Drewovi. Ale Gray mi dělá díru do hlavy a on je jediný, kdo mě může přivést k Drewovi. „Záleží mi na něm.“ Je to pravda, ale ne celá. „Nevím, jestli mě potřebuje, nebo mě dokonce chce vidět. Ale někoho potřebuje. Je sám a trápí se a já...“ Zadrhne se mi dech. „Chci, aby věděl, že jsem tady. Pro něj. Nechci, aby se teď cítil sám. „

Gray se na mě dívá snad celou věčnost a pak svěsí ramena. „Podívej, nikoho k němu teď nepouštějí, jen trenéry. Vezou ho do nemocnice. Běž domů,“ jeho pohled mi přejíždí po přední části těla a já si uvědomím, že jsem celá od medové hořčice a barbecue omáčky, „dej si sprchu a já tě vyzvednu. Můžeme jet spolu.“

***

Opustit Drewa je jedna z nejtěžších věcí, které jsem musela udělat. Než jsem se vrátila domů, třásla jsem se.

O hodinu později už sedím v Grayově autě a míříme do nemocnice.

Naše ticho je trapné a tíživé. Vím, že mě Gray nemá rád, a nejsem nadšená z toho, proč mě nemá rád. Pocit viny mi leží na hrudi jako cihla.

„Mýlila ses v něm,“ řekne nakonec Gray.

Vymotám se ze svého bdění z okna. A pokračuje, když se na něj tázavě podívám. „Drew s nikým nespí. Jako že nemá náhodný sex. Už nějakou dobu ne.“

Musím vypadat skepticky - a přiznávám, že jsem trochu v šoku - protože Gray pokrčí rameny. „Jo, pár let trochu divočil. To jsme dělali všichni. A jo, holky na něm visí. Ale to je všechno, co dělají. Visí tam.“

„Z dobroty srdce,“ nemůžu si pomoct, ale musím říct. Představa nekonečných kandidátek na reklamu na zubní pastu, která mi tančí v hlavě, mi to všechno trochu ztěžuje.

„Ne,“ řekne Gray s přehnanou trpělivostí. „Spíš je příliš líný a příliš povolný na to, aby je někam poslal. Možná si s nimi občas zablbne, ale nesouloží s nimi.“ Gray si odfrkne, když zvednu obočí. „Nevěř mi. Ale je to pravda. Trenér nám neustále vtlouká do hlavy poučky o bezpečném sexu. Drew je hvězda a lidi udělají šílené věci, aby se svezli. Musí si dávat pozor na falešná obvinění z těhotenství, potenciální výkřiky o znásilnění, kraviny, které většina vysokoškoláků nikdy neřeší. A taky...“

„No a co?“

Gray se poškrábe za uchem. „Spálil se. Na začátku prvního ročníku. Jenny,“ to z něj vypadne jako sprosté slovo. „Drew a Jenny spolu byli od konce druháku. Chtěla se vdát.“

„Když jim bylo dvacet?“ Prakticky vykřiknu. „To je šílené.“

Přikývne, jako bych kázala sboru. „To jí řekl Drew taky. Ale Jenny se chtěla pojistit. Že se s nikým nevyspí, že si nenajde jinou holku, jako by to byl aspoň trochu Drewův styl. Když Drew řekl, že ne, že jsou moc mladí. Dala mu ultimátum a on odešel.“

„No, je to jistě nešťastný příběh...“

„O týden později,“ vložil se do toho Gray, „Jenny vyprávěla každému, kdo ji poslouchal, jak ji Drew odkopl, protože byl vystresovaný z fotbalu. Že se bál prohry. Že jeho ruka 'trpěla' po každém tréninku. Ukazovala lidem jejich textové zprávy. Vybrané, které zkreslovaly pravdu pro její účely.“

„Ta mrcha.“

Grayův výraz se ošklivě změní. „Řekla jsi to sama. A oni poslouchali. Tisk. Ostatní týmy. Odhalíš náznak slabosti a oni se na tebe vrhnou. Drew byl pranýřován během každého zápasu. Teď musí u každé holky, se kterou je, přemýšlet, jestli ho neprodá.“

Vyčerpaně klesnu zpátky do koženého sedadla. „Proč mi to všechno říkáš?“ Podívám se na Graye. „Neměl bys mu spíš krýt záda, a ne mi prozrazovat jeho tajemství?“ zeptám se.

