Plundered - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Kaalek

Chytil jsem se kovového zábradlí a zvedl se nahoru po schodišti, když se loď znovu zakymácela. Jakmile jsem si uvědomil, že na mou loď útočí, opustil jsem Taru a běžel na velitelskou palubu. Ona bude v bezpečí v mé kajutě a já se potřeboval dostat na velitelskou palubu a zjistit, co se stalo.

Nesnášel jsem, když jsem se od ní musel odtrhnout, zvlášť když jsem viděl, jak se jí v očích zračí omámená touha, když na mě hleděla se rty pošramocenými mými polibky a zarudlou kůží. Kdyby téměř nesklouzla po celé délce pultu koupací komory, možná bych si nevšiml hrubého pohybu lodi. Byl jsem tak ztracený v jejím pocitu a chuti.

Další výbuch mě poslal smykem dolů po zavěšené lávce, kovový trup lodi zasténal od nárazu, když se můj ocas obtočil kolem zábradlí, aby mě zachytil.

„Tvek,“ zaklel jsem si pod nosem. „To musí být Zagrathové.“

Nikdo jiný neměl takovou palebnou sílu, aby se nám vyrovnal, i když jsem si nedokázal představit, jak nás lokalizovali. Vandarští váleční ptáci byli proslulí svým neviditelným štítem. Proto jsme byli tak efektivní nájezdníci. Nepřítel nás nemohl vidět přicházet. Před neviditelným nepřítelem, který se zjevil z temné oblohy jako přízrak, jste se nemohli bránit.

Vtrhl jsem na velitelskou palubu a sledoval tu zběsilou aktivitu. Nezdálo se, že by se věci vyvíjely dobře.

„Raasi.“ Můj majak se vydal ke mně a opřel se o stojící konzolu. Jeho pohled sklouzl na mou zcela holou hruď, ale nezmínil se o tom, že nemám ramenní brnění – ani o ochraně na hlavě. „Pokoušel jsem se tě kontaktovat ve tvé kajutě, ale žena mi řekla, že už jsi odešel.“

„Co je to?“ Zeptal jsem se a zvýšil hlas téměř do křiku, aby mě bylo slyšet přes hluk bitvy. „Nefunguje naše ochrana?“

Můj bojový velitel se k nám přidal a široce se zapřel nohama, jak se loď kymácela. Rychlé švihání jeho ocasu prozrazovalo jeho rozrušení. „Funguje, ale imperiální flotila nás stejně našla.“

Celá flotila. To vysvětlovalo tu silnou palbu.

„Nemožné,“ řekl jsem a zadíval se na obrazovku, jako by mé zúžené oči mohly zahnat dělově šedé bitevní lodě, které se právě hromadily před námi.

Symdar zavrtěl hlavou. „Ne, pokud mají jiný způsob, jak určit naši polohu.“

„Jiný způsob?“ Můj pohled neopustil obrazovku a sledoval jsem, jak lodě z mé hordy divoce prolétávají kolem nepřátelských bitevních lodí. Zdálo se, že naše amébová obrana alespoň zaměstnává a mate Zagrathskou flotilu.

Symdar ztišil hlas, i když byl stále hlasitější než obvykle. „Samice.“

Třel jsem si hlavu, místo, kam mě udeřila, bylo citlivé. „Ta v mé kajutě?“

Symdar si vyměnil pohled s Jorlem. „Přenášela zásoby pro Zagrath. Kdo může říct, že pro ně není také špiónkou? Možná ji poslali, aby se infiltrovala na naši loď a poslala naše souřadnice flotile.“

„Jak?“ Podíval jsem se na svého bojového velitele. „Viděl jsi, co měla na sobě. Nebylo tam žádné místo, kam by se dalo schovat nějaké zařízení. A neviděl jsi, jak se bránila jít s námi? Jestli bylo jejím úkolem dostat se na palubu téhle lodi, udělala všechno pro to, aby ho nesplnila.“

„To jsem si myslel, Raasi,“ řekl Jorl, „ale Symdar má pravdu. Nikdy předtím nás nepřítel nesledoval. Teď, jakmile je člověk na naší lodi, vědí, kde jsme, jako bychom vysílali naváděcí signál.“

Viděl jsem, že jedna z lodí mé hordy je pod těžkou palbou, a vyrazil jsem k nedaleké konzoli. „Oblétněte obranný obrazec kolem té lodi,“ nařídil jsem válečníkovi stojícímu vedle mě.

Prudce srazil podpatky k sobě. „Ano, Raasi.“

Jeho prsty zkušeně ťukaly do konzole a zanedlouho se náš válečný pták ponořil pod loď hordy a přiblížil se mezi ni a Zagrathskou loď, která na ni střílela.

„Dej jim všechno, co máme,“ řekl jsem mu.

Jediným přikývnutím vypálil salvu laserové palby na jejich příď. Nepřátelská loď se stáhla.

„Naše loď hordy je v bezpečí,“ řekl válečník vedle mě, když jsem ho poplácal po rameni.

