Thorn - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Thorn

Nevím, co jsem čekal, když Devils přivedli Isabel na setkání.

Ale nic mě nemohlo připravit na to, že se rozzuřená prskavka bude snažit vyprostit z rukou mužů, kteří ji vytáhli z dodávky.

„Co to kurva je, situace s rukojmím?“ Nevěřícně zavrčím.

„Oz nám řekl, že dobrovolně nepřijde,“ zamumlá jeden z mužů a pevněji sevře její biceps, když se mu snaží vykroutit. „Rozhodli jsme se, že bude lepší nedat jí na výběr.“

„Tím, že ji kurva, unesete?“ Odpovídám.

Dívka je tu zjevně proti své vůli. A podle toho, jak vypadá, nebyla unesena z domova. Kromě kukly, která jí zakrývá hlavu, má na sobě oblečení do klubu. Má na sobě malé černé šaty, které vypadají prakticky jako namalované na objektivně zatraceně dokonalém těle. Má na sobě vysoké sandály, ale podpatek na jednom z nich je zlomený, což způsobuje, že když se nesnaží kopnout do nohy jednoho z Devils, stojí v podělaném úhlu.

„Proč je, kurva, takhle oblečená?“ Dožaduju se toho.

Ozve se větší muž. „Chytili jsme ji u Buzzyho Roadhouse.“

Zdá se, že chycená je správně. A ne bez boje. Jedno koleno má oteklé a fialové. Navzdory sobě samému mi hluboko v břiše vzplane vztek. K tomuhle zacházení není důvod, do prdele. I ten nejmenší z mužů je skoro dvakrát větší než ona. Nedokážu si představit, že by Oz chtěl, aby s ní takhle zacházeli.

Vedle mě se Beast a Gunner mračí na situaci, která se před námi odehrává. Nevypadají o nic víc ohromeně než já. Střelím po Beastovi pohledem a on znechuceně zavrtí hlavou.

Isabelina hruď se zvedá námahou, rychle se zvedá a klesá, jak dál bojuje s mužem, který ji drží za ruku. Je těžké nezírat na její prsa, která jsou obepnutá těsnou látkou šatů. I když se snažím soustředit na práci, nemůžu si pomoct a přemýšlím, jaké by asi byly v mých rukou. Při té představě mi ztvrdne penis.

Dolů, juniore. Máme práci.

„Zavolám Ozovi,“ zavrčím na muže, kteří drží Isabel. Kývnu na Gunnera a zamumlám: „Ať neudělají žádnou sviňárnu. A nenech je odejít.“

„Mám to,“ zamumlá zpátky.

Odstoupím od něj, z kaluže světla, kterou vytváří pouliční lampa, pod níž stojíme. Jsme na území Devils, v části města, kam nikdo z dobrého důvodu nechodí. Dokonce i policajti se tomu tady raději vyhýbají. Zvlášť ve tři hodiny ráno na opuštěném konci slepé ulice, kde široko daleko není nic než opuštěné sklady. Odhodím poslední nesouhlasné zamračení a vytočím číslo, které mi Rock dal na Ozův telefon. Je sice pozdě, ale to je mi sakra u prdele. Potřebuju nějaké odpovědi, než se s tímhle pustím dál.

Jestli jsem si myslel, že Oz v tuhle hodinu možná spí, tak jsem se mýlil. Zvedne to hned po prvním zazvonění. „Ano.“

„Tady Thorn.“

„Jsi na vyzvednutí?“

„Jo, kurva, jsem! Co se to sakra děje, Ozi?“

„Určitě nevím, co tím myslíš,“ řekne mírně.

„Tady tu tvoji holku ke mně přivedli svázanou a s kuklou na hlavě, kurva.“

Jestli je překvapený, nedá to na sobě znát. „A?“

„Myslel jsem, že ji mám chránit, Ozi. Ne ji unášet, proboha.“

„Moje dcera nejedná vždycky tak, jak by bylo v jejím nejlepším zájmu.“ Slyším, jak prudce potáhne z cigarety a pak ji vyfoukne. „Bylo jí řečeno, aby neopouštěla dům. Neposlechla mě.“

„Ozi, při našem posledním rozhovoru jsi mi řekl jen to, že jsi měl důvěryhodnou hrozbu pro bezpečnost své dívky.“ Slyším, jak můj tón ztvrdl. „Hodilo by se mi tu trochu víc informací. Zvlášť teď, když vím, že ji budu držet proti její vůli.“

Na druhém konci linky je chvíli ticho. Slyším, jak si znovu potáhne z cigarety.

