Loyalty - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Vedle Johnathana zastavilo černé auto. Pohled na tmavé auto s tónovanými skly byl tak důvěrně známý, že se skoro usmál. Skoro.

Dobrá část jeho života byla plná vzpomínek na auta jako tohle, které ho vyzvedávalo, ať už kvůli čemukoli. Jako třeba kvůli situaci, do které se dostal a potřeboval se z ní dostat ven.

Okénko u spolujezdce sjelo dolů, čímž odhalilo člověka, který přijel vyzvednout Johna tentokrát. Při pohledu na Giovanniho, který seděl za volantem, se usmál.

„Zio,“ pozdravil John.

Strýček.

Po pravdě řečeno, Giovanni byl pro Johna mnohem víc, než jen strýčkem, vždycky byl pro něho něco jako starší bratr a přítel. Zvlášť teď, kdy bylo Johnovi třicet a už nebyl dítětem, který by se strýčkovi pletl pod nohama.

Přesto byl Giovanni v Johnově rodině stále člověkem, se kterým sdílel takovou úroveň důvěry, kterou k nikomu jinému neměl. Navzdory tomu, že strýček ve svých padesáti sedmi letech měl šedivé vlasy a ve tváři vrásky, které vypovídaly o tom, že Giovanni už nebyl žádným mladíčkem, stále si udržoval svou vitalitu a energii. Antony, Johnův dědeček vždycky říkal, že Giovanni má mladou duši.

Ať už to znamenalo cokoli.

„Johne,“ odpověděl strýc. „Nastup. Už tak jedeme pozdě. Řekli mi, že by tě mohli pustit ve dvanáct, a teď už je skoro jedna.“

„S papíry měli nějaké zpoždění.“

Giovanni ukázal ke dveřím spolujezdce. „Nezájem. Nastup.“

Johnathan věděl moc dobře, že neuposlechnout Giovanniho se nevyplácí. Otevřel si dvířka, dozadu hodil velký hnědý papírový sáček a nastoupil si. Ještě za sebou ani nestačil pořádně zavřít dveře, když Gio už dupl na pedál a auto vyrazilo kupředu.

„Sakra,“ řekl John, snažil se něčeho chytit, aby získal rovnováhu a zasmál se. „Zpomal. Dal bych přednost, abych dřív, než zemřu, ještě aspoň jednou viděl svou mámu, jo?“

Gio se ušklíbl. „Tvého otce ne?“

„Víš, jak to je.“

„Ve skutečnosti ne. Lucian, stejně jako Dante, je můj nejlepší kamarád. Johne, vždycky jsme si byli blízcí. Když jsem byl mladší a neměl dost sebeovládání, tak se s mým jménem pojilo spoustu problémů. Ale vždycky jsem měl své bratry. Když mi připadalo, že mi byl otec vzdálený na milion kilometrů, moji bratři tam pořád byli. Takže ne, nevím.“

„Je to tak, že on není mým bratrem.“

Gio si zabroukal pod vousy. „Je to tvůj otec. Já vím.“

John se svým otcem z očí do očí nemluvil o spoustě věcí. Lucian byl dobrým tátou, jak jen to šlo. Vždycky byl na Johna a jeho sestry hodný. Své děti naprosto zbožňoval. Ale John si vždycky připadal v jeho životě ztraceně. Nebo dokonce i s lidmi kolem něho, včetně svého otce. Bylo těžké mít stejné pouto, které s otcem a matkou sdílely jeho mladší sestry.

„Co je v té tašce?“ zeptal se Gio a podíval se po hnědém pytli, který John hodil na podlahu auta.

John pokrčil rameny. „Sračky, se kterými jsem šel dovnitř. Oblečení, hodinky a tak podobně. Nic důležitého.“

„Ukaž mi svůj náramek, Johne.“

„Proč?“

„Ukaž mi ho.“

John s povzdechem zvedl ruku, aby ukázal kožený náramek, který nosil. V jeho středu byl rodinný erb. „Šťastný?“

„Jen se ujišťuji, že jsi ho také dostal zpátky.“

„Všechno, co jsem u sebe měl, mi vrátili, Zio.“

„Systému nevěřím, Johne.“

Ve skutečnosti, ani John.

„Díky za to, že jsi mi do vězení poslal balík, abych měl na dnešek slušné oblečení,“ řekl John.

Gio po svém synovci střelil pohledem. „Já ti neposlal vůbec nic, Johne.“

„Kdo tedy?“

„Tvůj otec. Poslal ho před pár týdny, abys měl na dnešek co na sebe. Myslí na tebe, dokonce, i když ty si to o něm nemyslíš.“

John si přál, aby ho ta slova donutila něco cítit, ale jediné, co ucítil, bylo bodnutí v hrudi, které mu připomnělo, jak oddělený ve skutečnosti byl. Vždycky to tak pro bylo. Když se podíval na lidi kolem sebe, nikdy neměl pocit domova. Bylo to, jako by se na ně díval odněkud zvenčí.

