AKFS - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenka, Budula

Magnus

ZATÍMCO se Luca převléká ložnici, prohlížím si jeho byt. Vůbec se nehodí k muži tak plnému světla a laskavosti, ale stejně jako mnoho jiných před ním, tíha světa nahradila radost ze svátků.

Přejíždím prstem po hřbetech knih na poličce. Většinou jde o klasiku, nějaké sci-fi, ale kniha, kterou jsem mu dal já, je položena na vrchní polici jako jediná za ochranným sklem. Věděl jsem, že ji bude opatrovat jako poklad. Vedle ní je glóbus, který jsem mu dal před lety.

„Jsem připravený.“

Otočím se za zvukem Lucova hlasu. Má na sobě svetr v námořnické modři, který se hodí k jeho džínům a černým botám.

„Je to dobrý pro to, co budeme dělat?“

„Ano.“

Luca se ke mně přiblíží se zvědavým výrazem ve tváři. „Dobře, tak co budeme dělat?“

„Půjdeme ven a navrátíme ti radost z Vánoc.“

„Veď mě.“

Jde za mnou do foyer, kde si oblékneme kabáty a vyrazíme ven.

„Jak ses sem dostal?“

„Magie.“

Uchechtne se. „Dobře. Je chůze v pohodě? Jinak nám můžu zavolat odvoz.“

„Chůze je fajn. Nejsi daleko od centra.“

„Ne, nejsem.“

Jak se procházíme, téměř cítím, jak mu v mysli naskakují otázky. „Ptej se na cokoli chceš.“

Tiše se zasměje, zvedne bradu a podívá se mi do tváře.

„Proč vypadáš tak… mladě?“

Znovu se uchechtnu. „Jsem mladý. Ne podle smrtelníků, ale v mém světě jsem sotva dospělý.“

„Opravdu? Vypadáš tak na čtyřicet.“

„Jo. Stárnutí je v Sinterborgu pomalejší. Můj skutečný věk, v měřítku, kterému bys rozuměl, je zhruba čtyři sta.“

„Let?“

„Ano, let. Moji lidé, my, jsme nesmrtelní. Nikdy nezemřeme, ale vláda vánoční magie prochází přes generace, abychom si mohli užít i život mimo odpovědnost.“

Luca rychle zamrká. „Um… dobře. Takže nejsi pořád Santa?“

„Vůbec ne, přede mnou byl můj otec, před ním jeho otec. Předtím bratr jeho otce. Vždy se dědí v mé rodové linii.“

„Oh, takže musíš mít syna?“

„Ne, není to stejné jako rod u smrtelníků.“ Kopnu do kamene, co nám stojí v cestě. „Jde to po všech mužích v naší rodině. Po mě moc přejde na dalšího v mé linii. V hlavě mi zacinká blížící se termín, ale pro teď ho odsunu. Jsem tu, abych si užil Lucu.

„Zajímavé.“

„Jo, už jsem Santou skoro čtyřicet let.“

„Jak dlouhé je vaše funkční období?“

„Staletí.“

V tuto chvíli svraští obočí. „To je dlouho.“

„Ano, ale je to čest, které si hluboce vážím. Co by bylo lepší, než přinášet radost a štěstí všem lidem po celém světě? Znáš ten pocit, když někomu dáš dárek a tomu člověku se rozzáří tvář?“

„Ano.“

„Tak si jich představ miliardy.“

„To musí být úžasné.“

„Taky že je. Výzva je…“ odmlčím se, nejistý, kolik toho mám prozradit.

Luca do mě štouchne. „Co?“

„Najít si životního partnera je těžké. V mé vesnici jsou omezené možnosti.“

Znovu se zamračí. „Jo a normální člověk pravděpodobně není povolen.“

„Ale je.“

Pohlédne na mě těma svýma krásnýma očima. „Jak?“

„Magie, Luco. Kdybych se zamiloval do smrtelníka, mohl bych ho vzít sebou.“

Přikývne, očividně přemýšlí nad mojí odpovědí. „A už se to někdy stalo? Zamiloval ses do smrtelného muže?“

„Ne. Nikdo mě nezaujal.“

Moje odpověď změní jeho energii tak silně, že cítím, jak mnou prochází. Musím to napravit. Natáhnu se po jeho ruce a zatáhnu za ni, aby se zastavil. „Dokud jsem nepotkal tebe.“

Zkoumá mé oči. „To myslíš vážně?“

„Myslíš, že navštěvuji hodně mužů po celé planetě, nebo jen tebe? Myslíš, že vybírám tak perfektní dárky pro každého, nebo jen pro tebe?“

„Chtěl jsem věřit…“ odmlčí se a kousne se do spodního rtu. „Chtěl jsem věřit, že jsi to dělal jen kvůli mně.“

„Měl bys, protože tak to je.“

Obdaří mě plachým úsměvem a já uvažuju, zda mi to bude stačit do konce života. Myslím, že by mohlo.