„Mám mnoho nepřátel, Thorne,“ řekne nakonec. „Možná ne víc než kterýkoli jiný prezident MC, ale rozhodně ne méně.“

„Pokračuj.“

„Jedním z mých nepřátel je muž jménem Fowler. Řekněme, že jsme spolu měli obchodní dohodu, která se nepovedla. Na důvodech se neshodneme.“ Zaváhá. „Fowler je člověk, který rád mučí. Nejen fyzicky, ale i psychicky. A zdá se, že se to týká i jeho sexuálních sklonů. Je známo, že unáší manželky a dcery svých nepřátel. Využívá je.“ Ozův hlas ztichne. Smrtící. „Pořidí fotografické důkazy a pošlete jim památky, než ženy zabije a vrátí jim jejich zohavená těla.“

„Ježíši,“ zasyčím a prohrábnu si rukou vlasy.

„Ano.“ Oz se zhluboka nadechne. „Takže vidíš, potřebuju Isabel chránit a mít ji v bezpečí, dokud můj klub nezneškodní Fowlera a jeho muže.“

„Odstranit ho,“ upřesním.

„Správně.“

„Ví o tom Isabel?“

„Ví jen to, že se domnívám, že je v nebezpečí,“ odpoví Oz. „Zpočátku se zdráhala, ale poslušně zůstala doma a mimo dohled. Ale už je to víc než měsíc a ona začala být… neklidná. Vzdorná.“ Puff. „Proto ten její dnešní kousek, když si vyšla ven s kamarádkou.“

Zamračím se. „Proč jsi jí to neřekl? Nebyla by ochotnější zůstat na místě, kdyby věděla, jak vážná je hrozba?“

Přes telefon slyším v Ozově hlase chlad. „To, že jsem jí řekl, aby to udělala, by mělo stačit.“

Aha. Oz je zvyklý, že ho někdo poslouchá. Zdá se, že ho poslouchají všichni.

„Isabel je moje jediná dcera, Thorne. Moje jediná žijící příbuzná. Nemůžu ji chránit a zároveň pátrat po tom muži. Potřebuji vědět, že je v bezpečí. Ty, můj příteli, ji ochráníš. Tvůj klub ji ochrání.“

Na konci Ozovy věty je naznačené nebo jinak. Vím, že vztah mého klubu s Devils bude žít nebo zemře na tom, co se tady stane. Na tom, jestli udržím Isabel naživu a mimo nebezpečí.

„Rozumím,“ odpovím, protože nemám na výběr.

Telefon cvakne. Oz je pryč.

„To mě poser,“ zamumlám a strčím si ho do džínů. Tahle práce, kterou jsem nikdy nechtěl začít, se právě zhoršila. Nejenže jsem nucen strávit dohlednou budoucnost vysedáváním v Connegutu s palcem v zadku, ale holka, kterou hlídám, ani neví dost na to, aby mi za to byla vděčná. A teď se k tomu přidal problém, že ona nechce být chráněná. Což znamená, že jí musím zabránit v útěku, aby se rozjela.

Nemluvě o tom, že je starší i žhavější, než jsem čekal. I když jí nevidím do tváře.

Z tohohle se vyklubala pěkná snůška sraček.

Cestou zpátky k Beastovi, Gunnerovi a Devils si projíždím všechna sprostá slova, která mě napadnou. „No,“ ušklíbnu se. „Vypadá to, že máme vyřešeno. Napadlo vás, vy otupělí magoři, vzít té holce aspoň něco na převlečení?“

Jeden se podívá na druhého, který zavrtí hlavou a má tolik slušnosti, aby se tvářil alespoň trochu rozpačitě.

„Dobrý Bože.“ Znechuceně plivnu na zem. „Gunnere, řekneš Alix, aby té holce sbalila tašku, až se vrátíte do Tanner Springs? Při příští cestě nahoru ji přines do bezpečného domu.“

Gunner mi při zmínce o své staré dámě krátce přikývne. „Udělám to.“

„Dobře,“ řeknu unaveně. „Tak běžte, vaše práce je hotová, vy zasraní roboti,“ vyjedu na Ozovy muže. „Dejte ji sem. Řekněte svému prezidentovi, ať mi zítra zavolá kvůli aktuálním informacím.“

Menší z obou mužů pustí Isabelinu ruku a větší ji postrčí k nám, vypadá zjevně rád, že se zbavil své svěřenkyně. Trochu klopýtne, ale dá se do pořádku. Chytnu ji za ruku a vedu ji posledních pár kroků. Když stojí přede mnou, natáhnu se, zvednu její malou kabelku nahoru a přes tělo a vezmu jí ji. Krátce nahlédnu dovnitř. Rtěnka. Klíče s malým kanystrem pepřového spreje. Peněženka. Nic překvapivého.

