AKFS - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenka, Budula

Luca

Santa je panic. Informace, co jsem nikdy netušil, že budu znát. Aspoň není souzen podle do osmnácti nevhodného životního stylu, kterého jsem si pár let užíval. Sex se v jeho světě rovná manželství. To je těžké. Mám ho rád – hodně – ale posunout se od soužení po něm každý rok k přestěhování se a stát se jeho druhem je velký skok.

Jsem typ muže, který by se mohl vzdát své kariéry, na kterou tak těžce dřel, aby byl po boku někoho jiného? A co moji rodiče? Mohl bych je ještě někdy vidět?

Magnus mě vede zasněženým kopcem zpět do hlavní části města.

„Máme tu restauraci, která je vždy otevřená a má všechno, co chceš.“

„Hmm, to je vážně super.“

Magnus se uchechtne. „To je.“

S jeho rukou na zádech mě postrčí dovnitř a usadíme se. Je tu plno, um… budu používat označení lidi, protože nemůžu přijít na lepší výraz. Lidé uvnitř se liší odstínem pleti, výškou, rysy. Je to jako vstoupit do jednoho z těch barů v sci-fi filmu a setkat se se všemi různými bytostmi.

Objeví se obsluha, oblečená jako servírka z filmu z padesátých let s natupírovanými červenými vlasy, křiklavým make-upem a růžovými šaty se zástěrou. Až na to, že její kůže je zelená a má asi sto dvacet centimetrů. Oh a její nohy se nedotýkají země.

Magnus ani nemrkne, když zdraví vznášející se servírku. Její pohled je na mě, samozřejmě, jsem mezi nimi za exota.

„Víš, co by sis dal, Luco?“

„Um…“ Rozhlédnu se a najednou se všichni dívají na mě. „Chilli?“

„Červené nebo zelené, zlato?“ zeptá se servírka a praskne bublinu ze žvýkačky.

„Červené. Uhm, chilli po americku?“ Doufám, že ví, co mám na mysli.

„Máte to mít. Pane?“

„Jako obvykle, díky Sally.“

Odejde, ale než stačím mrknout, je zpět a pokládá před nás jídlo. „Kdybyste potřebovali ještě něco, prostě zakřičte.“ Pak je znovu pryč.

Magnus se usměje a nalije si sirup na hromadu palačinek.

„Jak jsem řekl, cokoli chceš, to tu dostaneš.“

Miska chilli přede mnou voní úžasně, doplněná sýrem a kopečkem zakysané smetany. Vedle na talíři jsou krekry a kukuřičný chléb. Ten je horký.

„Dobře, tohle je taky nějaký druh magie, že?“

„Správně, jako všechno tady.“ Nakloní se blíž. „Chceš znát tajemství?“

„Ano.“

„To, co udržuje toto místo a naši magii silnou rok za rokem je víra, že existuji.“

Nakloním hlavu. „Vážně?“

„Ano. V určité formě existuji v každé kultuře napříč celým světem. Rodiče učí své děti, aby ve mně věřili. To obnovuje ducha vánoc ve mně.“

„Kdyby všichni přestali věřit…?“

„Přestal bych existovat spolu se všemi tady. Naštěstí bez ohledu na to, jak špatné věci jsou, lidé stále věří. Lidi potřebují věřit, Luco. Potřebují naději, která by je hnala vpřed, když je jejich život bezútěšný.“

„To je úžasné.“

„To ano.“

Pustím se do jídla a bez keců je to to nejlepší chilli, které jsem kdy ochutnal.

„Je neuvěřitelné.“

„Jsem rád, že ti chutná.“

Poté, co se najíme, mě chytne za ruku. „Chci ti něco ukázat.“

„Dobře.“

Vytáhne mě na nohy, čímž mě rozesměje, švihne zápěstím a kolem nás se rozvíří sníh. Zamrkám a najednou jsme daleko od místa, kde jsme byli, vysoko na malé hoře a díváme se dolů na osvětlený Sinterborg.

„To je krásné.“

„Ano,“ souhlasí  a postaví mě na nohy. Lehce mě zatahá za ruku, jdeme ještě kousek dál, kde zastavíme u malé dřevěné budovy, která je natřená na červeno a svítí se v ní. Vejdeme dovnitř a mě spadne brada. Je tu teplo a útulno – malý prostor, ale v krbu plápolá oheň. Tam, kde by měl být strop, je otevřené nebe.

