THU - 35. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Do prdele, do prdele, do prdele. Procházím parkovištěm, v ruce zaplacené víno, hlava mi buší v rytmu zběsilého tlukotu srdce. Nenávidím to, co jsem právě viděla. Nenávidím to. Zvedá se mi žaludek a ústa se mi plní slinami. Mám chuť se tam vrátit, popadnout tu malou couru za vlasy a rozbít jí obličej o sekci s cabernetem.

Prsty mi šmátrají po klíči od auta, který se třese, když otáčím zámkem a vypáčím dveře.

Vím, kdo to je. Jenny. Ta protivná mrcha, která se snažila Drewovi zničit život, když se kvůli ní nechtěl kutálet. Vím to, protože ta kráva měla na sobě růžový fotbalový dres - o číslo menší - s potiskem „Jenny“ na zádech. Fuj. Nemůžu uvěřit, že Drew chodil s někým, kdo nosí oblečení s vlastním jménem.

Očividně to chce zkusit znovu, když je teď zranitelný. Bože, jak se na něj dívala, jako nějaká kočka, která se chystá slíznout smetanu. Děvka.

„Anno!“ Drew se umí o berlích pohybovat docela rychle, když má motivaci. Prakticky letí přes parkoviště, oči má vytřeštěné a tvář bledou. „Počkej.“

Nastoupím do auta a zapnu ho, líbí se mi, jak pode mnou řve k životu. Je to Drewovo auto a mně je to vlastně jedno, protože se v něm chystám odjet od jeho zadku. Než však stihnu zabouchnout dveře, popadne je a trochu poskočí, jak se opírá bokem o auto.

„To ti vysvětlím.“ Zadýchává se, pot mu stéká po spáncích.

„Přesně ta slova, která dívka touží slyšet,“ zamumlám. Za očima mě bodá horko. Teď ne. Potřebuju se nadechnout.

Ta mrcha vychází z obchodu, vznáší se tam a se zájmem nás pozoruje. Bude tady, aby posbírala kousky, kdybych se teď do Drewa pustila.

Ani se na ni nepodívá. Jeho oči, široké a bolestné, se do mě zabodávají. „Musíš vědět, že...“

„Doma,“ vyhrknu. „A teď mi jdi z cesty.“

„Ne.“ Nakloní se ke mně a chytne mě za ruku, kterou má sevřenou. „Mluv se mnou.“

„Ne. Tady.“ Vrhnu ostrý pohled směrem k té mrše. „Tohle nebudu dělat s publikem.“

Šokovaně ustoupí a krátce přikývne. „Dobře.“ Zvedne ruku. „Dobře, ale jedu za tebou.“

Drží slovo a jede hned za mnou, když se vracím domů. I když po tom toužím, nepřidávám rychlost, ale celou cestu domů držím rovnoměrné tempo a zhluboka dýchám. Ruce na volantu mám studené a zpocené.

Chce se mi zvracet. Chce se mi brečet. Drew se mi vzdaluje. A já nevím, jestli tuhle situaci zvládnu.

Jakmile dorazím domů, vyrazím z auta, jen abych slyšela, jak Drew přijíždí a dělá totéž. Nic neříkám, když se pouštím dovnitř a pokládám víno na kuchyňskou linku. Než vejde dovnitř a zavře dveře, opláchnu si rozpálený obličej studenou vodou.

„Anno.“ Jeho hlas je tichý, přemlouvající, když se přibližuje. „Zlato, vím, že to vypadalo špatně, ale...“

„To je v pořádku.“ Otočím se k němu čelem a prohlížím si jeho bledou pleť a zmatené zamračení. „To je v pořádku, Drewe.“

Jeho pata naráží do podlahy, když ke mně kulhá. „Ne že bych se chtěl hádat,“ začne pomalu, „ale posledních dvacet minut jsem byl blízko tomu, abych se zbláznil strachy, takže můžeš mi to vysvětlit?“ Obočí se mu zvedne, ale vypadá bolestně, když se na mě dívá. „Protože já si nevím rady.“

Položím svou ruku na jeho chladnou a on ji okamžitě zachytí, protáhne své prsty mými a pevně se mě drží, jako bych mohla utéct. To gesto mě donutí k úsměvu, i když jsem najednou tak vyčerpaná, že bych si nejradši lehla. Propadá panice. Ne že bych se mu divila. Scéna, do které jsem se připotácela, vypadala pro někoho zvenčí velmi útulně.

