ED - 32. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Usmála jsem se a zabořila se hlouběji do hedvábných prostěradel jeho postele. Vzpomínala jsem na všechno, co se stalo minulou noc. Obklopovala mě jeho mužná vůně a já jsem nemohla být spokojenější. Byla jsem v jeho posteli a byla jsem šťastná. Poprvé v životě mi dalo naději a štěstí něco jiného než balet.

On.

Bylo už docela pozdě, když jsem se probudila, slunce svítilo přes záclony, včerejší bouře byla dávno pryč. Ta ironie mi neunikla. Ponurý den se změnil v krásnou noc, naplněnou rozkoší a láskou. Naplněnou vším, co jsem kdy chtěla. Okamžitě jsem po něm sáhla. Jeho strana postele byla studená a prázdná, jako by tam nebyl už celé hodiny. Posadila jsem se a prostěradlo jsem si vzala s sebou. Pátrala jsem v rozlehlém prostoru, jestli po něm není nějaká stopa. Hledala jsem ho.

Byla jsem sama.

„Alejandro!” Zakřičela jsem a myslela si, že je někde poblíž, sprchuje se nebo se dívá, jak spím.

Ticho.

Očima jsem zabloudila k nočnímu stolku a doufala, že najdu nějaký vzkaz. Žádný tu nenechal. Zhluboka jsem se nadechla, lehla si zpátky na matraci a toužila ho jakýmkoliv způsobem zase cítit. Potřebovala jsem jeho dotek. Nechtěla jsem, aby ten pocit, jak se mě všude dotýkal, a všechno, co se mezi námi minulou noc stalo, zmizelo. Když jsem mohla konečně ležet v jeho náručí. Instinktivně jsem si sáhla na krk a jemně se ho dotkla.

Nechala jsem svou mysl zabloudit k erotickým představám včerejší noci. Každý dotek, každé zasténání bylo hluboko v mé duši. Nikdy jsem nikoho nepustila k sobě, ne tak, jak jsem pustila jeho. Nic z toho, co mi v posteli Alejandro udělal, mi nevrátilo vzpomínky na netvora, se kterým jsem celé ty roky žila.

Usmála jsem se.

Jen při pouhém pomyšlení na jeho ruce a ústa na mě se mi chvěl žaludek a kundička pulzovala. Sáhla jsem si na rty, jemně přes ně přejela prsty a vzpomněla si, jak si je nárokoval. Přiměl mě ochutnat sladkost mého vzrušení. Byl to ten nejsurrealističtější, nejerotičtější zážitek v celém mém životě. Nemohla jsem se dočkat, až to udělám znovu.

S ním.

Věděla jsem, že asi potřeboval trochu prostor, když ho zahltily všechny ty protichůdné emoce. I pro něj to bylo všechno nové. Bylo mi jedno, že mě tu nechal samotnou, našla jsem si vlastní cestu do jeho chladného srdce a temné duše. Vtiskla jsem se mu tam, ať už chtěl, nebo ne.

Jen jemu.

I když jsem nechtěla opustit pohodlí jeho postele, jeho pokoje, jeho prostoru, věděla jsem, že nemám na vybranou. Chtěla se mnou mluvit ředitelka Amerického baletního divadla. V pátek jsem spěchala domů, tak jsem jí slíbila, že na schůzku přijdu v neděli. Váhavě jsem vstala a šla rovnou do svého pokoje, abych se připravila. Už to nebylo místo, kde bych se cítila příjemně. Chtěla jsem se vrátit do jeho pokoje, kde jsem všude kolem sebe cítila jeho energii. Netrvalo dlouho, než jsem se připravila, jenom se jsem oblékla, sprchou jsem se nezdržovala.

Zatím jsem ze sebe nechtěla smýt jeho vůni.

Limuzína mě s obvyklou brigádou bodyguardů odvezla na akademii. Nevadilo mi to, byl to další způsob, jak Martinez dával najevo své city. Za každou cenu mě udržoval v bezpečí. Celou cestu jsem se dívala ven z tmavých oken a myslela na něj.

Co dělal? Na co myslel? Jak se po včerejší noci cítil? Co by se teď mezi námi změnilo? Měla jsem víc otázek než kdy předtím.

Nezměnila se jen jedna věc.

Změnilo se tím všechno.

Přesně tak, jak jsem doufala.

„Pojď dál,“ slyšela jsem, jak na mě ze své kanceláře volá ředitelka a vytrhává mě z myšlenek.

Její asistentka mě zavedla dovnitř a zavřela za mnou dveře.

„Lexi, říkala jsem si, jestli to stihneš,“ pozdravila mě Michelle a kývla na mě, abych se posadila.

„Promiň, dneska ráno jsem se zdržela,“ omlouvala jsem se a snažila se pekelně ovládnout, abych se nezačervenala. Přemýšlela jsem o důvodu, proč jsem se opozdila. Martinezův jazyk působil svou magií, líbáním, okusováním... Zavrtěla jsem hlavou a odkašlala si. Ty vize mi musely přestat pořád hrát v hlavě. Teď nebyl čas o něm fantazírovat.

„Žádný strach. Teď jsi tady.“

Usmála jsem se, posadila se a přehodila jednu nohu přes druhou.

