AKFS - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenka, Budula

Magnus

„Už ses ho zeptal?“ zajímá se Theodor.

„Minulou noc.“

„A? Co řekl?“ chce vědět matka.

„Musí o tom přemýšlet. Sdílí mé pocity, ale jak všichni víme, opustit jeho svět a přejít do toho našeho je velký krok.“

Otec si odfrkne a zkříží ruce na hrudi. „Uvědomuješ si, že termín se blíží, že jo?“

„Samozřejmě, ale i tak na něj nechci tlačit.“

„Nechci být za morouse,“ začne Theodor, „ale ty s ním musíš spěchat, jinak budeš muset říct beru si tě Laugemu.“

Po zádech mi přeběhne znechucený mráz. „Možná rada prodlouží termín vzhledem k tomu, že jsem si našel partnera.“

„To se nestalo tisíce let,“ upozorní mě táta.

Opřu se o okraj svého stolu a přikývnu. „Promluvím si s Lucou.“

„Od Faugora jsem slyšela, že ho dělníci přijali dobře,“ řekne máma s hlasem naplněným nadějí.

„Ano, Luca je velmi milý a zdvořilý. Necivěl, ani se nezdálo, že by se cítil nepohodlně. Ve skutečnosti byl schopný najít problém s tabulemi.“

„Ohledně toho, drahý bratře, uvažoval jsi o tom, že byl tvůj systém úmyslně poškozen?“

„Kým?“

„Uvidíme,“ řekne otec. „Kdo má technické schopnosti a stejně tak osobní zájem být pro tebe užitečný?“

Když mi dojde odpověď, vykulím oči. „Jak by se Lauge dostal přes elfy?“

 

Theodor pokrčí rameny. „To nevím, ale během stovek let neměl systém žádnou poruchu, ani se takhle nezbláznil. Jaká náhoda, nuž?“

Zavrtím hlavou a poškrábu se na vousech. „Nikdy jsem neuvažoval, že by to bylo záměrné.“

„Protože v lidech vidíš jen dobro,“ řekne máma, přistoupí blíž a stiskne mi ruku. „Ale tvůj bratr má pravdu.“

„Ano, souhlasím. Musí být vyvozeny důsledky.“

„Pokud to dokážeme, budou,“ řekne otec. „Jaké máš na dnešek plány?“

„Musím zkontrolovat elfy. Kromě toho chci pokračovat v namlouvání si Lucy.“

„Přijďte na večeři. Musíme se s ním pořádně seznámit,“ pozve nás máma.

„Ano, samozřejmě.“

Členové rodiny opustí moji kancelář právě, když si Luca našel židli. Rychle si zase stoupne a nervózně na ně hledí. Táta si ho na okamžik prohlíží, než zdvořile přikývne.

„Pane,“ pozdraví ho Luca.

Matka ho pohladí po paži. „Dobré ráno, Luco.“

„Madam.“

Theodor na uvítanou vykouzlí zářivý úsměv. „Činíš mého bratra velmi šťastného.“

Lucovy tváře se zbarví do pěkného odstínu růžové. „On mi způsobuje to samé.“

Má rodina odejde a já se přesunu k mé lásce. „Musíš mít hlad.“

 „Trochu jo,“ přikývne.

„Tak se pojďme najíst, máme pár věcí, co musíme probrat.“

„Dobře.“

Vyjdeme ven, Luca se zastaví a dívá se na jasnou oblohu. „Je tu vždycky takhle slunečno?“

„Ne, počasí se mění v cyklech. Naše magie ovlivňuje klima kolem nás. Pokud dáváš přednost slunci, budeš ho mít dost, ale míváme i zataženo.“

„Dny, kdy je zataženo, jsou vhodné pro lenošení v posteli.“

Díky tónu, jakým to vysloví, pocítím zachvění v břiše. „To zní hezky.“

„Po Vánocích míváš volno, že? Chci říct, že už není sezóna, že?“

„Už jsem zmínil, že týden po Vánocích mám čas jen pro sebe.“

Luca přikývne.

„Poté, co skončí Vánoce, začínáme plánovat ty další.“ Podržím otevřené dveře do restaurace a využiju příležitosti dotknout se jeho ruky, když prochází kolem. Jakmile se usadíme, pokračuju. „Nejprve se podíváme na všechny weby, které sledujeme, které nás informují o trendech a potřebách po celém světě.“

„To je tak super.“

„Ano, další jsou naši dobrovolníci. Každý rok pořádáme ceremoniál, při kterém vybíráme z těch, kteří si přejí strávit rok ve vašem světě.“

Luca nakloní hlavu. „Co tam dělají?“

„Poslouchají, sledují, načerpávají zkušenosti. Takhle můžeme zůstat ve spojení a zajistit co možná nejlepší Vánoce.“

„To je úžasné.“

Sally přijde a položí před nás hrnečky s kávou. Luca mrkne na menu a objedná si cheeseburger, zatímco já si objednám to, co obvykle.

„Spal jsi dobře?“

Přikývne a rozzáří se. „Fantasticky. Cítím se plně odpočatý.“

„Dobře.“ Natáhnu se přes stůl a držím jeho ruce v mých. „Ani ti nemůžu vypovědět, jak jsem šťastný, že se ti to tu líbí.“

„Jak by se mi to tu mohlo nelíbit? Je to neuvěřitelné, navíc…“ Skloní hlavu, než se na mě podívá. „Jsi tu ty.“

Hruď se mi vzdouvá nadějí.

„Vídat tě celý den, místo jen deseti minut na Štědrý večer, je docela lákavé.“

„Nebudu na tebe tlačit.“

„Já vím.“

Jak jíme, v hlavě se mi přehrávají otcova slova. Do termínu mi zbývají tři dny a dvanáct hodin. Jak dojídáme, sbírám sebevědomí. Musím mu to říct. Ale tady na to není to správné místo. Doma by to bylo lepší.

Ano.

„Můžeš se se mnou vrátit domů, abychom si trochu popovídali?“

Luca se usměje. „Samozřejmě, Magnusi.“

Vím, že Luca je pro mě ten pravý, jen doufám, že cítí to samé, jako já.