THU - 30. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Zůstávám s Drewem, dokud mě personál nemocnice nevykopne. A ráno se vrátím, abych s ním zůstala znovu. Moc toho nenamluvíme. Sedím ve velkém křesle, které jsem si přitáhla vedle jeho postele. Někdy ho držím za ruku. Někdy jen sedí a hraje si s mými prsty, zatímco se zadumaně dívá z okna. Čtu mu Emersona, pomalu a potichu, jen pro jeho uši. Když se ztiší a zmlkne, přestanu.

„Ještě.“ Jeho hlas je rezavý a měkký a jeho ruka svírá mou v teplém a pohlcujícím sevření.

Čtu, dokud neusne. Ale neopouštím ho. Nemůžu. Být mu takhle nablízku jen podtrhuje, jak prázdná jsem se bez něj cítila. Znám toho muže na tolika maličkých úrovních. Tak, jak jsem si to neuvědomovala, v kadenci jeho dechu, ve vůni jeho kůže, v tom, jak vždycky vydává v krku tichý zvuk, když mění polohu v posteli. Drobné informace, které dělají Drewa zcela a jedinečně jeho.

Jeho nemocniční pokoj rychle začne připomínat květinářství. Zdánlivě nekonečné proudy kytic s nápisem „Uzdrav se“ přinášejí rozzářené sestry. Žádná z nich Drewa nepřiměje ani k úsměvu. Když mu sestra vmanévruje obrovský balón ve tvaru fotbalového míče a květinovou kombinaci, praskne.

„Odneste to pryč.“ Rozčileně mávne rukou. „Vezměte si je všechny.“ Podívá se na šokovanou sestru a jeho výraz se změní v bolestný. „Prosím, dejte je lidem, kteří potřebují trochu radosti. V tomhle místě musí být spousta kandidátů.“

Zdravotní sestra, která je zjevně jeho fanynkou, se na Drewa usměje, jako by byl bůh. „No jistěže jsou. Nejste milý, že to navrhujete?“

Jen já slyším jeho zamumlané: „Spíš je mi z toho zatraceného smradu zle,“ a bojuju s vlastním úsměvem.

„Kdyby přišly další, můžeš udělat totéž?“ je jediné, na co se zeptá.

Sestra souhlasí, ale když zvedne vázu, která je Drewovi nejblíž, zastaví ji rychlým: „Počkejte.“ Postel pod ním zavrzá, když se nakloní a vytrhne z vázy malý žlutý poupě. Odlomí stonek, takže zůstane jen asi třícentimetrový, a pak růži bez obřadu zastrčí do masa mého vysokého ohonu. Zrudnu a sestra se znovu rozzáří, ale Drew se jen svalí zpátky na polštáře, zkříží ruce na široké hrudi a zadívá se na televizi - která ani není zapnutá.

„Je to rozený elegán, ten tvůj,“ řekne sestra, jako by byla pyšná maminka.

„No jo,“ zamumlám a usměju se na Drewa, který se teď červená. „Zvlášť když je nevrlý.“

„Hm...“ Drewovo obočí se pevněji stáhne k sobě. „Stejně se radši dívám na tebe.“

Sestřička si spokojeně povzdechne a vyrazí ven, aniž by viděla, jak Drewovi cukají koutky úst. Ale já ano, a jakmile odejde, nakloním se k němu a políbím ho na tvář pokrytou strništěm. „Díky,“ zašeptám. „Snažila jsem se nekýchnout, když tu byly všechny ty květiny.“ Vím přesně, proč pohled na ně nesnáší, ale ráda předstírám, že jsem to byla já, kdo je nechtěl.

Drew zakloní hlavu a zavře oči. „Chci odsud jen vypadnout.“

„Já vím.“ Jemně mu přejedu prsty po předloktí. Miluju napjatou, saténovou strukturu jeho kůže a mohla bych se ho dotýkat donekonečna. Ale mou pozornost upoutá stín z okna ve dveřích. „Vypadá to, že za tebou přišli kluci.“

Drew se vztyčí, jeho oči jsou divoké. „To snad ne.“

„Jak to myslíš, 'ne'?“

„Zbav se jich, Anno.“ Vypadá naprosto panicky.

„Drewe, já jim neřeknu, aby odešli. Určitě se o tebe bojí.“

Chytne mě za ruku. „Nechci, aby mě takhle viděli.“ Víčka se mu sklopí, pohled mu sklouzne do dáli. „Nechci slyšet o té hře. Nebo se jim podívat do očí. Kurva!“

Protože Gray už míří dovnitř s něčím, co vypadá jako celý tým. Uhýbám Drewově ruce, vstávám a nakláním se nad něj. „Tihle kluci tě mají rádi. A ty je taky. Na to nezapomínej.“ Políbím ho na tvář a předstírám, že nevidím, jak se na mě při odchodu ze dveří dívá jako na zrádkyni.

