Thorn - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Isabel

Během několika minut muž usne a tiše chrápe. Jako bych tu ani nebyla.

Z nějakého důvodu mě na tom všem nejvíc štve, že jsem tu zůstala potmě. Jako bych byla nějaký neživý objekt. Sedím, dřepím a představuju si nejrůznější druhy pomsty, které na něm vykonám, jakmile se nějak dostanu na svobodu. Experimentálně kroutím rukama a nohama a hledám v provazech nějakou vůli, ale je to k ničemu. Očividně ví, jak uvázat uzel, který nepovolí.

Minuty ubíhají. Pak další minuty. Nevím, jak dlouho čekám, poslouchám jeho chrápání a zvuk vlastního dechu. Zadek mě brní a já se nepohodlně posouvám a snažím se ho znovu probudit.

Jakkoli jsem naštvaná, bez publika pro svůj hněv se po chvíli tak nějak začne rozptylovat. Je to poprvé od chvíle, kdy mě unesli tátovi muži, co mě nezaměstnává hlavně boj se strachem a hrůzou. Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se po okolí. Většinou je zakrývá tma, osvětluje je jen malé množství měsíčního světla, které sem proniká okny. Zamžourám na malou kuchyň a pak se rozhlédnu po obývacím pokoji s opotřebovaným nábytkem. S tou správnou společností by to tu bylo skoro malebné a útulné. A kdyby mě nedrželi proti mé vůli.

Očima zabloudím k muži spícímu na pohovce. I ve spánku se jeho tělo zdá být nějak bdělé. Uvědomuje si to. Jako by byl při sebemenším zvuku ve zlomku vteřiny vzhůru a připravený bojovat. V bledém měsíčním světle si prohlížím jeho rysy. Temné, těžké obočí. Dlouhý, rovný nos. Stín vousů rámující smyslné rty. Je nesmírně pohledný, drsným, neotesaným způsobem.

Když je vzhůru, jeho oči jsou temné, zádumčivé. Téměř strašidelné. Zjevně se zlobí, že mě musí hlídat. Nechce tu být.

Takže to jsme dva.

Nevím o tom muži nic kromě toho, co mi řeknou nášivky na jeho vestě. Stejně jako další dva muži, kteří mě sem přivedli, má na sobě barvy Lords of Carnage MC. Nevím o nich nic, kromě toho, že jsou konkurenčním klubem Death Devils. Rozhodně jsem nevěděla, že se s nimi můj táta přátelí. Kéž bych věděla, proč si k mé ochraně vybral je, a ne svůj vlastní klub.

Nejspíš jen proto, aby mě dostal Oz z dohledu, pomyslím si hořce. Sejít z očí, sejít z mysli. Nikdy neměl zájem být otcem. Vůbec nikdy se o můj život moc nezajímal. Představuji si, že kdybych byla kluk, možná by se o mě zajímal víc. Mohl vychovat chlapce, který by se stal součástí MC. Mohl si ho vychovat, aby se jednou stal prezidentem klubu. Ale holka? Ta je jen na obtíž. Jen někdo, koho je třeba zavřít a udržet v bezpečí, aby její neocenitelná čest a čistota zůstaly nedotčeny.

Znechuceně si odfrknu, zavrtím se a napnu svaly, abych zvýšila průtok krve. Jak jen to jde, přitáhnu si paže blíž k tělu. Je tu zima. Před chvílí jsem ale slyšela, jak se rozběhlo topení, takže doufám, že se nakonec zahřeju Při pohledu na prázdný krb se neubráním touze po ohni, u kterého bych se mohla přitulit.

Pohupuji prsty na nohou a přemýšlím o ponožkách na nohou. Na pocit mužových rukou na mé kůži, když mi je natahoval.

Na jeho drsnou ruku na mých prsou, když hledal můj náhrdelník…

Znovu se zachvěju, ale tentokrát to nemá nic společného s chladem.

