ITFTH - 10. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Osud má své způsoby, jak přivést ty správné lidi do vašeho života. Vy jen musíte věřit, že se jedná o kouzlo.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

Sluneční paprsky pozdního rána tančí po částečkách prachu a způsobují, že se třpytí, vrhají po ložnici měkké důvěrné teplo, navzdory chladnému vzduchu. Ne, že by byl zpochybněn důvod naší přítomnosti zde. Srdce se mi prudce rozbuší při pohledu na postel, která zaplňuje většinu pokoje. Jeho oči potemní a vyzařují teplo, zatímco mě pokládá na měkké hebké ložní povlečení. Posadí se na postel vedle mě a shrne pár pramínků vlasů z mé tváře. Lehké otření jeho prstů o moji kůži způsobí, že po něm toužím ještě víc.

„Jsi tak krásná.“ Zamumlá.

„Stejně jako ty.“ Jakákoli slova, která mu můžu nabídnout, by nestačily, ale nejde jen o jeho vzhled, který mě k němu přitahuje. Nutí mě si přát, abych měla dost silnou magii, abych ho odtud mohla odvést a mohla s ním být nadosmrti.

„Neměj strach, lásko, nepotřebuju tvé komplimenty ani chválu,“ řekne, jako by mi četl myšlenky. „A nezeptám se tě znovu, jestli jsi si jistá, že tohle chceš. Věřím ti, že znáš své vlastní srdce stejně, jako já znám své.“

Skoro nezvládnu ten něžný způsob, jakým na mě hledí. Neměli bychom si takhle vyměňovat slovíčka. Připadá mi to příliš jako něco, co nemůžeme mít. Něco jako láska. Není to první pravidlo jednorázovek? Udržuj si citový odstup?

Ach ty lži, které si namlouvám.

Ale mé srdce další vyznání nepřežije, takže převezmu kontrolu a vlezu Grayovi na klín. Suknice mých šatů se mi vyhrne až k bokům, když obkročím jeho pevná silná stehna. Okamžitě mě obejme, aby se ujistil, že nespadnu. Chytím se tohoto okamžiku a užívám si ho. V tuto chvíli není čas na lítost nebo očekávání budoucího zlomeného srdce. Potřebuju sdílet štěstí a radost. Už je to tak dlouho, co jsem něco z toho cítila a Gray mi to poskytuje a ještě víc. Usmíváme se jeden na druhého. Jde o úsměv plný příslibů, vzrušení a stejné narůstající náklonnosti, kterou se snažím předstírat, že tu není.

„Ahoj.“ Řeknu tiše.

„Ahoj.“ Odpoví hravě.

Pak natáhnu ruce a překvapivě roztřesenými prsty mu uvolňuji vázanku. Těžce polkne a ohryzek mu přitom poskočí, když se mu prsty otírám o hladce oholený krk. Nedokážu se zastavit. Musím ho vidět. Musím cítit jeho kůži pod rukama a jeho tělo proti svému. V době, kdy je vázanka rozvázaná a límec má otevřený, už oba zrychleně dýcháme. Vidět ho jen trochu odhaleného stačí, aby se mi rozbušilo srdce. Kousnu se do spodního rtu, když nás obklopí intimita jako nějaké kouzlo.

Kdybychom mohli jen sdílet tisíce podobných okamžiků.

„Teď je řada na tobě.“ Zamumlám. Odvážná verze mě samotné, ta, která před několika minutami vlezla Grayovi do klína, si zřejmě teď odběhla a nechala mě podivně odhalenou, navzdory tomu, že jsem plně oblečená.

Po mých slovech zatají dech, ale rukama klouže po mém těle, aby mi vyhověl. Jeho ruce se netřesou tolik, jako moje, ale pořád jsou nejisté, když tahá za knoflíky na živůtku šatů. Pak mi je přetáhne přes hlavu a odhodí na stranu. Pořád mám na sobě víc, než přes léto doma, ale v tuto chvíli se tak necítím. Nervy mám jako obnažené, že jsme zvláštně odhaleni a přesto ne dost v tu samou chvíli. Kolik dalších vrstev musí být sňato? Příliš. Cítím se jako jeden z těch vánočních dárků s pětasedmdesáti vrstvami balícího papíru a stužek. Ten, u kterého vám trvá hodinu propracovat se k oné věci.

Jeho dlaně se mi znovu usadí na bocích, místo aby je přesunul ke knoflíkům na mé spodničce, jako by si vědomě snažil vychutnat ten pocit tím, že vydrží co nejdéle. Touha se mnou šíří přímo od žáru a tíhy jeho dlaní. Vlním se proti němu. Potřebuju cítit více jeho síly a tepla.