„Takže, jak vypadá tvůj příští týden?“ zeptal se Gio.

„Nic neobvyklého. Musím se hlásit u probačního úředníka. Tři roky těch nesmyslů by měly být zábavné.“

Gio se zasmál. „Nebo prostě můžeme toho hajzla podplatit.“

John se zamračil. „Zio, uplácení lidí bylo jedním z důvodů, proč jsem za mřížemi místo jednoho roku strávil tři.“

„Jo,“ trhl s sebou Gio. „Máš pravdu. Bude lepší nechat to být.“

Pokus o uplácení úředníků vedl k obvinění, se kterým se potýkal. Přechovávání neregistrovaných zbraní. Prodej neregistrovaných zbraní. Napadení policisty. Vlastně několika policistů.

Na Johna se vršilo jedno obvinění za druhým a než se nadál, dostal od soudce pět let. Ani peníze, postavení nebo konexe jeho rodiny ho z toho nedokázaly dostat.

John si byl dost jistý tím, že v tom tak trochu měli prsty jeho otec spolu se strýcem Dantem. Podle Luciana se John vymknul kontrole. Nebo spíš kontrole svého otce. Nesnášel pravidla a rád dělal věci po svém, což ne vždy odpovídalo způsobům Marcello.

Kamkoli John vstoupil, obvykle následovaly problémy.

Lucian víc než jednou řekl, že nastal čas na to, aby dostal John přes prsty. John to koneckonců tak nějak předpokládal.

Jen si přál, aby ho otec jako ponaučení nenechal odkroutit si celých pět let. Naštěstí pro Johna si za dobré chování po třech letech vysloužil propuštění pod dohledem probačního úředníka, což bylo stejně na hovno, bez ohledu na to, z jakého směru se na to podíval.

„Hele,“ řekl Gio.

John se vymanil ze svých myšlenek plných problémů a začal věnovat svému strýci pozornost a respekt, který si zasloužil.

Tohle byla rodina Marcello.

Bylo to pravidlo, které Johnovi nevadilo dodržovat.

Respekt a čest.

Vždy.

„Co?“ zeptal se John.

„Co chceš dělat právě teď?“

„Máme se dostat na oslavu, ne?“

„Podle toho, co jsem slyšel, je módní přijít pozdě,“ odpověděl Gio. „Řekni mi, co bys rád dělal, Johne.“

„Pivo. Rád bych si dal pivo.“

Gio se zasmál. „Čekáš že –“

„To je v pohodě. Jedno pivo mě nezabije.“

„Myslím, že to bychom mohli zařídit, aniž by Dante vyslal lidi, aby nás našli.“

Při zmínce o svém strýci… bossovi, se John zamračil. „Dneska jsem venku první den. Vážně mě ponoukáš, abych naštval Danteho? Danteho, který má ještě kratší rozbušku, než já?“

Vypadalo to, že čím byl Dante Marcello starší, tím byl méně tolerantní k různým kecům. John byl dost chytrý, aby věděl, že pokud by bylo potřeba, tak tenhle strýc, don Cosa Nostra Marcello, by ho nejdřív nakopal do zadku, a teprve poté se ptal.

Gio se usmál. „To není on, kvůli komu by sis měl dělat hlavu.“

„Ano?“

„Ne. Měl by sis dělat hlavu s tím, až se dostaneš do rukou své mámy, které jsi tři měsíce nezavolal.“

Sakra.

Rodina na prvním místě, Johne. Vždy.

Otcova slova představovala mantru, na kterou John nemohl zapomenout.

Čím víc se blížilo datum jeho propuštění, tím víc se Johnova matka Jordyn na něho zaměřovala. Také vyjádřila své obavy ohledně toho, že po propuštění může rychle spadnout do další recidivy jedné ze svých dalších příhod a tlačila na něj tak silně, až tím začala lézt Johnovi na nervy. Jeho záměr byl jednoduchý, soustředit se pouze na to, aby se dostal co nejdříve ven z vězení a na to, co chtěl udělat poté. Proto postavil mezi sebe a svou matku určitou zeď.

Pravděpodobně to nebyla ta nejšťastnější volba.

„Možná bychom se měli cestou do Tuxedo Park stavit v květinářství,“ zamumlal John.