„Viděla jsem, jak ses na ni díval,“ říkám mu.

„Jak jsem se na ni díval?“ Jeho hlas je skřípavý, jeho pohled přejíždí po mé tváři v bezuzdné zvědavosti.

„Jako by byla hmyz.“

Opustí ho krátký smích bez humoru. „Jo, to je asi celé.“

Rychlým škubnutím si mě přitáhne do náruče a pevně mě drží, zatímco mi zaboří nos do vlasů. „Kriste. Viděl jsem tě tam stát a myslel jsem si...“ Přitulí se ke mně hlouběji a jeho rty se přitisknou na temeno mé hlavy. „Miluju, jak voníš.“ Je to poněkud zvláštní změna tématu, ale nezpochybňuji ji. Obejmu ho kolem pasu. Už jen to, že to udělám, uklidní zběsilé chvění v mé hrudi.

„Co sis myslel?“ Zeptám se. „Že tě opustím?“

Cítím, jak se mu v zádech hromadí napětí. „Možná,“ zamumlá mi do vlasů. „Já nevím. Nemyslel jsem na nic jiného než na počáteční paniku. Určitě jsem si myslel, že se ozve křik, možná mi někdo rozbije láhev vína o hlavu.“

Zasměju se na jeho rameni, kde mám momentálně rozmačkaný obličej. Ale je mi dobře tam, kde jsem, v teple a bezpečí.

„Věřím ti, Drewe.“ Kdyby se na svou bývalou díval tak, jako se dívá na mě, došlo by k hádce. Zničilo by mě to. Ale já o něm ani na minutu nepochybovala, protože jsem viděla jeho trápení a způsob, jakým se od té malé čarodějky odvrátil.

Projelo jím překvapení a trochu se odtáhl, aby se mi podíval do očí. „Proč jsi tedy takhle odjela?“

Pokrčím rameny. „Potřebovala jsem chvilku. Jinak bych té malé blbce možná rozbila hubu.“

Zjevně se snaží neusmívat. Chytrý chlap. „Takže žádné vtipy o kočičím zápase?“

„Ne, pokud chceš žít.“

Jeho oči jsou jasné a vřelé. „Víš, na co jsem myslel těsně předtím, než jsem tě uviděl?“

„Chci to vědět?“ Napůl se zamračím.

Usměje se. „Myslel jsem na to, že jsi můj domov a můj klid.“

„Bože, to zní pozitivně provinciálně. Měla jsem na sobě v té představě zástěru?“ Předstírám, že obracím oči v sloup, ale naplňuje mě štěstí.

„Kdybych si to představil, měla bys na sobě jen to.“ Přitáhne si mě zpátky k sobě a obejme mě, až se přitiskneme k sobě. Dost blízko na to, abych cítila, jak mu za džíny roste boule. „Taky jsem myslel na to, že mě vzrušuješ víc než kdokoli jiný.“

„Sladká mluvko.“ Ale já ho políbím. Protože je nemožné být mu takhle blízko a nepolíbit ho. Štěstí ve mně bobtná. „Miluju tě, Baylore.“

„Miluju tě víc, Jonesová.“ Přebírá polibek, naklání hlavu a noří se hlouběji, oceňuje mě ústy.

„Drewe,“ říkám mezi vášnivými, pátravými polibky.

„Mmm?“ Olízne mi horní ret a pak mi olízne spodní.

„Jak dopadl tvůj rozhovor s trenérem?“ Musím se zeptat. Kdybych se jím nechala rozptýlit, zapomněla bych a to je důležité.

Drew však ztuhne a se zamračeným výrazem mě pustí. „Takže jsi věděla, že přijde.“

Nehodlám se kvůli tomu omlouvat. Potřebuje někoho, s kým si může promluvit kromě mě. Někoho, kdo by mohl pochopit, jak se cítí. Sympatická jsem, ale nebyla jsem to já. Nejsem závodní sportovec.

