THU - 28. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Jsem tak vděčná za podzimní prázdniny, až se mi chce brečet. Nejenže mě to zbaví nutnosti čelit Drewovi ve třídě, ale potřebuju vypadnout. Poprvé po letech je domov mé matky útočištěm, do kterého chci utéct, jak nejrychleji to jde.

A ještě lepší je, že až tam dorazím, nebudu muset vidět Terrance. Když minulý měsíc máma vyjádřila pochybnosti o prodeji svého domu z dětství, Terrance se rozzuřil a řekl jí, že nemá právo bránit jim v jejich snu tím, že je zbabělá. Máma si uvědomila, že to není její sen, ale jeho. O dva týdny později starý Terry odplouval na Bahamy s ošetřovatelkou jeho čau-čau.

Večeře na Den díkůvzdání se utlumila. Máma často zve lidi, aby ji strávili s námi, svobodné přátele, ty, kteří se nemohli dostat domů k vlastním rodinám. Když jsem byla mladší, protestovala jsem, protože jsem se o ni nechtěla dělit s ostatními dospělými. Ne, když jsem se s pracující matkou vídala jen u večeře.

Jak jsem stárla, začala jsem si vážit zvuku smíchu a zajímavé konverzace při těchto jídlech. Bohužel letos máma nikoho nepozvala. Vím, že je to proto, že by se ptali na Terrance, a rozchod je pro mámu příliš čerstvý na to, aby se s ním vyrovnala. Soucítím s ní. Naprosto. Jenže já bych se raději nechala rozptýlit. Teď jsme tu jen já a máma. A tichý dům.

Vaříme spolu a já se snažím najít něco, o čem bychom si mohly povídat. Konverzace obvykle není problém, ale protože jediné, co chci dělat, je schoulit se do postele a brečet, je to pro mě boj.

Matka vyplňuje prázdnotu a mluví. O své praxi. O své kamarádce Silvii, o které si myslí, že by mohla trpět bulimií. O novém hydratačním krému, který objevila a který zbožňuje. A je to fajn. Kéž by se ta bolestivá, hlodající díra ve mně s každým soustem jídla zaplnila, místo aby se zvětšovala. Kéž by mi bylo teplo, místo aby mi byla zima. Moje zdi už nejsou podepřené. Každou chvíli se můžu převrhnout. Přímo na mámin plyšový turecký koberec.

Dezert si jako vždycky dávám v obývacím pokoji, zatímco jsem schovaná před krbem na staré pohovce Chesterfield, kterou máma loni nechala přečalounit krémovým plátnem. V zápalu přestavby máma také předělala krb na dřevo na plynový, a i když plameny tančí a vypadají vesele, chybí mi vůně hořícího dřeva.

Drewův dům má krb na dřevo. Představuju si ho, jak před ním klečí, skládá dřevo a připravuje troud. Je tam teď? Je s Grayem? Bože, doufám, že ano. Při představě, že je Drew sám, mě fyzicky bolí u srdce. Ukousnu si extra velké sousto dýňového cheesecaku a snažím se jím nezadusit.

„Co se to s tebou děje, Anno?“

Málem nadskočím na sedadle. Nevšimla jsem si, že mě máma zkoumá. I když by mě to nemělo překvapovat. I když se ne vždycky tváří, že mi věnuje pozornost, obvykle tomu tak je.

Přejedu hroty vidličky po tvarohovém koláči. Mohla bych uhýbat, odvádět pozornost, ale říct pravdu je u mámy nejrychlejší cesta. Jako strhnout obzvlášť lepivý obvaz. „S někým jsem se rozešla.“

„To mě mrzí, zlatíčko.“

Moje vidlička se zabodne hluboko.

„Nedostalo se to moc daleko. Nehodili jsme se k sobě.“ Bože, ta lež mě dusí. Chystám se vyzvracet večeři na Den díkůvzdání přímo tady na podlahu v obýváku. Zhluboka se nadechnu. „Ale myslím, že jsem mu ublížila, a mrzí mě to.“ Možná jsem si taky způsobila nenapravitelné vnitřní škody, ale o tom se nemusíme bavit.

Máma moudře nic neříká, jen se zvedne a jde mi udělat šálek espressa. Dává mi dost času, abych ovládla svůj nepravidelný dech a třesoucí se rty. Když se vrátí, jsem vyrovnaná.