 

Drew

Sleduji Annin oblý zadek, jak se kolébá ven z mého pokoje. Zrádná žena. Když je pryč, musím čelit klukům, kteří se sem trousí, jako by šli na zasraný pohřeb. A copak nejdou, vážně? Dámy a pánové, smrt vysokoškolské kariéry Drewa Baylora. Bohužel neodešel v záři slávy, světla a ječících fanoušků. Ne, byl vynesen, křičel bolestí a chtěl plakat po mamince. Do prdele.

Nikdo nic neříká, když proudí dovnitř, průvod nohou zaplňuje můj výhled a vůně deodorantu, sprchového gelu a slabý pach něčeho, co mohu popsat jen jako „fotbal“, který se na nich drží, mi zaplňuje nos.

Sakra. Do prdele. Do prdele.

Musím vzhlédnout. Bolí mě z toho za krkem. Oči mě pálí, jak se je snažím udržet otevřené. Obklopují mě rozehrávači, střídačky a sekundanti, kteří se rozlévají do haly.

„Hej.“ Nikomu konkrétnímu nic neříkám.

Na to se ozve jednotné zavrčení: „Hej, Bojovníku,“ odpoví mi.

Je to tak trapné, až se tím dusím. Pod prostěradlem zatínám pěsti. Nesetkávám se s očima svých kluků a oni se nesetkávají s mýma. Gray udělá krok dopředu a sesune se na místo, které Anna uvolnila. „Ježíši, řekněte někdo nějaký vtip nebo tak něco.“

Pár kluků se nervózně zasměje. Následující ticho je ohlušující.

„Hele,“ řekne Gray do prázdna, „jak Darth Vader věděl, co mu Luke dal k Vánocům? Přece dárky ucítil!“

Všichni při tom zasténají.

„To je kurva trapný, Gray-Grayi.“

Ale smějí se víc. Rolondo se přiblíží a plácne mě po rameni. Tvrdě. „Jsi v pořádku?“ Trhne sebou. „Až na tu zlomenou nohu.“

Chvíli se na sebe díváme a pak se oba zasmějeme. Není to úplný smích, ale pro tuto chvíli to stačí. „Jo. Až na mou zlomenou nohu. A smrad nemocnice.“

„Ta tvoje ošetřovatelka nemůže uškodit,“ řekne Dex s úsměvem.

Někdo si odkašle: „Scarlett.“

Zakoulím očima, ale nedotknu se toho.

Dexův úsměv mizí. „Nakopali jsme jim zadek, Drewe.“

„Za tebe, chlape,“ přidá se Simms. V jeho očích a v očích mých kluků, když se rozhlédnu kolem, vře chladný vztek. Na krátký okamžik je mi hráčů, které museli zmlátit, skoro líto. Pak si ale vzpomenu proč a útroby mi zkroutí svíravá bolest. Nechci být tím, co je k tomu dohnalo.

„Ti zmrdi si to zasloužili,“ řekne Marshal. Místností se rozlehne hlasitější bručení.

„Takže jsme v play off?“ Podaří se mi zeptat.

Nikdo se na mě pak nepodívá. „Jo.“

Beze mě. Nakonec mě nepotřebovali. Je to malicherné, že mi to připadá jako kopanec do břicha? Jo. Ale říkám, co potřebují slyšet. Zhluboka se nadechnu a donutím slova, aby vyšla přesvědčivě, abych se podívala každému z nich do očí. „A vy jim nakopete zadek.“

Místností se rozlehne souhlasný zvuk, ale je přinejlepším polovičatý.

Díky Bohu, nebo komukoli, kdo naslouchá mým prosbám, že se sestra proplétá davem a začne je vyhánět ven. A oni odcházejí. Protože jsem byl na druhé straně podobných návštěv, vím, jak moc chtějí utéct. Chci je následovat.

Jeden po druhém ke mně přicházejí, poplácávají mě po paži nebo po rameni a šeptají: „Uzdrav se,“ nebo něco podobného. A pokaždé je to jako další hřebík do rakve. Když už je to jen Gray, chci být tak moc sám, až se potím. Škrtněte to, chci Annu. Chci se ztratit v její hřejivé vůni, v jejím sirupově sladkém hlase nebo jen v její hladké kůži.

Ale Gray zůstává. Zamračí se, otevře ústa, zavře je a pak to zkusí znovu. „Vyhráli jsme, protože je naše obrana zastavila. Nedali jsme už ani jeden posranej bod. Naše útočná produktivita šla k čertu, když tě vyřadili.“

Hrdlo se mi stáhne a já studuju tkaninu své tenké nemocniční přikrývky.

„Jsi jeden z nejlepších, Drewe. Na to nezapomínej.“

„Byl,“ zamumlám.

