Loyalty - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

John zamířil za Sienou, rozhodnutý přinutit ji, aby s ním mluvila déle než pět vteřin. Zmizela v jídelně a v ten samý okamžik se z něčeho, co vypadalo jako obývací pokoj, vynořil nejstarší syn Calabrese.

„Tady, dovol mi to vzít.“

John mu předal prázdnou sklenici od whisky, kterou stále držel. „Díky.“

„Ještě neodcházíš, že?“ zeptal se Kev.

Johnův pohled směřoval k jídelně, ale rychle se jím vrátil zpět ke Kev. „Ne, ještě ne.“

Ale brzy.

John nehodlal Kevovi Calabrese říct, že být tady v domě pro něj představovalo speciální druh pekla. Neustálá bitva mezi předváděním respektu vůči bossu Calabrese Cosa Nostra, a hájením cti mrtvého muže.

„Táta mě požádal, abych ti dal vědět, že na tebe čeká ve své kanceláři, abyste si trochu víc popovídali,“ řekl Kev. „Usoudil, že ses možná mohl ztratit nebo tak něco.“

John se donutil nepodívat se znovu do jídelny. Kev se nezmínil, že viděl Johna dorazit hned po Sieně, a on nechtěl, aby to bylo zjevné. Netušil, jaká se rodina této ženy stavěla vůči ní, mužům a randění.

Nepotřebovala potíže.

Každopádně ne kvůli němu.

„Kancelář je ve třetím patře,“ řekl Kev a ukázal ke schodišti. „Poslední dveře vlevo – obvykle nám je nechává otevřené.“

John přikývl a řekl jen: „Grazie.“

Potichu dodal za nic, kurva.

To úplně poslední, co John chtěl, bylo sednout si s Matteem na delší dobu, než kterou s ním už strávil. Večeře byla víc než dost. I přesto však vystoupal nahoru po schodech a cestou se díval na rodinné portréty, které visely na bílých zdech, protože pravidla jejich života byla v tomhle okamžiku zatraceně mnohem jasnější, než by chtěl.

Nikdy se nevyhýbej bossovi.

Boss je boss a to je boss, Johne.

Teď pochopil – svým způsobem – proč měli Marcellos tendence držet si, co se rodiny Calabrese týče, odstup. Přátelství vzniklé za takovýchto situací vedla jen k tomu, že muži, kteří se navzájem neměli rádi, se opravdu neměli rádi, a dělali se milými jen kvůli vnějšímu zdání.

Ale když se nikdo nedíval…

Tehdy si muž opravdu musel dělat starosti.

John se zastavil v otevřených dveřích kanceláře Dona Calabrese a vší silou se snažil udržet svůj postoj co nejméně defenzivní. Paže nechal svěšené dolů podél boků, ne založené na hrudi. Výraz tváře zachovával bez výrazu, nenabídl úšklebek, který měl sto chutí předvést.

Respekt nebylo vždy snadné dávat.

„Johnathane,“ řekl Matteo se širokým úsměvem.

Až příliš širokým.

John se nepohnul ani o píď. „Kev mi řekl, že si chceš ještě trochu popovídat. V soukromí, jak jsem pochopil.“

Matteo přikývl. „Hádáš správně. Pojď, posaď se.“

Muž mávl ke křeslu přímo proti svému velkému stolu ze dřeva třešňového dubu. Za ním byla celá zeď lemovaná policemi a zaplněná starými knihami vázanými v kůži. Na jedné zdi visel panoramatický obraz New Yorku, na další portrét Carla Calabrese.

John se znovu snažil skrýt své nepohodlí.

Bylo to čím dál těžší.

John spočinul na jedné ze dvou kožených židlí. Prsty sevřel zakřivené okraje područek a čekal.

Nevěděl proč.

Ale něco…

Matteo ukázal na křišťálovou sklenici naplněnou zlatavou tekutinou.

„Bourbon?“

John zavrtěl hlavou. „Pokud by nevadilo, whisky stačila víc než dost? Musím cestou domů řídit.“

Samozřejmě to musel Matteovi předložit jako otázku. Jako by bylo na mužově rozhodnutí, zda John s pitím pro onu noc skončil. Nemohl bosse přímo odmítnout, takže musel zkusit jiný přístup.

Matteo se pokrčením ramen opřel svou statnou postavou do křesla. „Ano, koneckonců nepotřebovali bychom, aby ses vzhledem k tomu všemu dostal do potíží.“

Johnova čelist se sevřela. „Co přesně myslíš vzhledem k tomu?“

„No, z vězení jsi venku jen kolik… pár měsíců?“

„Vlastně na konci prosince pět.“

Matteo ukázal prstem na Johna a zakýval jím. „Aha, viďme. A vsadím se, že jsi stále ještě v podmínce, že?“

John mlčel.

