EDII - 30. kapitola

Překlad: Fizulka

-Sienna-

„Jestli si myslíš, že kecám, bejby, tak fotku pusť. Jak chceš. Ale zítra, až budeš uklízet ten binec, co jsi tu udělala, se ujistím, že bude stát na mém stole. Blízko mě. Kam patří.“

Myslela jsem, že mě políbí. Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem zklamaná, když mi vytrhl fotku z ruky a sám ji položil na stůl.

„Po to všem, co jsme si řekli, Sienno, jediná věc, která nám stojí v cestě, jsi ty.“

„Pane,“ vešel do místnosti jeden ze strážných a mě pokleslo srdce.

Teď mě bude muset opustit. Tohle byla krutá realita našeho manželství.

„Sienno, sejdeme se nahoře v naší ložnici.“

„Ty jdeš nahoru?“

„Teď jsem to řekl.“

„Ty ne-“

„Hned.“

Bojovala jsem s nutkáním mu odseknout, jak jsem to dělala vždycky. Ale než abych se s ním hádala, raději jsem odešla. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co mám čekat. Cestou ke schodům jsem se zastavila v prádelně, abych vyndala lékárničku. Vzala jsem, co jsem potřebovala, a jsem šla rovnou k nám do ložnice. Svlékla jsem se a šla do sprchy. Zoufale jsem potřebovala pár minut pro sebe.

Horká voda mi připadala úžasná, rozpouštěla stres. Stála jsem tam dlouhé minuty, možná hodinu. Vyšla jsem ze sprchy a vzala z vyhřívaného věšáku teplý ručník. Osušila jsem se, vklouzla do hedvábné noční košile a županu. Mokré vlasy jsem si svázala do nedbalého drdolu.

Když jsem vešla do ložnice, Cruz ležel na posteli, úplně vytuhl. Ohromilo mě, že je v našem pokoji, natož v naší manželské posteli. Pobaveně jsem sledovala, jak leží na mojí matraci.

Dnes večer to pro nás bylo další poprvé.

Culila jsem se blázen, věděla jsem, že to udělal schválně. Asi si myslel, že ho vzbudím a kdo ví, co se z toho vyvine dál.

„Cruzi,“ zamumlala jsem tiše a postavila se k posteli s lékárničkou v ruce.

„Mmm...“

„Musím ti zkontrolovat ránu.“

Ospale zasténal: „Nic mi není.“

„Z kalhot ti teče krev.“

„Trocha krve nikdy nikomu neublížila, ale ty bys mohla být moje smrt.“

„Cruzi, myslím to vážně. Buď vstaneš sám, nebo tě zvedne ten alkohol a peroxid, který se na tebe chystám nalít.“

S očima stále zavřenýma se zazubil. „Svlékneš mě?“

„Potřebuješ to?“

„Mmm hmm, přece jen jsem zraněný člověk.“

„Myslela jsem, že trocha krve ještě nikomu neublížila.“

„Aha, takže posloucháš, když mluvím. A to jsem si myslel, že ti to jde jedním uchem tam a druhým ven.“

„Ale ne, určitě neposlouchám.“

Uchechtl se a rozepnul si pásek a kalhoty. „Jsem tak slabý, Sienno. Myslím, že to budeš muset vzít za mě a stáhnout mi je.“

„Opravdu si myslíš, že to bude fungovat?“

Otevřel oči a zračila se mu v nich neplecha. „Držela jsi někdy v ruce zbraň, Sienno?“

Zvedla jsem obočí, byla jsem zvědavá, kam tím míří. Naše škádlení bylo fajn a já jsem toužila poznat všechny stránky svého muže.

Dobré.

Zlé.

Nebezpečné.

Byly to všechno atraktivní vlastnosti.

„Jestli ne,“ přemlouval mě, moc dobře věděl, že jsem nikdy zbraň v ruce neměla. „Pak by byl můj pták dobrý začátek, protože moje pistole i pták jsou zkurveně nabitý a víc než 23 centimetrů dlouhý.“

Vykulila jsem oči.

