Possessed - 35. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Astrid

„Ne, dokud mě nepustíš za mým přítelem.“ Zúžila jsem oči na zdravotníka, který se mě pokoušel vyšetřit.

I když měl na sobě uniformu Zagrathů, nevypadal jako jeden z jejich automatických vojáků. Podrážděně vydechl. „Myslíš toho Vandara, kterého zachránili s tebou?“

„Myslím to dítě, které bylo se mnou.“ Nemohla jsem se přinutit říct, že jsem byla zachráněna. „Možná je to jeden z tvých nepřátel, ale pořád je to jenom dítě a já chci vědět, kam jste ho vzali.“

Přivezli mě do lodní ošetřovny, ale Krina s sebou nevzali, navzdory mým hlasitým a důrazným protestům. Z nás dvou to byl on, kdo byl zasažen, a měli by ho vyšetřit. Ne mě. Já jsem byla v pořádku. Naštvaná, ale v pořádku.

Seděla jsem na lesklé kovové vyšetřovací plošině a vdechovala lehce antiseptickou vůni místnosti jen proto, že dveře byly zamčené a nemělo smysl, abych pobíhala po vyšetřovacích stanovištích, která se táhla po celé délce obdélníkové místnosti. A taky jsem si říkala, že mám slušnou šanci, že se mi podaří přivést zdravotníka k rozumu.

„Nikam jsem ho neodvedl.“ Zagrathský medik nade mnou mávl skenerem a podíval se na malou obrazovku. „Vím jen, že tě mám zkontrolovat a ujistit se, že tě Vandaři nezneužili nebo nenakazil něčím nakažlivým.“

Sklopila jsem oči a otřela si rukou hrudník, kde jsem cítila teplo na kůži. „Jak jsem řekla tomu prvnímu, Vandaři mi neublížili. Neublížili by mi.“

Podíval se na mě, jako by si myslel, že mám halucinace. „Jo, protože nájezdníci jsou známí tím, že jsou opravdu skvělí hostitelé.“

Vzpomněla jsem si na vany s vodou v Kratově kajutě a na jídlo, které mi každý den nosil, a pak jsem si vzpomněla na vandarskou stráž, která mě a Krina poslušně sledovala, když jsem prozkoumávala loď. Věděla jsem, že se s tímhle Zagrathem nemám hádat, ale část mého já chtěla Vandary opravdu bránit. „Zatím mě víc zřídili vaši vojáci než Vandaři,“ řekla jsem.

Zdravotník stiskl rty, zatímco studoval svůj přístroj, a nakonec si odkašlal. Udělal několik kroků k obrazovce tenké jako břitva, která ležela na dlouhém bílém pultu, a poklepal prsty na displej. „Zdá se, že jsi v naprostém pořádku.“

„Vidíš?“ Seskočila jsem z vyšetřovací plošiny. „Říkala jsem ti, že mi Vandaři neublížili.“

Otočil se kolem dokola. „Ještě ti musím vzít krev, abych se ujistil, že jsi nebyla nakažená nějakými patogeny, které se na vnějších skenech neprojevují.“

Instinktivně jsem zkřížila ruce. Nesnášela jsem, když mi brali krev. „Jediný způsob, jak tě nechám odebrat mi krev, je, že budeš souhlasit s tím, že mě necháš navštívit Krina.“

„Ani nevím, kde ho drží.“

Představa, že chlapce někde drží, mě ještě víc utvrzovala v tom, že ho chci vidět. Zpanikařil by, kdyby se probudil v nějaké cele. Změřila jsem si zdravotníka a rozhodla se zkusit jinou taktiku.

„Poslouchej.“ Udělala jsem krok k němu a položila mu ruku na paži. „Jsi lékař na lodi, že? Tvým úkolem je zajistit, aby všichni na palubě byli zdraví.“

Přikývl na mě, ale tvářil se skepticky. „Přesně tak.“

„No, tvůj velitel omráčil malého kluka fotonovou věcičkou. Neměl bys ho aspoň prohlédnout, aby ses ujistil, že ho to nezabilo?“

Zagrathský medik zaváhal a kousl se do spodního rtu. „On použil fotonový omračovač na dítě?“

„Jo, a pak ho někam odtáhl.“ Zvýšila jsem tlak na jeho paži. „Chci se jen ujistit, že je v pořádku. Koneckonců mi pomohl utéct.“

„Vážně?“ Prudce zamrkal. „Vandarský kluk ti pomohl utéct z jejich lodi?“

„Přesně tak. Takže to nejmenší, co můžu udělat, je ujistit se, že je v pořádku. Když mě k němu zavedeš a prohlédneš ho, dovolím ti vzít mi krev, aniž bych dělala povyk.“

Po chvíli hlasitě vydechl. „Dobře, ale nenuť mě, abych toho litoval.“

Abych dohodu zpečetila, objala jsem ho kolem ramen a stoupla si na špičky, abych ho políbila na tvář. „Slibuju, že budu hodná holka.“

Nikdy bych neměla dost odvahy, abych se o to pokusila, než mě Kratos unesl, ale když jsem věděla, jak moc po mně touží, bylo snazší si představit, že by to mohl udělat kterýkoli muž.

Zdravotníkovi zčervenaly tváře a znovu si odkašlal, než se otočil zpět k obrazovce. Jeho prsty přelétly po hladkém povrchu, jak rychle ťukal. Objevilo se schéma lodi s malou částí osvětlenou červeně.

Zamračil se. „Mají ho v zadržovací cele.“

„Pojďme.“ Zatahala jsem ho za paži.