„S trochou pěny navíc,“ řekne a postaví přede mě na stůl malý bílý šálek. „Přesně tak, jak to máš ráda.“

„Díky.“ Sytá, hluboká vůně espressa je potřebnou útěchou.

„Mami,“ řeknu po uvítacím doušku, „myslela sis, že můj otec je... no ten pravý? Víš, když jsi ho poprvé potkala?“

Jako obvykle ji zmínka o mém tátovi přiměje k prázdnému a chladnému výrazu. Sama si lokne kávy. „Tvrdá pravda?“

Už od dětství se mě vždycky ptala, jestli chci tu rozředěnou, nebo tu drsnou verzi. Deprimuje mě, když si uvědomím, jak často jsem se ptala na tu lehčí pohádku. Dnes už ne.

„Ta nejprostší,“ řeknu.

„Ani ne,“ řekne máma s povzdechem.

Posadím se. „Tak proč sis ho brala?“

Prohrábne si rukou své umělé vlasy, což je opravdový projev trápení; nikdy by neriskovala, že si je takhle zničí. „Protože jsem chtěla, aby to byl ten pravý. A možná...“ Lehce pokrčí rameny a tmavé vlasy jí sklouznou na rameno. „Možná kdyby zůstal, tak by jím byl.“

Chuť kávy mi zhořkne v ústech. Odložím šálek a skrčím nohy pod sebe. „Ale kdyby to byl ten pravý, zůstal by. A ty bys od začátku věděla, že je. Nebo ne? Chci říct, že by to bylo dokonalé.“ Je to chabý protest, ale samotná představa, že by můj táta mohl přerůst v její pravou lásku, mě mate.

Místnost naplní mámin lehký smích. „Myslíš, že láska nedá práci? Že nepotřebuje růst?“ Vlasy se jí pohupují, jak vrtí hlavou. „Samozřejmě, že musí.“

Se zafuněním se posadím zpátky na polštáře. „Upřímně, mami? Jsem v šoku, že vůbec věříš na lásku.“

„Proč?“ Její oči se zúží do tmavých štěrbin.

„Protože ty...“ Frustrovaně se nadechnu. Nechci jí ublížit, ale moje bezmyšlenkovitá ústa už to rozjela. Teď už to nemůžu vzít zpátky. „Všichni ti muži...“ Odmlčím se a odvrátím pohled. Žár mihotavého ohně mi svírá tváře.

Máminy oči se na mě upírají a ještě víc mě pálí na kůži. „Protože jsem selhala v lásce?“

Otupěle přikývnu. A ona upíjí kávu, zatímco se také dívá do ohně. Ticho přeruší cinknutí jejího šálku o podšálek. „Proč myslíš, že to pořád zkouším, Anno?“ Její jemný hlas tíží smutek.

A když se na ni odvážím podívat, vidím, jak se jí kolem očí prohlubují vrásky.

„Ne, nenašla jsem lásku,“ řekne. „Ne takovou, která vydrží. Zatím ne. Ale někde tam venku je. A bolí mě pomyšlení, že kvůli mým chybám a tápání jsi se stala tak cynickou.“

Celý obličej mě pálí a mám chuť se rozplakat. Do prdele, nikdy v životě jsem tolik nebrečela jako v posledních několika týdnech. Nesnáším to. Nenávidím tu stísněnou kouli lítosti a ošklivosti, která se mi usídlila v útrobách. Přitáhnu si kolena k hrudi a obejmu se rukama. Přesto se stále cítím chladná a nevyrovnaná, jako by mi něco podstatného chybělo.

Mámin hlas zpozorní. „Nerada ti to říkám, ale právě teď mi připomínáš svého otce.“

Je to jako rána do břicha. Prudce vydechnu. „To je pod úroveň. A nefér. Vůbec se mu nepodobám. Vůbec.“ Tvrdě jsem pracovala na tom, abych nebyla jako oni dva.

Rty se jí stáhnou, jak se jí zvedne obočí. Ví, že mi podsekla kolena. Platím za to, co jsem jí řekla. I když si to nechce přiznat.

