Thorn - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Isabel

Muž, kterému Thorn říká Beast, přichází s velkou růžovou taškou. Má ji nacpanou a přehozenou přes rameno. Je to zvláštní představa: je to jeden z nejvyšších mužů, jaké jsem kdy viděla, a naprosto mohutný, se svaly, které vypadají, jako by ani nebyly z lidského masa, ale z nějakého tvrdého, nepoddajného materiálu. Pamatuju si jeho tvář a hluboký barytonový hlas z dřívějška. Ale když mě Death Devils předali Lords of Carnage, byla jsem tehdy příliš vyděšená a zmatená, než abych mu věnovala pozornost, až teď.

Beast položí růžovou tašku vedle mě na pohovku. Pak mi odváže nohy od židle a zvedne se do své plné výšky. „Gunnerova stará říkala, že doufá, že myslela na všechno, co budeš potřebovat,“ zabručí. „Říkala, ať jí dá Thorn vědět, jestli chceš, aby ti příště ještě něco poslala, když se někdo objeví.“

Beast je skoro jako monstrum – jako nějaká nezelená verze Neuvěřitelného Hulka. Ale i tak se pořád chová laskavěji než Thorn teď ke mně. Přistihnu se, že si přeju, aby mě měl na starosti on, a ne Thorn. Myslela jsem, že spolu tak nějak začínáme na chvíli dobře vycházet, ale přesně v době, kdy se mi podařilo opravit náhrdelník, se z něj zase stal nevrlý kretén. Na pár vteřin mi hruď zaplaví zklamání, ale pak si vzpomenu, že Thorn je můj věznitel, ne přítel. Takže je to vlastně asi požehnání v přestrojení, že mi usnadňuje ho nenávidět.

„Děkuju!“ Řeknu a střelím po Beastovi plachý úsměv. Jdu ke gauči, rozepnu tašku a podívám se dovnitř. Nahoře je hromada oblečení. Vyndám dámské vypasované tričko a podržím ho; vypadá, že mi víceméně padne. Je tam nový balíček spodního prádla, díkybohu, a nějaké džíny a teplé vypadající ponožky. Je tu zubní kartáček, a dokonce i nějaká zubní nit – jako by zubní hygiena byla mou největší starostí jako zajatce tady uprostřed ničeho. Dokonce mi tam dala i mýdlo na obličej a nějaký šampon a kondicionér. Skoro se směju tomu, jak je to ohleduplné; je to něco, co by určitě nikoho z těch mužů ani nenapadlo udělat. Jsem zvláštně dojatá a vděčná, že mám i takové malé pohodlí. Ať už je to kdokoli, kdo tu tašku zabalil, nemůžu se ubránit dojmu, že musí být milá.

Jak se prohrabávám dolů, moje ruka se otře o něco malého a tvrdého, co nedokážu identifikovat. Chytnu se toho a vytáhnu to. Kindle! Dokonce je kolem něj omotaná nabíjecí šňůra. Zapínám ho a vidím, že je plně nabitý a plný knih. Podle eklektického vzhledu knihovny mi Gunnerova stará poslala, svůj osobní Kindle. Šťastně vydechnu a vyšlu tiché poděkování té cizí osobě, která mě možná právě zachránila před šílenstvím z nudy.

Dostávám se na dno tašky a všímám si dalších věcí, které mi moje laskavá cizinka zabalila, když mi dojde, že něco chybí.

„Ale ne!“ Zklamaně zamručím.

„Co?“ Thorn netrpělivě vyštěkne.

„Nejsou tu žádné boty.“

„Na co potřebuješ boty? Vždyť nikam nejdeš.“ Jeho hlas je výhružný.

„Proč se chováš jako blbec?“ Oplácím mu to.

„Aha, takže teď se chovám jako blbec, že jo?“

„Ano, to rozhodně jsi!“ Říkám horkokrevně. „Co jsem ti kdy udělala, že se ke mně takhle chováš? Vedle tebe vypadá můj otec jako Mary Poppins!“

„Jo, kdyby nebylo tvýho zasranýho otce, tak bych tu teď nebyl a nestaral se o tvou ubohou nevděčnou kůži,“ ušklíbne se Thorn podrážděně.

„Ježíši, můžete se vy dva na chvíli přestat hádat?“ Beast nás přeruší. Podívá se na mě, očividně pobaveně. „Chceš, abych požádal Alix, aby ti příště poslala nějaké boty?“

„Ano!“ Řeknu.

„Ne!“ Thorn vykřikne současně.

„Jdi do prdele!“ Vykřiknu a dupnu na něj nohou. „Proč si prostě nemůžu vzít zatracený boty?“

„Nechci, abys dostala nějaký hloupý nápad, že se pokusíš utéct.“

Otočím se na něj a vztek mě téměř dusí. „Šla bych bosá přes žhavé uhlíky, abych se od tebe dostala pryč!“ Křičím. „Boty nebo ne!“

Už to nemůžu vydržet. Nenávidím být tady s ním. Popadnu tašku, přehodím si popruh přes rameno, vrhnu na Beasta pohled plný tiché omluvy, zadupu do jediné ložnice a prásknu za sebou dveřmi.

