THU - 27. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Je pátek večer, deset hodin, a já jsem v klubu. Na rande.

Když Iris trvala na tom, že se musím dostat ze své nálady a jít na rande, všechno ve mně se té myšlence bránilo. Ale pak jsem si představila Drewovy chladné oči, jak se setkávají s mýma, když odchází s jinou dívkou. Pravda, dal mi dárek k narozeninám, ale jeho přáníčko mluvilo za vše - nemohl ho vrátit, takže mi ho rovnou mohl dát.

Je mezi námi konec a já musím přijmout svou chybu a jít dál.

Cameron je perfektní. Je štíhlý a temný. Černé džíny mu obepínají nohy, které se mu ztrácejí ve vintage Pumách. Jeho štíhlý hrudník zakrývá potrhané tričko Mr. Yuck, ve kterém se na mě mračí, když se opře a lokne si piva. Probíráme místa, která bychom chtěli v Londýně navštívit, a já se bavím.

No, tak dobře, jak se jen může bavit holka s dírou v hrudníku. Zasranou prázdnou dírou, která nechce zmizet. Ale možná že dnešní večer bude ten správný trik a já najdu způsob, jak ji zase zaplnit. Rozhodně si potutelně netřu ruku podél hrudní kosti, když Cameron obrátí pozornost k pódiu. Kapela se chystá vystoupit a světla na pódiu vrhají na Cameronovy černé vlasy aureolu modrého světla. Ty lesklé kadeře se mu houpou na ramenou, když se ke mně nakloní a v jeho dechu je cítit nádech piva, když mi promluví do ucha. „Slyšel jsem, že tihle kluci jsou skvělí.“

Přikývnu. O téhle kapele opravdu nic nevím, ale Cameronovi věřím na slovo. Je opravdu krásný. Jeho modré oči rámují husté černé řasy, a když mi položí ruku kolem ramen?

Nic necítím.

Nejsem ochotná přiznat porážku. Neuhnu, když mi jeho teplé prsty spočinou na zátylku. Docela odvážné, vzhledem k tomu, že jsme se potkali asi před hodinou.

„Tak jak dlouho znáš Iris?“ zeptá se mě.

Cameron pracuje s Iris v obchodě s džusy. Snažila se Camerona se mnou dát dohromady už několik měsíců. Odolávala jsem kvůli Drewovi. Na kterého dnes večer nebudu myslet.

„Potkali jsme se v prváku.“ Napiju se piva. Už je úplně bez pěny. „Na orientačním kurzu.“

„Super.“ Odhrne si pramen vlasů. Je to tak dokonalý pohyb, který zvýrazňuje jeho šlachovité svaly a ukazuje lesklé vlasy, že mě napadne, jestli to trénuje před zrcadlem. Šílený a nevítaný impuls mě svádí k tomu, abych se ho zeptala, jestli na kytaru nevytrhává polorozpadlé verze písně Crash Into You.

Prudce zamrkám do světel pódia, když ho spatřím. Stojí u baru a přivedl si kamarádku. I když podle toho, jak mu pokládá ruku na zadek, hádám, že „kamaráda“ není to správné slovo, které bych měla použít. Nezdá se, že by mu její osahávání vadilo. Jeho úsměv je pozvolný a lehký, když jí podává pivo a naklání se, aby si vyslechl, co mu potřebuje pošeptat do ucha. Trochu se zasměje, široká rozložitá ramena se mu chvějí.

Měla bych odvrátit zrak. Ale jako obvykle mě krk nechce poslechnout. Ne, jen sedím a dívám se, jak si povídají a jak se její ruka blíže seznamuje s jeho zadkem. Sotva registruji, že si Cameron stále hraje s okrajem límce mé košile, špičky jeho prstů mi kloužou po kůži, nebo že mluví o svých oblíbených kapelách.