Nevypadalo, že by to bossovi vadilo. „Mmm, vsadím se, že ano. Pokud si vzpomínám správně, tvůj trest byl na pět let. Ano, ale dostal ses ven o kolik, o tři roky nebo tak nějak dřív?“

Tentokrát se Matteo, zatímco mluvil, díval přímo na Johna.

„Ano,“ rozhodl se John říct.

Vypadalo to, že Matteo byl s touto linií dotazů uspokojen, mírně se předklonil a masitými pažemi se opřel o desku stolu. Naklonil hlavu ke straně a dlouho se na Johna díval. Teprve poté promluvil znovu.

A zcela změnil směr hovoru.

„A onehdy jsem zaslechl pár zajímavých informací, Johnathane,“ řekl.

John zvedl obočí. „Co to bylo, bossi?“

„Tvůj bratranec – Andino – se v rodině Marcello pohnul výš. Underboss, řekli mi. V restauraci jsme nedostali možnost si o tom řádně promluvit. Očekávám setkání s Dantem a jeho novou pravou rukou, a to brzy, a tehdy to bude všechno oficiální.“

Rodiny Cosa Nostra obvykle o svých příslušných organizacích nemluvily příliš konkrétně. Prostě to nebyla dobrá obchodní praxe. Navzdory skutečnosti, že všichni složili stejnou přísahu, každá rodina uchovávala svá tajemství bezpečně střežená.

Z dobrého důvodu

Vypadalo to však, že Matteo nepotřeboval Johnovo potvrzení. „I když vzhledem k tomu všemu mi to přišlo trochu podivné.“

Muž měl očividně tuto frázi velice rád.

Johnovi se to vůbec nelíbilo.

„Vzhledem k čemu?“ zeptal se John.

Všechno to vypadalo jako jeden obrovský kruh. Matteo mluvil o tom, co chtěl, a vedl Johna přesně tam, kam chtěl, aby s ním v hovoru směřoval. Mohlo to vypadat jako otevřený rozhovor od vnějšku dovnitř, ale rozhodně to tak nebylo.

Matteo bubnoval svými drahokamy pokrytými prsty o stůl. „Ach, no tak, Johne. Jsem si jistý, že víš, že Tři rodiny v New Yorku vždy drží krok s politikou rodiny vedle nich. Drží nás všechny v oprátce.“

„Jistě, tuším.“

John si nebyl stoprocentně jistý, proč Matteo dvakrát vytáhl tohle téma o rodině, ale nelíbilo se mu to. Ale momentálně, až na to, že tam seděl a poslouchal to, nemohl nic víc udělat.

Respekt a to všechno.

„Myslím, že jsme všichni předpokládali, že až přijde čas, ty budeš tím, kdo se pohne v rodině výš – tak, jak jsem zmínil v restauraci. Jsi nejstarší a tvůj otec je velice uznávaný mafián. Dlouholetý underboss Danteho Marcello – jednoho z nejobávanějších bossů v Severní Americe. A tvůj druhý strýc – Giovanni – je úřadujícím poradcem. To byl ten druh struktury a vlivu, ve kterém jsi vyrůstal. Dávalo by smysl, abys to byl ty.“

John ani nemrkl. „Andino vyrostl se stejnými lidmi a s těmi samými vlivy.“

„To předpokládám.“ Matteo si povzdechl a zadíval se ven z okna na temnou oblohu. „Ale stále je trochu zvláštní, že ty jsi nedostal větší kontrolu, Johne. Škoda. Myslím, že tvůj potenciál není plně využitý. Ani zdaleka.“

„Možná ne, ale je to tak, jak to je,“ vrátil mu John.

Matteovy rty se v koutcích zakřivily. „Tak to vypadá, že?“

Tenkrát se John rozhodl neodpovídat.

***

John si, otočený zády do chodby, oblékal svou bundu. Proto neviděl přicházet Sienu, ne až do okamžiku, kdy ho popadla za bundu, a spolu se sebou ho strhla do úklidové místnosti. A zatímco se napřímil, zabouchla za nimi dveře.

„Co to sakra, ženská?“ zeptal se John.

Siena si založila ruce na prsou a odmítla se na něj podívat. „Proč, Johne? Proč jsi mě nemohl prostě to ráno vzbudit? Zaklepat mě zatraceně na čelo nebo cokoli, čím bys mě vzbudil a řekl, že jsi musel běžet. A poté ses mě ani nepokusil kontaktovat, a pak venku a teď znovu tady se tváříš, jako by to bylo všechno v pořádku. Není to v pořádku!“

John zvedl obočí. „To ve svých emocích běžně takhle vyšiluješ? Je to trochu znepokojující, Sieno.“

Zamračila se.

Pokrčil rameny.

„Myslela jsem si…“ Pevně skla rty k sobě, jako by odmítala říci cokoli, co ji napadlo.