„Mluvili jste o terapii?“

„Ježíši,“ vyhrkne Drew a prohrábne si rukou vlasy. Zlatohnědé konečky mu nahoře trčí. Padne zpátky na pult a upře na mě pohled. „Nechci o tom mluvit.“

Samozřejmě že ne. Nikdy nechce. Otevřu pusu, abych mu to řekla, když se otevřou dveře.

„Hej, hej, hej!“ Dovnitř vpluje Gray s velkou taškou s nákupem v podpaží. Nevšímavě ji položí na pult. „Ty,“ říká mi, „jsi mě zapomněla vyzvednout.“

Zavrávorám. „Sakra, Grayi. Promiň. Byla jsem roztržitá.“

„Jo, jo, prostě nech nebohého, bezbranného koncového hráče sedět na obrubníku, zatímco se budeš věnovat QB.“ Přesto se usměje, než mi dá pusu na pozdrav na tvář.

Přes rameno se Drewův zachmuřený výraz prohloubí, když mi ostře pohlédne na tvář. Zasáhne mě ruměnec podráždění. Takže já dokážu přehlédnout, že se o něj jeho bývalá coura otírá, ale on je naštvaný kvůli polibku na tvář? Oplácím mu pohled, když se Gray otočí a poplácá Drewa po rameni.

„Hej, chlape. Jak to jde?“

„Skvěle.“ Drew zní, jako by si brousil zub.

Pokud si toho Gray všimne, nezmíní se o tom. „Super. Ale vydrž, potřebuju fakt hodně čůrat.“

Drew protočí oči, když Gray odběhne na záchod. „Proč jsi ho sem pozvala?“

„Pšt.“ Rychle ho štípnu do pasu a on vyjekne a uhne z mého dosahu. „Je tady, protože je to tvůj kamarád, ty blbečku.“

„Jen mě lituje.“

„No, kdo by nelitoval, když ses rozhodl vrátit se do věku pěti let?“

Drew se na mě varovně podívá, což ignoruju.

„Je tu, protože mu na tobě záleží. A od kdy se ti nelíbí Grayova společnost?“ řeknu.

„Od té doby, co začal líbat moji holku?“ nabídne mi s falešnou vstřícností.

Podívám se na něj. Tohle není Drew. Není přehnaně majetnický ani iracionální. Neobrací se na přátele.

„Toho prohlášení budeš litovat,“ řeknu mu tiše. „Uvědomíš si, jakej jsi sráč.“

Jeho rty se zploští do čárky, ale Gray už kráčí zadní chodbou. Dívá se na nás, ale nevynechá ani krok. „Takže teď,“ řekne, jako by se nic nedělo. „Jdeme vařit.“

***

Drew je zamračený, zatímco Gray vaří. Je nevrlý, i když si sedáme k večeři. A mračí se, když ji jíme.

Ruka se mi sevře kolem ubrousku a mám chuť mu ho hodit na hlavu. Jediné, co můžu dělat, je snažit se udržet napjatou konverzaci s Grayem.

„Dobře,“ říkám Grayovi, „děláš obdivuhodné lasagne. Nejsou sice tak dobré jako máminy, ale stačí.“

„Teď mě nezabíjej chválou.“ Gray se zasměje a pak zavrtí hlavou. „Nesnažím se porazit tvou italskou mámu v soutěži ve vaření lasagní, Jonesová. To jsou jen bláznivé řeči.“ Povytáhne obočí. „Ale kompliment přijímám.“

Drew si odfrkne. Zvuk je náhlý a drsný. „Jonesová?“ Jonesová je jeho přezdívka pro mě. Ale nenapadlo mě, že by byl teritoriální. Upře na Graye pohled a mně se sevře hruď. „A to jsem si myslel, že nemáš moji holku rád.“

Zamračím se na Drewa. Takže dneska je na pořadu dne být hnidopich. To je fajn vědět.

Gray se ani nehne. „Kdepak, chlape,“ usměje se na mě, když odpovídá, „všechno je v pohodě. S Annou jsme si to vyříkali u koláče.“

Snaží se Drewa uklidnit, ale i já vím, že řekl špatnou věc.

Drewovi zrudne tvář. „Zřejmě ano,“ řekne s úšklebkem.

