THU - 33. kapitola

Překlad: Kerris

Drew

Mám Annu sedm dní jen pro sebe. Sedm dní života podle toho, čemu začínám říkat svatá trojice „S“ - sex, spánek a strava. To je vše, co opravdu potřebujeme. Základním táborem je moje postel, i když jsme se vypravili i na gauč, kuchyňskou linku a jednou i na mou posilovací lavici, i když si už nevzpomínám, jak jsme se tam vůbec dostali. Dokážu si však naprosto jasně vybavit, jak se Anna udělala, jak mě její vnitřní stěny sevřely, když vykřikla. Což mě znovu vzrušuje, když se odpotácím do kuchyně pro další stravu.

Jako chlap, který vždycky fungoval podle rozvrhu, jsem si myslel, že budu netrpělivý, že budu potřebovat někam vyrazit, ale tuhle pauzu si užívám. Dokud nemyslím na fotbal, jsem šťastný. Uvolněný. Kdy jsem byl naposledy uvolněný? Ani si nevzpomínám. Jedno vím jistě: je to proto, že jsem s Annou. S Annou, která mě miluje. Bože, mít její lásku mi dělá dobře. Cítím se díky ní slabý jako zasrané kotě a velký jako hora.

Jako by ji moje myšlenky přitahovaly, Anna vstoupí do obývacího pokoje. Jenže si nese tašku. V tu chvíli se mi sevře žaludek.

„Ty odcházíš?“ Myslím, že zním nenuceně, ale nemůžu si být jistý. Jsem příliš vyvedená z rovnováhy, než abych to odhadl.

Odhodí tašku na pohovku, aby si sepnula vlasy do culíku. „Potřebuju si vyprat.“

„Můžeš to udělat tady.“ Hezky. To vůbec neznělo potřebně.

Rychle se na mě usměje. „Já vím. Ale taky už mám těch šatů trochu dost.“

Jasně. Tak tenhle argument padá.

S obvyklou nenucenou grácií zamíří do kuchyně. „Po snídani asi půjdu domů a něco si zařídím.“

Hřbetem nehtu se dotknu sklenice s pomerančovým džusem. „Dobře.“

Nevím, co to se mnou je. Mám rád svou samotu. Anna by měla mít možnost odejít, kdykoli se jí zachce. A mně by to mělo vyhovovat. Jen vím, že jakmile odejde z tohoto domu, odnese si s sebou sluneční svit mého dne.

Ozve se hlasité, dlouhé bzučení a vzduch naplní vůně kávy. Kávovar na espresso. Gray ho předtím přinesl a předstíral, že si ho půjčil, když jsem ležel v nemocnici, což byla lež, za kterou jsem mu dodnes nesmírně vděčný. Zvlášť když Anna nad tou věcí pištěla jako dítě o Vánocích a pustila se do mě, když jsem jí řekl, že jsem jí ho koupil.

Anna si vezme svůj čerstvě naplněný hrnek k pultu a posadí se na jednu z barových stoliček. Na sobě má bílé tričko a klučičí kraťásky. Je to zatraceně sexy. Jsem v pokušení přetáhnout jí horní díl přes prsa a olízat sladké vrcholky, ale v žaludku se mi dělá mráz, který nechce zmizet.

Anna si nevšímá mé kyselé nálady, shrnuje si z obličeje pramínek kudrlin a usrkává kávu. „Dneska večer si vyjdu s Iris a Georgem.“ Podívá se na mě a mně neunikne zaváhání v jejím výrazu. „Měl bys jít taky ven. Třeba se pobavit s kamarády. Dex pořád volá.“

Bojí se, že se ze mě stane samotář. Příliš pozdě.

„Nenápadné, Jonesová.“

Bez výčitek se ušklíbne. „Je to jedna z mých mnoha předností.“

Odfrknu si. „Dobře. Půjdu ven.“ Nechce se mi, ale ať se propadnu, jestli jí dám důvod, aby mě začala litovat.