„Co?“

„Že jsi možná nebyl jako každý jiný chlap, který se mě snažil dostat do postele, Johne. Ukázalo se, že jsi byl naprosto stejný jako každý jiný chlap.“

John se při tom komentáři trochu napřímil. „Za prvé, měl jsem o tebe zájem – stále ho mám. Za druhé, došlo ke sračkám a já musel běžet. A po tom dni se stále objevovaly další věci, které jsem musel řešit. Tak jako tak bych se neměl s nikým romanticky zaplést, a usoudil jsem, že když jsem tě poprvé opustil, aniž bych ti sakra cokoli zanechal, nejspíš jsi mě už nechtěla znovu vidět.“

„V tom jsi měl pravdu.“

Její postoj křičel obranou.

Její oči křičely bolestí.

Stále lhala.

„Nechci být něčí hračkou,“ řekla mu tiše.

Přikývl. „Nechci, aby někdo vyjebával s mými emocemi. Takže hele, nebudu se k tobě chovat jako k hračce, a ty na mě nezkoušej hodit tenhle druh nesmyslů. Je to oboustranná cesta.“

Když promluvila, stále se nesetkala s jeho očima: „Nevím, co cítit.“

„Vítej v mém světě.“

Tenhle pocit měl stále.

Buď měl příliš až mnoho pocitů.

Nebo neměl vůbec žádné.

Neexistovalo nic mezi tím.

Vyklouzla jí ven špička jazyka, aby si navlhčila rty. „Chci ti dát možnost omluvit se.“

Když k ní přistoupil blíž, jen stěží skrýval úsměv. „Ach?“

„Trochu.“

„Tak to udělej, donna.“

Dívala se na něj skrz tmavé řasy. „I když něco mi říká, že ty jsi jistým druhem rizika.“

„Ten instinkt je správný.“

„Možná, ale jsi riziko, které stojí za to podstoupit, Johne?“ zeptala se.

Na to neměl odpověď.

„Omlouvám se, že jsem se vypařil,“ zamumlal.

Teď už stáli těsně u sebe. Byli si tak blízko, že stačil pohyb jeho malíčku a už ji hladil po straně ruky. Pokud by se jen mírně naklonil, mohl by ji políbit na čelo.

Ale nic z toho by neudělal, ne, pokud by to Siena nechtěla. Neznamenalo to však, že to nechtěl udělat. Protože chtěl. Hodně.

Na téhle ženě bylo něco, co se mu drželo v paměti celé měsíce. Občas nebyla vždy přímo ve středu pozornosti, protože jeho mozek se vždy vypořádával pouze s jednou věcí. Ale ona tam stále byla, bzučela tam a šťouchala do něj. Občas mu vytanuly myšlenky na ní zpátky do popředí, jen aby ho škádlily.

Měla pravdu.

On byl risk.

Ale ona také.

Žena jako ona, s rodinou, jako měla ona – nemluvě o těch sračkách, se kterými se musel vypořádat díky své bipolaritě a tím, jak byl se vztahy v prdeli – to bylo pro Johna obrovské riziko.

Bordel, který nepotřeboval.

Problém, který možná nebude schopný vyřešit.

Něco špatného.

Siena zaklonila hlavu dozadu a zírala na něj. „Zopakuj to.“

„Hmm, co?“

„Jak je ti to líto?“

„Bude to tak lepší?“ zeptal se.

Siena se usmála. „Pravděpodobně ne úplně, ale dostane nás to tam.“

„Zajímám se o víc než jen sex, Sieno.“

„A kdybych tě požádala, abys mě dneska večer vzal domů…“

John se ušklíbl. „Neřekl bych ne.“

Možná mu to bylo líto, ale také byl muž, který byl velice pro sex. A ona byla celá žena. Každá jeho část to také věděla.

„Takže bychom to mohli udělat?“ zeptala se tiše.

John sevřel její čelist a krk do dlaní a cítil, jak jí pod jeho dotekem bušilo srdce. Nebo to možná byla její nervozita z toho, jak se po tom všem k němu přiblížila. To riziko, o kterém se zmínila.

„A co takhle,“ zamumlal, „vezmu tě na své místo, a pokud se něco objeví, jsi víc než vítána zůstat, než se znovu vrátím. Protože opravdu, sračky ke mně přicházejí vždycky po ránu. Takže hele, bude na tobě, jestli se budeš chtít na oplátku za to, co jsem ti udělal, vypařit, nebo ne.“

Siena si kousala spodní ret. „Jo?“

„Jo.“

„Asi kolem jedenácté mám být někde v práci.“

„Můžu tě tam vzít,“ slíbil, „a tam, kde bydlím, jezdí i taxíky.“

Zasmála.

John čekal…

Koneckonců, na tohle čekal měsíce.

