Gunner - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Alix

Protože chci Gunnerovi nějak poděkovat za to, že mě u sebe nechal přespat, vydám se do obchodu pro ingredience na špagety. Taky nakoupím ingredience na česnekový chleba, který teď zní opravdu dobře. Pořád ještě nevím, jestli má v plánu se dnes před večeří vrátit. Ale pro jednoduchost, a protože je to levnější, rozhodnu se koupit omáčku ve sklenici, místo abych se rozhodla ji udělat od začátku. Všechno, co se dnes večer nespotřebuje, si můžu schovat na pozdější konzumaci, ať už pro něj, nebo pro mě.

Než se vrátím z obchodu, je krátce před pátou hodinou. Uklidím nákup a pak chvíli stojím v kuchyni a snažím se rozhodnout, co budu dělat. Po té obrovské snídani, kterou jsem měla ráno v bistru, jsem byla příliš plná na to, abych obědvala. Teď už je dost pozdě na to, abych konečně zase začala mít hlad, ale dost brzy na to, aby ještě nebyl čas na večeři. Což znamená, že je ještě příliš brzy na to, abych začala vařit.

Cítím se nervózní, a tak odcházím z kuchyně do obývacího pokoje. Padnu na gauč, reflexivně vytáhnu telefon a zkontroluju, jestli mi někdo nepsal, jako jsem to za posledních pár týdnů udělala už nesčetněkrát. Nejdřív se podívám na zprávy: nic. V historii klepnu na Edenino jméno, abych se podívala na ty, které jsem jí posílala prakticky každý den. Jako vždycky žádná odpověď – a co je ještě depresivnější, ani náznak, že by si některou z nich přečetla.

Neukázaly se mi ani žádné nové telefonáty.

Už asi po sté zvažuji, jestli jí mám zkusit znovu zavolat. Volání je věc, která mě nakonec znepokojuje nejvíc – ještě víc než esemesky, na které neodpovídá. Nejenže to nikdy nezvedne, ale telefon vždycky spadne rovnou do hlasové schránky. Což znamená, že buď má vybitý mobil, nebo ho vypnula. Nebo si mě prostě úplně zablokovala. Nevím. Ale ani jedna z těchto možností není dobrá.

S klesajícím srdcem se rozhodnu zkusit to znovu. Přesně jak jsem předpokládala, vůbec nezvoní. Jen cvaknutí a její hlas, který mi říká, abych zanechala vzkaz. Eden zní v odchozí zprávě šťastně – jako by jí bylo všechno jedno. Zatraceně dobře vím, že to není pravda. Určitě to nebyla pravda, když to nahrávala. A i když nevím, kde je nebo co dělá, vím, co po sobě zanechala.

A vím, proč to zanechala. Alespoň si to myslím.

Jen bych si přála vědět, že je v bezpečí.

Neobtěžuju se nechat jí vzkaz. Už jsem nechala šest dalších. Jestli si je vyslechla a rozhodla se mi nezavolat zpátky, pak zanechání sedmého nic nezmění.

A jestli si je nevyslechla…

To si nedovolím. Touhle cestou jsem se už vydala příliš mnohokrát. Už jsem si představila všechny možné scénáře, od toho nejlepšího až po ten nejhorší. Připadám si pak jako blázen a bezmocná.

Snad jsem se aspoň s Gunnerovou pomocí nedostala do úplné slepé uličky.

Třeba mi ji opravdu pomůže najít. Možná ne. Ale aspoň se teď necítím tak sama.

 

ABYCH ZABILA TROCHU ČASU, než začnu vařit večeři, rozhodnu se, že si dopřeju sprchu.

Je to první opravdová sprcha za poslední dva dny a já se cítím dost špinavá. V tom nechutném motelu jsem nebyla dost dlouho na to, abych se tam osprchovala – a i kdybych tam byla, nejsem si jistá, jestli bych se dokázala přinutit vlézt do té špinavé vany. Vypadala, jako by ji v tomhle století nikdo nečistil.