„Dobře.“ Popadne banán, zamračí se na něj, pak ho odloží, než seskočí ze stoličky. Její oblý zadek se zvedá do vzduchu, když se přehrabuje v hlubinách lednice. „Takže se asi uvidíme zítra.“

Ruka se mi sevře na sklenici.

„Večer se sem můžeš vrátit, Anno. To je v pořádku. Máš klíč.“

Nedívá se na mě, když si dopřává jogurt. „Ne. Bude pozdě.“ Nic, na čem by mi záleželo. „A vůbec, měla bych ti na chvíli zmizet z očí. Dát ti trochu prostoru.“

Sakra, její ruce se pohybují příliš rychle, odkládají jogurt, pohrávají si s utěrkou, pohrávají si s rukojetí lžíce. Sleduju, jak sebou mrská, a srdce mi klesá do dutiny hrudníku.

„Potřebuješ prostor?“ Říkám to co nejopatrněji. Ona však stále ztuhne jako přistižený zloděj a ostražitě si mě prohlíží. Mám pocit, že jsme narazili na minové pole.

„A ty?“ opáčí.

Navzdory mému znepokojení mi na rtech vykouzlí úsměv. „Budeme teď mluvit ve smyčce?“

Část škrobenosti opustí její ramena. Její pokřivený úsměv odráží ten můj. „Možná. Proč nedefinuješ svou představu o prostoru a já ti řeknu tu svou.“

Tohle je jedna z těch dívčích pastí, které mají za úkol nechat vás doširoka otevřené, abyste spadli do díry, kterou jste si sami vytvořili. Já to vím a ona to ví. Ale její přímý pohled mi říká, že bych měl raději odpovědět, jinak spadnu do jiné díry. Zatracená ženská logika. Prohrábnu si rukou vlasy. „Prostor znamená, že spolu něco děláme, protože chceme být spolu. Děláme věci odděleně, protože chceme dělat věci odděleně.“

Pomalu přikývne, oči nespouští z mých. „Řekla bych to samé.“

Z hrudi se mi uvolní část napětí. „Aby bylo jasno,“ řeknu jí, „být s tebou je pro mě vrcholem dne.“

Anna se kouše do spodního rtu, ale nedokáže skrýt spokojený výraz, který jí rozkvétá v tváři. „Ty jsi taky vrchol mého dne.“

Je řada na mně, abych přikývl a nedíval se na ni, protože nechci, aby viděla mou úlevu.

Znovu na mě zírá. „To ale není všechno, co jsi mi chtěl říct, že ne?“ Nečinně mávne rukou, jako by ze mě chtěla dostat zbytek. „No tak, vím, že je toho víc.“

Chytnu se za zátylek. „Nastěhuj se ke mně.“ Slova vypustím z úst dřív, než je stihnu plně zpracovat. A visí mezi námi jako odpálená kouřová bomba, kvůli které na mě mžourá.

Její ústa se otevřou a zavřou, než se jí z hrdla vydere slabé „Cože?“

Chci se skrčit. Ale necouvnu, neodvrátím pohled. „Vím, že máš nejspíš spoustu velmi dobrých a logických důvodů, proč bychom spolu neměli žít tak brzy. Sakra, zrovna teď mě jich napadá tucet. Ale jde o tohle...“ Roztáhnu prsty doširoka na pult, žula pod mou dlaní studí, „-na začátku jsem se pohyboval opatrně, nechtěl jsem tě vyplašit ani popostrčit...“

„A teď ti nevadí, že mě postrčíš?“ odsekne, hlas má nakřáplý, ale s kolísavým úsměvem. Právě ten úsměv mi dává jistou naději, že se každou chvíli neotočí na podpatku a neuteče.

