AKFS - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenka, Budula

Luca

„Půjdeš s námi do baru, Luco?“

Neochotně zvednu hlavu od počítače a rozostřeným pohledem se zaměřím na kolegyni. Nutně potřebuju pivo, ale nejdřív potřebuju dokončit tuto zprávu.

„Nemůžu, James na tuhle zprávu čeká.“

Elizabeth nakloní hlavu a opře se o zárubeň. „Luco, pracoval jsi až moc hodin. Potřebuješ pauzu.“

„Slibuju, že si ji dám hned, jak dokončím tu zprávu.“

Zavrtí hlavou a odejde. Slyším, jak moji kolegové na chodbě štěbetají o mém workoholismu, než jejich hlasy utichnou. Mají pravdu, ale pozici více prezidenta vaší divize nezískáte za méně než rok tím, že si budete dávat pauzu. Pokud budu ještě trochu tlačit, dotáhnu to až na prezidenta, až za dva roky půjde James do důchodu. Zvládnu to.

Pak mě napadne myšlenka, díky které se sesunu v židli.

 A pak co?

Štípnu se do kořene nosu, abych tu myšlenku odehnal. O tom, co bude dál, budu přemýšlet, až na to přijde řada.

O několik hodin později, dlouho po západu slunce, klopýtám po chodníku a blokuji zvuky veselí kolem mě. Vánoce mě dříve rozveselovali více, než cokoli jiného. Trávil jsem roky těšením se, až uvidím rodinu, tradice, které jsme sdíleli, a doufal jsem, že znovu zahlédnu Santu.

Už dva roky nepřišel, ale vždycky nechal osobní dárek. Jen si přeju, aby věděl, že jeho dary nepotřebuju. Potřebuju jeho. Pro jednou si letos nedělám žádné naděje. Je to lepší, než být na Boží hod zklamaný.

Cestou domů si zaskočím do obchodu pro kebab. Míjím hospody plné šťastných lidí, obchody se zářivými světélky, nakupující prochází kolem s náručemi plnými tašek, ale nic z toho mi nezlepší náladu. Poprvé za svých dvaatřicet let nebudu na Vánoce s mámou, a to je naprd.

Blížím se ke svému bytu, moji sousedi právě odchází oba v šatech z devadesátek. Žena, Bethany, na mě mávne. „Luco? Co máš v plánu dělat v pátek večer?“

Zvednu tašku s jídlem. „Jíst.“

„Mohl bys jít s námi,“ nabídne její manžel Paul.

„Jdeme do hospody na oslavu výročí jejich otevření. Bude to zábava.“

„Díky, ale měl jsem dlouhý týden.“

„Jsi si jistý? Přijdou tam pěkný ženský,“ láká mě Bethany.

Uchechtnu se. „Obávám se, že ty nejsou nic pro mě.“

„No, přijdou i kámoši z mého ragbyového týmu,“ dodá s úsměvem Paul.

Znovu se zasměju a otočím klíčem v zámku. „Děkuju, ale tentokrát ne.“

„No, zeptáme se znovu. Jsi příliš mladý, abys trávil veškerý čas o samotě.“

Přikývnu, v jejích slovech slyším pravdu. Nemůžu vysvětlovat, že jsem zamilovaný do někoho, o kom si pravděpodobně myslí, že je fiktivní postava.

„Budu to mít na paměti. Bavte se.“

Zamávám jim a vejdu do potemnělého bytu. V některých ohledech je Londýn jako domov. Převzal jsem jejich výroky a další rituály, je snadné se asimilovat do velkého města, ale není to skutečný domov. Rozsvítím, zuju se a pověsím kabát na stojan vedle dveří a vyjdu po pár schodech do hlavního patra. Tam rozsvítím další světla a zapnu topení. Celý týden bylo ponuro, ale k mé náladě se to hodí.

Hodinu poté, co jsem dojedl jídlo, vypnu nějakou televizní šou, zvednu se a zamířím do kuchyně pro pivo. Když se vrátím, vyděsí mě zaklepání na dveře tak, až láhev málem upustím. Kdo tady co v tuto hodinu pohledává?

Položím pivo a seběhnu ze schodů, abych otevřel dveře. Když to udělám, spadne mi brada. Stojí tam v nádherném červeném vlněném kabátě se šálou v krémové barvě omotané kolem krku.

„Ahoj, Luco, můžu vstoupit?“

„Jsi… jsi to vážně ty?“

Muž přikývne. „Jsem to vážně já. Doufal jsem, že bychom si mohli promluvit.“

Stále ohromený ustoupím zpět. „Ano, samozřejmě, pojď dál.“

Projde kolem mě a zastaví se ve vstupní hale, zatímco já zavřu dveře. Vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju, ale nějak jinak, víc… moderně a normálně.

„Santo?“

Uchechtne se. „Tak mi říkají, ale je to jen má práce.“

„Huh?“

„Můžeme si promluvit?“

„Um, jo.“ Promnu si čelo. „Můžeš si pověsit kabát.“

Sundá si ho a pověsí spolu se šálou. Má na sobě černé kalhoty zastrčené do černých bot a béžový svetr, který vypadá jako z kašmíru. Vousy má těsně zastřižené a jeho vlasy jsou tmavší, hezky upravené, ale stále trochu retro. Pomalu vydechne a zářivě se usměje.

