DP - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Přestaň se tvářit tak kysele, děvče,“ řekl Charles a od servírky si s přikývnutím vzal sklenici černého alkoholu, kterou mu nabídla. „To, že tě žádám, abys prostě jen seděla a byla zticha, neznamená, že mám dneska v plánu udělat cokoli unáhleného.“

To říkal pořád.

Pro Gabbie bylo těžké tomu věřit.

Přesto v hospodě, kde se rozhodl uspořádat toto setkání s Italy, seděla na své stoličce. Dorazila, protože jí řekl, že tam byla jako důkaz jeho víry. V přítomnosti své dcery, když celý svůj život zasvětil tomu, aby byla v bezpečí, by nerozpoutal násilí.

Dobře, to bylo fér.

A ne lež.

Přesto měla stále obavy.

„Je na čase to skončit,“ řekl.

Otočil se k ní zády, aby se mohl rozhlédnout po hospodě a mužích uvnitř. Ti, rozptýleni na různých místech, zůstávali sedět ve svých boxech a čekali, až setkání konečně začne. Z okna viděla nejrůznější auta, která začínala přijíždět. Vypadalo to, že právě nastal čas, aby všechno začalo.

Tak proč cítila takovou tíhu?

Proč se jí tak moc svírala hruď?

Och, jo.

Protože minulost jim říkala, že od Irů a Italů, kteří se pokoušeli spolupracovat, nikdy nevzešlo nic dobrého. Prostě to tak nefungovalo – byli příliš odlišní, jak kulturně, tak v rámci svých příslušných organizací.

Byla realistka.

I když táta chtěl být optimistou.

Nad hlavou se jim rozezněl zvonek. Podívala se ke dveřím hospody. Při pohledu na první dva lidi, kteří vstoupili dovnitř, se na své stoličce napjala, i když táta mužům nabídl něco, co by mohla považovat za přátelský úsměv.

Michel stál vedle muže oblečeného v černém. Tvář druhého Itala nepoznala, ale z toho, co o Cosa Nostra věděla, když o ní slyšela lidi mluvit, musel být důležitý. Nebo alespoň mít nějaký titul, který mu umožňoval přijít na schůzku s konkurenční rodinou jako první nebo dokonce tam vůbec být.

„Casey,“ pozdravil muž.

Neušlo jí, jak to vypadalo, jako by se tátovy rty chtěly stáhnout do zamračení na Itala, který stál vedle Michela, který ho zdravil příjmením. Trochu neslušné, pokud vzala v úvahu všechny věci. Zejména pokud tu všichni byli proto, aby vše proběhlo v klidu a uklidnili všechny problémy, které mezi jejich dvěma organizacemi až příliš dlouho vyhnívaly.

Přátelé na sebe nevychrlí příjemní tak, jako by to byla špína.

Tento muž udělal přesně to.

Už začali špatně. Nepotřebovala tátovo potvrzení, aby věděla, že to byla pravda. Přesto Charles vykročil vpřed s nataženou rukou, aby přijal Italovu, která mu byla nabídnuta zpět. Oba si jimi potřásli a pak ukázal na jediný stůl, který zůstal uprostřed parketu.

Na jedné jeho straně stála jediná židle.

Dvě na druhé.

„Posaďte se,“ řekl Charles, „a můžeme zahájit toto setkání.“

Michel sklouzl pohledem směrem k ní. Tehdy se poprvé opravdu na okamžik zastavila, aby si ho prohlédla. Dříve to neudělala jen proto, že byl tou jedinou věcí v této hospodě, která ji v současnosti svým způsobem uklidňovala. Nemyslela si, že by udělal cokoli, čím by vše záměrně ničil. Poté, co strávila celé léto plížením se s ním, měla pocit, že ho pravděpodobně znala lépe než kohokoli jiného ve svém životě.

Věřila mu.

Ostatním moc ne.

Ve svém černém saku s hedvábnou košilí s dvěma horní knoflíčky u krku rozepnutými vypadal skvěle. Díky tomu měla možnost vidět zlatou kůži pod ní, a to jí připomnělo, jaký to je pocit, když se ta kůže všemi úžasnými způsoby tiskla k té její.

Až na to, že na tohle nebyl čas.

Ale tohle s ní dělal.

Rychle se na ni usmál. Úsměv mu stejně rychle opětovala. Poté se tři muži posadili na své židle u stolu. Ostatní Italové, které si přivedli s sebou, se začali pomalu trousit dovnitř hospody.