Mohl počkat ještě o pár vteřin déle.

„Máš dobrou kávu?“

John se zasmál a sklonil se, aby ji rychle políbil na usmívající se rty. Když se odtáhl, přejel po nich palcem. „Vlastně tu nejlepší.“

„Dobře, tvoje omluva je přijata.“

„To jsem si myslel.“

„Pro teď,“ dodala.

S tím se dokázal vyrovnat.

***

Když Johna probudil zvuk zacinkání telefonu, typicky ho to automaticky dostalo do nálady na hovno. Ale dneska ráno, vzhledem k tomu, že byl zkurveně uspokojený, mu nevadilo převalit se a po přístroji se natáhnout.

Nebyl vůbec unavený.

Cítil se tak zatraceně dobře.

Jo, uspokojeně.

Převalil se na záda a zatímco sjel rukou ze své nahé hrudi níž, zadíval se na obrazovku svého telefonu. Teď jí spočíval těsně nad místem, kde přikrývka skrývala jeho napůl tvrdou erekci a přitom procházel zprávu.

Vypadala jako z lékárny.

Předpisy pro Johnathana Marcella jsou připraveny k vyzvednutí v –

Odhodil telefon stranou, se zprávou už skončil. Věděl, že si musel jít vyzvednout novou dávku svých léků. Vyzkoušel vyšší dávku lithia v kombinaci se směsí léků proti úzkosti a se stabilizátorů nálady, přesně tak, jak to po něm chtěla jeho terapeutka.

Z toho všeho měl mysl jako zamženou.

Terapeutka navrhla snížení dávku lithia. Neobtěžoval se jí to říct, ale tak jako tak už začal s poloviční dávkou lithia. To byl ten jediný způsob, jak dokázal svou mysl vymanit z mlhy léků, které bral.

Předepsané léky si vyzvedne, i když měl jejich zásoby ještě na další dobré tři týdny, než by si s tím musel dělat starosti. A zatímco by na něm terapeutka testovala další dávkování, musel s ní hrát novou hru s prášky.

Ani se nemusel převalit v posteli, aby věděl, že její druhá strana byla prázdná. Ztrátu Sienu ucítil už v okamžiku, kdy se z ní asi před hodinou vyplazila ven, a pak, když uslyšel z přilehlé koupelny zvuk sprchy, znovu usnul.

Podložil si hlavu paží, kterou použil jako provizorní polštář, a poslouchal.

Dole něco cinklo – pravděpodobně hrnec.

Na rozdíl od něj Siena nevypadala, že by u ní hrozilo riziko útěku. Měla by každé právo se na něj vykašlat, i když poté, co ho zatáhla do ložnice, slíbila, že tam ráno stále bude.

Bral to jako svou vyhranou bitvu.

Šukat s touhle ženou bylo, jako by jako první věc hned po ránu uběhl dobrých deset kilometrů. Probralo ho to ze strnulosti, která byla jeho každodenním životem, a zanechávala ho bez dechu. S ní to bylo skvělé cvičení, kdy ve výsledku ho bolely všechny svaly, ale i tak se cítil na možnost dát si další kolo.

Zezdola se ozvalo hlasitější řinčení, následované hlasitým zaklením. Rozhodl se, že bylo na čas vstát, dřív než si Siena zatraceně ublíží nebo tak něco. Natáhl na sebe kalhoty na spaní, aby si zakryl spodní polovinu těla, ale nic nedokázalo skrýt jeho penis, který mu stál a tlačil se proti bavlně.

Do prdele.

Brzy se už nakláněl do vchodu kuchyně a sledoval Sienu balancovat na židli, zatímco se z nejvyšší police ve skříni snažila vytáhnout mísu na míchání. Dolů po zádech jí visely prameny mokrých vlasů, a pod společenskou košilí, kterou měla na sobě, mohl vidět vykukovat její nahý zadeček.

Jeho košile.

Na ní vypadala mnohem lépe.

Ani mu to nevadilo.

Ty její nahé nohy – všechny jemné linie a sladké křivky – vypadaly zatraceně dobře, když se snažila udržet rovnováhu na jedné noze a přitom se natáhnout, aby dosáhla na misku vysoko nad svou hlavou. Byl tak zaujatý tím, že na ni zíral, že mu nevadilo ani to, že celá situace vypadala tak, že mu zničí skříň.

Kdokoli jiný a Johnovy podivné tendence ohledně jeho bytu a věcí, aby byly tak, jak chtěl, by mohly přijít ke slovu nehezkým způsobem.

Ale tohle byla ona.

A u ní mu to tolik nevadilo.

„Potřebuješ pomoc?“ zeptal se.

Očividně ho neslyšela sejít dolů, protože při jejím výkřiku mu zatraceně skoro praskly ušní bubínky. Nemluvě o tom, že se její tělo na židli zhouplo a když se vracela dolů, netrefila se nohou zpátky.