Magnus ukáže na lenošku a já si lehnu a hledím na oblohu. Magnus se ke mně přidá a spojí naše ruce.

„Je to jedno z mých oblíbených míst. Rád se dívám na hvězdy.“

„Já taky.“

„Já vím. Dal jsem ti dalekohled, když ti bylo deset.“

Usměju se, když si na to vzpomenu. „Pořád ho mám. Dal jsem pryč většinu hraček, když už mě omrzely, ale dalekohledu jsem se nemohl vzdát.“

„Co se stalo, Luco? Jako dítě jsi měl velké plány, až vyrosteš, až vyrosteš. Až do puberty jsi chtěl být astrofyzikem, ale pak ses změnil.“

Pomalu vydechnu. „Na střední jsem absolvoval pár kurzů, které připravovali na vysokou školu. Nesnášel jsem je. Jakmile jsem se na to podíval z akademického hlediska, ztratil tento obor pro mě přitažlivost. V jednu chvíli jsem neměl ponětí, co dělat, a tak jsem šel standartní obchodní cestou. Krátce po promoci jsem propadnul své kariéře, která stoupala, tak jsem šel s proudem.“

„A byl jsi šťastný?“

Jeho upřímná otázka mě zasáhne. „Býval jsem. V poslední době…“ pokrčím rameny. „Nevím. Začal jsem uvažovat, proč tak moc tlačím na pilu. Někdy si myslím…“ Vydechnu, když mi hrdlo ucpe nečekaná emoce. Magnus mi lehce stiskne ruku, ale zůstane tiše.

Po chvíli pokračuji. „Uvažoval jsem, zda využívám svoji práci, abych vyplnil prázdná místa ve svém životě. Jako lásku.“

Když nic neřekne, otočím hlavu, abych na něj viděl. Zírá na hvězdy. „Podívej.“

Podívám se na nebe, kde padá hvězda a zanechává za sebou stopu mihotavého světla, jako prskající ohňostroj. „Krásné.“

„Luco?“ Přitáhne si moji ruku k hrudi. „Nestyď se. Lidské zkušenosti jsou někdy těžké. Je snadné se nechat pohltit požadavky, co na tebe život klade, jde o prohry a vítězství, příslib něčeho lepšího, něčeho víc, když budeš trochu pilnější. Když se vzdáš jednoho volného víkendu, týdne, dovolené, všechno bude jednodušší.“

„Je to lež, že?“

„Ano, ale není to tvá chyba. Je to jen příběh, kterému ses zaprodal. Každá kultura má svoji vlastní verzi.“

„Tady to tak není, že?“

Magnus zvedne volnou ruku a pohybuje hvězdami, jako dirigent. V úžasu sleduju, jak mi ukazuje budovu, kde pracuju, stvořenou z hvězd. Mávnutím zápěstí rušné město ožívá vysoko na obloze.

„Všichni v Sinterborgu mají svoji roli. Náš život je jednoduchost a řád. Nemáme žádné nenaplněné potřeby a většina přání jsou splněna.

Jak sleduji nebe, ukazuje mi dům, kde jsem vyrostl, mámu a Richarda zdobit stromeček. Mé srdce naplní touha.

„Předtím, než si začneš myslet, že je to nuda, tak není. Život tady je naplněný radostí a magií. Plníme vůči světu tolik potřebnou službu a ve své povinnosti nacházíme nesmírnou hodnotu.“

„Ale…“ vydechnu, když vymaže scénu a znovu vyplní oblohu hvězdami. „Co bych tu dělal? Nemám tu žádný účel, ani povinnosti.“

„Možná, že ano. Jen ho musíš objevit. Řekni mi, Luco, co bys dělal, kdybys mohl dělat cokoli?“

Pustí moji ruku a použije obě k přeuspořádání hvězd. Začíná se objevovat obrys muže. Sedí u stolu s něčím, co vypadá jako psací stroj před sebou.

„Objevil jsi znovu svoji lásku ke psaní?“

Zalapám po dechu. Ze stolu se stane dalekohled a muž si k němu klekne, aby se skrz něj mohl podívat.

„Nebo bys chtěl studovat hvězdy?“

Znovu pohybuje hvězdami. Nyní muž stojí nad strojem a já si uvědomím, že jsem to já u stroje v dílně.

„Možná máš dovednosti, které by dopomohli šířit magii Vánoc.“

Obrázek se znovu změní. Ležím v jeho posteli obalený nádherným povlečením.