„Aha. Tady.“ Ten větší sáhne do kapsy a podá mi mobilní telefon. „Její,“ řekne a kývne směrem k Isabel. Vezmu si ho, zkontroluju, jestli je vypnutý, a strčím jí ho do tašky.

Devils, nasedají zpátky do své dodávky. Motor naskočí a já se sotva obtěžuji sledovat, jak odjíždějí. „Tak jo, bratři. Ať už to máme za sebou.“ Znovu vezmu Isabel za ruku. „Promiň, miláčku, ale zatím si budeš muset nechat nasazenou kápy. Nemůžeš přece vidět, kam jdeme, že?“

Dívka se ode mě nejprve odtáhne. „Plánuješ si tam sáhnout prsty?“ Ptám se pobaveně. Zkusím to znovu a tentokrát mi to neochotně dovolí. Udělám pár kroků, ale zapomenu, že má zlomený podpatek jedné boty. Znovu klopýtne a já ji vytáhnu za biceps. Její váha táhne za zipy, které jí svazují zápěstí. Dívka vydá tlumený výkřik bolesti. Podívám se dolů a vidím, že se jí pouta zařízla do masa a porušila kůži.

„Do prdele,“ zamumlám si pod nosem. Dávám jí čas, aby si dala nohy zpátky pod sebe, a jakmile se narovná, vytáhnu ze zadní kapsy nůž. Rychle ho zasunu pod pouta a přeříznu je. „Prozatím jsem tě pustil, ale nenuť mě, abych tě znovu svázal, rozumíš?“

Jedinou její odpovědí je tlumené zavrčení. Chvíli nechápu proč, ale pak mi to dojde.

„Ježíši, to snad nemyslíš vážně?“ Nevěřícně zavrtím hlavou, sáhnu pod kápy a vytáhnu jí hadr z úst. Jen co to udělám, dívka se vrhne a pokusí se mě kopnout, přičemž divoce míří nohou, na které má botu se zlomeným podpatkem.

„Tak co, je tohle nějaký způsob, jak poděkovat?“ Zeptám se dotčeně.

„Jdi do prdele,“ zasyčí.

„To už je lepší,“ ušklíbnu se.

Pokračujeme k vlastní dodávce, která stojí pár kroků od nás, dveře otevřené. Pomůžu dívce dovnitř a pak počkám, až se ode mě odsune co nejdál, do protějšího rohu. Beast nastoupí a zaujme místo před ní, rozvalí se tak, že sedí bokem. Nastoupím vedle dívky a zabouchnu dveře. Gunner si sedne na místo řidiče.

„Máš žízeň?“ Zeptám se jí, vědom si toho, že hadr v jejích ústech jí možná vyprahl.

Dívka na okamžik ztuhne. Pak pod kápy rychle přikývne.

„Gunnere. Hoď mi tu láhev s vodou, ano?“ Zavolám na něj. Udělá, co mu řeknu. Odšroubuji víčko. Dívka si tře zápěstí, natáhnu se k ní a chytím ji za jednu ruku. Na vteřinu se při tom kontaktu lekne. Pak ucítí láhev na kůži a obtočí kolem ní prsty. Vsune hrdlo pod kápy, zakloní hlavu a dlouze se napije, pak ještě jednou. Během několika vteřin je láhev vyprázdněná.

Nemůžu si pomoct, ale musím sledovat hladkou, krémovou kůži jejího krku, jak jí pracuje hrdlo. Moji pozornost znovu upoutá jemné zvedání jejích prsou. Nestává se mi často, že bych byl takhle blízko dívkám, které neplánuji ošukat nebo které zrovna nešukám. Ježíšmarjá, tělo téhle holky je zralé na to, abych si ho vzal. Teprve teď si začínám uvědomovat, jak těžké bude mít ji několik dní, ne-li týdnů, v jedné místnosti se mnou.

Isabel dopije vodu a s tichým povzdechem mi ji podá zpátky. „Děkuju,“ zašeptá tak tiše, že to skoro neslyším.

„Není zač,“ řeknu vyrovnaně a potlačím úsměv. „Máš hlad?“

Kápě přikývne.

„Beaste, vezmi té holce něco, co může jíst, když má na sobě tu kuklu,“ řeknu a kývnu směrem k velké krabici se zásobami těsně před ním. Přehrabuje se v ní a nakonec vytáhne jablko. Vezmu si ho od něj a znovu ji chytím za ruku. Trochu se zachvěje, ale neodtáhne se.

„Tady máš. To nejlepší, co pro tebe zatím můžu udělat.“

Několik následujících minut se ozývá jen motor dodávky a dívčino chroupání. Když skončí, drží jádro tiše, dokud si ho od ní nevezmu. Snaží se mě přimět, abych u ní polevil v ostražitosti. Zdá se, že je zatím poslušná jako beránek.

Nečekám, že to vydrží.