„Vypadá to, že střílejí jen na některé z našich lodí hordy,“ řekl jsem a znovu se připojil ke svému majakovi a bojovému veliteli. „Vidíš to?“

Symdar mi pokynul ke své stojící konzoli a ukázal na blikající údaje o naší hordě, zásahy, které dostala, a zásoby zbraní. „Zdá se, že kromě naší vedoucí lodi jsou terčem Zagrathských zbraní jen tři další.“

„Protože dokážou odhalit jen tři.“ Poklepal jsem si na bradu. „Proč?“

Jorl se naklonil blíž k obrazovce. „To jsou lodě, které si vzaly i část zásob, které jsme přepadli z nákladní lodi.“

Zamrazilo mě. „Jsi si jistý?“

Můj majak pevně přikývl. „Rozdělení jsem řídil sám.“

„Takže to není přítomnost ženy na lodi, která je naváděcím majákem,“ řekl jsem a sevřel ruce v pěst. „Je to jejím nákladem. Zagrathským nákladem.“

Tváře mého majaka i bojového velitele byly zachmuřené, když jsem vzhlédl. Mysleli na to, co jsem nedokázal říct nahlas. I kdyby ta žena nebyla špiónka, její náklad byla past. Byla snad ona návnadou? Sotva oblečená hezká dívka, která nás měla rozptýlit – rozptýlit mě – abychom polevili v ostražitosti? Byl to snad celou dobu její plán? Byla Tara součástí plánu Zagrathů, nebo byla jen nevědomým komplicem?

„Raasi,“ řekl Jorl. „To jsme nemohli vědět. Nemohl jsi…“

Přerušil jsem ho odmávnutí ruky. „Neomlouvej mě, majaku. Bylo to moje rozhodnutí pronásledovat tu nákladní loď.“

„Ale my jsme přepadli nespočet lodí a nikdy předtím nás nikdo nesledoval,“ řekl Symdar.

„Protože nikdy nevěděli, kde udeříme. Bylo by nepraktické umístit sledovací zařízení do tolika lodí, které se pohybují v každém sektoru.“ Polkl jsem znechucení sám nad sebou. „Ale tentokrát věděli, že mají cíl, o který Vandar stojí.“

Cíl, který jsem chtěl já, to jsem neřekl. Cíl, na jehož pronásledování jsem trval, i když to nebyl náš boj. Cíl, který nás přivedl do krvavé bitvy. Do bitvy, do které jsme se neměli pouštět. Ne, kdybych si nechtěl tolik dokázat, že jsem dobrý.

Tiše jsem zavrčel a pomyslel na to, co by řekl můj otec, jak by mě nazval. Impulzivní. Arogantní. Hloupý.

Odstrčil jsem zvuk otcova nesouhlasu v mysli a zvedl hlavu. „Řekni ostatním lodím, ať se zbaví nákladu. Vypusťte ho do vesmíru a pak ho vyhoďte tvek do vzduchu. Můžeme jim ukázat, co si myslíme o jejich stopařích.“

Symdar i Jorl sklapli podpatky a Jorl se vydal ke dveřím.

Chytil jsem ho za paži. „Kam jdeš, majaku?“

„Některé naše systémy byly při útoku poškozeny. Potřebuji ručně odvětrat nákladový prostor.“

„Udělám to,“ řekl jsem mu.

Zakroutil na mě hlavou a mírně jí zavrtěl. „Ale Raasi…?“

Zvedl jsem ruku, abych zastavil jeho protesty. „To já jsem nás do toho dostal. Já bych měl být ten, kdo nás z toho dostane.“

Přikývl, i když jsem poznal, že se mu mé rozhodnutí nelíbí. „A co ta žena? Co když jí někdo implantoval sledovací zařízení?“

Na to jsem nepomyslel a ta představa ve mně vznítila hněv a přiměla mě, aby se mi zachvěla špička ocasu. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit s jistotou. Budu ji muset dostat z lodi.“

„Vypustíš ji i s nákladem?“ Jorl při této otázce zaváhal a já mu viděl na očích, že doufá, že to není můj plán.

„Ne, odletím s ní z lodi ve své stíhačce. Pokud ji někdo bude sledovat, budu to vědět, protože Zagrathové nás budou sledovat nebo na nás budou střílet. Pokud se mi podaří letět nepozorovaně s mým neviditelným štítem, budu vědět, že ji nesledují.“

Čelo se mu svraštilo. „Jsi si jistý, Raasi? Je to velké riziko. Neměl bych to udělat já nebo některý z dalších bojovníků?“

Chytil jsem ho za paži a dlouho ji držel. „To není tvůj úkol. Potřebuji, abys byl připraven dovést hordu na místo setkání. Jakmile bude náklad zničen, měli byste být schopni letět, aniž by vás někdo sledoval. Setkáme se tam.“

Přestože se netvářil, že by ho něco z toho těšilo, nehádal se. „Ano, Raasi. Sejdeme se na místě setkání.“

Rychle jsem se podíval na velitelskou palubu a na bojovníky zamýšlející boj, než jsem se otočil na patě a rychle odešel. Když jsem si razil cestu lodí, dal jsem se do běhu. Nebylo času nazbyt. Potřeboval jsem dostat nepřátelský náklad z lodi.

Nejdřív jsem ale musel udělat něco jiného.