Musím vynaložit úsilí, abych přitáhla pozornost zpět ke svému rande. Bylo by na nic, kdyby mě Drew viděl, jak na něj zírám. Už mám skoro jasno, když se Drew otočí, jeho pohled líně skenuje dav a jeho oči se upřou na mě.

Přistižená se zmůžu jen na to, abych mu pohled oplatila. Je od mě víc než dvacet metrů. Vzduch je zamlžený a matný. Hlavy se mezi námi pohupují a proplétají, jak lidé procházejí kolem baru. A přesto mám pocit, jako by byl přímo přede mnou.

Líbila se mu ta kniha?

Stejně jako Drewovi jsem ji koupila už dávno. Ale na rozdíl od Drewa jsem byla příliš zbabělá na to, abych mu ji dala. Dokud mi nedal můj dárek. Měla jsem to překousnout a předat mu ji osobně, ale neměla jsem odvahu se mu podívat do očí.

Bolest v hrudi se mi zaryla do hrudníku a dlaně mě brněly. Nemůžu se pohnout, jak jsem uzamčená v jeho pohledu. Chci za ním jít tak moc, že se mi stehna napínají, jako bych se měla zvednout. Ale pak se spojení přeruší.

Obrátí pozornost ke Cameronovi. Nebo spíš na Cameronovu ruku. I z téhle dálky vím, že se dívá právě na ni: Cameron se mě dotýká.

Drewovy oči se zúží. Jeho výraz není hezký a je tak soustředěný, že si říkám, jestli to není to, co vidí linebacker těsně předtím, než jim hodí touchdown přímo nad hlavou.

Najednou jsem naštvaná. Nemá právo se takhle mračit, když mu nějaká fanynka měří zadek rukou. A ta krásná myšlenka mě přivádí přímo do nevolnosti. Obzvlášť když vidím, jak mu slečna Osahávačka ovinula ruku kolem pasu. Teď ho hladí po břiše. Na mém místě.

„Promiň,“ říkám Cameronovi. „Hned se vrátím.“

Cameron se naštěstí neptá, proč potřebuji odejít. Nepodívám se Drewovým směrem, když mířím do koupelny.

Uvnitř si zápěstí potřísním studenou vodou. Na ochlazení zápěstí si vždycky potrpím. Když si postříkáte obličej vodou, je jasné, že do koupelny někdo vstoupí. A poznají, že jste naštvaní. V nejlepším případě se na vás budou dívat s lítostí. V horším případě se vás zeptají, jestli jste v pořádku, a přitom se na vás budou dívat s lítostí.

Ale zápěstí? Můžete snadno předstírat, že si jen myjete ruce.

Stojím tam, dokud mi nezmrznou prsty. Do zrcadla se nedívám. Nevím, jestli se mi bude líbit, co uvidím. Na břicho mi dopadne pár kapek vody a já sebou trhnu, vytrhnu se z mlhy. Černé tričko mi vyjíždí nahoru a odhaluje pruh kůže přes džíny. To zatracené tričko je příliš těsné. Je to Irisin geniální doplněk dnešního výběru šatníku. Protože, jejími slovy, „když máš taková prsa, musíš je pořádně vystavit.“ Topy s hlubokým výstřihem, zdůrazňuje Iris, jsou laciné a neinspirativní.

„Ale zůstaň zcela zahalená v něčem, co obepne tvé přednosti, a chlapi si nemohou pomoct, ale budou chtít vidět, co máš pod nimi. Je to jako dokonalé dráždění.“ Dámy a pánové, svět podle Iris.

Právě teď bych se spokojila s rozevlátým tričkem a pyžamovými kalhotami. Chci jít domů.

Osuším si ruce, naposledy si zatahám za spodní část trička a pak vyjdu z koupelny. Jen abych Drewovi vstoupila přímo do cesty.