Vyrazil kupředu a sotva ji zvládl zachytit dřív, než by se praštila buď o židli, podlahu, nebo zatraceně o obojí. Hnědé vlasy ji vytvořily přes obličej oponu a těžce vydechla, až se jí pár pramenů pohnulo, než si je rukou znovu přehrnula dozadu.

Chytil ji jen pár centimetrů od podlahy. Opravdu štěstí.

„Vydávej nějaký hluk,“ řekla mu zamračeně. „Skoro jsem se zabila.“

„Děkuji, Johne,“ ušklíbl se, „že jsi nedovolil, aby se to stalo.“

Sevřela rty. „A to taky!“

„Mmhmm.“

Jednou rukou ho popadla za čelist, přitáhla si ho k sobě a políbila ho tak, až z jeho polotvrdé erekce stala naprosto tvrdá. Sakra. Jediné, co k tomu potřebovala, bylo škádlení jejího drobného jazyka po jeho rtech, a pak příslib její chuti a byl tam… připravený jít znovu.

„Snažila jsem se udělat snídani,“ zašeptala do jeho usměvavých rtů.

„A k tomu jsi potřebovala tu největší misku?“

„Palačinky dělají hodně bordelu, dobře?“

John přikývl. „To rozhodně.“

„Když jsem hledala věci, svým způsobem jsem ti rozhrabala pár skříněk.“

„Pokud tam všechno vrátíš, je mi to jedno.“

Siena zamrkala. „Dohodnuto. Podáš mi tu misku?“

„To se vsaď.“

Narovnal se a postavil ji na bosé nohy. Pro to, aby misku sundal, dokonce ani nepotřeboval tu zatracenou židli, kterou se pokoušela zabít. Jediné, co musel udělat, bylo vytáhnout se na špičky a tu hloupou věc měl v ruce. Bez problémů ji vyndal a podal ji mračící se Sieně. „Ach, nedívej se tak.“

„Není to žádná legrace být malá. Víš, jak moc je trapné, když potřebuji na podání si čehokoli stoličku? Na moji výšku nevyrábí vůbec nic.“

„Nejsi… malá. Tedy ne na ženu. Jsi průměrná.“

Slyšitelně otevřela ústa, pak si od něj vzala misku a praštila ho s ní do paže. „Nenazývej mě průměrnou!“

John se zasmál a zároveň si promnul paži. Sakra, to bolelo. Její zamračení bylo také zábavné, což ho jen rozesmálo ještě víc. Přišlo mu to divné a tak dobré. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy měl takové ráno. Pokud tedy vůbec někdy…

Našpulila rty. „Nesměj se mi taky! To je dvojnásobně urážlivé, Johne.“

Jediné, co ho přimělo vystřízlivět, byl její sklopený pohled. Okamžitě natáhl ruku, aby ji popadl a přitáhl si ji k sobě blíž. Na jeho hrudi tála a zaklonila hlavu, aby se na něj mohla upřela dívat. Svými krásnými, růžovými rty ho políbila na spodní stranu neoholené čelisti.

„Nejsi průměrná žena,“ zamumlal a políbil ji na vrcholek hlavy. „Jsi nádherná a úžasná a když přijde na výšku, jsi v o trochu menším balení.“

Dlaní ho hravě plácla po hrudi.

„Je ti odpuštěno.“

„Dobře.“ Znovu ji políbil na hlavu. „A teď mi tu někdo dluží snídani. Takže do toho, jo?“

Sienu pustil a když ho míjela, plácl ji po zadečku. Při tom drobném, roztomilém zamračení, které mu věnovala přes rameno, si vysloužila jen jeho mrknutí.

Zatímco pracovala u pultu, John zajel pohledem ke skříňce nad ledničkou. Nic na ledničce nevypadalo mimo své místo, aby mu řeklo, že tam cokoli hledala. Vypadalo to, že všechny jeho léky byly v bezpečí.

Prozatím.

Pokud spolu měli pokračovat, ať už toto bylo cokoli, bude muset nastolit téma své poruchy a co všechno to znamenalo. Pro něj i pro ni. Byla to správná věc, ale při tom pomyšlení cítil v břiše těžkou tíhu.

Z více důvodů, než by si chtěl připustit.

Utekla by?

Dívala by se na něj jinak?

„Hele,“ řekla od ostrůvku.

Její hlas ho vytáhl z černých myšlenek a podíval se na ni.

„Co, bella?“

„Máš med?“

„Proč?“

„Je lepší než obyčejný starý známý kukuřičný sirup. Nemáš opravdový javorový sirup.“

„Aut Jemima není javorový sirup?“ zeptal se.