Gio přikývl. „To bychom možná měli.“

„A v klenotnictví.“

„Teď jsi na to kápl, chlape. Bez ohledu na to, co si myslíš, tě Lucian dobře učil.“

John se zasmál. „Vím, že si moje máma dělá starosti, protože mě miluje.“

„Ale?“

„Svou láskou mě dusí,“ připustil John. „Jsem dospělý. Ne dítě. Stále se chová, jako by mi bylo sedmnáct a ne třicet. Pořád si myslí, že jsem klukem.“

„Jen do záznamu – všechny matky vidí své děti stále jako malé děti. Jordyn nepředstavuje žádnou výjimku. Cecelia si stále myslí, že když mám nakřivo kravatu, tak mi ji musí narovnat.“

„Víš, že to není to samé.“

Gio si ztěžka povzdechl. „Nebo možná, Johne, jen nechápeš svou mámu a tátu.“

„Myslím, že ano.“

„Skutečně? Dvakrát o tebe málem přišli. Už jsi někdy pomyslel na to, že někdy odejdeš tak daleko, na místo, kam nedosáhnou. Možná ta neschopnost udržet tě blízko, jim bere pocit bezpečí a to je nutí chovat se tak, že se cítíš, jako by tě dusili.“

John svému strýci neodpověděl, ale věděl, že Giovanniho připomínka byla správná. V době, kdy byl ještě miminkem, se jeho teta Catrina zapletla s kartelem, který unesl Johna, aby se dostal ke Catrině. Tenkrát téměř přišel o život, stejně tak jako jeho otec, strýcové a teta, kteří se ho pokusili zachránit.

Jeho rodina tu bitvu zjevně vyhrála.

Marcellos vždycky vyhrávali.

A pak znovu, když mu bylo sedmnáct, se stala Johnova první příhoda. Díky svému manickému chaosu v hlavě, udělal jedno zbrklé rozhodnutí a tím se dostal na špatné místo. Léky, které si naordinoval sám, rychlý životní styl a málem umřel.

Možná by mohl přímo představovat chodící klišé.

Až na to, že jím nebyl.

Jeho život byl skutečný, stejně tak jako maniakální bipolární porucha, která mu byla v sedmnácti diagnostikována, a pak jako dospělý těžce selhal.

„Johne,“ řekl Giovanni tiše. „Rád bych slyšel odpověď.“

„Jak blízko si mě můj otec držel, když mě nechal na tři roky zavřít do vězení?“

„Nedal jsi Lucianovi na výběr. Choval ses jako blázen, Johne. Dělal pitomosti. Čím rychleji jsi utíkal, tím nezvladatelnějším ses stával. Víc než jednou ses sám dostal do příšerných situací, které nás všechny mohly stát hodně. Léčil ses sám svými chemickými látkami a recepty. Cristo, Johne, na dva týdny jsi zmizel!“

To udělal.

Udělal všechno z toho.

„Myslel jsem, že jsem to měl pod kontrolou,“ řekl John.

„To byla tvoje první chyba, protože zcela zjevně jsi byl ztracený. Všichni se ti snažili pomoct, ale ty jsi prostě nás všechny od sebe tlačil pryč, až jsme se na to už dál nemohli dívat.“

Ani jedno slovo z toho nebyla lež.

John by to nemohl popřít.

Jeho poslední manická příhoda začala krátce po jeho dvacátých šestých narozeninách a cykly poruchy trvaly několik týdnů v kuse. Vše probíhalo víc než rok. Bylo to téměř jako zrcadlový obraz jeho první příhody z pubertální doby, kdy jeho rodina konečně získala tu správnou diagnózu toho, co bylo v jeho hlavě špatně.

Chemická nerovnováha.

Bipolární.

Johnovou největší chybou bylo to, že si myslel, že by mohl zvládnout své duševní zdraví bez léků. Ty prášky ho doháněly k šílenství. Nepotřeboval je. Mýlil se, ale čím déle byl bez nich, tím víc maniakálním se stával ve svém každodenním životě. Pohyboval se od krádeží, zbrklostí, přes bitky, do kterých se zapletl díky užívání látek, díky kterým prožíval vrcholy i pády, až po kurvení se s jakoukoli ženou, kterou měl na dosah ruky, jen aby něco cítil.

Když byl ve vysokém cyklu mánie, byl vzhůru celé dny, jel non-stop a doháněl svou obsesi do extrému. Potom přicházel pád a udělal by cokoli, jen aby se z něj dostal a mohl fungovat.

Jo. Svou bitvu prohrál.

Doslovně.

V tom druhém případě jeho rodiče už nebyli schopni zasáhnout tak, jako v době, kdy byl ještě teenagerem. V té době byl už dospělý. Když přišla tahle příhoda a John se konečně dostal na dno, tak během hádky nad rozdělením území a mužů na ulicích téměř zabil svého bratrance, Andina. Měla to být jednoduchá diskuse mezi capy. John byl však ve svých sračkách tak ztracený, že plně nechápal, co dělal, když na svého bratrance v rušné restauraci vytáhl zbraň.