Grayova ramena se pokrčí, když se zarazí a upřeně se na Drewa zadívá. Když promluví, jeho hlas je chladný a plochý. „Na co narážíš, člověče?“

„Grayi, on ne...“ Začnu, ale Gray zvedne ruku a nespouští z Drewa oči. „Nech ho říct, co chce říct, Anno.“ Grayovi se trochu rozšíří nosní dírky. „Tak mi řekni, obviňuješ mě z toho, že se snažím hrát o tvou holku?“ Je naštvaný, víc, než jsem ho kdy viděla, ale skrývá se za tím intenzivní bolest. Bolí mě to za oba.

Provazovité svaly podél Drewových předloktí vyniknou, když sevře pěsti. Hledí na sebe, dohromady dvě stě či více svalnatých kilogramů rostoucí mužské agrese. Zdá se, že ani jeden z nich není ochoten přerušit oční kontakt jako první. Pak se Drew pohne, tak rychle, až sebou trhnu.

Pěstí udeří do stolu a zarachotí talíři. „Ne,“ vyštěkne, pak se prudce nadechne a odstrčí se od stolu. „Ne, jasný?“ Jeho pohyby nemají obvyklou grácii, když se zvedá a naráží nohou do židle. „Už mě kurva nebaví, jak se vy dva plížíte kolem a snažíte se mě napravit.“

Plížíme se? Skoro ta slova vykřiknu, jsem tak rozzuřená, ale nehodlám se s ním hádat před Grayem.

Gray si odfrkne. „Snažíme se ti pomoct.“

„Tak to nedělejte.“

„Těžká věc, Baylore. To je to, co přátelé dělají.“

Drewovi se sevřela čelist. „Se mnou není nic v nepořádku. Nebo se ode mě očekává, že budu pořád tancovat a střílet sedmikrásky ze zadku?“

„Je mi jedno, co střílíš ze zadku,“ řekne Gray, „hlavně že mě neobviňuješ z toho, že jsem zradil svého nejlepšího přítele.“

Drew sebou trhne, sevře ústa. Ale neomluví se. Odchází, jeho krok je odhodlaný, rozpačitý a naštvaný. „Jdu si lehnout,“ řekne a neohlédne se.

Gray se postaví. „Já už půjdu.“

„Neobtěžuj se. Dělej si, co chceš.“ Drew se zastaví u dveří do našeho pokoje. Neotočí se, ale pěst se mu zatne do rámu dveří. „Díky za večeři.“ Slova jsou úsečná a zjevně se z něj derou silou zvyku, a pak za sebou s tupým žuchnutím zavře dveře.

Ramena mi poklesnou. „Je mi to líto, Grayi.“

Zavrtí hlavou, jeho modré oči jsou stále plné bolesti a hněvu. „Čekal jsem to. Sakra, jestli na to už nějakou dobu nenarážel.“

„On to tak nemyslí, víš?“ Nejsem si jistá, jestli to myslí vážně, nebo ne. Vím ale, že kdyby byl Drew svým starým já, nikdy by se s Grayem nepohádal.

Gray zavrtí hlavou. „Nežárlí na nás.“ Jeho hlas je tichý, jako by nechtěl, aby ho Drew slyšel. „Žárlí na mě, což je prostě na nic.“

Zamračím se a on si povzdechne.

„Je zraněný, Anno. A já ne. To je jednoduché.“ Gray pokrčí rameny a zamíří ke dveřím. „Ať si promluví s tím terapeutem. Nedivím se mu, že se tomu vyhýbá,“ oči se mu svraští unaveným humorem, „ale má v zadku až příliš mnoho sedmikrásek.“

 

Drew

Anna nepřijde do postele, když Gray odejde. To mě nepřekvapuje. Posral jsem to. A co hůř, věděl jsem, že to dělám na každém kroku. Bylo to, jako by byl racionální Drew pevně uzamčen v mé mysli, zatímco kretén Drew převzal vládu.

Ležím v posteli, zírám do stropu a proklínám se za to, že jsem idiot. Znovu. Je tu skoro tma, protože Anna trvá na zatažení žaluzií i závěsů. Zjevně má ráda spánek v tak úplné tmě, že je to, jako bychom si vlezli do dělohy.

Což mi momentálně vyhovuje. Smyslové zapomnění by bylo fajn.