Zvedla obočí. „To myslíš vážně?“

„Na láhvi je napsáno javorový.“

„Je tam napsáno ochucený. Je to kukuřičný sirup s přidanou příchutí.“

Hm.

„Mám med.“

Podívala se na něj. „Opravdový med?“

„Ano, opravdový med.“

Siena mrkla. „Dobře.“

Obrátil ke spíži a z police vytáhl med. Stále ještě neotevřená sklenice byla po okraj naplněna zlatavou sladkostí. Přešel s ní ke stolu a postavil ji vedle misky, kam už začala umisťovat suché přísady.

Střelila po něm pohledem. „Chceš mi pomoci?“

„Myslím, že se mi mnohem víc líbí tě sledovat.“

Poškádlila ho úsměvem. „Jo?“

„Jo, lásko.“

„La dolce vita,“ řekla s úsměvem.

„Sladký život.“

Přikývla. „Každý člověk se rád ve svém domě cítí jako král, ne?“

Chraplavě se zasmál. „Někteří muži rozhodně ano.“

„A ty jsi jedním z těch mužů?“

„Právě teď ano.“

Rukou od mouky ho poplácala po tváři a zanechala ho tak ušpiněného. „Máš štěstí, že tě mám ráda, Johnathane Marcello. Většinou se nějak extra o rozmazlené muže nezajímám.“

„Možná jsi tedy jen narazila na špatný druh mužů.“

Jednou a pak podruhé ho přejela pohledem svých modrých očí. „To rozhodně.“

Nebyl jistý, co to s ním dělalo – to, jak se na něj dívala svýma zářivýma, upřímnýma očima, nebo to, jak mu v uších zněl tón jejího hlasu jako hřích. Mohlo to být i to, jak vypadala v jeho košili.

Ať už to bylo cokoli, nutnost jídla se teď stala až druhořadou věcí. Na prvním místě byla potřeba cítit ji.

Natáhl se po ni a dřív, než stačila mrknout, už ji měl zády u pultu. Svá ústa měl na jejích, rukama zajel pod lem košile, která zakrývala její tělo. Jeho teplé dlaně se setkaly s jemnou, hladkou kůží, její jazyk tančil s jeho.

Z pultu něco spadlo – možná menší miska, kterou našla. Bylo mu to jedno.

Rukama od mouky mu na hrudi zanechala prašné stopy, konečky nehtů pak přejela po těch samých místech. Když svýma rukama zajel pod její košili výš a našel její svěží prsa, roztáhla stehna víc. Pod dotekem jeho palců ji ztvrdly bradavky, zuby se zabořila do jeho spodního rtu.

Slibovala.

Škádlila.

Dávala.

Brala.

Ani nemusela nic říct. Všechno to bylo v tom, jak se ho dotýkala, jak ho líbala, když se na něj dívala, i v tom, co z toho všeho cítil. Ty pocity na něj útočily jako bourací koule, která procházela skrz naskrz těmi malými zdmi, které z jeho sebekontroly zbyly, a pak už tam byl on, jen v kusech nepořádku na zemi.

Jejího nepořádku.

John prudkým trhnutím rozevřel košili, co měla na sobě, aby tak pro sebe odhalil víc z jejího těla. Při tom procesu pravděpodobně utrhl tři knoflíky. Kůži měla horkou a pod jeho dotekem jí na ní naskakovala husí kůže. Se zakloněnou hlavou ho nechala, aby ji na krku líbal lehounkými polibky, a přitom se svým zkoumáním sjel níž. Chuť její kůže na jeho jazyce se ničemu nepodobala. Zjistil, že jedno ochutnání ani zdaleka nestačilo.

Nikdy nestačilo.

Konečky prstů se setkal hedvábně hladkého, mokrého masa mezi jejími stehny. A když ho pohladil polštářkem palce, její mírné zalapání po dechu ho přimělo usmát se.

„Tak zatraceně reagující,“ zamumlal do jejího krku.

Tvrdě polkla. „Něco na tobě je, Johne.“

„A co?“

„Něco,“ zopakovala.

Byl víc než šťastný, že ji přiměl vydat víc těch zvuků. Nic ho nedělalo tvrdším, ani ho zatraceně víc nerajcovalo. Odtáhl se a tvrdě ji políbil.

„Ani se nehni,“ řekl.

„Slibuji.“

Na pultu zůstala jako malá sexy socha a on se zabořil do zásuvky na druhé straně ostrůvku. Ať už tam hledal cokoli, prostě to tam musel mít. A brzy našel přesně to, co potřeboval.

Kondom.

Vypadalo to, že v době, kdy se vrátil do nebe mezi jejími stehny, rozhodla se vedení převzít. Svými talentovými prsty se se vplížila pod jeho kalhoty na spaní, a vyhledala jeho penis. To, jak ho svírala svou dlaní a dráždila, ho probouzelo ještě víc a bylo to zatraceně návykové. Když se po něm natáhla, předal ji balíček zatavený ve fólii.