John vůbec nemohl pochopit, jak potom všem Gio zvládl s ním sedět v autě poté, co málem provedl jeho synovi.

Dobře. Popravdě to věděl.

Rodina první.

„Jsem v pohodě,“ řekl John pevně.

„Teď,“ souhlasil Gio.

John se rozhodl, že je na čase skončit s tímhle hovorem. Nechtěl o svém duševním zdraví mluvit se svým strýcem. Když na to tak přišlo, tak ani s nikým. Na tuhle sračku měl zasraného doktora. Nebo měl aspoň dřív.

„Zio, nech toho,“ řekl John.

„Ty jsi to vytáhl jako první.“

„A teď jsem s tím skončil.“

Gio sledoval silnici, po které jeli. „Tvůj gang byl rozdělený mezi několik našich capo.“

„Pořád lepší, než kdyby dal Dante mou pozici a muže někomu úplně jinému.“

„Sám jsi to řekl.“

Ach, proboha.

John v tónu svého strýce uslyšel váhavost, která rozhodně nepovede k ničemu dobrému.

„Co teď?“ zeptal se.

Gio poklepal prsty na kožený volant. „Dante a Lucian si chtějí být jistí, že jakmile ses dostal ven a začneš vykonávat zase své pracovní záležitosti, nespadneš hned do recidivy. Takže se rozhodli, že bude lepší, když budeš zatím na nějakou dobu pracovat po boku Andina a Timothyho spolu s jejich gangy.“

Johnem projela zlost, kterou necítil už hodně dlouho. Bylo to dobré. Tak zatraceně dobré. Jako adrenalin, který mu byl vstříknutý přímo do žil.

Ale ten pocit pro něj byl také návykový a špatný. Špatný pro jeho mánii a špatný pro bipolární proudy emocí, se kterými denně bojoval. Nebyl už tím bláznivým, neovladatelným člověkem, který byl mimo jakoukoli kontrolu. Díky svému chování a problémům dostal svou rodinu a la famigliu do samotného pekla, ale teď už byl v pořádku.

Nebo nebyl?

 Teď?

Copak mu nevěřila jeho vlastní rodina?

Bože.

To ho nasralo ještě víc.

„Jen abych si to vyjasnil, já do toho už nemám co mluvit, že?“ zeptal se John.

Gio pokrčil rameny. „Ne. To ne.“

Bylo přesně tak, jak Cosa Nostra pracovala. Jeho rodina byla do jejího života a kultury hluboko zakořeněná takovým způsobem, že by tomu nikdo nemohl porozumět. Se strýcem, který stál v čele rodiny, dalším strýcem, který byl Danteho poradcem a Johnovým otcem, který byl rodinným underbossem, nebylo úniku před tím, kým skutečně byl.

Mafie.

Mafián.

Cosa Nostra.

Když přišlo na rodinná rozhodnutí, zvlášť ta, která se týkala jeho, John nedostal možnost k boji. Jeho strýcové na něj vytáhli své postavení, stejně tak jako to dělal jeho otec.

Pravidla.

Jeho život byl diktován, obklopen a podmíněn pravidly.

John potlačil důvěrně známé nutkání bořit zdi, které se kolem něj znovu začaly uzavírat. Ale už věděl, že ty zdi jsou jen v jeho hlavě.

„Je tu něco, co potřebuji tenhle týden udělat,“ řekl John a znovu začal mluvit. Nechtěl se se svým strýcem hádat ohledně něčeho, s čím ani jeden z nich nemohl nic udělat. „Mělo by to stačit zítra, ale potřebuji nějaké kontakty.“

Gio se se zvednutým obočím podíval po Johnovi. „Co to je?“

„Potřebuji nového terapeuta. Takového, kterého nemá můj otec na své výplatní listině.“

„Johne –“

„Budu se řídit jeho zasranými pravidly a dám mu to, co chce, ale nad tímhle on nemá kontrolu. Už ne. Od mé poslední příhody uběhly tři roky. Dej mi v tom zasranou pauzu. Zasloužím si to, Gio.“

„Mýlíš se,“ řekl Gio tiše.

„V čem?“

„Ve svém otci. On ti dal na výběr, Johne. Ty víš, že ano.“

John se donutil potlačit své podráždění. „Nech to být.“

„Dal ti na výběr. Léčebnu, kam jsi mohl dobrovolně jít, nebo čas za mřížemi. Johne, to ty sis vybral. Ne Lucian.“

„Nejsem blázen,“ řekl John.

