Thorn - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Isabel

Odporný hadr, který mám v ústech, páchne motorovým olejem a hnilobou. Drsný, špinavý dotek na jazyku mě nutí dávit se, ale donutím se uklidnit a dýchat nosem.

V pytli, který mám nad hlavou, je zatuchlý vzduch. Bojuju s plíživým pocitem klaustrofobie, protože se nemůžu pořádně nadechnout.

Nohy mám teď spolu s rukama pevně svázané něčím, co mi připadá jako zipové pásky. Ležím na zadní lavici dodávky. Materiál sedadla je kluzký a já musím mít kolena přitisknutá k sedadlu před sebou, abych nespadla na podlahu. Kromě zvuku motoru, který se vytáčí a zpomaluje, je tu děsivé ticho. Uvědomím si, že žádný z mužů – předpokládám, že jsou to všichni muži – od chvíle, kdy mě unesli, nepromluvil ani slovo.

Jejich mlčení mě děsí nejvíc. Vypadají tak klidně. Tak rozvážní. Ať je to kdokoli, zdá se, že jim vůbec nezáleží na tom, aby ze mě něco dostali. Ani peníze, ani informace, dokonce ani sex. Chovají se ke mně jako k neživému předmětu. Jako balíček, který je třeba doručit.

Ať už po mně chtějí cokoli, připadá jim to jako hotová věc. Už se rozhodli, co se mnou udělají. A já jsem bezmocná, abych se postavila na odpor. Nemůžu se bránit, prosit, ani se pohnout. Nemůžu nic dělat.

Možná už jsem mrtvá, a ani o tom ještě nevím.

Dech se mi zrychluje, jak mi začíná bušit srdce. Bušení v hrudi je tak neodbytné, že mám pocit, že mi prorazí kůži. Přemýšlím, jestli je možné, že z toho strachu začínám dostávat infarkt. Potlačím sténání, dlouze se nadechnu a zavřu oči, chci se soustředit a zpomalit dýchání. Vydržím vteřinu, pak další. Pak stejně pomalu zase vydechnu.

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

Srdce mi začíná bušit o něco méně rychle. Dýchám dál a nutím se soustředit jen na to. Nemyslet na nic jiného. Asi po minutě se začínám trochu uklidňovat. Oči mám stále zavřené, i když mám pytel stále nad hlavou, a snažím se co nejlépe zhodnotit svou situaci. Prohýbám si nohy. Zip kolem kotníků mám utažený, ale krevní oběh je stále v pořádku. Oba sandály mám stále na nohou, podpatek na pravém se ulomil a už je pryč. Ohýbám prsty, které začínají být trochu necitlivé.

Pokusně pokrčím rameny a cítím, jak mě popruh malé tašky tahá za kůži. Když mě svazovali, nikdy mi ji nesundali. To zjištění mi dává jen nepatrný zdroj naděje. Možná, jen možná, se mi podaří zabránit jim, aby si všimli, že mám tašku, na tak dlouho, aby se dostali k mému pepřovému spreji…

Rámem dodávky otřese hlasitá rána, když přejedeme velkou nerovnost. Nemám nic, co by mě udrželo, vyletím ze zadního sedadla a bolestivě dopadnu na podlahu, přičemž se praštím hlavou o něco ostrého. Vydám ze sebe tlumený výkřik bolesti. Přede mnou jeden z mužů zamumlá kletbu. Slyším, jak tělo klouže po čalounění, a pak mě hrubé ruce táhnou nahoru a zpátky na sedadlo.

Přes mlhu bolesti slyším hlas. „Je v pořádku?“

„Drž hubu!“ zasyčí další.

Není to moc, ale stačí to. Dost na to, abych si uvědomila, že ten druhý hlas poznávám.

Je to jeden z tátových mužů. Jeden z Devils. Lazar, myslím.

To uvědomění prořízne pulzování v mé hlavě a najednou mi zaplaví tělo. Na jednu závratnou vteřinu pocítím slabou úlevou, skoro se mi chce smát. Ale pak nad úlevou začne převládat zmatek, následovaný hrůzou. Jsem si jistá, že je to Lazar, nebo se mi to jen zdá? Přece jen jsem zaslechla jen pár slov. A proč by mě tátovi muži kurva unášeli?