„Ujišťuju tě, že se není čeho bát.“

„Jak jsme se dostali od čištění rány k držení ptáka?“

„Řekni ještě jednou ptáka. Ale tentokrát si rozepni župan, abych viděl, co pod ním máš.”

„Poslouchej, blbečku, vím všechno o tom, jak kolem sebe máváš svojí zbraní.“

„Pak taky víš, že vždycky s jistotou trefím správný cíl. Není to nic jednoduchého, ale jsem dost zručný na to, abych našel místo, kvůli kterému budeš prosit o milost.“

„Nevím, co je horší, už fakt nevím, o čem se to teď bavíme.“

Posadil se, dal si ruce za hlavu a arogantně se na posteli rozvalil.

„Tvoje slova mě urážejí. Za koho mě máš? Jsem jen člověk s dírou v noze.“

„Spíš ve své hlavě.“

Kývl hlavou směrem ke svým tříslům. „Tam je taky díra. Když si ho namíříš do pusy, párkrát ho pohladíš, tak ti vystřelí do krku.“

Zahihňala jsem se a zavrtěla hlavou. „Jo, a v srdci máš taky díru, ne?“

„Ne, zlato, nemůžeš mít díru v něčem, co tam není.“

Nechala jsem jeho poznámku plavat, nechtěla jsem si tuhle chvíli kazit. Sklonila jsem se, popadla lem jeho kalhot a začala mu je stahovat. Nemyslela jsem si, že by jeho arogantní škádlení mohlo být ještě horší.

Mýlila jsem se. Sice jsem se učila opravdu rychle, ale mezi námi to bylo jako na houpačce. Jakmile jsem mu kalhoty stáhla přes boky, pták mu vyklouzl ven.

„Ach můj bože.” Okamžitě jsem se podívala do země. „Ty nenosíš boxerky?“

„Moje koule rády dýchají. To je v pořádku, Princesa, jen tě zdraví.“

Zavřela jsem oči, musela jsem. Cítila jsem, jak mi zrudl obličej, asi o těch třiadvaceti centimetrech nelhal. Takhle jsem si tuhle noc nepředstavovala, ale nestěžovala jsem si.

„To je poprvé, co vidíš ptáka, Sin?“

„Co myslíš?“

„Myslím, že když mi řekneš, že ne, tak někomu dalšímu ustřelím ptáka.“

„Někomu dalšímu? Už jsi to někdy udělal?“

„Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“

Kdyby to řekl ještě jednou, musela bych o tom pořád přemýšlet. Myslela jsem, že tuhle větu budu vždycky nesnášet, ale… když jí teď řekl, zvlhla jsem.

„Tak si schovej ptáka pod prostěradlo,“ odsekla jsem a zoufale se snažila zakrýt svoje rozpaky.

„Sienno, jsi moje žena. Jediná chvíle, kdy mi můžeš říkat, abych si schoval ptáka, je, když ho strkám do tvojí sladký kundičky.“

„Ach můj bože.” Schovala jsem si obličej do dlaní.

„Co se děje, zlato? Že bych tě rozpaloval?“

„Chci ti jenom ošetřit nohu.“

„Kdyby ses podívala na mě místo na podlahu, pak bys viděla, že už mám stehno sešité. Tvůj otec zavolal svému lékaři.“

„Fuj... proč jsi to neřekl hned?“

„Nemohl jsem odolat, chtěl jsem vědět, jestli celá zčervenáš. Měl jsem pravdu.“

„Jsi hrozný.“

„A ty jsi kurva až moc rozkošná. Pták mi tvrdne už jen z toho, jak si přede mnou hraješ na nevinnou.“

Podívala jsem se nahoru a zahleděla se mu do očí.

„Zas tak nevinná nejsem.“

„Aha, takže chceš, abych měl na rukou další krev?“

„Čí krev? Jeho nebo mojí?” škádlila jsem ho. Chtěla jsem vědět, jestli se mi ho podaří vyprovokovat.

Jen jsem to dořekla, chytil mě za zápěstí a jedním plynulým pohybem si mě přitáhl na sebe.