„To ani jeden z nás neřekl.“

Ale stejně tak dobře to říct mohli.

„Dostat mě do léčebny by mě přesně tak označilo.“

„Chtěli jsme jen to, abys byl zdravý.“

„To jsem.“

Gio se na něj znovu podíval. „Doufejme, že to tak zůstane.“

„Díky za to, kreténe.“

„Johne, konstatuji jen skutečnost. Oba víme, že jestli se nebudeš řídit tím, co jsi byl nucený dělat poslední tři roky, snadno můžeš do toho znovu spadnout.“

John to věděl, ale i tak hněv ukazoval svou ošklivou tvář. Pozitivní bylo to, že teď ho byl schopný ovládnout, což nikdy dřív nemohl.

„Mimochodem,“ řekl Gio, když sešlápl plynový pedál k zemi.

„Co?“

„Všechno nejlepší k narozeninám, Johne.“

***

Když strýc dojel ke kované železné bráně, napětí v Johnových zádech o něco povolilo. Dlouhá, klikatá cesta vedla až k třípodlažnímu zámku se dvěma křídly, bazénem a vzadu k domu pro hosty. Panství se rozkládalo na šesti akrech pozemku v Tuxedo Parku.

Rodinný dům Marcello byl obrovský.

„Přístupový kód, prosím,“ přikázal robotický hlas, který se ozval z reproduktoru, do kterého Gio promluvil.

„Sedm dva šest devět pět pět,“ odpověděl strýc.

„Sdělte, prosím, zřetelně své jméno pro kontrolu hlasu.“

„Giovanni David Marcello.“

Z reproduktoru se na zlomek vteřiny ozvalo zabzučení a brána se začala automaticky otvírat. Jakmile byl otvor dost široký, Gio vjel dovnitř. Johna nikdy nepřestávalo ohromovat, jak byla jejich rodina pečlivá a ochranitelská v tom, aby udržela své soukromé životy ukryté před zrakem veřejnosti. Samozřejmě, že to chápal, ale stále to bylo udivující.

„Rozeznávání hlasu?“ zeptal se John. „Kdy to tam Antony zabudoval?“

„Před rokem.“

„Proč?“

Gio byl na svém místě klidný. „Prostě jen proto, předpokládám.“

„Záměrně se snažíš být záludný, či co?“

Gio auto rychle zaparkoval na příjezdové cestě napůl vzdálenosti mezi branou a domem.

„Nechal to nainstalovat, protože už není žádným mladíkem, Johne. Je mu osmdesát sedm a nerad si připomíná, že ve svém věku už není schopný určitých věcí. Není už tak rychlý na nohy a hůř vidí. Navíc chce, aby se jeho žena cítila v bezpečí.“

„Co se stalo s ochrankou, kterou měl?“

„Uvidíš,“ zamumlal Gio a znovu uvedl auto do pohybu. „Prostě mu nic neříkej o jeho věku nebo změnách. To mu vadí a Cecelia je pak nasraná.“

„Chápu.“

„Dobře.“

Odpověď na otázku ohledně ochranky dostal John v okamžiku, kdy se před autem objevil plný výhled na dům Marcellů. Muž, oblečený celý v černém, stál vedle černého sedanu. Za pasem měl zbraň, v jedné ruce cigáro. John věděl, že ten muž musel představovat ochranku, protože nikdo jiný nesměl před hlavním vchodem domu Marcellů kouřit. Na tyhle věci měli vymezený speciální prostor.

„Drží si ho blíž,“ poznamenal John.

„Jo.“

„Je pro to nějaký zvláštní důvod?“

Gio pokrčil rameny. „Nikdy nemůžeš být příliš v bezpečí.“

Proč tomu John nevěřil?

„Hele,“ řekl Gio tiše.

John se na svého strýce podíval. „Hmm?“

„Jsi v pohodě?“

„Jo.“

Stále cítil napětí, které šlo ruku v ruce s jeho úzkostí. Tři roky pod zámkem představovaly dlouhou dobu, co byl pryč. Kolik věcí se od doby, kdy šel do vězení, změnilo? Jak moc narostla vzdálenost, která stále stála mezi ním a jeho rodinou?

Gio zhasl motor auta a položil ruku na kliku dvířek. „Johne, jen pro záznam…“

„Co?“

„Myslel jsem si, že sis před třemi lety vybral správně.“

John svraštil obočí. „Nevím, co máš na mysli.“

„Když tvůj otec podplatil soudce, aby ti dal na výběr mezi léčebnou nebo vězením. Myslel jsem, že ses rozhodl správně.“

To nebylo to, co John čekal, že uslyší.