„O to nejde. Tehdy jsem k tobě nebyl upřímný. S tím, co jsem chtěl.“ Udělám krok blíž a moje ruka se přiblíží k té její přes pult. „A všechno šlo k čertu.“

Do očí se jí vkrádají temné stíny. Vina. Vím to, ale nehodlám vzít zpět, co jsem řekl. Ztiším hlas, aby byl jemný, přesvědčivý. „Takže si říkám, že teď všechno vyložím na stůl. Protože, Anno,“ moje prsty se dotknou jejích chladných a já je provléknu svými a pevně se jich držím, „když jsem řekl, že chci všechno, tak jsem to tak myslel. Chci s tebou usínat, s tebou se probouzet. Každý den. Myšlenka, že bys dneska šla domů a já spal bez tebe? Nesnáším to.“

„Opravdu?“

„Zníš překvapeně.“

Lehce roztáhne rty a strnule zavrtí hlavou. „Ne. Já... já tu představu taky nesnáším. Nevěděla jsem, jestli chceš, abych zůstala, nebo abych odešla, nebo...“ Odmlčí se a vypadá rozrušeně.

Víc než podělaný záblesk naděje.

Lehce jí stisknu prsty. „Asi bych měl dokončit vyjádření svých záměrů.“

„Je toho víc?“ Bojuje s úsměvem.

„Jo.“ Přitáhnu ji kolem pultu, aby stála přede mnou. Když zvedne hlavu, zakloní ji a já se palcem dotknu křivky její tváře. Srdce mi buší do žeber. Jdu do toho naplno. Ale to je to, co umím nejlépe. A poučil jsem se; Anna je příliš důležitá na to, abych na ni šel polovičatě.

„Jednoho dne,“ řeknu jí, „si tě chci vzít.“

Celé její tělo sebou reflexivně trhne a ústa se jí otevřou. „Vzít si mě?“

Nemůžu si pomoct, ale nad jejím šokem se usměju. „Teď ne. Na to ještě nejsme připraveni.“ Špičkou palce jí přejedu po spodním rtu. „Ale jednou. Jednoho dne se tě zeptám a budu doufat, že řekneš ano.“ Pohladím ji po tváři. „Ty jsi pro mě ta pravá, Anno Marie.“

Vstoupí do mého prostoru, její ruka přistane na mém pasu, zatímco druhou ruku mi uhladí po předloktí a pevně ji sevře. Srdce se mi sevře, než se něco hluboko uvnitř uvolní. Pátrá v mé tváři a rozzáří se v ní drobný úsměv. „Protože někdy to prostě víš?“

Úsměv mi stáhne tváře. „Dávala jsi pozor.“

A pak se uvolní v mém objetí, její ruce mi sklouznou po hrudi a kolem krku. Všechno ve mně se rozehřeje, když se skloním, abych se setkal s jejími rty, ale zastavím se těsně před nimi. „Znamená to ano?“

I ona se zastaví a tváře se jí rozšíří do úsměvu. „Víš, nemusel jsi mě přemlouvat. Chtěla jsem říct ano.“

Stáhne se mi žaludek. Přitulí se ke mně blíž, okusuje mě podél čelisti až k citlivému koutku úst. Cítím ji u kořene svých koulí. „Chtěla jsi?“ Sleduji její ústa svými, snažím se je zachytit, ale ona uhýbá, úsměv jí zdobí rty, když se jimi otírá o mé.

Uchopím křivku jejích boků a pevně ji k sobě přitáhnu. „Jonesová.“

„Baylore.“ Zasměje se a pak se podvolí, její prsty si pohrávají s koženou šňůrkou na mém krku. „Samozřejmě, že ano.“ Její palec hladí kousek dřeva, který jsem vyřezal z domu svých rodičů. Když mě najde očima, jsou široké a sytě zelené. „Jsi můj domov, Drewe.“

Nejistě vydechnu. „Budeme si navzájem domovem.“

 

Anna

Říct přátelům, že se stěhuji k Drewovi, dopadne asi tak, jak jsem očekávala, což nebylo moc dobré. Iris se do mě hned pustí.

„Zbláznila ses?“ Jde za mnou do pokoje a sleduje, jak otevírám skříň a vytahuju kufr, se kterým mě máma poslala na vysokou. „Právě jste se dali dohromady. Proč by ses k němu stěhovala?“

„Protože mě o to požádal?“ Hodím kufr na postel. „A protože chci?“

George vpluje do pokoje. „A co Iris? Nemůžeš ji přece nechat na holičkách.“

Podívám se na něj, než se vydám ke svému prádelníku. „Myslíš, že bych to udělala?“ Bolí mě, že si to myslí, ale chápu to; láska dokáže lidi pobláznit. „Pořád tady budu platit nájem, dokud se Iris neodstěhuje na postgraduální studium.“

„Takže Drew bude něco jako tvůj sladký tatínek?“ Iris se té představě posmívá.