„Pokaždé, když se na tebe podívám, jsi více okouzlující.“ Zamumlá zdánlivě pro sebe. Pevněji mě sevře, jako by se chtěl ujistit, že jsem opravdu v jeho náručí.

Naše ústa se srazí, jako by se pohnuli najednou. Jak se polibek prohlubuje, touha se proplétá s naléhavostí. Jakákoli předchozí zdrženlivost je ztracena pod rostoucí potřebou jednoho pro druhého. Místo opatrného sundávání jedné vrstvy šatstva po druhé, silně taháme za oblečení, naše prsty dychtivě sahají po sponách a šňůrách a naše ústa si zběsile nárokují každý kousek odhalené kůže, dokud naše zčervenalá těla nejsou nahá. Chci si každý kousek tohoto okamžiku uchovat v paměti počínaje pocitem jeho těla přitisknutého k mému bez čehokoli mezi nimi. Ruce bez ostychu hladí kůži a užívají si objevování a každé zachvění rozkoše. Náš průzkum je rychlejší a dotyky odvážnější, to, co je mezi námi je správné, jako by dalo nějaké starověké božstvo požehnání k tomuto aktu, k našemu spojení. Nikdy jsem nic takového předtím necítila. Rozhodně ne s mým bývalým. A instinktivně vím, že už to nebude stejné s nikým jiným.

A tehdy ztuhnu.

Zasáhne mě realita. Nemáme ochranu. Jistě mám antikoncepční injekci, ale ta není kondom, který jsem si přibalila do kufru. A i kdyby mi Alice díky kouzlu poskytla ekvivalent devatenáctého století, nejsem si jistá, jestli bych ho vůbec chtěla zkusit.

Ale jakkoli je to pošetilé, uvážíme-li, že i v této době se přenáší pohlavní nemoci, nechci přestat. Gray bude můj jen na pár dní. Chci ho bez ohledu na rizika. Přesto bych se ale měla zeptat, ne?

Líbá mě od krku k rameni a já si odkašlu.

„Máš, um…?“

Zastaví a podívá se na mě.

„Máš milenku? Nebo jsi, um, byl s mnoha lidmi? Intimně?“

„Neobávej se. Dokážu tě potěšit.“ Zakření se a pak se znovu skloní, aby ochutnal moji kůži.

„Ne, tak jsem to nemyslela.“ Zavrtím hlavou. Znovu se zastaví a podívá na mě. Polknu. Jak bych to měla vysvětlit, aby mu to dávalo smysl? „Můj, um, bratr mého manžela…“ ano, to je ono. „Když bratr mého manžela onemocněl, slyšela jsem jeho komorníka, jak říkal, že je nemocný proto, že měl milenku, která měla nějakou infekci. Já prostě…“

Zrudnou mi tváře. Mohlo by to být ještě trapnější? Tahle konverzace by byla o tolik snadnější v jednadvacátém století. Možná proto, že všichni očekávají, že se bude mluvit o výsledcích testů, než roztrhnou obal kondomu.

„Ach, chápu.“ Naštěstí nevypadá, že by ho moje otázka odradila, ačkoli tváře mu také zčervenaly, když si uvědomil, na co se ptám. „Měl jsem pár –“ odkašle si, „schůzek, když jsem byl mladší, ale od chvíle, kdy otec zdědil titul, jsem svůj čas vyplňoval snahou napravit jeho bordel. Neměl jsem chuť ani energii na takové rozptylování. Už dlouho jsem nevzal nikoho do své postele. Nevěřím, že bych měl nějakou nemoc, kterou bych tě mohl nakazit, jinak bych tu tady s tebou teď nebyl. Neudělal bych nic, co by ti ublížilo.“

„A já nebyla s nikým od svého manžela.“ Cítím, že to s ním musím sdílet také. Nemůžu Grayovi říct, že jsem požadovala testy od doktora potom, co vyšly najevo manželovy aférky a ty vyšly negativně, ale stejně si myslím, že je spravedlivé ho uklidnit. „Ani já nemám žádné pochyby.“

„Chceš pokračovat?“

Přikývnu. Ano, chci to a ještě víc.

Usměje se a lehce přejede rty po mých, zatímco se pokládáme na postel, klín ke klínu, hruď na hruď. Nohy propletené, jazyky spolu tančí, pak se ztratíme v teple jeden druhého, laskání a sténání. Zatímco já hladím jeho svalnaté tělo, on prozkoumává každou prohlubeň a výčnělek mého, pohladí každý jeden z nich, vrací se do míst, které mě nutí se chvět a lapat po dechu znovu a znovu.

„Prosím, Gray, teď.“ Zašeptám proti jeho polibku.

Z jeho rtů unikne mé jméno, zatímco se proti sobě pohybujeme. Když se konečně naše těla spojí, zmocní se mě tak hluboké štěstí, že se rozesměju. Chci žít touto chvílí po zbytek života.