Zaječela jsem, jeho reakci jsem nečekala. Chvělo se mi břicho, instiktivně jsem sevřela stehna. Když jsem ucítila jeho tvrdého ptáka u svého rozkroku, odolala jsem nutkání skrýt obličej na jeho hrudi.

„Mmm...“ zasténal a vyvolal ve mně něco, co jsem ještě nikdy necítila. „To je tak zatraceně dobrý, držet tě v náručí.“

Jeho rty byly jen pár centimetrů od mých a přísahám, že jsem si myslela...

Bylo to tady.

Ten okamžik, kdy mě znovu políbí a zbaví mě té bolesti, která se mi usadila hluboko v těle. Myslela jsem, že udělá první krok, ale neudělal to. Díval se na mě tím svým dravým pohledem, jeho oči se do mě centimetr po centimetru vpíjely. Bylo tam ještě něco jiného, něco, na co jsem nedokázala přijít.

Chtíč.

Vášeň.

Láska.

„Chci s tebou spát přesně takhle. Chci cítit tíhu tvého těla na svém. Chci se odteď každý den probouzet s tebou v náručí. Sečteno a podtrženo, Sin, chci tě teď a navěky.“

„Chystáš se mě teď políbit?“

„Když tě políbím, nepřestanu.“

„Kdo říká, abys přestal?“

„Moje svědomí.“

„Ach, ty nějaké máš?“

„Když jde o tebe, tak ano.“

„Myslela jsem, že jsi říkal, že jsem tvoje žena a že bych se tak měla chovat.“

„To, že mi spíš v náručí, je zatraceně dobrý způsob, jak začít.“

„A co milování se mnou? Myslela jsem, že to chceš taky?“

„Snažíš se mě vyprovokovat?“

„Funguje to?“

„Šukám, Sienno,“ vydechl mi drsně na rty. „To je všechno, co jsem kdy dělal. Do pusy, do zadku, do kundičky. Já se nemiluju. Nikdy jsem se nemiloval. Jsem drsný. Mám to rád tvrdě. Tahám za vlasy, používám provazy, škrtím. Už jen z toho, jak si tě představuju vydanou mi na milost, mám kurva tvrdýho ptáka.“

 Provazy. To by mě jako chtěl svázat?

„Vždycky mám v sexu kontrolu, i kdybys byla nahoře. Chci tě ošukat tak tvrdě, dokud nebudeš citlivá, odřená, bolavá, ale připravená na další kolo. Aby sis ode mě vzala všechno. Moje srdce, které nemám, duši, kterou jsem prodal, abych byl tvůj, mého zkurveného ptáka, který by zkoumal každou díru v tvém těle. Musím se držet ze všech sil, abych si tě takhle nevzal. Je to všechno, co znám. Ale s tebou...“ Lehce mi přejel jazykem po spodním rtu. „Chci víc. Nevím, co přinese zítřek. V mém životě není nic jisté. Budu tě ochraňovat do posledního dechu. Chci tě, toužím po tobě, a to jsou pro muže jako já děsivé věci. Nezasloužím si tě, ale budu tě opatrovat a nikdy tě nenechám odejít. Dokud nás smrt nerozdělí, Sienno. Máš mé slovo.“

„Slibuješ?“

„Moje slovo je to jediné, co mám.“

Konečně mě měkce políbil na ústa.

Líbal mě pomalu.

Něžně.

Lákal mě, abych se mu otevřela.

Udělali to a neptali se mě. A teď jsem celá hořela z toho, jak si nárokoval můj jazyk. Líbali jsme se celé hodiny, ztraceni jeden v druhém.

Kde nebylo žádné násilí.

Žádná krev.

Žádná nenávist.

Bylo to uklidňující.

Bezpečné.

Usnula jsem v jeho náručí, ale druhý den ráno jsem se probudila sama.

„Cruzi.” Posadila jsem se a rozhlížela po ložnici. Nikde nebyl. Na jeho místě vedle mě ale ležel dárek.

A u něj vzkaz…

“Díky tobě chci být lepší člověk.”