„Proč?“

„Protože navzdory tomu, jak iracionálně vypadalo všechno to, co jsi dělal, ani na okamžik nevěřím tomu, že by tě nějaká léčebna v zemi dala do pořádku tak, jako to udělalo vězení. Třicet dní v léčebně, s několika terapeuty, novými léky – to nebylo to, co jsi potřeboval. To, co jsi potřeboval, Johne, byl čas. Dostal jsi lékaře, léky, ale také jsi potřeboval pauzu. Udělal jsi správné rozhodnutí.“

John pomalu vydechl. „Kdo další to tak cítí?“

Gio se zasmál. „Vím, na co se ptáš, aniž by ses na to zeptal přímo.“

„Takže?“

„Tvá matka už pravděpodobně stojí přímo u vchodových dveří a je připravena rozrazit je a přijít přímo sem.“

John přikývl. Věděl, že jeho strýc neměl v úmyslu odpovědět na jeho otázku. „Radši dostanu svůj zadek do domu dřív, než vyjde ven.“

„Jo, pravděpodobně. Vsadím se, že tam čeká i tvůj otec.“

„Od doby, co jsem se tam dostal, jsme spolu moc nemluvili.“

„Johne, to jediné, co jsi musel udělat, bylo zvednout telefon.“

John se znovu podíval na zámek. „Já vím.“

„Lucian si myslí, že sis vybral správně. Jen pro případ, že bys byl zvědavý.“

„Nebyl jsem.“

„Johnathane, lhaní je příšerný zvyk.“

To byl.

Ale John v tom byl také tak zatraceně dobrý.

***

„Ach, ilmioragazzo!“

Těsně předtím, než byl John sevřen v drobných pažích, které ho málem umačkaly k smrti, John uslyšel z matčiných úst tahle slova. Na tak malou osobu jako byla jeho matka, byla silná jako peklo. Doslova ho srazila, když vešel do vstupních dveří a donutila je oba se v půlkruhu otočit.

„Ahoj, mami,“ řekl John a nechal ji, aby ho dál drtila vší svou silou.

Když je Gio míjel, usmíval se.

Kretén.

Mohl Johnovi trochu pomoci. Fyzické projevy emocí John nikdy moc dobře nezvládal. Ne, že by to dokázal zlepšit slovním vyjádřením. A když vyjádřil své emoce najevo fyzicky, obvykle to pro nikoho ze zúčastněných nedopadlo to dobře. A ani milující nesmysly nezvládal moc dobře.

Jordyn stiskla svého syna ještě těsněji. „Chyběl jsi mi.“

„Mami, viděla jsi mě před pár měsíci.“

„Takže?“

Když Jordyn konečně uvolnila své pevné sevření jeho hrudníku, John se sklonil a políbil svou matku na tvář. „Takže nic, mami. Taky se mi stýskalo.“

Obličej Jordyn se rozzářil štěstím.

John ve vnitřnostech pocítil bodnutí viny.

Verbální vyjadřování emocí mu také nešlo nic moc. Cítil spoustu sraček a to bylo jen vedlejším produktem jeho nepořádku. Nicméně přijetí, porozumění a vyjádření svých vnitřních emocí bylo obtížné. Pokud její radost nad tím prostým přiznáním představovala nějaký náznak, tak zjevně od doby, kdy projevil své matce nějakou náklonnost, uběhlo už spoustu času.

„Liliana s Josephem sem nemohli z Chicaga přijet,“ řekla Jordyn, když upravovala Johnovu kravatu, kterou měl nakřivo. „Snažila se, ale nepodařilo se jí změnit si v nemocnici směny.“

Liliana, Johnova mladší sestra, se provdala za muže spojeného s Chicagskou mafií. John měl v době její svatby silnou manickou příhodu, takže si na její svatbu jen stěží vzpomínal.

„Ale dorazí příští měsíc,“ dodala Jordyn.

„Lucia?“ zeptal se John.

„Je tady,“ řekla matka o jeho mladší sestře.

„A Cella?“

Johnova další sestra, také vdaná, ale za muže, který neměl na mafií žádné vazby, mu nikdy nebyla příliš blízká. Nepřekvapilo by ho, kdyby se neukázala na jeho party na oslavu narozenin a uvítání doma.

„Je tady. Zatímco všichni ostatní na jídlo čekají, tak se tam vplížila,“ ozval se temnější, důvěrně známý hlas za Johnovými zády.

Jordyn od svého syna o kroku ustoupila. John se otočil na patě a setkal se tváří v tvář se svým otcem.