 

NĚJAK SE MI NAKONEC podaří usnout na židli. Když se probudím, je světlo. V krku mě mohutně škrtí, při pokusu o pohyb mě to tak bolí, že se svíjím.

V chatě se trochu oteplilo. A příjemně to tu voní. Jako slanina. Káva.

Snídaně.

Zamrkám a otevřu oči. Muž je v kuchyni. Stojí nad sporákem, na sobě má stejné džíny jako předtím a přiléhavé černé tričko, které odhaluje svalnaté bicepsy lemované tetováním.

Nějak na sobě musí cítit můj pohled, protože přejíždí očima, aby se na mě podíval. Nic neříká, jen přikývne a pokračuje v tom, co dělá. Hlasitě mi zakručí v břiše. Už přes dvanáct hodin jsem kromě jablka nic nejedla.

Nakonec otevře skříňku a vytáhne několik talířů. Zvedne pánev s něčím, co se ukáže být vejci, a rozdělí je, pak z jiné pánve vytáhne slaninu a položí proužky na menší talíř. Odnese je na stůl, položí je a podívá se na mě.

„Piješ kávu?“ zeptá se bez okolků. Přikývnu. Vrátí se do kuchyně a nalije dva šálky. Neptá se, jestli si do toho svého něco vezmu.

Když je káva na stole, přistoupí ke mně. Čekám, že mě rozváže, ale místo toho mě prostě zvedne, židli i všechno ostatní, a odnese mě ke stolu. Postaví židli na zem tak hrubě, že mi trochu zachrastí zuby.

Nevěřícně si odfrknu. „Cože, takže mě budeš krmit?“ Zeptám se sarkasticky.

„Ne.“ Natáhne se za mě a rozváže mi ruce. Když jsou volné, jde ke své židli, posadí se a beze slova se pustí do jídla.

Znovu si odfrknu a protočím oči, i když se na mě ani nepodívá. Ale jsem příliš hladová, než abych protestovala nebo čekala déle. Místo toho popadnu vidličku, která leží vedle mého talíře, a pustím se do jídla.

Než se naděju, sním tři kousky slaniny a většinu vajec. Když konečně zvednu oči od jídla, vidím, jak na mě zírá a jedna strana jeho úst se jen trochu škubne.

„Měla jsi hlad?“

Zvednu hrnek s kávou a vychutnávám si její teplo v rukou. Napiju se. Je silná a já se trochu ušklíbnu.

„Ty nemáš ráda černou kávu?“

„Obvykle si ji dávám s mlékem,“ přiznám.

„Žádné tu není,“ řekne mi. A pak neochotně: „Můžu požádat Gunnera, aby ti nějaké přinesl, až přijde s oblečením.“

„Díky.“ Znovu si loknu. Tentokrát jsem připravená na hořkou chuť. „Tak co, dozvím se někdy tvé jméno?“

Pokrčí rameny. „Není důvod, proč bys neměla. Thorn.“

Připadá mi jako malé vítězství, že mi to řekl bez boje.

„Proč to sakra děláš, Thorne? Nejsi v klubu mého táty.“

„Protože je to moje práce,“ zavrčí.

„Proč je to tvoje práce?“

„Protože mi můj prezident řekl, že je to moje práce.“

„Proč se o to tvůj prezident stará?“

„Do toho ti nic není.“

„Sakra, je to moje věc. To já jsem tady v zajetí!“

„Vyřiď si to se svým otcem.“ Zvedne kus slaniny a tváří se rozbouřeně. Očividně mi nehodlá říct víc.

Zbytek snídaně proběhne v tichosti. Když dopiju kávu, chci ho požádat o další šálek. Ale nechci mu dopřát uspokojení, že jsem se rozpovídala první, a tak to neudělám. Místo toho na něj střídavě trucuju a mračím se. On se na mě ani nepodívá.