„No,“ řekne, „on to taky vzdal, když to začalo být těžké. Nikdy to nechtěl zkusit. Jen aby si vybral tu snadnější cestu.“

„Jestli si myslíš, že mi něco z toho připadá snadné,“ zabrousím na ni, „tak se mýlíš.“

Máma položí šálek na stolek. „Možná ano. Ale pořád jsi ve svém trápení ve větším bezpečí, než kdybys šla do neznáma.“

Jsem na nohou dřív, než se nad akcí stihnu zamyslet. „Jdu do postele.“

Nohy se mi zažerou do plyšového koberce a pohánějí mě pryč z matčiných spárů. Její dosah je však daleký a já nedokážu zablokovat její poslední poznámku. „To je v pořádku, Anno. Uteč. Ale budeš se kvůli tomu cítit ještě hůř.“

Někdy svou matku opravdu nenávidím.

***

V sobotu večer se vracím do kampusu a docházím k závěru, že musím dát výpověď. Rozhodnu se tak ve chvíli, kdy otevřu e-mail od Davea a přečtu si rozpis stravování. Jsem přihlášená na zítřejší fotbalový zápas. Co to sakra je?

„Mám rodinné záležitosti,“ vyhrknu, když volám Daveovi. Kromě toho, že je to ta nejtrapnější výmluva na světě, je to naprostá lež. Moje plány na víkend zahrnují upečení velké dávky koláčků, sledování filmu, který nemá absolutně žádnou romantiku, pak zalehnutí pod peřinu a schování se tam, dokud zase nezačne vyučování.

Je naprosto neprospěšný. „Tak to jsi mi měla říct už před dvěma týdny, když jsem sestavoval rozvrh.“

„Nemůžu si vyměnit směnu s někým jiným?“

„S kým? Mám v práci všechny ruce na palubě. Tohle je poslední zápas před play-off.“

Další týmové prohry dostaly Drewův tým do bojů. Něco, co všichni kromě mě berou velmi vážně. Pro Drewa je to jeden z posledních kroků k národnímu šampionátu. Na prchavý okamžik mě napadne, jak se cítí, jestli je nervózní. Pak si vzpomenu, že jsem si zakázala na Drewa myslet. Co se týče zbytku světa, je to jediné, o čem mohou mluvit. Vzrušení ze zápasu a diskuze o šancích týmu bzučí po kampusu už několik týdnů.

Daveův tón má k soucitu daleko. „Promiň, ale máš smůlu.“

A tak během Drewova zápasu uvíznu v luxusní lóži.

Do prdele.

Obvykle je to dobrá práce. Luxusní lóže je vytápěná, zatímco všichni pracující venku mrznou. Já prostě musím připravit bufet a vinárnu a pak je udržovat v čistotě. Jenže se nevyhnu tomu, abych viděla zápas. Nebo ho neslyšela. Z reproduktorů se ozývá naše univerzitní sportovní rádio a informuje mě o Drewových pokrocích, zatímco já se snažím soustředit na práci.

Univerzitní hlavouni a jejich přátelé odpočívají, cpou se a vyjadřují svůj názor na Drewa a jeho spoluhráče.

„Grayson vypadá dobře,“ říká jeden z nich. „Ale Baylor je mimo. Nevím, na co sakra myslí - hoď ten zatracený míč, chlapče!“

Mám chuť tomu člověku říct, ať drží hubu, nebo ať jde na hřiště a hraje sám. Ale držím jazyk za zuby.

„Je volný. Johnson je volný. Házej... Sakra!“

Místnost sténá, když hlasatel v rádiu ohlásí nedokončení zápasu. Nemůžu si pomoct, ale podívám se. Drew, skutečný muž i jeho dvojník v televizi, má ruce v bok a dívá se na trávník. Zřetelně pronese zralou kletbu a pak se otočí ke svému týmu.

„Posledních pár zápasů byl mimo,“ trvá na svém pan Vševěd.

A i když chlapík vedle něj o tom mlčí, stejně ho slyším mumlat: „Problémy s pipkou.“

Zasraný prase.

Ale, bože, to si lidi myslí? Zvedá se mi žaludek.

Asi ano, protože to prase není jediné, kdo si stěžuje, že Drew je mimo hru. Hlasatel v rádiu mluví o tom, že Drew už asi měsíc není ve své kůži. A jak se musí vzpamatovat, protože tahle hra je brutální.