Najednou si musím být jistá, že to byl jeho hlas. Musím udělat něco, co je přiměje mluvit dál.

Napnu se a ignoruju bušení v zátylku, připravím tělo na další prudký pohyb dodávky. Jistě, asi o dvě minuty později řidič trochu prudce sešlápne brzdy a já využiju příležitosti a svalím se ze sedadla na podlahu.

Tentokrát to odnesu nárazem na koleno a rameno, takže zvuk mého přistání je hlasitější než poprvé. Bolí to jako svině, což je užitečné, protože ani nemusím nic hrát: Podvolím se a začnu křičet tak hlasitě, jak mi to hadr v ústech dovolí.

„Zatraceně,“ zamumlá někdo a já znovu uslyším šramot, když mě vytahují nahoru. Jakmile jsem zpátky na sedadle, držím se ohnutá a začnu se pohupovat sem a tam. Hrubá ruka sáhne pod kápy a vytáhne hadr. „Co to s tebou kurva je?“ ozve se divoce chraplavý hlas. Poznám, že se snaží zamaskovat svůj tón, ale nestačí to.

„Proč jsi mě nepřipoutal, když jsi nechtěl, abych spadl ze sedadla, Franco?“ Vyplivnu. Chvíle ticha, která mě přivítá, mi napovídá, že jsem se trefila.

„Sklapni,“ zazubí se vedle mého ucha.

Chtělo by se mi brečet, jsem tak vděčná. Ale přiměju se zklidnit hlas, aby se mi netřásl. „Co je to za drama, lidi?“ Pokračuji posměšným hlasem. „Mohli jste se prostě slušně zeptat, víte.“

Jeden z mužů si odfrkne. „Prostě mlč a dělej, co se ti řekne,“ vyštěkne.

„Když už mě chcete odvést k tátovi, proč to prostě neuděláte? Co je to za pytel na mé hlavě? Není to tak, že bych nevěděla, kde je klubovna.“

„Nebereme tě do země Oz.“

Tahle zpráva mě překvapí a vytrhne mě z přemýšlení. Kolem ucha mi zašumí zvuk rozepínajícího se bezpečnostního pásu a já se drsně připoutána, jak se snažím pochopit, co se děje.

Na jeden strašný okamžik mě napadne…

Ale ne. Vím, že můj táta v minulosti provedl svým nepřátelům nevýslovné věci. Zabil nebo nechal zabít víc lidí, než bych kdy chtěla vědět. Přesto by mi nikdy neublížil. Nedokážu si to představit. Jistě, láska mezi námi není zatracená. A já svého otce pravidelně štvu. Většinou to vypadá, že mě považuje spíš za otravu než za cokoli jiného. Ale i kdyby mě nenáviděl, jeho smysl pro rodinu je příliš silný na to, aby mě nechal ublížit nebo zabít.

Mohl by tě ale poslat pryč.

Jakmile se mi ta myšlenka zformuje v hlavě, jsem si naprosto jistá, že se to stane. V žaludku se mi otevře studená jáma hrůzy. Ne! Odolávám nutkání křičet, bojovat, hádat se, protože by to stejně k ničemu nebylo. Kdybych začala křičet, jen by mi ten hadr strčili zpátky do úst. A kromě toho nemůžu říct ani udělat nic, co by je přimělo jít proti otcovu přání. Jestli něco o MC Death Devils vím, tak to, že ani jeden z nich by nikdy neuposlechl přímý rozkaz svého prezidenta. Můj otec má v klubu železnou autoritu. Mohl by komukoli z nich říct, aby si přiložil pistoli k hlavě a zastřelil se, a oni by to nejspíš bez otázek udělali.

„Kam jedeme?“ Zeptám se zbytečně. Můj hlas zní poraženecky a malomyslně a já to nesnáším.

„Do toho ti nic není.“

„Jak dlouho ještě?“ Zkusím to znovu. „Musím na záchod.“

Nikdo se ani neobtěžuje odpovědět.