Seberu z horní desky prádelníku své maličké lahvičky šamponu a kondicionéru a vezmu je s sebou do Gunnerovy koupelny. Koupelna je malá, ale čistá, a sprchový kout zabírá skoro polovinu prostoru. Předtím jsem si tu ručně prala šaty, ale tehdy jsem samotné sprše nevěnovala moc pozornosti. Je překvapivě luxusní, s velkou dešťovou sprchovou hlavicí a samostatnou hůlkou, kterou si můžete opláchnout vlasy. S radostným očekáváním si povzdechnu, když strčím hlavu do maličké skříňky na prádlo za dveřmi a vyberu si malou osušku. Dávám pozor, aby byly dveře koupelny bezpečně zavřené a zamčené, zapínám vodu a svlékám si tričko, džíny, spodní prádlo a podprsenku.

Voda se téměř okamžitě ohřeje. Když mám teplotu nastavenou přesně tak, jak to mám ráda, vstoupím do sprchy a slyšitelně zasténám, jak je to příjemné. Posledních pár dní bylo na pohodlí žalostně málo. Včerejšek začal sedmihodinovou jízdou autem, pak se zvrhl v nešťastný zážitek rohypnolem a skončil nocí strávenou v bezvědomí na tvrdé motelové posteli. Stát tady v téhle parné sprše, kde je teplota vody tak akorát, je v porovnání s tím skoro náboženský zážitek.

Zavírám oči a nechávám kapky pršet na kůži. Je to tak jemné, skoro jako pohlazení. Tady, uzavřená před světem, bych skoro zapomněla, že stojím ve sprše cizího muže, aniž bych tušila, co tu dělám a jak najdu svou sestru. Skoro bych mohla na chvíli zapomenout na své problémy.

Téměř.

Několik minut tak zůstanu, opřu se o zeď a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Snažím se nemyslet na nic jiného než na to, jak úžasný je to pocit. Nejspíš bych takhle mohla usnout, kdybych si to dovolila. Nakonec se ale začnu cítit provinile, že plýtvám vodou, a tak otevřu oči a začnu se soustředit na mytí. Stáhnu obal z malého mýdla, které jsem sebrala v motelu, a nejdřív si ho prohlédnu, abych se ujistila, že už nebylo použito. Možná je to paranoidní, ale do té skládky bych to neřekla. Namydlím se a opláchnu, pak si naporcuji trochu levného šamponu a napěním si ho do vlasů. Lahvička už je skoro z poloviny prázdná, protože jsem si s ní vyprala i šaty. Budu si muset koupit další, pokud mám v plánu zůstat v této oblasti déle.

Což začíná vypadat, že budu muset udělat.

Do hlavy se mi začínají vracet ustarané myšlenky o sestře, ale zaháním je. Jen na pár minut, říkám si. Jen na pár minut, dokud jsem ve sprše. Jakmile budu venku, začnu si dělat starosti s tím, jak k čertu zase najdu Eden.

Opláchnu si vlasy ruční hůlkou a pak nanesu do konečků trochu kondicionéru, zapracuju ho do nich a pak ho také opláchnu. Pak jsem až příliš rychle hotová. S lítostí vypnu vodu a strávím ručníkem déle, než je nutné, abych si osušila tělo a vlasy. Tahle koupelna mi připadá jako umělé útočiště před vším hrozným, co se v mém životě v posledních dnech stalo. Sakra, posledních pár měsíců. Dětinsky si přeju, abych tu mohla zůstat a držet svět na uzdě.

Ale samozřejmě nemůžu. A kvůli tomu tady stejně nejsem.

I když nejsou zas tak špinavé, nechce se mi oblékat, když jsem teď čistá. Místo toho si kolem sebe omotám ručník a do jedné ruky seberu džíny, tričko a kalhotky. Na poslední chvíli se rozhodnu popadnout i šampon a kondicionér. Nechci, aby je Gunner viděl a myslel si, že tu hodlám zůstat déle, než je nutné. Rozpačitě otočím několika volnými prsty klikou a po špičkách vyjdu na chodbu ke svému pokoji.

„Ahoj.“

Adrenalin mi okamžitě vystřelí do žil, hlasitě vyjeknu a šlehnu kolem sebe, abych viděla Gunnera stát na chodbě. Kurva! Ručník kolem mě je sotva dost velký na to, aby zakryl, co je třeba, a já se ho chytám a zoufale se ho snažím vytáhnout výš kolem prsou. Ale protože s sebou nesu i hromadu věcí, stane se přesný opak: nějak se mi úplně ztratí z dosahu.

Lahvičky se šamponem a kondicionérem s rachotem padají na zem a za nimi i moje oblečení.

A ručník.

„No,“ ušklíbne se Gunner a olízne si rty. „Tohle je zatraceně dobré přivítání doma.“