Deska šedého měsíčního světla protne postel, když Anna otevře dveře. Musí mít vražedné noční vidění nebo být zčásti upírka, protože nerozsvítí světlo, když prochází pokojem a vchází do koupelny.

Srdce mi hlasitě buší v uších, když poslouchám tekoucí vodu z umyvadla a čekám, až se vrátí. V hlavě mi víří trenérův návrh. Terapie? Jsem jen zraněný, ne mentálně. Jo, mám tendenci věci přehnaně analyzovat, ale dřív jsem do poradny nechodil zrovna rád.

„Pověz mi o svých rodičích, Drewe.“

„Jsou mrtví, doktore. Co víc je potřeba vědět?“

„Jak se cítíš?“

Jako bych padal volným pádem z temnoty vesmíru.

Jak se teď cítím? Jako bych padal volným pádem z temnoty vesmíru.

Nějak se mi stalo, že mé prsty skončily v sevření prostěradla. Přinutím se pustit a sakra se uklidnit. Je to jen zatraceně zlomená noha. Zahojí se to. Dostanu se zpátky do formy.

Na další nádech jsem na hřišti, nos mi naplní vůně trávy, křídy a vlastního potu. Slyším kroky obránce, cítím, jak se odrážejí od země, když se ke mně blíží. Žaludek se mi sevře, v ústech mi stoupá kyselina spolu s oduševnělou hrůzou z vědomí, že tahle srážka bude katastrofální. Pak se ozve blesková palčivá bolest a zvuk mých kostí, které praskají jako tvrdé dřevo. Žaludek se obrací bolestí.

To prasknutí, ten odporný zvuk mi zní v uších, i když se znovu prudce nadechnu. Pak je tu Anna, leze do postele, matrace se sotva noří pod její lehkou vahou.

Poprvé lituji, že jsem si koupil manželskou postel. Ona by klidně mohla být na Sibiři, objímat okraj svého boku, zatímco já jsem položený na zádech jako plát hovězího na svém.

Protože jsem ve tmě déle než ona, vidím stínový tvar jejích ramen, shrbených a odtažených ode mě. Její kadeře se rozlévají po polštáři v tmavé, rozcuchané hmotě.

Hrdlo mi zaplní knedlík. „Je mi to líto.“

Moje slova nad námi hlasitě a nepříjemně visí.

Povlečení zašustí, jak se otočí, a pak už je vedle mě a její teplá ruka mi hladí podbřišek. Miluju, jak se mě dotýká, jak nachází přesně ta místa, která jsou nejcitlivější. Vsunu jí ruku pod krk a přitáhnu si ji blíž, uklidňuji se, když si položí hlavu na mé rameno. Křivka jejího bujného zadečku mi zaplní dlaň. Lehce ji stisknu.

„Zítra se Grayovi omluvím.“ Což nebude snadné, protože se skoro nikdy nehádáme a já byl kolosální blbec.

Annina prsa se mi tisknou k boku, jak povzdechne. Má na sobě jednu z těch tenkých nočních košil, které si oblíbila a které nijak nebrání teplu jejího těla, a já se to snažím ignorovat, když mi konečky prstů obkresluje kruh pod pupíkem.

„Všichni jsme nějakým způsobem v prdeli,“ říká. „Jediný rozdíl je v tom, jak hluboko naše šílenství sahá a jak se s ním vypořádáváme. Upřímně řečeno, myslím, že šílenství přichází a odchází v cyklech.“

Vydám zvuk, něco mezi smíchem a zachrčením. „Tak to je asi můj čas v měsíci.“

„Mmm...“ Anna mě znovu pohladí. „Neměla jsem sem Graye zvát, aniž bych se tě zeptala. Promiň.“

Neudržím se. Jedním pohybem se na ni převalím a její stehna se okamžitě rozdělí a sevřou mé boky, zatímco se z obou stran zapřu předloktími, abych jí nedrtil hruď. Oči se jí ve tmě lesknou a vlasy jí kolem bledé tváře vytvářejí divokou svatozář.

„Tvoje noha,“ protestuje proti mým pátrajícím rtům.