Když snídaně skončí, Thorn posbírá talíře a příbory a odnese je ke dřezu. Hodí je do něj, otočí kohoutkem a sáhne po houbičce na lince. Zvuk vody a navíc kafe, které jsem vypila, mi probudí močový měchýř. Marně se ho snažím ignorovat. Zklamaně si povzdechnu, přiznám porážku a uvědomím si, že si budu muset nejdřív promluvit.

„Musím na záchod,“ oznámím.

Thorn vypne vodu a přijde ke mně. Poklekne, rozváže mi nohy a ukáže na krátkou chodbu. „Támhle.“

Nečekám. Vstanu a snažím se ignorovat bolest v nohách, jak se mi do nich vrací krev. Trochu se potácím, vyběhnu na chodbu a najdu malou koupelnu s umyvadlem, záchodem a malým sprchovým koutem. Natáhnu se, abych zavřela dveře, ale zastaví mě velká silná ruka.

„To myslíš vážně?“ Zeptám se nedůvěřivě.

„Žádné zamykání dveří.“ Jeho hluboké hnědé oči se do mě zabodnou. „Jestli se pokusíš otevřít okno, uslyším tě. Jestli uděláš nějakou hloupost, řeknu Gunnerovi, aby přinesl nočník, a ty si to vyřídíš v obýváku, kde tě budu moct sledovat.“

Zblednu. Výraz jeho tváře mi napovídá, že to myslí smrtelně vážně. Přikývnu a čekám, až sundá ruku ze dveří a dovolí mi je zavřít. Ruka mi zůstane na klice, když zvažuju, že je stejně zamknu, ale rozhodnu se, že to nemá smysl. Tyhle dveře jsou křehké a duté. Kdyby je chtěl rozbít, dokázal by to jedinou ranou pěstí.

Uvnitř si stáhnu kalhotky, dřepnu si a s úlevou vzdychnu, jak se mi vyprázdní močový měchýř. Zatímco čurám, dívám se na okno. Je malé, ale určitě bych se do něj vešla. Možná bych mohla počkat, až Thorn poleví v obraně, a pak…

„Pospěš si tam!“

„Počkej!“ Křiknu na něj křižácky. „Kretén,“ zamumlám si pro sebe. Dočurám a utřu se, pak si umyju ruce a osuším si je na obnošeném hrubém ručníku, který visí na věšáku u umyvadla. Otevřu dveře a Thorn stojí přímo tam, opřený o zárubeň.

„Vážně tě vzrušuje poslouchat, jak ženy čurají?“ Zeptám se sarkasticky.

Oči se mu lesknou a jejich výraz se v mžiku změní z podrážděného na vlčí.

„Chceš mě vzrušit?“ zeptá se a rty se mu zkroutí do líného sexy úsměvu. „Protože ti můžu říct jak, Isabel.“

Vím, že to říká jen proto, aby mě šokoval a donutil mě mlčet. Ale funguje to. Najednou si ostře uvědomím, že jsem sama v lese s mužem – sexy, tvrdým, dominantním mužem – a nemám proti němu v podstatě žádnou obranu. Může si se mnou dělat, co chce. Kdyby chtěl. Tep se mi začíná zrychlovat – částečně ze strachu, ale částečně i z něčeho úplně jiného. Protože představa, že by mi Thorn dělal věci… špinavé věci… mě vzrušuje víc, než si chci přiznat.

„Myslím, že by se to mému otci nelíbilo,“ hlesnu.

„Tvému otci by se to nemuselo líbit. Ale tobě by se to líbilo, viď, holčičko?“

Otevřu ústa a zase je zavřu. Obličej mě začíná pálit. Proklouznu kolem něj, ale jeho ruka vystřelí, chytí mě za biceps a přitáhne mě zpátky k sobě.

„Že, jo?“ opakuje, ústa má tak blízko mého ucha, že cítím teplo jeho dechu.

„Jsi prase,“ zašeptám.

Zasměje se a pustí mě.