Stáhla mu kalhoty dolů přes boky a pak na délku navlékla latex. V tom okamžiku usoudil, že čekal až dost dlouho. Trhl s ní, aby ji dostal na samou hranu pultu a přesně tehdy poprvé zaslechl seshora zazvonění telefonu.

Svého mobilního telefonu.

Známá melodie – ta, kterou měl nastavenou pro číslo bosse – se mu vzadu v hlavě opakovala.

Volání ignoroval a místo toho políbil Sienu. Pokoušelo ho teplo jejích úst, přitom ho škádlila mokrá štěrbina její kundičky. Hlavičkou penisu přejel po její kočičce a přitom pohnul boky dopředu a dozadu.

Telefon nahoře přestal vyzvánět v době, kdy byl John zatraceně blízko druhému přírazu boků vpřed. Ocitl se pohřbený devět palců hluboko do Sieny okamžitě bez dechu. Ten mu unikl z plic spolu s vlnou úlevy, která mu přejela po páteři.

Naplnilo ho horko jako žádné jiné.

Celým tělem mu kolovalo uspokojení, jaké nikdy nepoznal.

V nitru mu bušila touha, jakou nikdy nepoznal.

V uchu mu zněl její jemný hlas, nehty se mu bořila do kůže na zádech, aby ho popoháněla. Každé prosím, a tam, Bože, tam, se mísilo s jejími vysokými, bezdechými výkřiky. Byla to ta nejhezčí hudba, kterou kdy slyšel.

Telefon začal znovu vyzvánět.

John byl ztracený v něčem daleko lepším.

Prsty se bořil do jejího zadečku, přitahoval si ji za něj při každém přírazu blíž. A když ho sevřela kolem boků pevněji, cítil, jak jí chvěly nohy i místo mezi nimi. Kundičkou ho pevně svírala a nasávala ještě hlouběji do sebe.

Ale bylo to v jejích očích – vysoký, šílený pohled, který se na něj odrážel.

Ten pohled znal.

Na ní vypadal mnohem lépe než na něm.

Zejména takhle.

„Bože,“ vydechla.

John ji kousl do čelisti. „Vlastně je to John.“

Sienin bezdechý smích byl přerušený tím, jak se jí stáhly svaly. Rychle se dostavil její orgasmus a na jeho zádech po sobě zanechal červené linie po jejích nehtech.

John ani zdaleka neskončil.

***

„Raději by to mělo být zatraceně dobré,“ zabručel John, když vešel do strýcovy kanceláře.

Při pohledu na tolik mužů, kteří čekali uvnitř, uprostřed kroku zaváhal. Jeho strýcové, táta a Andino. Pohledem přeskočil na nejdůležitějšího muže v místnosti, protože boss byl vždy ten první, kdo měl být respektovaný před kýmkoli jiným. Dante.

„Co se děje?“ zeptal se John.

Jako první promluvil Lucian. „Posaď se, synu.“

John si uhladil sako. „Ne, jsem v pohodě. I když tak nějak chci vědět, proč jsem tady. Víš, že nemám rád, když mě někdo vyrušuje.“

Ty telefonáty neustaly až do okamžiku, než se John nedonutil odejít od Sieny, aby jeden z nich zvedl. Strýc neřekl nic jiného, než aby se dostal do zkurvené usedlosti. Prostě jen to – nic jiného.

„Jo, to se vsadím,“ zamumlal Giovanni.

John se podíval na svého nejmladšího strýce. „Co to sakra znamená?“

„Johne,“ řekl Dante se silným varováním v hlase. „Prokaž nějaký respekt, jo?“

Ovládl svůj postoj, ale ne proto, že by kurva chtěl.

„Jo, v pořádku.“ John věnoval svoji pozornost bossovi. „Jsem tady – co se děje?“

„Nenapadlo tě nikomu z nás říct, že budeš mít včera v noci večeři s bossem Calabrese a jeho rodinou?“ zeptal se Dante.

„Byl jsem pozvaný,“ odpověděl John s pokrčením ramen. „Řekni mi, jak odmítnout, aniž bych porušil pravidla, podle kterých žijeme, a příště to udělám.“

„I tak jsi to stále nikomu neřekl,“ řekl táta.

John nechápal, proč na tom záleželo. „Nemusel jsem. Byla to večeře.“

„S bossem Calabrese. Víš, co Marcellos ohledně té rodiny cítí, Johne,“ řekl Giovanni.

Johnova pozornost byla stále jen na bossovi. „Nemohl jsem být neuctivý a odmítnout. Tak jsem tam šel. Skončilo to.“

„Calabrese není možné věřit,“ zamumlal Dante.