Udělá krok blíž a dostane se mi do zorného pole. „Jsi.“ Jeho výraz je divoký. „Ještě jsi neskončil.“

Anna vejde dovnitř, ale zastaví se, pohledem sjede ke mně a pak ke Grayovi a zarazí se, zjevně v obavách, že něco vyrušila. Gray se na ni podívá, ale pak se vrátí pohledem ke mně. Je rychlejší, než jsem čekal, natáhne ruku, rozcuchá mi vlasy a na konci mě trochu šťouchne do hlavy.

„Miluju tě, ty tupohlavý bastarde.“ Grayův hlas je rozladěný a já si vzápětí uvědomím, jak moc se vylekal. Já bych byl taky, kdybych viděl, že má nohu zlomenou jako větev.

„Já tebe taky,“ řeknu a něco mi uvízne v krku.

Rychle couvne a věnuje Anně drobný úsměv. „Postarej se o našeho chlapce. Uvidíme se zítra, Drewe.“

Zítra. Až se konečně vymaním z tohohle místa. I když počítám vteřiny, okraje mého zraku omývá vlna černé paniky.

Anna se posadí zpátky na své místo. Chytnu ji za ruku a nepustím ji.

 

Anna

V noci, když mě opět vyhodí z Drewova pokoje, popadnu jeho klíče a jdu k němu domů. Ano, v podstatě se tam vloupávám, ale je třeba něco udělat. Drewovo auto stojí na příjezdové cestě, jeden z jeho spoluhráčů ho tam pravděpodobně předtím nechal s náhradním klíčem. Světlo na verandě svítí, stejně jako světlo v kuchyni, které je vidět jen zezadu. Těší mě, že někomu záleželo na tom, aby jeho dům takto ochránil.

Jednou rukou zvednu svůj náklad potravin, opřu se bokem o dveře a pustím se dovnitř. Jsem v polovině cesty přes obývací pokoj, když se z kuchyně vynoří mohutná postava. Přirozeně zařvu na celé kolo a vrhnu na útočníka klíče. S hlasitým cinknutím se odrazí od středu čela Graye Graysona a pak se rozplácnou o podlahu.

„Co to sakra je?“ Sevře si hlavu a upřeně se na mě podívá.

S pohledem jako beránek a se stále bušícím srdcem mu to oplatím. „Většina lidí se skrčí.“

„Jo?“ Pořád se na mě mračí a jednou rukou nabírá klíče. „Většina lidí se nevloupává do domů a nevystřeluje klíče na hlavy nevinných obětí.“

Protože mi nákupy omezují krevní oběh v ruce, protlačím se kolem něj a položím tašky na pult. „Když mám klíče, tak to není vloupání, ne?“

Gray vejde do kuchyně, kde se na sporáku vaří hrnec s něčím. Voní to fantasticky. „Já nevím.“ Podívá se na mě úkosem. „Zeptala ses Drewa, jestli můžeš použít jeho klíče, aby ses dostala do jeho domu?“

Přistižena.

Pokrčím rameny. „Drew byl jinak zaneprázdněný.“ Začnu vykládat nákup. „Chtěla jsem sem přijít, uklidit a udělat mu nějaké jídlo, aby přežil týden. Ale nevěděla jsem, že už má stálého kuchaře.“

Gray se překvapivě široce usměje. „Je to jednoduchý výměnný systém. Já vařím a Drew mě tu nechává.“

Při představě, že Gray cítí potřebu směňovat za Drewovu společnost, se mi za toho kluka sevře srdce. Vím, že mi moc nevěří, ale mám ho ráda.

Znovu se podívám na hrnec. „Co vaříš?“

„Polévku.“ Gray ji míchá, jako by to byl křehký odvar.

„Jakou?“ Zeptám se a rty se mi zachvějí.

„Bílé fazole s klobásou a kukuřicí.“

Žaludek mi skutečně zakručí. Celý den jsem nejedla. „Bože, já miluju polévku.“

Podle Grayova spokojeného výrazu jsem řekla něco správně.

Nakloním se dopředu, abych zachytila další závan, a téměř tančím nedočkavostí. „Kdy to bude hotové?“

Grayovo blonďaté obočí se posměšně uraženě zvedne. „Tohle je pro Drewa, ženská. Udělej si vlastní večeři.“

„Ale no tak. Jedna miska neuškodí. Kromě toho,“ vytáhnu pytlík jablek, „mám v plánu udělat koláče. Jsem si docela jistá, že se o jeden můžu podělit výměnou za večeři.“

Oči se mu lesknou a Gray si olízne rty. „Opravdu umíš péct?“

„Umím péct? Vážně ses mě na to právě zeptal?“

„Aha...“ Zvedne odevzdaně ruce. „Zeptal se na co? Nevzpomínám si, že bych říkal něco jiného než to, že jsme se dohodli.“

Chytrý chlap. Pak se usměju. „Dobře. A až skončíme, můžeš mi pomoct s úklidem.“

„Musel naletět tyrance,“ zamumlá si Gray pod nosem. Ale i on se usmívá. A pak už spolu vycházíme dobře.