Opírá se o stěnu chodby na toaletě. Tolik mi připomíná, když jsme se poprvé dotkli jeden druhého, že se mi podlomí kolena. Za ním je v klubu tma a hudba už začala hrát. Tady je příliš světla. Každá linka na jeho tváři, hluboká zlatá barva jeho očí, malý náznak dolíčku na levé tváři, je osvětlená. A mně naprosto povědomý. Jako by se historie opakovala a já přemýšlím, jak by teď vypadal můj život, kdybych od něj prostě odešla, když jsme se poprvé střetli v temné hale. Ale neudělala jsem to. A jsme tady. Jsem tady, zlomená.

Vidět ho tak blízko bolí. Jeho pozornost, tak dlouho odpíraná, se teď plně soustředí na mě, je hřejivou přikrývkou i ostrou čepelí zároveň. Promluví první a jeho sytý hlas zní tak dobře, že přitisknu dlaně na zrnitou zeď, abych se ho nedotkla.

„Díky za knihu.“ Jeho výraz je prázdný, neprojevuje žádné emoce, až na vrásky v koutcích očí, jako by ho pohled na mě pálil.

Rozhodně mě pálí dívat se na něj. „Díky za ten obal. Byl... no, líbí se mi.“ Sakra. Teď se rozplývám.

Trochu se zamračí, ale pak přikývne hlavou. „To samé platí pro knihu.“ Jeho oči se setkají s mýma a jeho slova vyznívají strnule. „Taky ji miluju.“

Zaplaví mě horko. Tohle nemůžu udělat. Nemůžu stát takhle blízko něj a nedotýkat se ho. Podívám se k baru a přemýšlím, jestli mě Cameron vidí, jestli ho ta dívka, se kterou je Drew, nepřijde hledat. Všechno je to špatně, jako by se svět převrátil na ruby.

Drew si všimne směru mého pohledu a napřímí se, ramena má ztuhlá. Jeho tón se změní na hořký. „Vidím, že sis našla svého emo-chlapce.“

Nedbale pokrčím rameny. „Jestli nám jde o přesnost, tak je to spíš hipster než emo.“ Když se Drew zamračí, pokračuji ostře dál. „Nebude se tvoje rande divit, kde jsi?“

Koutky úst se mu zkroutí. Není to úsměv. „Přesně tak, rande. Vidím, že ti je ten pojem blízký, navzdory všem důkazům o opaku.“

„Nechodím na rande sériově jako někteří, ale snažím se někam vyrazit.“ Co to dělám? Nechci mu ublížit. Chci jen utéct.

„Sleduješ, s kým chodím, Anno?“ zeptá se tiše a na rtech se mu objeví úsměv.

Nejradši bych tu pusu praštila. Chci na něj křičet za to, že se pachtí po něčem, co se rovná hádce sesterstva, když ani ne před měsícem tvrdil, že jsem jeho.

„Ne, Drewe,“ řeknu, najednou unavená. „Já jen znám tvůj modus operandi.“

Odstrčí se od stěny a plynulým pohybem se ocitne přede mnou. A nějaká moje zvrácená část miluje, když se na mě tlačí. Miluju, když mě obklopuje jeho síla a teplo. Známá jeho vůně mi rozbuší srdce a tělo se mi rozbuší. Ano, prosím, říká mi.

Nakloní se blíž, nosem se téměř dotýká mého, a jeho hlas se mi rozléhá po těle, až mi hučí. „Když jsem byl s tebou, nikdy jsem se nepodíval na jinou dívku. Nikdy jsem na žádnou ani nepomyslel. Ani jednou.“

Přinutím se setkat se s jeho očima a naše ústa jsou příliš blízko. „Ani já jsem se na nikoho nedívala. Jen na tebe.“

„Tak proč...“ Přeruší se kletbou a pěstí udeří do zdi.

Vyskočím, připravená utéct, ale on mě zaškatulkoval, čelem se tiskne ke zdi a přitom se nadechuje a vydechuje. Je tak blízko u mě, že se jeho hruď při každém nádechu dotýká mé. A já se chvěju potřebou ho obejmout. Ale neudělám to. Cítím jeho hněv. Vibruje jím.