„Jo, protože to jsem já.“ Převrátím oči v sloup. „Dům mu patří a platí jenom služby. Já zaplatím za potraviny.“ Chtěla jsem platit víc, ale Drew trval na svém. Na všech účtech je jeho jméno a on na to má peníze, takže jsme udělali kompromis.

Iris se svalí na postel a nečinně zaklapne zámek kufru. „Chápu, že jsi ráda, že jsi zpátky s Drewem, Banano, ale no tak, vyhýbala ses závazkům jako moru, a teď se k němu chceš nastěhovat?“

Nemůžu se Iris divit, že je skeptická. Kdybych se slyšela ještě před týdnem, pomyslela bych si totéž. Ale věci se mění. Lidé dospívají. „Celé měsíce jsem se bránila pustit Drewa k sobě, byla jsem přesvědčená, že když to udělám, ztratím to, kým jsem. Že mi rozdrtí srdce. Ale to já jsem si ničila duši. Byla jsem kurevsky nešťastná.“

I stín té vzpomínky bolí. S hlubokým nádechem ji odhrnu stranou. „Jsem s ním šťastná.“

„To neznamená, že s ním musíš žít,“ řekne.

„Ne, to neznamená. Ale pokud mě to, že jsem s ním, činí šťastnou, tak proč zůstávat odděleně ze strachu, že by to nemuselo fungovat? To by byla hloupost.“

„Ale jsi tak mladá. Nechceš poznat, co ti svět nabízí?“

Jako by život byl někde za rohem a já ho našla, jen když budu hledat dál. Je to to, co nám všem bylo slíbeno, nepolapitelný mosazný prsten, který je vždy jen kousek od nás, a jednoho dne, jednoho dne se před námi objeví. No, já nechci život na běžícím pásu. Už jsem ho vyzkoušela a je na nic.

Zavrtím hlavou. „Dřív jsem si myslela, že když si ujasním, co chci v životě dělat, všechno do sebe zapadne. Teď,“ pokrčím rameny, „teď si myslím, že štěstí nikdy nebude mít dokonalou práci, dům, život. Není to cíl, víš? Je to řada okamžiků. Chci říct, není právě tohle život? Okamžiky? Tady a teď?“

Nacpu si spodní prádlo do tašky. „Jo, musím zjistit, co chci se svým životem dělat. Můžu skončit s nejlepší kariérou na světě, ale nakonec, ke komu se vrátím domů, s kým budu sdílet své úspěchy, to je to hlavní. A pro mě je to Drew. Takže ano, je to lehkomyslné a může mi to vybouchnout do obličeje, ale já se toho nebojím. Jsem nadšená jako nikdy předtím. Tak mě prostě... podpořte, ano?“

„Do prdele,“ vyloudil George úsměv na tváři. „Dostali jsme ji do monologu.“ Uhne ponožce, kterou mu hodím na hlavu. Jeho výraz zvážní. „Jestli jsi si tím tak jistá, tak máš moje požehnání, mladá Anno.“

Políbím ho na temeno hlavy. „Díky, Georgie.“ Pak ho lehce plácnu přes hlavu. „Chytráku.“

Zasměje se. Ale Iris ne. Její tmavé oči jsou stále znepokojené. Což mě trápí. „Ris?“

Pomalu zavrtí hlavou. „Pořád říkám, že jsi blázen. Ale já jsem s Georgem. Jestli jsi si tak jistá, podpořím tě.“

„Nikdy jsem si nebyla ničím jistější.“ Myslela jsem, že jsem se v Drewovi ztratila. Ale pravda byla, že jsem se v něm našla. Nikdy mě nenapadlo, že by Drew mohl být tím, kdo ztratí víru.