Nepohnul se, ale jeho pohled sjížděl po mně nahoru a dolů. „Nemůžeš se takhle procházet po lodi.“

Podívala jsem se na své beztvaré, potrhané šaty. Měl pravdu. Nezapadla bych zrovna mezi lidi. „Dobře. Nepředpokládám, že máš poblíž šatní oddělení.“

Udělal dlouhé kroky k sadě vysokých, vložených dveří skříněk, které byly stejně zářivě bílé jako zbytek místnosti. Otevřel je a vytáhl něco, co vypadalo jako šatstvo ve stejné ocelově modré barvě jako uniforma Zagrathů. „Tady. Tohle nosím, když operuju.“

Vzala jsem si je, přetáhla si kalhoty pod šaty a odvrátila se od něj, když jsem si přehodila šaty přes hlavu a natáhla si vrchní díl. Byly trochu pytlovité, ale zavázala jsem si v pase šňůrku a zastrčila košili. „Je to lepší?“

„Lepší.“ Došel ke dveřím do lékařské ordinace, otevřel je skenováním holého zápěstí a mávl na mě, abych ho následovala.

„Znovu mi připomeň, proč to dělám,“ zamumlal a vedl mě jasně osvětlenými chodbami lodi.

Znovu jsem se třela o hruď a přemýšlela, proč mě kůže pálí. „Protože jsi profesionální lékař, který se stará o léčbu dítěte na palubě lodi.“

Zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla, a šel rychleji a přikrčil se v prázdném výtahovém prostoru. Jakmile se dveře zavřely, řítili jsme se dolů tak rychle, že jsem musela spolknout vlnu nevolnosti. Chodba, na kterou jsme vyšli, byla rozhodně méně světlá a nablýskaná než horní patra, měla nižší stropy, a dokonce i vlhký zápach.

„Mají Zagrathské lodě úroveň kobky?“ Zeptala jsem se jen částečně žertem.

Medik neodpověděl, když mě vedl na konec, kde před klenutými dveřmi stál strážný.

„Přišel jsem zkontrolovat vězně,“ řekl a jeho hlas nabral autoritativní tón, který jsem předtím neslyšel.

Strážný si ho změřil a pak se podíval na mě. „A ona?“

„Asistuje mi.“

Strážný zřejmě shledal můj mundůr přesvědčivým, protože nám otevřel dveře a ustoupil, když jsme vstoupili.

Zadržovací cela byla každým coulem vězeňská, s nízkou kovovou plošinou místo postele a kbelíkem v rohu. Krin byl schoulený na tvrdé ocelové liště, oči zavřené.

Na okamžik se mi zatajil dech. Přestože to byl Vandar, vypadal každým coulem jako nevinný malý kluk, s koleny a ocasem přitaženými k hrudi a malými ručičkami schovanými pod hlavou jako polštář.

Rozběhla jsem se k němu. „Krine!“ Klekla jsem si k němu a jemně s ním zatřásl. „Jsi v pořádku?“

Zdravotník přišel za mnou a přejel po chlapci skenerem, když Krin pomalu otevřel oči.

„Astrid?“ Krin vypadal omráčeně, nepochybně to byl pozůstatek fotonového omračovače.

„To jsem já.“ Hlas se mi zlomil. „Jak se cítíš? Bolí tě něco?“

„Myslím, že to je moje linie,“ řekl zdravotník.

Krinův pohled se přesunul na Zagratha a jeho výraz se změnil ze zmateného na nepřátelský. „Jsme na jejich lodi.“

„To je v pořádku,“ zašeptala jsem. „Je tu, aby ti pomohl. Je to zdravotník a přesvědčila jsem ho, aby tě prohlédl. Bála jsem se, co ti ta fotonová věc udělala.“

Krin se posadil a třel si hlavu. „Foton? Proto mě bolí hlava?“

Zdravotník se podíval na svůj skener. „Nevypadá to, že by to způsobilo nějaké trvalé poškození, ale dostal jsi otřes, proto tě bolí hlava.“ Podíval se přes rameno na dveře. „Vezmu tě zpátky na ošetřovnu. Tohle není místo pro dítě, které se zotavuje po fotonovém omráčení.“

Zdravotník přistoupil ke dveřím, otevřel je a promluvil se strážným na druhé straně.

„Astrid,“ zašeptal Krin. „Kdy se odsud můžeme dostat?“

„To nevím,“ řekla jsem mu. „I když se dostaneme z lodi, nemáme kam jít. Vandarská horda odešla.“

Krin se na mě zadíval a pak zavrtěl hlavou. „Nenechali by nás tu. Vandaři nenechávají bojovníky ani družky na holičkách – nikdy.“

„Pak se pro tebe možná vrátí,“ řekla jsem jen proto, že jsem mu nechtěla brát naději. „Ale já nejsem družka.“

Krin na mě naklonil hlavu. „Viděl jsem, jak se na sebe s Raasem díváte. Jsem si jistý, že si tě vezme za družku.“

Zavrtěla jsem hlavou a chtěla jsem se nerozbrečet. „Vím o vandarských pářících znacích. Vím, že mě tvůj Raas nemůže mít za družku, protože je nikdy nebudu mít.“

Krin svraštil čelo, jednou rukou si třel spánek a druhou mi ukazoval na hruď. „Tak co je tohle?“

Podívala jsem se dolů na tmavé víry na kůži, které se mi vinuly zpod véčkového výstřihu Zagrathského mundůru. Tak proto byla moje kůže tak horká. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet, tak jsem udělala obojí.

Stejné stopy, které jsem tolikrát viděla na Kratosově hrudi, byly teď i na mé. Měla jsem jeho stopy po spáření.