A taky že je. Při každém Drewově úderu se mi soucitně svírá celé tělo. Box je dost blízko na to, abych slyšela nárazy masa na maso, chroptění. Soupeřův tým, zkurveně velcí surovci z Alabamy, buší do Drewa a jeho kluků.

Grayson po obzvlášť krutém sundání kulhá, očividně se snaží otřepat, a Drew se zvedá pomaleji pokaždé, když se na něj obrana vrhne. Ale drží se pohromadě. Vyhrává, i když ho to očividně stojí všechno.

Když se blíží poločasová přestávka, jsem nervózní. Bolí mě za krkem a dokážu si představit, jak se cítí Drew. Do mysli se mi krutě vtírá živá vzpomínka na jeho bok a trup, modrý a černý od modřin. Líbala jsem ho a olizovala po jeho potlučeném těle. A on mi vplétal prsty do vlasů a držel mě u sebe, jako bych byla to jediné, na čem záleží.

Pravda se přes mě převalí jako vlna a já jsem vcucnuta jejími následky. On je to jediné, na čem záleží. Věděla jsem to, ale až dosud jsem si nikdy úplně nedovolila pocítit prázdnotu jeho ztráty ve svém životě. Ten pocit je tak těžký a silný, že se málem zapotácím.

Když se vracím do maličké kuchyně pro další talíř kuřecích prstů, v očích se mi zalesknou slzy. Slepě zírám na lepkavou káď s barbecue omáčkou a tělo mi otupí, když mi hrdlo zaplní knedlík, který hrozí, že mě zadusí.

Stala jsem se vším, z čeho mě kdy obviňovali, nickou, stínem, který ze strachu před odsouzením vyhledává temná zákoutí. A udělala jsem si to sama, věřila jsem tomu, jak mě ostatní vnímají, nahrávala jsem jim a schovávala se, jako bych nebyla dost dobrá. Nejhorší na tom je, že jsem si myslela, že dělám pravý opak, že jsem silná a kašlu na to.

Taková blbost. Když už, tak mi na tom záleží až moc. Záleží mi na názorech špatných lidí, zasraných lidí bez tváře, kteří pro mě nikdy nebudou nic znamenat, a přesto jsem se krčila ze strachu, co si myslí.

„Bože.“ Pěstí udeřím do desky kuchyňské linky. Opřu se rukama o pult, kolébám se sem a tam a mrkám proti slzám. Nemůžu tomu uvěřit. Byla jsem tak hloupá. Tak slepá. „Bože.“

Ve venkovní místnosti jásá dav při hře. Prudce se nadechnu a hřbetem ruky si otřu oči. Zmocní se mě zvláštní pocit lehkosti. Ramena se mi zvednou. Ale hluboko v hrudi mě stále bolí. Ta díra tam pořád je.

Drew. Jen on může tu prázdnotu zaplnit.

Po skončení hry půjdu za ním. Všechno mu řeknu. Budu-li muset, poprosím o další šanci. Mohli jsme být tak dobří. Bylo nám spolu tak dobře. Jen jsem byla příliš velký zbabělec, než abych tomu věřila.

Když se vracím do boxu, cítím se zničená, ale klidnější, jako bych probrečela celou noc, ale konečně popadla dech. Hra opět pokračuje a diváci se usazují.

Chystám se položit talíř na stůl, když se to stane. Jako bych cítila, jak se ke mně plíží nebezpečí. Otočím hlavu k oknům širokého talíře právě ve chvíli, kdy muži a ženy v lóži začnou křičet. Všechno se zpomalí. Můj pohled se zúží na mohutného linebackera, který do Drewa naráží, sundává ho nízko a do strany, zatímco z opačné strany se na něj řítí další surovec.

Drew padá k zemi. Má špatně postavenou nohu, trčí mu v podivném úhlu. A křičí. Je to zvuk syrové agónie. Rozléhá se lóží i stadionem. Vyrazí dech řvoucímu davu a vytvoří mrtvé ticho.

Talíř se rozbije o podlahu v rozsypaných kouscích smaženého kuřete. Někdo se otočí a pohlédne na něj. Já už utíkám z místnosti.