Bylo jich jen pár.

Celkem šest.

Všimla si, že stejný počet mužů měl v hospodě i táta. Musela přemýšlet, zda to tak bylo záměrně nebo ne. I když nebyl ten správný čas, aby se zeptala, předpokládala, že přesně tak to bylo. Také si myslela, že bylo velice pravděpodobné, že z každé strany bylo někde venku roztroušeno víc než jen pár mužů, kteří měli na věci jen pro všechny případy dohlížet.

Každý potřeboval zálohu.

„Jsi ochotný uklidnit násilí na ulicích mezi vaší a naší rodinou?“ zeptal se Ital u stolu.

Charles poklesl obočí, ale kromě toho moc jiného neprozradil. „Předstíráme tedy, že vaši muži nezaútočili na moji rodinu poté, co už byla uzavřena dohoda s vaším... přítelem tady? Michel, je to tak?“

Michel si odkašlal. „Vysvětlil jsem dohodu –“

„On za nás nemluví,“ odsekl Ital.

„Ale řekl jsem ti to, Sale,“ dohadoval se Michel. „Dal jsem jasně najevo, co Irové chtějí.“

Sal se jeho směrem ani nepodíval. Vlastně nespustil oči z jejího táty. „Vypadá to, že se mýlíš, Casey. Nemůžeš... zaútočit na jednoho z našich a pak očekávat, že to necháme být jen proto, že jsi mu dovolil žít. Tak to nefunguje.“

Charles se napjal v zádech, mírně se předklonil. „A přesto ses mi v téměř stejném dechu odvážil říct, že on za tebe nemluví, chlapče. Což mi říká, že jsi tu ochotný hrát slovní hrátky, ale s jakým záměrem? Čím se mě tady snažíš nakrmit, protože vy, italští sráči, máte vždycky něco schované v kapse, že?“

Sal se od stolu rychle zvedl. Židle za ním s hlasitým rachotem dopadla na zem. Při tom zvuku pár mužů v celé hospodě v boxech vyletělo na nohy. Někdo natáhl pistoli – Gabbie slyšela ozvěnu toho zvuku, ale nikdo neodvrátil oči od tří lidí u stolu, aby opravdu zjistil, kdo to byl.

I Charles se zvedl ze svého místa. Přesto to udělal s mnohem větší elegancí a péčí než Ital. Jeho židle se nepřevrátila, a zatímco si prohlížel Sala s neskrývaným opovržením, dal si na čas, aby si upravil sako.

„Ty se mě tu opovažuješ urážet dětinskými jmény?“ zeptal se Sal a ukázal prstem na jejího tátu.

„Nejsi zvyklý na to, abys byl tak nazýván, když se chováš jako zkurvený kretén, chlapče?“

Salův obličej zrudl. „Irský odpad. To je to, co vy všichni jste.“

„Sale -“

Michelovo varování, i když se zatím ještě nezvedl od stolu, bylo přerušeno tím, že po něm druhý muž střelil pohledem. Michel, ku svému dobru, se pod pohledem nepřikrčil, jen zavrtěl hlavou.

Jako by to přehnal.

Gabbie ten pocit chápala.

Skoro se chtěla schovat.

Pravděpodobně by měla.

Tohle se stávalo ošklivým a to rychle. Táta by byl tím prvním, kdo by jí řekl, aby vyklouzla zadem ven a počkala, až se usadí prach. Jakýkoli jiný den by poslechla. Až na to, že tohle nebyl žádný jiný den.

Byla tam jen kvůli Michelovi.

A na tátovu žádost.

Ze své stoličky se nepohnula, protože Michel stále seděl u stolu, a měla strach, co by se mohlo stát, pokud tam nebude, aby to neviděla. Muži v tomto životě měli vždy mnohem větší šanci zachovat mír a neuchýlit se k násilí, když byla poblíž žena, aby kontrolovala jejich chování a sklony.

Nebo to bylo to, co rád říkával táta.