„Cokoli si vybereš, budeš mojí nejcennější radostí.“

Otočím se na bok, vyšplhám na toho velkého muže a vezmu jeho tvář do dlaní. „Se slovy to umíš, Magnusi.“

„Zůstat se mnou znamená vzdát se života, který znáš, ale slibuju, že ten nový vyplním vším, po čem toužíš. K čemu je magie, když ne k tomu, abychom učinili ty, které milujeme, šťastnými?“

„Milujeme?“

„Ano, Luco. Připouštím, že jsem do tebe už několik let beznadějně zamilovaný.“

Zachvěje se mi spodní ret. „Proč jsi to nezkusil dříve?“

„Strach, povinnosti. Upřímně jsem cítil, že je sobecké tě pronásledovat.“

„Co se změnilo?“

Zamračí se. „Dal jsem ti prostor vybudovat si vlastní život a najít lásku. Bylo by těžké to vidět, ale na tvém štěstí záleží nejvíc a pak…“

Chápavě přikývnu. „Jsi viděl, jak můj život směřuje špatným směrem. Viděl jsi, jak nade mnou přebírá moc práce a já stávám jejím otrokem.“

„Ano, už jsem se nemohl držet dál. Nechtěl jsem.“

„To jsem rád,“ políbím ho. „Nenašel jsem lásku, protože mé srdce už patří tobě.“

Vykulí oči. „Opravdu?“

„Uvědomil jsem si to už před nějakou dobou. Každý rok jsem si přál, aby ses objevil. Pak pomalu můj zájem o randění začal upadat. Chtěl jsem jenom vidět tebe. Myslel jsem si, že je to jen hloupé a zbožné přání.“

„Ty… ty mě miluješ?“

Přikývnu, usmívám se a hledím na něj přes mokré řasy. „Ano.“

Magnus mě obejme, já si položím hlavu na jeho hruď a naslouchám tlukotu jeho srdce. Po chvíli řekne: „nebudu na tebe tlačit, Luco, ale kdybys to zvážil, bylo by mi ctí stát se tvým manželem.“

Hladí mě po zádech, pomalu mě tím uspává a jeho slova lásky víří jako lehký vánek v mé hrudi. Mohl bych zůstat? V tomto bodě nevím, jestli bych mohl někdy odejít.

***

KDYŽ otevřu oči znovu, trvá mi chvíli si uvědomit, kde jsem. Magnusova ložnice. Malované závěsy dokreslují útulnou atmosféru. Jsem stočený v luxusním povlečení v ohněm vyhřívané místnosti. Na nočním stolku leží hrneček s kávou, ze kterého stoupá pára. Na polštáři vedle mě leží lísteček.

 

Dobré ráno, můj sladký Luco,

mám ještě nějakou práci. Prosím, chovej se jako doma a až budeš připravený, přijď za mnou do dílny.

 

S láskou Magnus

P. S. Je potěšením vidět tě v mé posteli.

 

S ÚSMĚVEM na tváři se protáhnu, než vylezu z postele a rychle si uvědomím, že mám na sobě pyžamo. Roztomilé. Přejdu k oknu a roztáhnu závěsy, abych se podíval ven. Obloha je bez mráčků a slunce jasně svítí, odráží čerstvý sníh.

Vrátí se mi vše, co mi Magnus včera řekl. Je to lákavé, ale taky trochu děsivé. Mám víc otázek, ale vědomí, že mé pocity nejsou jednostranné, je dobrým začátkem.

Zamířím se do koupelny opláchnout a najdu tam své oblečení vyprané a položené na lavici. Dám si rychlou sprchu, obléknu se a vrátím se do ložnice, kde na mě čeká horké kafe. Super.

Usrkávám ho ztracený v myšlenkách. Nutkání vidět Magnuse je čím dál silnější, abych ho ignoroval. Vydám se ho najít, procházím městem, nakukuju do výloh obchodů. Setkám se s mnoha pohledy, které jsou ale jen zvědavé. Skoro se cítím… vítaný. To pravděpodobně přichází se skutečností být spojený s nejmocnějším mužem ve městě.

Dojdu k dílně, vstoupím dovnitř, potuluji se po hale, dokud neuvidím Magnuse a několik dalších lidí. Místo toho, abych je vyrušil, posadím se na židli poblíž a znovu zapřemýšlím.

Musím učinit nějaká vážná rozhodnutí.