„Mohlo nám být tak dobře,“ říká.

Než stihnu odpovědět, vyrazí ode mě rychlými pohyby, které z něj dělají atletickou hvězdu. Couvá. Vrací se ke svému rande.

Chystám se jít na druhou stranu, když mě chytí. Jednou rukou mě obejme za krkem, druhou mi rozplácne na zádech, vklouzne mi pod tričko a dotkne se mé holé kůže. Při dalším nádechu se jeho ústa vrazí do mých. A moje tělo se změní v supernovu. Jeho jazyk vklouzne hluboko, jeho rty se modrají a je to tak příjemné, že za tím vším zasténám. Takhle je to vždycky. Nemůžu se ho nabažit. Hltám jeho ústa, hraju si s jeho jazykem. Prsa se mi drtí o tvrdou stěnu jeho hrudi. Sladká úleva.

Drew.

A pak mě odstrčí. Já se potácím zpátky. Jeho oči jsou matné, plné bolesti, lítosti a co je nejhorší, odporu.

„Tak kurevsky dobře.“ Nechá mě tam, jak se krčím u zdi.

 

Drew

Pokud jde o chyby, tak to bylo docela kolosální. Byla to naprostá blbost. Sakra, neměl jsem jít za Annou na záchod. A určitě jsem ji neměl líbat. Při tom pomyšlení se mi bolestivě sevřou žebra. Držet ji a znovu cítit její měkké, našpulené rty bylo utrpení i extáze zároveň. Pořád ji cítím v ústech. Od chvíle, kdy jsem ji políbil, jsem se už nenapil, nějaká zoufalá část mého já se zdráhala ji spláchnout. Zkrátka jsem se zbláznil.

Bohužel příčetnost opustila budovu ve chvíli, kdy jsem viděl, jak pan Yuck vztáhl na Annu své zasrané ruce. Měl jsem co dělat, abych se neprodral davem a nerozbil Emo chlapci hubu. Do háje, sledovat jeho prsty, jak hladí Annu po krku, a přitom přesně vědět, jak je její kůže cítit, a vědět, že já nikdy nebudu mít možnost udělat to samé, mě vykuchalo. Nic mi nemohlo zabránit v tom, abych ji vyhledal, abych se jí dotkl a nechal ji rozvzpomenout se, o co přichází.

Skvělý plán. Jenže teď si s naprostou jasností uvědomuji, co chybí i mně.

Poté, co jsem právě zažil opravdovou žárlivost, mohu s jistotou říct, že ta emoce je zákeřná a už ji nikdy nechci pocítit. Ale přetrvává jako mor a tupými, tlustými zuby mi rozežírá vnitřnosti.

Třu si prázdné místo uprostřed hrudi a pak vytáhnu hlavu z mlhy, v níž jsem se utápěla. Kriste, jsem venku s jinou holkou. Neměl bych myslet na tu, která mě nechtěla.

Nadechnu se a podívám se do tváře... Do prdele. Jak se jmenuje?

V přítmí interiéru mého auta jí září oči, když se na mě dívá. Je krásná. Všechny jsou, tyhle holky, které zvu na rande, aniž bych měl v úmyslu nechat věci zajít dál než na jedno rande. Sakra, všechny vypadají matně podobně, stejné obecné rysy, stejný typ postavy, stejný vkus na oblečení. Američanky, energické holky ze sesterstva. Proč jsem si toho nevšiml před Annou? A to jsem ji obviňoval, že chce jen jeden typ.

Ústa mi naplní hořkost.

Můj doprovod se váhavě usměje. „To bylo... hezké.“

Hezké. Správně. V klubu jsme byli asi deset minut, než jsem zmizel, strčil jazyk do krku jiné dívce a pak se okamžitě vrátil, abych ji odtáhl, jako by tam hořelo. Bylo to ode mě opravdu hezké.

