AKFS - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenka, Budula

Luca

Ještě jsem se nerozhodnul, zda se jedná o velkolepý sen, nebo jestli jsem skutečně vzhůru a vedle mě sedí Santa Claus. Až na to, že vůbec nevypadá jako Santa. Vypadá jako obyčejný muž, i když nádherný.

Vstanu z lavičky a chvíli mi trvá, než ho následuju, zatímco nade mnou ční jeho velká postava. Zřídka kdy ztratím slova, ale s ním se mi to stává. Nabídne mi ruku, já ho za ni vezmu a usměju se, když znovu ucítím teplo.

Dojdeme ke stánku, kde se půjčují brusle a přestože jsem nervózní, že se ztrapním, vím, že se budu bavit.

Magnus se ujme vedení, objedná nám brusle a zaplatí, jako bychom byli na skutečném rande. Pořád se z té představy vzpamatovávám. Dokážeme si zašněrovat brusle a pak, jako nemotorné mládě žirafy vjedu na led. Ze všech sil se ho držím za ruku. Je vtipné, kolikrát jsem tu sledoval lidi bruslit po cestě z práce, ale nikdy mě nenapadlo to zkusit.

Magnus mě drží za natažené ruce. Samozřejmě, že je v bruslení dobrý.

„Říkal jsi, že jsi dlouho nebruslil,“ řeknu s přimhouřenýma očima.

Jeho radostný smích naplní prostor mezi námi, až se mi z toho zatají dech. „Je to pravda, ale možná je to pro mě přirozené.“

„To není fér.“

Hřejivě se na mě usměje a přitáhne si mě blíž. „Odpusť mi.“

„Uvidíme,“ mrknu na něj.

 

Strávíme další hodinu pomalou jízdou po kluzišti. Je to pěkné a rozhodně romantické. Kluziště je lehce osvětlené a jak začne padat sníh, připadám si, jako bych byl v romantickém vánočním filmu.

Kolem projede skupinka dětí, jedno dítě do mě narazí a já ztratím balanc. Právě, když se už už padám na led, se mi Mangusova silná paže omotá kolem pasu a přitáhne si mě k sobě, dokud nejsou naše hrudi přitisknuté na sobě. Chytím se ho za ramena, zahledím se do jeho rozzářených modrých očí a cítím, jako by se čas zastavil a s ním i celý svět.

Magnus mi pohled opětuje s mírně pootevřenými ústy, které mi zahřívají tváře díky jeho teplému dechu.

„Jsi v pořádku?“

Přikývnu a sklouznu rukama na jeho paže. „Jsem.“

„Co takhle přestávka?“

„Ano, prosím.“

Bruslíme zpátky k lavičkám, sedneme si a několik minut pozorujeme ostatní bruslaře.

„Musíš se dnes večer vrátit domů?“

Magnus rychle otočí obličej ke mně. „To je na tobě, Luco.“

Ztěžka polknu, znovu přikývnu a snažím se najít slova. Mám mu říct, že jsem do něj šíleně zamilovaný? Můžu  přiznat, že bych rád věděl, jaké je líbat ho? Nebo dokonce jaké to je cítit jeho tělo přitisknuté k mému?

„Um…“

„Pojďme odtud,“ navrhne tiše. „Znám jedno místo.“

„Dobře.“

Vrátíme půjčené brusle a Magnus mi nabídne ruku. Procházíme londýnskými rušnými ulicemi. Nevím, kam míříme, ale je mi to jedno na tak dlouho, dokud budu s ním.

Vede mě pryč z centra do otevřeného prostoru plného zeleně, kterého jsem si nikdy nevšimnul. Vzhlédnu k němu a usměju se, když vidím jeho radostný výraz, ale pak klopýtnu, poté, co mě zaplaví zvláštní pocit. Jako by vzduch na chvíli zhoustnul, ale teď už je zase normální. Zvláštní.

Jakmile odtrhnu pohled od muže vedle mě, spadne mi brada a zatají se dech. „Co to…“

„Vítej ve Vánocích minulých.“

Přede mnou se objeví dům, kde jsem vyrůstal –staví Richard na zahradě nafouknutého sněhuláka, máma stojí na schodech a sleduje ho s šálkem horké čokolády v rukách… a já...

Jsem pořád malý, zabalený v kombinéze, ležím na sněhu a dělám andělíčky.

Oči se mi zalijí slzami. To byly naše první Vánoce poté, co se Richard s mámou vzali. Byl jsem příliš malý, abych si to pamatoval, ale viděl jsem fotky.

„Tohle je úžasné, Magnusi.“

„Sleduj.“ Švihne zápěstím a scéna před námi je nahrazena jinou.