„Měsíc,“ vyplivl ze sebe Charles a jeho klidná fasáda trochu popraskala. „Celý měsíc promarněný plánováním tohoto setkání, protože jsem si myslel – mylně, jak si uvědomuji – že vy, Italové, vážně potřebujete skončit s tímhle zmatkem mezi námi na ulicích. Ale neboj se, už chápu, o co tady ve skutečnosti šlo, chlapče.“

„Ach, povídej?“

„Vy nechcete mír. Chcete skutečnou válku,“ řekl táta, opět smrtelně klidný. „A pokud budeš pokračovat, slibuji, že přesně to dostaneš.“

„To je hrozba?“

„Vypadni z mé hospody, než tě z ní sám vyhodím, Itale.“

„Tati –“

Když se konečně rozhodla promluvit, Michelův pohled zalétl k ní. Část jejího hloupého já si myslela, že by možná mohla tuto situaci uklidnit a tátovi připomenout, proč se to vlastně rozhodli udělat. Nikdo nechtěl válku v ulicích Detroitu mezi dvěma znepřátelenými zločineckými rodinami.

Nepřineslo by jim to nic dobrého.

I když tohle bylo velice špatné.

Charles zvedl ruku a utišil ji. „Ani slovo, děvče.“

Michel směrem k ní přikývl. „To je v pořádku.“

„A ty,“ odsekl táta a jeho pozornost se zaměřila na něj. „Zajímalo by mě, zda tví italští přátelé tady vědí, že se stále vídáš s mou dcerou, když věříš, že nejsou dost chytří, aby tě sledovali, Micheli. Vědí, že chodíš do postele s Irkou tak pravidelně, že je sporné, zda vůbec víš, za kterou stranu už dál hraješ, chlapče?

„Tati!“

Sal se znovu podíval na Michela.

Michel nic neřekl.

Charles se chladně usmál. „Teď kurva vypadněte z mojí hospody pryč.“

• • •

„Proč jsi to dělal, tati?“

Když se vrátili zpátky k němu Charles se neobtěžoval zabývat se Gabbieninou otázkou. Místo toho prošel přímo kolem ní a ani se neobtěžoval sundat si boty nebo kabát. Pokud to byla hra, kterou hodlal hrát, pak jí nevadilo jít do toho s ním.

„Položila jsem ti otázku!“

„A já na ni nemusím odpovídat,“ odpověděl suše. „Máš nějaký dojem, že ti dlužím vysvětlení, Gabbie. Nedlužím. Jsem tvůj otec, ne tvůj přítel nebo cokoli jiného. V tomto vztahu ty jsi dítětem. A nezáleží na tom, že se ti každým dnem blíží jednadvacáté narozeniny, protože ve výsledku to na tom nemění vůbec nic. Já jsem stále rodič a ty jsi stále moje dítě.“

Zaslechla, jak se za ní otevřely dveře a pak kroky, kterými do domu proudili muži. Na setkání jela spolu s tátou a jeho řidičem. Vrátila se k němu domů, protože to bylo místo, kde se náhodou nacházelo její vlastní auto.

Neměla však v plánu zůstat.

Ne po dnešku.

„Proč jsi do toho hovoru takhle zatáhl můj vztah s Michelem?“ zeptala se a následovala ho hlouběji do útrob domu. Následovali ji i další muži, ale odmítala jim věnovat jakoukoli pozornost. Tak či onak hodlala od táty dostat odpověď. Nemuselo se mu to líbit. „Pokud chceš něco říct k tomu, že se s Michelem vídám, pak bys to měl vytáhnout přede mnou.“

„K čemu by to bylo?“

„Cože?“

Ve dveřích své kanceláře se otočil, aby jí s ohněm v očích čelil. Poprvé za tak dlouhou dobu, co si pamatovala, se část její duše chtěla zmenšit před tím, jak se na ni právě teď díval. Tak naštvaně a zklamaně. Jako by ji viděl novýma očima, a tohle nebyla osoba, kterou chtěl vidět, jak se na něj dívá.

Mohla mu říct to samé.

Přesto se držela pevně.

Nehýbala se.

„K čemu by mi bylo, pokud bych ti řekl, aby ses držela od toho chlapce dál, hmm?“ zeptal se ostře. „Myslím, že za posledních pár měsíců od doby, co s tím kreténem pobíháš, jsem toho řekl víc než dost, aby bylo jasné, že to neschvaluji. Ale ať už je to jakkoli, jsi odhodlaná tím projít, takže tě můžu nechat dostat to z tvého těla ven teď, dřív, než tě probudí realita.“