Pro Johna to představoval pohled jako do zrcadla času. Když vyrůstal, téměř všichni měli potřebu poukazovat na to, jak moc se podobal svému otci. Dvojník, říkali. Oříškově hnědé oči přejely Johna pohledem od hlavy až k patě. Jeho otec se pousmál, díky čemuž jeho ostré rysy na pár okamžiků změkly. Dokonce i ve svých šedesáti byl Lucian Marcello stále vysoký a rovný. Metr devadesát, téměř stejně vysoký jako John. Lucian dominoval místnosti svým nonšalantním vystupováním a přímočarým postojem. Se svým klidným a bdělým okem dokázal být také velice zastrašující.

„Synu,“ pozdravil ho Lucian.

„Ahoj,“ odpověděl John.

„Vypadáš dobře.“

„V to doufám.“

„Vypadá to, že vězení má své pozitivum, co?“

John po sobě nechal ten komentář sklouznout. Věděl, že to jeho otec nemyslel jako urážku. „Myslím, že pro mě ano.“

„Jaká byla cesta?“

„Dlouhá,“ odpověděl John.

Lucian se uchechtl. „S Giem je každá jízda dlouhá.“

„Hodně mluví.“

„To ano.“ Lucian ukázal palcem přes rameno. „Jak jsem řekl, Cella je tady a vplížila se ukrást si trochu jídla. Vzhledem k tomu, že je těhotná, jsme jí to dovolili. Musí nakrmit dítě.“

John si odkašlal. „Nevěděl jsem, že je těhotná.“

„Johne, telefony fungují. Dokonce i ve vězení.“

Au.

Tenhle komentář po něm nesjel tak, jako ten předchozí.

„Luciane,“ řekla Jordyn, která se postavila vedle svého syna. „Nedělej to.“

Lucian zaťal zuby a pak se zamračil. „Miscusi. Omlouvám se. Tohle bylo nepatřičné, synu. Jsem rád, že jsi doma. My všichni.“

John si přál, aby mohl říct to samé, ale na zlomek vteřiny měl znovu pocit, jako by byl ve své rodině znovu outsiderem. Nikdo ho tak přímo nenutil cítit se, ale ta vzdálenost, kterou cítil se svým vlastním otcem, ho nutila držet si odstup i od všech ostatních.

„Johne!“

Ten výkřik odpoutal Johnovu pozornost od Luciana.

Když jeho bratranec, Andino, prošel se širokým úsměvem, kolem svého strýce, John ztuhl. Andino se postavil přímo před Johna. Před incidentem, který poslal Johna do vězení a Andina stál téměř život, byli tihle dva bratranci prakticky neoddělitelní.

Jeď nebo zemři, říkala jejich rodina. Protože tihle dva bratranci se vždycky společně dostávali do problémů. Odjakživa si byli blízcí, dokonce byli nejlepšími přáteli a jedna chyba to všechno zničila.

V osmadvaceti pro něj byl Andino tím věkově nejbližším bratrancem, kterého John měl.

„Jordyn,“ řekl Lucian s významným pohledem směrem ke své ženě, „… proč nejdeme říct ostatním, že ten člověk, na kterého už od jedné čekáme, dorazil?“

„Jistě,“ odpověděla Jordyn.

Oba rodiče stiskli Johna na rameni a pak zmizeli.

„Chlape, rád tě vidím,“ řekl Andino.

John se ušklíbl. „A já tebe, cugino.“

Andino se při použití italského slova pro bratrance usmál. „Rád bych se za tebou vypravil, ale nebyl jsem si jistý, zda by to pro tebe bylo dobré.“

„Neposlal bych tě pryč, Andi.“

Andino k němu natáhl ruku.

John ho ostražitě sledoval.

„Johne?“ zeptal se Andino.

„Jo?“

„Chlape, jsme v pohodě.“

Právě tohle, tahle tři slova John potřeboval, aby zmizely jeho obavy ohledně přátelství s Andinem.“

„Ano?“ zeptal se John.

Andinova ruka neklesla. „Rodina první, Johne.“

John svému bratranci podal ruku. Domov mu začínal připadat o něco skutečnější. Ta vzdálenost, kterou cítil John ke své rodině, se začala uzavírat.

„Doufám, že ti nevadí dav,“ řekl Andino.

John zvedl obočí. „Nikdy mi nevadil.“

„To je dobře, protože přivítat tě domů pravděpodobně přišlo celé tohle zasrané město.“

„Vážně?“

„Chlape, otevřené pozvání pro všechny z la famiglia,“ řekl Andino se smíchem. „Nemyslím si, že by někdo odmítl.“

Do háje.

***

„Musím si začít hledat byt,“ řekl John.