„Jo.“ Pročistím si hrdlo. „Promiň, že jsem dneska unavený. Hodně jsme trénovali.“ Lež. Ale zdá se, že ji většina holek ocení.

Ona není jiná. Znovu se usměje, oči má soucitné. „To je v pořádku. Tvoje odhodlání je obdivuhodné.“

Řekni to klukům, z nichž většina mě teď chce zabít.

„Díky...“ Kurva. Jak se jmenuje? Stacy? Ne. Shannon! „Shannon.“

Připravím se na náraz pro případ, že bych se spletl, ale ona se usměje, jako bych jí právě dal nějakou skvělou odměnu.

Nemám už co říct, a tak se znovu věnuji silnici. Proč jsem si s ní vyrazil? Byla to hloupost. Dusivé. Nemůžu ji dostat domů dost rychle. Zapínám rádio v zoufalé snaze vyplnit ticho. Jack White zpívá o tom, že se zamiloval do ducha, kterého nemá dost odvahy políbit. Píchnu do vypínače větší silou, než je nutné.

Díky bohu, že jsme teď před domem jejího spolku, protože si myslím, že už nemůžu řídit. Zastavím a zabrzdím tak prudce, až se oba rozkýveme dopředu.

Jako by na tuhle chvíli čekala, Shannon se otočí na sedadle a věnuje mi dychtivý pohled. Řeč jejího těla je křišťálově jasná, od toho, jak se ke mně naklání, až po její pohled, který přelétá z mých úst do mých očí. Chce, abych ji políbil.

Prsty se mi sevřou kolem volantu a kůže zavrzá.

V tomhle autě ji líbat nebudu. Ne tam, kde jsem se poprvé dotkl Anniných úst. Už jen to, že na sedadle spolujezdce sedí jiná dívka, je pro mě políček do tváře. Je to špatné. Měla by tam být Anna. Svým způsobem tam je. Pronásleduje mě s každým nádechem. To, že je teď moje bezpečné útočiště fakticky zničené, ve mně vyvolává touhu do něčeho praštit.

S cvaknutím bezpečnostního pásu otevřu dveře a vypotácím se do chladného nočního vzduchu. Zhluboka se nadechnu, když obcházím auto a otevírám dveře svému doprovodu.

Nenechá se odradit a podaří se jí přisunout své tělo k mému, když se zvedá z auta. Sakra.

„Takže,“ zašeptá a položí mi ruku na hruď, „díky, že jsi mě dneska vzal ven.“

Ustoupím a zavřu dveře auta bokem. Následuje mě a její ruka najde můj krk.

„Jo, jasně.“ Zním jako idiot. Jsem idiot. Proč jsem dneska večer šel ven?

Její oči na mě zírají. Čekám.

Ne. To se nestane. Nedokážu v sobě vzbudit ani trochu nadšení. Ale pak si vzpomenu na Annu, která jde domů s panem Fuj. Už na mě zapomněla. Zamračím se a skloním hlavu blíž k dívce, která je ochotná. Růžové rty se rozestoupí v pozvání. Vyčkávám.

Prostě to udělej. Udělej to a jdi taky dál. Už tu zatracenou holku konečně polib.

Bere mi rozhodnutí z rukou. Její rty se vmáčknou do mých. Připadají mi špatné, nemají ten správný tvar. Voní špatně, sladkými květinami místo teplého koření. Špatně, špatně, špatně. Celé mé tělo se chvěje. Couvám a nemotorně se vymaňuji z jejího sevření. Ježíši. Mám pocit, jako by se mi v šortkách scvrklo péro.

„Promiň,“ řeknu stejně jako ona.