„Co tím myslíš?“

Rukou si přejel po tváři. „Časem se to dozvíš. Tak, jak mám v úmyslu.“

„Já -“

„A co se týče toho italského sráče,“ pokračoval, „on si musí vybrat svou stranu, Gabbie. Pokud se chce přes den bavit s Italy a pak ve stínech, když se nikdo nedívá, se posouvat s mou dcerou, tak mu nelze věřit, že? Takový chlapec… jeho mysl je až příliš ostrá, děvče. Museli vědět, co dělá, a tehdy se může rozhodnout, co opravdu chce. Vím, odkud pochází, a i ty se na něho musíš dívat přesně tak. Potřebuji, aby věděl, že jsem si vědom jeho rozhodnutí a že teď musí zvážit další.“

„Takže mu dáváš ultimátum? Oni nebo my?“

Zvedl obočí. „Není to tak složité, srdíčko. Nemusíš tomu rozumět. To jediné, co chci, je, aby ses toho držela.“

Nebylo to složité?

Myslela si, že ano.

„Držela spolu s čím?“

Směrem k ní mávl rukou. Věděla, co to znamená, aniž by jí to musel říct. Propustil ji. S jejich rozhovorem skončil. Byla si zcela vědoma, jak to s tátou funguje. Jakmile skončil, skončil. Žádným množstvím šťouchnutí nebo tlaku by z něj nedostala víc.

„Musím se vypořádat se svými muži,“ řekl jí. „A od dnešního odpoledne sis nezkontrolovala cukr. Běž to udělat teď.“

„Můj cukr je v pořádku!“

„Udělej to.“

Nebyla dítě.

Přesto se tak občas stále cítila.

Znovu kývl ke skupině mužů, kteří se setkání také zúčastnili a teď čekali na chodbě hned za ní. Aniž by čekali, až jim opravdu uhne z cesty, se kolem ní v těsném prostoru protlačili dál. Přitom se ani neobtěžovali s omluvou nebo se na ni podruhé podívat.

Nebyla důležitá.

Propuštěná.

„Ta-“

„Běž, ale nechoď nikam moc daleko, protože očekávám, že si s tebou později promluvím,“ nařídil naposledy. Pak směrem k mužům v kanceláři dodal: „Nikdy neměli v úmyslu to urovnat, chlapci. To je jasné. Nebudeme jednat… zatím. Počkáme a uvidíme, co udělají jako první, ano, a pak uděláme těžká rozhodnutí.“

Přímo před nosem ji zavřel dveře a v podstatě ji nechal samotnou na chodbě. Bylo udivující, jak mohla cítit tolik věcí najednou. Hněv bojoval s nedůvěrou a úžasem. V srdci se jí vzedmula panika, která vířila úzkostí a smutkem.

Opravdu to tak muselo být?

Co to pro ni znamenalo?

Pro Michela?

Pro ně?

Nevěděla, a to se jí nelíbilo.

Za dveřmi kanceláře se dál nesly tlumené hlasy. Celou minutu na ně zírala, než se konečně rozhodla vyrazit pryč. Pár věcí jí přesto neuniklo. Jako to, že táta řekl, že zatím nebudou jednat. To brala jako dobrou věc. Stále existovala malá šance, že by se tento nejnovější problém mohl vyřešit… nějak.

Její víra byla nízká.

Přesto však stále žila naděje.

Za druhé... ohledně Michela slyšela tátu hlasitě a jasně. Neudělal na něj dojem a neschvaloval to, ale věděl, že bylo lepší neříkat jí, aby s tím skončila. Co se Michela týče, nehodlal ji nikam zavřít a donutit k něčemu jinému. Možná, že ji Charles miloval příliš, než aby to udělal, nebo prostě věděl, že by to nemělo smysl.

Ať tak či onak, i ona měla své možnosti.

Ale jaké přesně?

V kapse ji zabzučel telefon. Ještě dřív, než ho vytáhla, věděla, kdo jí psal.

Michel.

Nemýlila se.

Jeho text byl jednoduchý.

Sejdeme se dnes večer u kulečníku.

Bylo to bezpečné?

Záleželo na tom vůbec?

Přes rameno se ohlédla po tátově kanceláři. Velice dobře si uvědomovala, že jí řekl, aby tu zůstala. Neměla odcházet a jeho by nepotěšilo zjistit, že to udělala, nemluvě o tom, že šla za Michelem.

To však byly její možnosti.

On nebo oni.

Táta by vždycky chtěl, aby si vybrala rodinu.

Vždycky si chtěla vybrat Michela.

Včetně tohoto okamžiku.

Budu tam, odepsala zpět.