„Ahoj.“

„Ahoj.“ Odkašlu si a ukážu na schody nahoru. „Prosím.“

Následuji ho nahoru a rozhodně mu nekoukám na zadek. On není Santou z mých dětských příběhů. Stojí uprostřed mého potemnělého obyváku. Trhnu sebou. Nehodí se sem. Je příliš krásný, zářivý a vánoční.

Naše pohledy se střetnou a on se znovu usměje. „Je pěkné tě vidět, když zrovna nepracuju.“

„Práce. Jako opravdová práce? Není to, um, tím, kdo jsi?“

„No, možná kariéra, povolání nebo zvolený osud jsou lepší termíny. Rozhodně nemůžu jen tak skončit.“

Tiše se zasměju. Motýli v mém břiše mají večírek. „Chceš pití?“

„Jistě. Cokoli máš.“

„Prosím, udělej si pohodlí. Hned jsem zpátky.“

V kuchyni pochoduju v malém kruhu a snažím se zpracovat jeho přítomnost. Je tady. Opravdu tu je. Je jen dvacátého.

Není Štědrý večer. Pivo mi pro něj nepřijde dostatečné, tak popadnu láhev červeného a naliju dvě skleničky. Když se vrátím, sedí na pohovce s jednou nohou opřenou o koleno té druhé. Jako nějaký model. Alespoň mám na sobě stále oblečení z práce a ne moje obvyklé víkendové – šortky do tělocvičny a tričko.

„Tady.“

Podám mu skleničku a on ji přijme, ale stále pozoruje mě. „Děkuju ti, Luco.“

„Jaké to překvapení. Příjemné.“

„Dobře. Využil jsem šance.“

„Ehm, takže musíš odejít… uh, na Severní Pól?“

Uchechtne se. „Musím ti toho tolik říct, ale v kostce, většina z toho, co ti bylo řečeno jako dítěti už není aktuální. Jsou to jen pověry, které lidem přináší pohodu.“

„To jo.“

„Což je jeden z důvodů, proč tu jsem. Abych ti přinesl pohodu.“

„Co tím myslíš?“

Rozhlédne se po místnosti. „Už jsou skoro Vánoce, ale není tu žádný stromeček. Žádná světla. Žádná radost. Co se ti stalo? Ztratil jsi vánočního ducha.“

„Ja-jak to víš?“

„Souvisí to  s mojí prací. Kromě toho na tebe očividně dohlížím.“

V hrudi ucítím teplo, které rychle přejde v rozpaky.

„Mám se skvěle. Moje práce je úžasná.“

„Proto jsi byl smutný, když jsi řekl Louise, že na Vánoce domů nepojedeš?“

„Viděl jsi to?“

„Odpusť mi to špehování. sSledovat tvoji tvář je mojí jedinou radostí.“

Vykulím oči. „To myslíš vážně?“

„Nebylo to na mě vidět?“

Pokrčím rameny. „Chtěl jsem si myslet… ale jsi Santa, já nevím. Není tu nějaká paní Clausová?“

Jeho hlasitý smích naplní pokoj a přiměje mě k úsměvu. „Ne, další mýtus. Možná sis taky všimnul, že nejsem starý, obézní a přerostlý cherubín.“

Zasměju se. „Jo, to jsem si všimnul.“

Natáhne se po mé ruce a já mu ji dám. Ucítím brnění, které mi vystřeluje do paže. Je to ale pěkné. Teplé.

„Je tolik věcí, které bych ti chtěl říct, tolik věcí, co bych tě rád naučil. Máš čas?“

„Jo,“ odpovím a přestanu myslet na práci.

„Jsi vážně tady.“

„Ano, jsem. Začneme s tím základním. Jmenuju se Magnus.“

„Magnus. To je pěkné. Žádný Kris Kringle?“

„Další folklór, obávám se.“

„To je v pohodě. Magnus je bombovější.“

Lehce mi stiskne ruku. „Začnu od začátku.“

Přikývnu, mé oči vnímají každý detail a snaží se přesvědčit moji mysl, že se nejedná o nějaké blouznění z horečky. Je neuvěřitelně krásný. Není na něm ani jediná vada nebo neatraktivní vlastnost.

„Jak jsem řekl, jmenuji se Magnus. Příjmením Sinter. Žiji ve vesničce jménem Sinterborg, která se nachází na místě, které znáš jako Dánsko.“

„Takže žádný Severní pól?“

„Žádný Severní pól. Kdo by tam mohl žít?“

Zasměju se. „Pravda. Proč Dánsko?“

„Pocházíme odtud. Lidé znají mnoho zajímavých příběhů o tom, kde se narodil Santa, ale pravdou je, že jsme se narodili bohyni Beiwe o zimním slunovratu s úkolem přinášet světu radost. Během let jsme se vyvíjeli stejně jako lidé do toho, čím jsme teď.“ Usměje se. „Což se samozřejmě liší podle kultury.“

„Takže jsi Dán?“

„Ne. Jsem Beiwean. Nepatříme do žádné země nebo kultury. Ve skutečnosti naše země není vidět lidským okem, pokud si to nepřejeme. Jsme ukryti v nezastavěné vesnici schované za závojem magie.“

„Mělo by mi to znít strašně, ale nezní.“

Magnus se zasměje a jeho smíchem se pomalu otřásá pohovka. „Protože už věříš.“

Uplyne tichý okamžik, zatímco si navzájem hledíme do očí.

„Luco, chceš zažít dobrodružství?“

Přikývnu a sám se přichytím, jak se nakláním. „S tebou? Ano.“

Rozzáří se. „Můžeš si obléknout něco pohodlného?“

„Kam půjdeme?“

„Ven.“