„Takže jsi nesmrtelný. Co se stane, když potkáš normálního muže? Nakonec zemře.“

„Máme na to proces. Každý muž, který si mě vybere, se vzdá své smrtelnosti.“

„To můžeš udělat? Jako upíři?“

Zasměju se. „Vůbec ne jako upíři. Nekousnu tě, ani ti nebudu pít krev.“

Luca se zasměje. „To je vše, co mám pro srovnání.“

„Jsme něco jako mocní bohové z legend. Pocházíme spíše z mytologie než z dětských pohádek.

„Takže jako řečtí bohové a bohyně.“

„Přesně. Existuje mnoho říší a království, o kterých lidé nevědí.“

„Takže jsi bůh?“

„Jsem služebníkem bohyně. Považuj mě spíše za krále než za boha.“

Přikývne. „Král Vánoc.“

„Přesně.“

Zabočíme za roh a vstoupíme do té části Lucovy čtvrti, kde se nachází obchody a restaurace. Pohlédnu na něj, hlavu má skloněnou a hluboko v mysli se mi objeví jeho tvář. Dokázal by si mě představit vedle sebe po celou věčnost? I přes to málo, co o něm vím, můžu s jistotou říct, že by byl mnohem lepší volba než Lauge.

Zastavíme se u prodavače, který prodává horkou čokoládu. „Dáme si?“

Luca přikývne a usměje se. „Je. Dnešní večer je chladný.“

„Dva, prosím,“ požádám muže.

„Hned, pane.“ Podá mi dva kelímky. „Šest liber.“

„Peníze, správně.“ Podám kelímky Lucovi, lehce švihnu zápěstím, sáhnu do kapsy a vytáhnu požadovanou hotovost. Podám mu deset. „Zbytek si nechte.“

„Děkuju, pane a Veselé Vánoce.“

„Vám také.“ Lehce znovu trhnu zápěstím a jeho krabice na peníze začne přetékat hotovostí. Slyším, jak zalapá po dechu, když chce přidat peníze ode mě. Usmívám se, zatímco odcházíme.

„Co jsi udělal?“

„Dal jsem těžce pracujícímu muži trochu vánoční nálady.“

Chvíli usrkává čokoládu, než se na mě podívá. „Musí být úžasné přinášet lidem tolik štěstí.“

„Je, ale tuto moc máme všichni. S každým rozhovorem, s naší samotnou existencí, můžeme šířit radost, kterou tento svět tak potřebuje.“

„Pravda.“ Ujdeme kousek cesty, než pokračujeme v hovoru. „Občas ztratíme směr, že?“

„Ano, ale nebuď na sebe tak tvrdý. Váš svět se skládá z mnoha rozptýlení, zatímco můj se točí jen okolo Vánoc.“

„Ale evidentně tě potřebujeme.“

„To ano. Neštěstí je dost, ale děláme, co můžeme, abychom pomohli. Jak bych si přál, aby smrtelníci viděli, jakou výhodu přináší volba míru a rovnosti pro všechny, ale hádám, že moc je přitažlivější.“

Luca se zamračí. „Moc, peníze, pozice. Je snadné jim padnout za oběť.“

Položím mu ruku na záda. „Proto jsem tady.“

Podívám se před sebe a vidím kluziště. „Půjdeme?“

Zavrtí hlavou. „Naposledy jsem bruslil jako dítě.“

„Pro mě už to bude taky dost dlouho. Pojďme si zabruslit společně, poté co dopijeme čokoládu.“

Úsměv rozzáří jeho tvář a na okamžik se ztratím v jeho kráse. Tváře a nos má zčervenalé zimou, oči jasné a zaměřené na mě. Únava, která z něj vyzařovala už je hodiny pryč a je nahrazena Lucou, se kterým jsem trávil roky.

„Dobře.“ Řekne tiše.

Najdeme si lavičku, na kterou se posadíme a sledujeme ostatní bruslaře. Přímo za kluzištěm je obrovský osvětlený stromek, který v ponuré noci září jako maják, který nám všem připomíná, že se blíží Vánoce. Luca si sedne blízko mě, i skrze naše oblečení cítím jeho teplo. Chci ho držet za ruku, dívat se mu do očí, cítit tlukot jeho srdce, jak tluče v souladu s mým. A nejvíc ze všeho ho chci líbat, držet ho ve své posteli a uctívat jeho tělo, říct mu o všech snech, které jsem měl od chvíle, kdy jsme se potkali. Chci, aby byl můj.

Odloží kelímek na lavičku a zatřese rameny. „Jsi připravený natlouct si zadky?“

Uchechtnu se. „Jdeme na to.“