„Já mu kryju záda. Musíš vědět, že není hráč. A jestli ti jde jen o tohle...“

„Jsou věci, které o mě Drew také neví,“ odseknu, ale pak se zarazím. „Nebudu ti je říkat. Ale on je pro mě víc než jen...“

„Šukačka?“

Tvář mi vzplane. „Vážně? To jsi mi vážně právě řekl?“

Zasměje se. „Stálo mi to za to, abych viděl, jak se kroutíš.“

***

Zatímco Drew si nechává zresetovat kost, sedíme s Grayem v hale. O kus dál se jako přízraky potloukají všudypřítomné skupinky holek, které očividně čekají na zprávu o Drewovi. Když nás zahlédnou, zašklebí se a já protočím oči.

„Promiň,“ řekne jedna z nich a její hlas není zdvořilý. „To ty jsi velká zrzavá slepice?“

Tvář mě pálí. Vedle mě si Gray mumlá něco zralého pod nosem a tře si velkou rukou oči. Takhle mi lidé říkají? Iris s Georgem mě chránili, drželi mě dál od sociálních sítí, ale vím, že se o tom mluví. Většinou ošklivě.

Pomalu se otočím. Jsou tam čtyři. Opálené, hubené, samolibé.

„Ne,“ řeknu. „Já jsem Anna Jonesová.“

Těžká oční linka se usměje. „Jo, to je fakt. Nemůžu uvěřit, že jsi tady. Není to trochu ubohé? Drew ti dal kopačky.“

Gray se na sedadle pohne a zavrtí se. Zůstávám kamenně nehybná. Je toho tolik, co bych mohla říct o tom, kdo a co je v tomto scénáři ubohé. A ano, jedna moje část cítí známou horkou tíhu ponížení a chce se před ní schovat.

Ale zhluboka se nadechnu a věnuji se tomu, co je tu opravdu důležité. „Vážně, co je s tebou? Dala jsem ti snad nějaký důvod k tomu, aby ses ke mně chovala jako mrcha? Víš co,“ řeknu, když otevře pusu, „je mi to jedno. S vámi všemi jsem skončila. Jdi do hajzlu. Jděte do hajzlu, vy létající opice! Leťte!“ Udělám rukama rozmáchlé pohyby, až všichni zrudnou a odcházejí, přičemž si pod nosem mumlají různé urážky.

Vedle mě se Gray směje do pěsti. „Ženy jsou zlé.“

„Ženy jsou úžasné,“ odpovím a nedívám se na něj, protože jsem pořád ještě podrážděná. „Jen jsi byl příliš vystaven tomu nejhoršímu z našeho pohlaví.“

Zabručí na znamení uznání a mlčky čekáme. Než je Drew v klidu ve svém pokoji a jsou povoleny návštěvy, jeho trenér už dorazil a stojí jako gryf a blokuje vstup k Drewovým dveřím. Když mě Gray doprovodí k Drewovu pokoji, jeho trenér vykročí vpřed. Napůl očekávám, že si zahraje na Gandalfa a prohlásí: „Neprojdeš!“

Což v podstatě udělá, i když jeho projev má jižanskou zdvořilost, která ránu zmírňuje. „Je mi líto, mladá dámo, ale žádné návštěvy. Bude lepší, když půjdete domů.“

Naneštěstí pro něj nemám na společenskou zdvořilost moc náladu. „Neodejdu, dokud neuvidím Drewa. Může mi říct, abych odešla, pokud bude chtít.“

Trenér je velký muž, a když zkříží ruce na prsou a zapře se nohama od sebe, zablokuje celé dveře. „Drew není v pozici, aby o tom rozhodoval. Dělám to za něj. Vy dovnitř jít nemůžete.“

Příjemně se na trenéra usměju, jako bych měla všechen čas na světě. „Nejsem ani jeden z vašich hráčů, ani vaše dcera. Nemáte žádnou pravomoc mi říkat, co smím a co nesmím.“

„Podívejte, mladá dámo...“

„Nepoužívejte,“ přeruším ho, „na mě znovu ten misogynní, povýšený přívlastek. Můžete mi říkat Anno nebo slečno Jonesová, chcete-li být formální. Ale 'mladá dáma' je mimo mísu.“ Zvednu na něj obočí. „Ledaže by se vám líbilo oslovení 'starý pán', což by byla rovnocenná urážka.“

Gray si po mém boku několikrát rychle odkašle, ale já ho nešetřím pohledem. Drewův trenér na mě zírá, jako by mi narostly dvě hlavy. „No,“ řekne poněkud přiškrceným hlasem, „myslím, že jsi mě postavila na správné místo.“

„Já se nesnažím o nic jiného než dostat se k Drewovi.“

„Trenére,“ vloží se do toho Gray, „je to Drewova holka.“

Drewova holka. Ne tak docela. To taky bolí.