„Je v pořádku.“ Přitisknu se k jejím rtům a pak ponořím jazyk do jejích sladkých úst. Chutná slabě po mátové zubní pastě, ale pod ní je čistá, lahodná Anna. Z polibku jejích baculatých, našpulených úst se mi rozjasní hlava. Zatočí se, když se moje erekce otře o lechtivé kadeře a kluzkou touhu. To, že pro mě zvlhne stejně snadno, jako se mi pro ni postaví, je opojení, na které si nikdy nezvyknu.

Jemně se proti ní pohupuji a kloužu po místě, ve kterém toužím být. Rukama jí vyhrnu košili a hladím její hedvábnou kůži. Její křivky jsou pod tvrdostí mého těla měkké, teplé a poddajné. „Anno.“ Políbím ji na jeden koutek úst, pak na druhý. „Nezasloužím si tě.“

Sevře mi tváře a palci se mi dotkne čelisti. „Asi ne,“ řekne do dalšího polibku. „Umím být pěkná osina v zadku.“

„Vždycky s těmi vtipy,“ zašeptám, než ji políbím hlouběji a zvednu boky natolik, aby špička mého penisu našla její vlhké nitro. Se zasténáním se do ní ponořím. Tak těsná. Tak dokonalá.

Po páteři mě olizuje chvějivé horko. Jdu na to zlehka a miluji se s ní s takovým zbožňováním, že se chvěji a potím. Její ruce mě hladí po zádech, po zadku, jemně mě zkoumají, zatímco vydává drobné zvuky, které mi vhánějí do žil chtíč. Je to dokonalé. Hoduji na jejích hebkých ústech a pomalu pumpuji dovnitř a ven z jejího přívětivého těla. Tady a teď jsem celý. Uzdravený. Kéž by to mohlo trvat věčně.

Ale nic netrvá. A brzy se ukáže, že Anna sice reaguje na mé doteky, ale že ji to nebaví tak jako obvykle. Začínám v ní cítit napětí, to, jak se drží zpátky. Připomíná mi to ty první dny, kdy jsem se snažil o polibek a ona mi uhýbala. Vnitřnosti mi ztuhnou a zchladnou a já zvednu hlavu.

„Co se děje?“

Je příliš velká tma na to, abych plně viděl její výraz, a to nesnáším. Nenávidím, jak ještě víc ztuhla. To, jak se na příliš dlouhou chvíli odmlčí. Když promluví, vyzní to strnule, mimo. „Nic... Drewe...“ Její prsa se ke mně přitisknou, když se nadechne. „Jsem jen unavená.“

Hrdlo mi zaplní knedlík. „Měla jsi to říct. Měla jsi mě zastavit.“

V šedé tmě se jí zalesknou oči. Smutek v nich mi sevře hruď. „Není to tak zlé,“ řekne a natáhne ruku, aby se dotkla mé tváře. Ale už jsem viděl dost. Snažím se jí ulevit, ale je to nešikovné, můj hrudník se drtí o její, moje špatná noha se podlamuje a vysílá bolest nahoru do kyčle a dolů k prstům. Zakousnu se do kletby, i když se mě Anna snaží stáhnout zpátky. Je to nemotorné, ale uhýbám.

„Nechci soulož z lítosti,“ zašeptám, když se odvalím a posadím se na kraj postele.

Annina ruka se sotva dotkne mých zad, jako by se ke mně natahovala, ale pak je pryč a její hlas práskne tmou jako bič. „A já nechci, aby mě někdo obvinil, že jsem mu ji dala.“

Nehodlám se omlouvat. Dneska už se omlouvat nebudu. Přejedu si rukou po dlani a zvednu se z postele. „Zapomeň na to.“

„Kam jdeš?“

„Nemůžu spát.“ Popadnu odložené šortky. Obléknu si je v obýváku. K čertu s tím, že se tu budu potácet a snažit se. „Běž spát.“

„Drewe...“

„Prosím, Anno.“ Můj hlas je zlomený, zoufalý. „Dneska už to nezvládnu.“ Nečekám na její odpověď, ale utíkám do bezpečí vedlejšího pokoje, kde je klid a kde se nic neočekává. Poprvé od chvíle, kdy jsem Annu poznal, mě napadne, jestli by nebylo lepší, kdybych to řešil sám.