Jedeme dál mlčky, ten zatracený pytel mám pořád na hlavě, takže vidím kulový. Z nedostatku vzduchu a pohybu dodávky se mi začíná trochu motat hlava. Jednou se zeptám, jestli by mi nemohli aspoň trochu nadzvednout pytel, abych se mohl nadechnout, ale jako bych ani nepromluvila.

Podrážděně funím, posunuji tělo tak, abych se levým ramenem opřela o opěradlo, a snažím se zmírnit napětí ze zipu, který se mi zařezává do zápěstí. Zatraceně, zachází se mnou jako s rukojmím. Až uvidím Oze, řeknu mu, jak hrubě se mnou ti chlapi zacházeli, říkám si bravurně.

Když ho uvidím.

Znovu přemýšlím, kam by mě mohli Devils odnést. Předpokládám, že někam, kde je podle táty bezpečno. Ale hlavně, abych byla z cesty. Oz je poslední dobou opravdu na nervy a v posledních týdnech se to jen zhoršilo. Vím, že klub má nějaké problémy, i když samozřejmě netuším, jaké. Jediné, co vím, je, že ať už se děje cokoli, z mého otce se stal zatracený tyran, co se mě týče. A to natolik, že uznal za vhodné mě stáhnout z vysoké školy, kterou jsem navštěvovala ve vedlejším státě. Ani mi neřekl, že se to chystá udělat, dokud nezaklepal na dveře mého pokoje na koleji se dvěma svými lidmi, aby mi sbalili věci. Přesněji řečeno tři týdny po začátku podzimního semestru. Málem jsem si musela vzít na celý semestr volno. Nakonec se mi podařilo dát dohromady dost online kurzů, abych to prozatím zvládla.

Netuším, proč mě Oz řešil tak, že mě přivedl zpátky domů, místo aby mě nechal na koleji. Ale snažit se z něj dostat informace je jako ždímat krev z kamene. Muži v klubu ženám neříkají, co se děje. Dokonce ani starým dámám nebo dcerám. Říkají, že je to pro naši vlastní ochranu. Ale je to k zbláznění.

Poslední měsíc mě tedy Oz v podstatě drží v domácím vězení, a já ani nevím proč. Pokaždé, když jsem na něj zatlačila, jen mávl rukou a řekl: „To ti nepřísluší vědět. Tvoje věc je poslouchat.“

Už jsem se zmínila, že můj táta je tak trochu neandrtálec?

Zpočátku jsem se ze všech sil snažila být hodná, poslušná holčička – i když je mi zatracených jednadvacet let. Zůstávala jsem doma, dělala si úkoly do školy, a co nejtrpělivěji čekala, až Oz dá pokyn, že se život může vrátit do normálních kolejí. Ale místo toho byl s přibývajícím časem čím dál paranoidnější. A rozzlobenější, kdykoli se snažím zjistit, co se děje nebo kdy mi bude dovoleno vrátit se k normálnímu životu.

Přiznávám, že jsem se trochu zbláznila.

Takže když mi Deb navrhla, že si dnes večer na pár hodin vyrazíme ven, napadlo mě, že to bude neškodný způsob, jak upustit páru. Věděla jsem, že Oz bude v klubovně vyřizovat nějaké záležitosti, a odhadovala jsem, že mám čas minimálně do půlnoci, než bude nějaká šance, že se vrátí domů. A tak jsem jako třináctiletá holka, která se krade do noci oknem svého pokoje, zariskovala a ignorovala tátův přísný příkaz zůstat doma se zamčenými dveřmi.

Vůbec mě nenapadlo, že by mě Oz mohl nechat sledovat. A rozhodně jsem nepočítala s tím, že mě unese vlastní otec.

A teď se chystám zaplatit za to, že jsem ho neposlechla. Stejně jako kdokoli v tátově světě platí za cokoli jiného než za naprostou poslušnost. Ale na rozdíl od Death Devils a jejich přísného kodexu klubové spravedlnosti netuším, jakou cenu budu muset zaplatit.