Andino popotáhl ze své cigarety a díval se na svého společníka v Lexusu. „Říkal jsem ti, že je v pohodě, když u mě na chvíli zůstaneš.“

„Jsem rád sám, Andi. Tohle není o tobě.“

„Dobře. Jsi venku jen pár dní, Johne. Dej si načas. Máš spoustu zařizování. Začni pomalu. Nemusíš dělat všechno najednou.“

S tím John nesouhlasil. Chtěl se vrátit ke své staré rutině tak rychle, jak jen mohl. Součástí toho bylo i to, nebýt celou zasranou dobu pod dohledem svého bratrance. Nebyla to Andinova chyba, protože ten jen plnil své rozkazy. Ale John se tím vším dusil.

„I tak si musím najít svoje vlastní místo.“

Andino odhodil téměř dokouřenou cigaretu z okénka. „Zvládneme to.“

„Dobře.“

„Takže, musím vyřešit nějaký obchod v jedné z mých restaurací. Chceš jít se mnou nebo máš něco na práci?“

John pokrčil rameny. „Mám nějaké sračky.“

„Nedám ti své auto.“

John se smíchem odvětil. „Já ho nepotřebuji, kreténe.“

Ale potřeboval si pořídit své vlastní. A to brzo. Bylo v pořadí.

„Pojedu autobusem,“ dodal John. „Sklad je odtud jen pár bloků.“

„Opatrně a čistě, jo?“

John se zamračil. „Nasaď zpátečku.“

„Jen jsem se chtěl ujistit.“

„Je to v pohodě. Jsou to tví zasraní chlapi, se kterými pracuji.“

„Já vím,“ řekl Andino. „Ale ne všichni z těch bláznů jsou dobří. Uvidíme se později.“

John bez dalšího slova z Lexusu vystoupil. Jakmile Andino odjel, John přešel po chodníku na autobusovou zastávku a čekal. Ani ne za deset minut přijel autobus, který mířil přímo do srdce Pekelné Kuchyně, a John do něho nastoupil.

Vytáhl z kapsy telefon, a když s očima sklopenýma k zemi procházel autobusem směrem dozadu, vytočil číslo otcova mobilního telefonu.

„Ciao,“ řekl Lucian, když přijal Johnův hovor.

„Ahoj, tati.“

„Johne.“

„Nedorazím na večeři. Vyřiď, prosím, mámě, moji omluvu.“

Lucian si ztěžka povzdechl. „Proč ne?“

„Práce v Kuchyni.“

Technicky vzato to byla lež. Kdyby nechtěl, nemusel dneska do práce, ale potřeboval dělat něco, díky čemuž by se dostal z bratrancova dohledu. John jednoduše nechtěl podstoupit další kolo se svými rodiči a jejich obavami. Potřeboval prostor a čas, aby se mohl nadechnout. Potřeboval být sám sebou, aniž by ho ovlivňovaly obavy všech ostatních.

Jeho rodiče to nechápali.

„V tom případě zítra ráno snídaně,“ řekl Lucian.

„Já –“

„To není prosba, Johne,“ přerušil ho otec drsně. „Pokud tě omluvím před tvou matkou, očekávám, že to zítra vyžehlíš.“

„Dobře. Zítra.“

„Dobře.“

Dřív, než stihl John cokoli říct, Lucian hovor zavěsil.

John schoval svůj telefon zpátky do kapsy a usadil se na prvním místě, které bylo volné. Když zvedl oči od svých zaťatých rukou na klíně, setkal se tváří v tvář se safírovýma očima.

John zamrkal.

Žena se usmála.

V rukou měla tablet a v uchu jednu pecičku. Pod nohama měla tašku. John sklouzl pohledem ke koženým botám, které nosila. Úzké džíny dávaly na obdiv délku jejích nohou a křivky boků. Nepoznával ji, ale něco na ní mu připadalo důvěrně povědomé.

Žena si zastrčila pramen karamelově hnědých kadeří za ucho a pak se znovu setkala s jeho pohledem.

Vyschlo mu v ústech, i když neměl ponětí, proč. Možná proto, že strávil tři roky ve vězení a jediné ženy, se kterými se od té doby dostal do kontaktu, byly z jeho rodiny. Nebo možná proto, že ta dívka byla zatraceně nádherná.

Každá jeho část to věděla.

„Ahoj,“ řekla, stále s úsměvem.

„Ahoj,“ oplatil ji John úsměv. „Johnathan Marcello.“

„Ten Johnathan Marcello?“

John se zasmál. „Pokud vím, tak v tomhle městě jsem tohoto jména jediný.“

Úsměv ženy se ještě rozšířil. „Siena.“

„Jako to město v Itálii?“

„Jako to,“ odpověděla.

„A příjmení?“ zeptal se John.

„Calabrese. Velice ráda tě poznávám, Johne.“

Do prdele.