Známé zelené oči strýce se zabořily přímo do Johna. Z nějakého důvodu – ne takového, který by mohl vytáhnout – si nemyslel, že Dante mluvil jen o Matteovi a jeho synech.

„Nevěřím bossovi Calabrese, ani jeho sračkoidním synům,“ opáčil John. „Pamatuji si, co udělali rodině mého otce.“

Lucian si odkašlal, ale nic neřekl.

„Proč jsi dnes ráno neodpovídal na mé hovory?“ zeptal se Dante potichu. „Byl jsi v pohodě s tím, že mi řekneš, že nemůžeš nerespektovat Mattea, a přesto jsi mě donutil zavolat ti desetkrát, než jsi konečně hovor přijal. Co bylo dneska ráno tak důležité, že jsi mi nemohl zvednout telefon, Johnathane?“

„Byl jsem zaneprázdněný.“

Odpověď nebyla dost dobrá.

Věděl to dřív, než to řekl.

Dante se s přikývnutím opřel do křesla. „Vím, že jsi vzal dívku Calabrese s sebou, Johne. Hele, dozvěděl jsem se o pozvání na večeři a usoudil jsem, jen pro případ, že by tě měl někdo za zády jistit. Hadům jako těm v Brooklynu nevěřím, a v žádném případě nedovolím, aby se k nim dostal jeden z mých mužů bez jakékoli zálohy.“

John z toho všeho slyšel jen jednu věc.

Jednu věc, která ho rozzuřila.

Jednu věc, která ho pálila jako zrada.

„Měl jsi kurva někoho, kdo mě sledoval?“ zeptal se, smrtelně klidný a temný v srdci.

„Já –“

„Někdo mě sledoval?“

„Johne,“ řekl Andino a odstrčil se od okraje stolu. „Myslel si, že vzhledem k tomu, jací Calabrese občas jsou, to bylo to nejlepší.“

Johnovi se zatmělo před očima.

Plíce ho při každém nadechnutí bolely.

Znovu cítil to samé, jako když byl propuštěný z vězení. Jako by byl zkurvené divoké zvíře, kterému nikdo nevěřil. Jako by nemohl dělat tu svoji zkurvenou práci, protože se mu pořád někdo musel dívat přímo přes rameno.

„Protože se nedokážu postarat sám o sebe, ani mi nemůže být věřeno, že?“ zeptal se John. „Což je legrační, bossi, když vezmu v úvahu, že když mě Calabrese pozvali na večeři, nijak se nesnažili skrýt své zkurvené záměry. Až na to, že moje vlastní rodina dělá přesně to, než aby se mě místo toho kurva zeptala. Ale on jsou těmi, na koho si musím dávat pozor, co?“

John se hořce zasmál.

„To není velký problém,“ řekl Dante, „a není to tak, že bys z toho musel něco dělat, Johne.“

„Nebo je to přesně ono, bossi?“ zeptal se. „Přiměješ někoho, aby mě sledoval i tentokrát?“

Nikdo neodpověděl

John to v tomhle okamžiku nepotřeboval.

„Proč?“ zeptal se.

Jeho rodina byla alespoň upřímná.

Brutálně upřímná.

„Andi se zmínil, že máš zájem o dívku Calabrese,“ řekl Dante.

John zaletěl pohledem k bratranci – pohledem plným hořkosti a hněvu. „A co ty, běžel jsi to na mě vyslepičit jako zkruvené dítě, nebo tak nějak?“

„Ne, já –“

„Naser si, Andino.“

Andino udělal krok vpřed, ale John ukázal na svého nejlepšího kamaráda, aby si jako nový malý underboss ustoupil zpátky. Tiché varování, které Andino až příliš dobře znal.

Johnovu tátovi to naopak nikdy nevadilo. Lucian k němu přistoupil blíž. John zatínal čelist tak silně, až mu pod tím tlakem mohly prasknout stoličky.

„Johne, nelze jim věřit, a ty to víš,“ řekl Lucian. „Ne mužům, a rozhodně ne jedné z jejich žen. Bez ohledu na to, kým ona je.“

To pravděpodobně bodlo nejhůř.

Sienu ani neznali.

Bylo to jen její příjmení, které ji špatně zbarvovalo.

Jako by je jeho porucha nechala, aby o něm předpokládali sračky.

Všechno to bylo stejné.

„Nasrat na vás všechny.“

Ta čtyři slova vyklouzla Johnovi z úst snáze, než očekával, a nechal je uniknout ven dřív, než si to pořádně promyslel.

Dante se zvedl ze svého křesla.

Lucian přistoupil o krok blíž.

Giovanni se ani nepohnul.

Andino se jen zamračil.

John zavrtěl hlavou a otočil se ke dveřím. Skončil s tím, ať už tohle bylo čímkoli. Pro dnešek s nimi skončil.

„Jo, nasrat s každým jedním z vás.“