Obličej mi zaplaví horko. Měl jsem být schopen pokračovat alespoň v polibku. Koneckonců je roztomilá. A ochotná. Místo toho se mi tělo svírá. A to mě štve. Jsem nakažený Annou. Mám chuť prorazit díru do střechy svého auta.

S nejistým smíchem od Shannon ustoupím a zadkem narazím do dveří auta. „Jsem ah...“ - úplně v prdeli - „unavený.“

„Jo...“ Její špatně tvarovaná ústa se zkroutí v polovičním úsměvu. „To jsi říkal.“

„Jasně.“ Bože, jen mě odsud dostaň.

Než se ale stihnu dát na útěk, promluví znovu, její tón je podivně neutrální. „Je to kvůli ní?“

Trhnu sebou tak silně, až mi loket narazí do okna auta. „Kvůli ní?“

Shannon na mě mrkne zpátky. „Víš, ta zrzka v baru.“ Tolik k tomu, že jsem nenápadný. „To je ta, se kterou jsi měl ten výstup? Je to ta zrzavá slepice?“

„Zrzavá slepice?“ Opakuju, v hlavě mi hučí. Cože? Slepice? K čertu?

Podívá se na mě pohledem, který mě má uklidnit, i když k tomu mám daleko. Ale v očích se jí blýská, jako by toužila po drbech. Opravdu si myslí, že s ní chci mluvit o Anně? A ještě jednou: Zrzavá slepice? To sakra ne.

„Však víš,“ řekne, „o té, o které se mluvilo na Twitteru a Instagramu.“

Po ramenou mi přeběhne ošklivý, odporný pocit. Chvíli na tu dívku jen zírám a hučení v mých uších je stále hlasitější. „Co sakra říkají?“

Nevšímá si mého rostoucího hněvu a horlivě odpovídá. „Že jsi odkopl nějakou zrzku uprostřed nádvoří.“

Ten den mě stále pronásleduje. Když o tom slyším mluvit někoho jiného, zabolí mě na hrudi.

„Proč jí říkají zrzavá slepice?“ Zním, jako bych mluvil dlouhým tunelem. Ví to Anna? To by se jí nelíbilo. Nenávidí to.

„Nevím, kdo s tím přišel.“

„Co to znamená?“ Srdce mi buší tak silně, až to bolí. Zpravidla se držím daleko od sociálních sítí. Kluci přede mnou zřejmě něco tajili, protože mi obvykle řeknou o každé hlouposti.

Shannon si přešlápne z jedné nohy na druhou. Její náhlé škubnutí mi ještě víc zvedne mandle. „Hádám, že je to proto, že se tě snažila chytit do pasti a navázat s tebou vztah. Víš, tím, že otěhotněla.“

Zdá se, že se pode mnou houpe země, a na kůži mi vyrazí studený pot. Do prdele. Je Anna těhotná? Nevypadala... Sakra, jak vůbec vypadá rané těhotenství? Ale dneska večer by mi to přece řekla, ne? Na druhou stranu jsem s ní celkem přešel do ofenzivy, což zrovna neusnadňovalo otevření takového tématu. Do prdele, ale jestli je...

Budu zvracet. Přímo tady na Shannonině chodníku. Přesto se za okamžitou hrůzou skrývá zvláštní druh nadšení. Jestli je Anna těhotná, půjdu za ní a nezbaví se mě. Kašlu na hrdost.

Nějak v sobě najdu schopnost promluvit. Je to zázrak, že dokážu zformulovat větu. „Proč si lidé myslí, že je těhotná?“

Možná si Shannon konečně všimla, že se chystám ztratit nervy, protože se sevře.

„Proč!“ Můj výkřik se rozléhá nocí.