Tentokrát jsme v domě. S mámou zdobíme cukroví u ostrůvku, zatímco Richard zpívá vánoční písničky a zdobí girlandami zábradlí u schodů. Tady už jsem mnohem starší, asi kolem deseti, nebo tak. Z výrazu ve tváři mámy se mi chvěje břicho. Tolik miluje Vánoce. Touha být znovu s ní mi svírá hruď.

„Řeknu ti tajemství,“ poví mi Magnus.

„Co?“

„Louisiny sušenky jsou jedny z mých nejoblíbenějších.“

„Opravdu?“

Přikývne. „Ze všech na světě.“

„Bude na tu skutečnost velmi hrdá.“

Usměje se, pak znovu trhne zápěstím. Tentokrát jsme u dětské nemocnice, kam vozíme dárky. Skláním se a mluvím s malým chlapcem, Christopherem. Zranil se při nehodě na sáňkách a trávil Vánoce v nemocnici. Nemůžu nás slyšet, ale vidím, jak se mu rozzáří tvář, když mu podám dárek. Otevře ho a vykřikne radostí, když uvnitř najde figurku superhrdiny. Obejme mě kolem krku a mě po tvářích stékají slzy.

Při té scéně si znovu otřu oči. Magnus mi stiskne ruku a já přesunu pohled k němu. Usměje se a trhne zápěstím.

Podívám se zpět a znovu jsme v domě rodičů. Tentokrát je dům tichý a já spím na gauči. Magnus se objeví u krbu, otevře vak a pokládá dárky pod stromeček. Hned si mě nevšimne, protože je zaneprázdněný svojí prací.

„Tohle je poprvé, co jsem tě viděl jako dospělého,“ řekne Magnus tiše. „Myslel jsem si, že jsi ten nejneuvěřitelnější muž, jakého jsem kdy poznal. Pořád si to myslím.“

Podívám se na něj, rty má pootevřené, jako by chtěl promluvit, ale žádná slova nevyjdou.

„Tehdy začala má fascinace tebou. Miloval jsem chvíle, kdy jsem tě kontroloval, sledoval, jak postupuje tvá kariéra. Byl jsem tak šťastný, když jsem viděl tebe, Louisu a Richarda šířit během svátků kolem sebe tolik lásky a veselí. Bylo mi smutno, když jsem viděl, jak se to pomalu vytrácí.

„Sleduješ mě?“

„Ne pořád. Musím dělat i jiné věci.“ Usměje se a vypadá lehce rozpačitě. „Doufám, že ti to není nepříjemné.“

„Ne,“ vyhrknu, když najdu svůj hlas. „Vůbec ne. Je to… vážně super.“

Zvedne ruku k mé tváři a ta se okamžitě zahřeje. „Mám tě rád, Luco. Nevím, zda bys mě zvážil jako svoji volbu, ale pokud ano, rád bych se ti dvořil.“

Těžko dokážu uvěřit jeho slovům. „Ty se mnou chceš chodit?“

Přikývne. „Zoufale moc.“

„To bych rád. Já… taky tě mám rád, Magnusi.“

„Báječné.“ Jeho tvář se rozzáří. „Ale nejdřív ti potřebuju říct pár věcí.“

„Poslouchám.“

„Vrátíme se k tobě domů?“

„Jistě.“ Předtím, než může změnit scénu, chytnu ho za zápěstí.

„Děkuju za tuto zkušenost, bylo to neuvěřitelné.“

„To jsem rád.“

Magnus mávne rukou a jsme zpět v parku. Divné. Drží mě za ruku, jdeme zpět do mého bytu a užíváme si vánočního veselí kolem nás. Jakmile dorazíme ke dveřím mého bytu, Magnus náhle zastaví, nakloní hlavu, jako by mohl slyšet něco, co já ne.

„Och ne,“ zašeptá a sevře čelist. Otočí se ke mně se zklamaným výrazem. „Omlouvám se, Luco. Doma nastala naléhavá situace, kterou musím vyřešit. Musím jít.“

Srdce se mi propadne. „Jít?“

Přikývne. „Bohužel ano. Přichází Vánoce.“ Přitiskne si mé ruce k hrudi „Vrátím se tak brzy, jak jen to bude možné.“

„Můžu pomoct?“ Ta slova ze mě vypadnou dřív, než mám čas o nich popřemýšlet.

Magnus nakloní hlavu. „Co tím myslíš? Ty bys… šel se mnou?“

„Je to možné?“

„Ano, ale… nevím, kdy bych tě mohl dopravit zase nazpět.“

Jakmile se ve mně ta myšlenka usadí, nervózně se na něj usměju. „Kde bych lépe mohl najít vánočního ducha, když ne po tvém boku?“

Na rtech se mu pomalu objeví úsměv. „Pokud jsi si jistý?“

„Jsem.“

„No tak se tedy drž. Projedeme se.“