Vrhnu se na postel, začnu vzlykat a vztekle bušit pěstmi do matrace. Nenávidím, že jsem tady, nenávidím, že jsem tak bezmocná a izolovaná a navíc s tímhle namyšleným kreténem, který se chová, jako bych byla nepohodlná, i když jsem se o to, aby mě unesli a drželi v zajetí proti mé vůli, kurva neprosila. Dokonce ani Beast, který je obrovský a zatraceně děsivý, se nechová, jako by mi to všechno dávala za vinu, jako se zdá Thornovi.

Ležím tam a vyřvávám svou frustraci a vztek. Nakonec uslyším bouchnutí vchodových dveří a hukot startujícího motoru. Opět jsem s Thornem sama. Na vteřinu zvažuju, že rozrazím okno a rozběhnu se za Beastem, abych ho poprosila, aby mě vzal s sebou. Ale vím, že to nemá smysl. Unaveně se vytáhnu do sedu a sáhnu po brašně. Jeden po druhém vyndávám všechny předměty a pokládám je na postel. Naskládám trička na sebe a otevřu balíčky spodního prádla a ponožek. Zvednu dva páry džínů, které přiložila. Jsou trochu krátké, ale vypadá to, že mi víceméně padnou. Sundám Thornovo tričko a tepláky a obléknu si tílko, jedny z párů džínů a tlusté huňaté ponožky. Jediná podprsenka, kterou mám, je ta bez ramínek, kterou jsem měla pod šaty, a ta je pořád v koupelně. Zatraceně. Měla jsem si v další zásilce říct Beastovi o podprsenku, ale stejně bych se asi nedokázala přinutit vyslovit před ním slovo podprsenka. Tváře mi při té myšlence zčervenají, a tak si přes tílko natáhnu teple vypadající mikinu s kapucí, aby mi bylo teplo a víc zakrývala prsa.

Až se obléknu, chci zůstat tady v ložnici, daleko od Thorna. Ale poté, co uložím celý obsah tašky do horní zásuvky malé komody pod oknem, už tu nemám co dělat. Hloupě jsem nechala, Kindle venku v obýváku, na konferenčním stolku.

Vře ve mně vztek, popadnu Thornovo tričko a tepláky a otevřu dveře ložnice s úmyslem hodit mu oblečení do obličeje. Když vyjdu do hlavní místnosti, je v kuchyni a telefonuje zády ke mně. Zarazím se uprostřed hodu, poražená. Moje dramatické gesto nebude mít takový dopad, když ho ani neuvidí. Jdu ke gauči a popadnu, Kindle. Ale místo toho, abych se hned vrátila do ložnice, rozhodnu se zdržet a pokusím se zachytit, co se dá, z rozhovoru. Posadím se na opěradlo gauče a předstírám, že si začínám prohlížet knihovnu na přístroji.

„… Někteří z bratrů, aby stáli na stráži… Ne, v tuhle chvíli si myslím, že k tomu není žádný důvod. Co říkal Oz?… Jo, o tom si s ním promluvím… Rozumím. Dobře.“

Když Thorn domluví, otočí se na mě. Jeho oči krátce zaznamenají, že jsem se převlékla, a pak se rozplynou.

„Co se děje?“ Zeptám se.

„Co tím myslíš?“

„Ptal ses na mého otce. Co říkal?“

„Klubové záležitosti,“ zamumlá.

Protočím oči. „Ach, bratři. Jo, tenhle postup znám. Ženský jsou moc hloupý nebo křehký na to, aby něco věděly.“

„Ne že by sis na to zasloužila nějakou zasranou odpověď,“ vypálí, „ale tohle ani není klub tvého otce. Proč bych ti o něm sakra něco říkal?“

„Fajn,“ odtuším. Seberu jeho tričko a tepláky z gauče, kam jsem je upustila, a hodím je po něm. Ale protože sedím, nestačím se dostatečně vymrštit a zasáhnou ho v úrovni stehen, než mu bezvládně spadnou k nohám. Thorn se na mě znechuceně podívá a zvedne je.

„Kristepane,“ zamumlá. „Jdu ven nasekat nějaké dřevo. Už nám skoro došel topný olej. Ne…“

„Uff, já vím. Ať tě nenapadne utéct.“ Potlačím nutkání otráveně vykřiknout. „Vážně, Thorne, nech to být! Kam bych k čertu vůbec utíkala? Sám jsi říkal, že bych to nepřežila, ani kdybych se o to pokusila.“

Mrkne po mně pohledem, vydupe z předních dveří a práskne jimi za sebou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, vychutnávám si skutečnost, že jsem na pár minut blaženě sama.

Zbývá mi jen přemýšlet o tom, jak v klidu utéct.

Dobře, takže nemám ponětí, kde jsem. A jasně, pořád nemám boty.

Ale teď mám několik párů tlustých, teplých ponožek. A mikinu. A další oblečení. Když je budu vrstvit, mělo by mi být dost teplo na to, abych odvrátila zimu. Jen musím přijít na to, jakým směrem jít, a načasovat to tak, abych měla co nejvíc času, než si Thorn uvědomí, že jsem pryč.

Tohle zvládnu. Zvládnu to.

Potřebuju jen plán.