Shannon viditelně polkne a oči se jí zakulatí. „No, ty, ehm... zřejmě jsi na ni křičel, že váš vztah je jenom známost, a, no, ona odešla celá shrbená, držela se za břicho, takže...“

Takže žádný důkaz o tom, že je Anna těhotná. Jen hlupáci, kteří dělají špatné závěry a strkají nos tam, kam nemají. Přestože mě zaplaví úleva, zvonění v uších se stupňuje do rachotu. „Takže si všichni myslíte, že bych přivedl holku do jiného stavu, a pak ji veřejně odkopnul, když mi to řekla?“

V relativní tmě vidím, jak se jí do tváří vkrádá ruměnec. „Ach... no...“

Na kůži mi naskočí mráz. „A i když jsi tomu věřila, pořád jsi se mnou chtěla chodit?“ Dobře, možná křičím. Sakra, je zázrak, že v tuhle chvíli nekřičím až do oblak. Tohle si o mně lidi myslí?

Shannon o krok ustoupí. „Neobviňovala jsem tě.“ Jako by to údajné těhotenství bylo jen Anniným dílem.

„To bys měla,“ odseknu. „Kdyby to byla pravda. Měla by ses držet dál od každého kreténa, který by něco takového udělal.“

Jen na mě zírá, jako bych se zbláznil, a ve mně se vzedme vztek. Co to s tou holkou sakra je?

Nadechnu se, nechci ji ještě víc vyděsit. Jsem mnohem větší než ona, a i když se nemůžu dočkat, až se dostanu pryč, není v pohodě, aby se mě bála.

„Hele,“ řeknu s falešným klidem, „ať už jsi slyšela cokoli, je to špatně. Ano, to byla ta holka a ano, rozešli jsme se. Ale bylo to oboustranné rozhodnutí.“ Při tomhle se trochu zamračím, ale ve skutečnosti to není lež. Anna o vztah nestála a já nemohl předstírat, že to není to jediné, co chci. „Je to milá holka. A dělá se mi špatně z toho, že si lidi myslí něco jiného.“

Shannon s široce otevřenýma očima přikývla, jako by na tom závisel její život. Sevře si ruce na prsou. Ten strach jsem do ní nasadil já a žaludek se mi sevře pocitem viny.

„Musím jít. Promiň.“ Nejsem si jistý, co jiného bych měl říct. Musím se odsud prostě dostat.

Než se dostanu domů a podaří se mi zapnout notebook, třesou se mi ruce. V žaludku se mi převaluje nevolnost, když mi při vyhledávání mého jména na Twitteru vyjedou stovky tweetů. A ty tam jsou ve 140znakových skupinkách čirého zla. Spekulace o tom, proč jsem se hádal s oblou zrzkou. Nenávistné komentáře o Anně, z nichž mě bolí u srdce a vaří se mi krev, a pak najdu fotky.

Skřípou mi zuby. Jsem tam, tyčím se nad Annou, která v porovnání se mnou vypadá tak maličká. Jsem monstrum s vyboulenými svaly a žilou trčící na spánku. Ještě nikdy jsem se necítil tak zahanbeně. Anna je bledá, brada se jí vzdorně zvedá. To si pamatuju. Ale nikdy jsem neviděl následky. Je tam fotka, jak odcházím, ponižující, protože zachycuje mou vlastní bolest. Můj obličej je jí zkřivený. A pak jedna Annina.

Opírá se o strom, rukama si svírá střed těla, její nádherné oči vzhlížejí k nebi, jako by v nich byla nějaká odpověď. Bolest jí vyrývá rysy. Třesoucími se prsty se téměř dotknu obrazovky. Bolest, která odráží tu mou.

Udělal jsem špatně, když jsem to s Annou ukončil? Záleží na tom? Vždyť je právě na rande s panem Fuj. A já nemůžu přehlédnout, že jedna veřejná hádka se mnou snesla na její hlavu ošklivost veřejného mínění. To jsem pro ni nikdy nechtěl. Jak se jí mám po přečtení nenávistných tweetů divit, že se se mnou nechce scházet?

Poprvé v životě se bojím vyjít na hřiště a znovu hrát. Protože se všichni dívají ze špatných důvodů.