„Myslíš důvod, proč hraje jako raněný.“ Oči trenéra Smithe mě tvrdě sledují, až se mi chce uhnout.

„Což znamená, že se nejspíš bude cítit mnohem líp, když uvidí ji než nás,“ řekne Gray.

Chci ho obejmout, i když si nejsem jistá, jestli má pravdu.

Trenér Smith si zřejmě myslí totéž.

„Jdu tam,“ řeknu. „Zkuste mě zastavit a bude to ošklivé.“

Tentokrát Grayův potlačovaný smích není tak úspěšný. Trenéru Smithovi se zvedne obočí, ale ustoupí stranou. „Když jste tak neodbytná. Jak chcete.“

Když se přiblíží ke dveřím, pohnu se k nim. „Ale jestli uslyším nějakou hysterii, přehodím si vás přes rameno a odvedu vás odsud, slečno Jonesová.“

Musím milovat muže, který chrání své hráče, jako by byli jeho vlastní. Přikývnu a pak otevřu dveře do Drewova pokoje.

Když vejdu dovnitř, udeří mě do tváře chladný vzduch a vůně antiseptik. Při zvuku otevírajících se dveří otočí hlavu, ale je to neúspěšný pohyb a rychle odvrátí zrak. Jeho postel je na konci vyvýšená, takže zlomená noha může spočívat výš než hlava. Slábnoucí sluneční světlo mění okno v oranžové plátno a proti němu je Drewův profil ostrý a čistý. Vějířky jeho řas se dotýkají zlata, jak mrká. Ale zbytek jeho tváře je klidný. Tak nehybný. A i když je to velký chlap, nemocniční lůžko ho zmenšuje.

Nehýbe se, když jdu blíž, ale rychle polyká a vydává v hrdle řadu cvakavých zvuků. Chřípí se mu rozšíří a zachvěje se. Tak moc se snaží nepovolit. A mě to ničí.

Nedonutím ho otočit se, ale obejdu postel na jeho dobrou stranu. Abych se mu postavila čelem. Cvakání v jeho hrdle je stále hlasitější. Nasává vzduch nosem. Bože, je bledý a potlučený.

„Drewe.“ Můj hlas je tichý a jeho spodní ret se zachvěje. Jeho pohled těká kolem, jako by nevěděl, kam se dívat, a chystá se zlomit.

Klesnu vedle něj a on se roztřeseně nadechne. Zavrtí hlavou, jako by chtěl říct ne, ne, ne, a jeho tvář je čím dál červenější. Jemně ho pohladím po tváři. Drewovy oči se přivřou, jak se opírá do mé dlaně, a vytryskne mu slza.

„Zlato,“ zašeptám, plná bolesti srdce za něj.

Unikne mi vzlyk. Padne ke mně, hlavu mi zaboří do prsou a rukama se chytí zadní části mé košile. Přitisknu ho k sobě, když se uvolní. Ty přerývané zvuky, jeho plnohodnotné vzlyky, mě drásají. Svíjím se kolem jeho trupu a chráním ho tím málem, co mám, když pláče.

Neřeknu ani slovo, nesnažím se mu říct, že je to v pořádku, protože teď to v pořádku není. Můžu mu jen vjíždět prsty do vlasů, hladit ho po širokých zádech a pomalu ho kolébat. Jeho sevření mé košile mě pevně táhne, jako bych byla jeho záchranným lanem. A já se k němu přitulím blíž, aby mě cítil celou. Jsem jako zeď. Nikdo se teď skrz mě nedostane. Budu ho chránit vším, co mám.

Ztrácím pojem o čase a noha mi zdřevění. Ale nestěžuji si. Brzy proti mně ztěžkne. Ale vím, že je vzhůru. Jeho řasy mě šimrají na krku, když zamrká.

„Je mi to tak líto, Drewe,“ zašeptám nakonec a nejde jen o jeho nohu.

A možná to slyší, protože ho opustí roztřesený vzdech. Políbím ho na spánek, na vlhký výstupek lícní kosti, na čelo a celou dobu ho hladím. Jemný dotek podél krku, přes rameno, čelist. „Je mi to tak líto,“ řeknu znovu.

Jeho velká ruka se rozevře a přitiskne se mi na malou část zad. Na krku cítím teplo jeho rtů, jak vdechuje mou vůni.

„Je mi to moc líto, Drewe.“

„Anno.“ Jen moje jméno. Ale slyším v něm klid. A potřebu.

Držíme se teď navzájem. A já se nepustím.