„Takže půjdu rovnou k věci.“

„Dobře.“

„V anglickém Královském baletu je volné místo. A je v podstatě tvoje, jestli chceš.“

Ohromeně jsem povytáhla obočí. „Cože?” Nervózně jsem se zasmála. „Jak to?“

„Lexi, takový talent jako ty jsem ještě neviděla. Pro tanec ses narodila. Máš ho v krvi. Je to o tom, kdo jsi. Nechci tě držet, ty musíš vzlétnout, zlato. Tohle je příležitost, která se naskytne jednou za život. Taková, které bys asi litovala, že jsi ji nepřijala.“

Nic jsem neříkala. Upřímně řečeno jsem nevěděla, co říct. Nebo dokonce kde začít. Jen jsem tam seděla a ohromeně a užasle na ni zírala. Tohle jsem ani za milion let nečekala. Nikdy by mě nenapadlo, že studium nebo práce v zahraničí pro mě bude jednou z možností.

„Sama jsi mi říkala, že nikoho nemáš. Nemáš důvod tu zůstávat, nic, co by tě drželo zpátky od této mimořádné příležitosti. Dovedeš si představit, jaké by to bylo žít v Anglii, Lexi? Tančit. Žít sen, pro který by jiné baletky zabíjely. Ze všech tanečníků Ameriky... chtějí tebe, Lexi.“

„Správně...“ zlomil se mi hlas. Byla jsem v šoku, neschopná utvořit souvislou myšlenku.

Zamračila se a naklonila hlavu ke straně. „Čekala jsem mnohem vzrušenější reakci. Chci říct-“

„Ne, já jen... je to jen... páni..“ koktala jsem, neschopná najít slova. „Asi mě to jenom zaskočilo. Chtějí mě?“

„Miláčku, ty dřeš. Myslím, že jsi dokonce několik nocí ani nešla domů a nespala. Ty baletem žiješ a dýcháš. To je obětavost, kterou hledají. Jsi v nejlepších letech, srdíčko. To by nemělo být překvapení. Měla by to být čest.“

„Ale ne! Já vím. Jsem poctěná. Ani ti nemůžu dost poděkovat. Byl to prostě zdrcující víkend. To je všechno.“

„S panem Vysokým, Tmavým a Pohledným?” Zeptala se a povytáhla obočí. Usmála jsem se a trochu se uchechtla.

Nikdy jsem se Michelle nezeptala, proč mi dovolila si vzít tolik volna. Co se dozvěděla akademie. Nechala jsem to být, jen pro případ, že by si to rozmysleli, kdybych se na to zeptala.

„Jo, rozhodně nevypadá, že je nenáročný,“ dodala.

„Nemáš ponětí,“ uchechtla jsem se, sklonila hlavu a zjistila, že se mi po tvářích šíří horko.

„Když za mnou přišel kvůli tvojí práci-“

„Počkej, on za tebou přišel? Mluvil s tebou osobně?” Přerušila jsem jí.

„Ano, předpokládala jsem, že to víš. Ráno po tvém velkém vystoupení mi volal pan Martinez, chtěl se se mnou sejít. Znělo to naléhavě, tak jsem se s ním ten večer sešla. Řekl mi, že ses zranila a potřebuješ nějaký čas, aby ses zotavila. Měl o tebe velkou starost, Lexi. Dvakrát jsem se nad tím nerozmýšlela a řekla jsem mu, že si můžeš vzít tolik času, kolik potřebuješ. Nikdy jsem tě s ním neviděla, předpokládám, že ať už se ti stalo cokoliv, je to pryč.“

Instinktivně jsem si rukou sjela ke krku. „Jo... chci říct, že je to složité,“ konstatovala jsem. V duchu jsem se snažila vypořádat s tím, co mi Michelle právě řekla.

„Směřuje to někam? Máš s ním vztah?“

„Nejsem si jistá, protože jak jsem řekla, je to složité.” Pokrčila jsem rameny.

Naklonila se nad stůl s rukama nataženýma před sebou. „No, tak tedy, miláčku. Na tvém místě bych si to vyjasnila, protože taková příležitost,“ odmlčela se s pohledem upřeným na mě, „už se nenaskytne.“

„Moc ti za všechno děkuju, Michelle. Můžeš mi dát pár dní?“

„Můžu ti dát čas do konce týdne. Potřebují tam někoho okamžitě.“

„Dobře.” Vstala jsem a otevřela dveře, abych mohla odejít.

„A Lexi?“

Otočila jsem se.

„Někdy se tvoje srdce může mýlit.“

Přikývla jsem a odešla. Pro sebe jsem si zašeptala: „Doufám, že ne.“

Všechno se to dělo moc rychle. Během několika dní jsem se dostala od ničeho k tomu, že jsem bych snad mohla mít všechno, po čem jsem kdy toužila. Kdyby se mě na to zeptala už před několika měsíci, ještě před Martinezem... Dvakrát bych nepřemýšlela o tom, že nabídku přijmu, a naskočila bych do příštího letadla. Pro tohle jsem celý život tak tvrdě dřela. Posouvala jsem svoje tělo na hranici možností, tolik jsem toho obětovala.

„Tohle jsem chtěla, ne?”, zašeptala jsem si pro sebe. Můj rozum bojoval s mým srdcem. Za necelých čtyřiadvacet hodin mě ten muž donutil o všem pochybovat.

Přemýšlela jsem celou cestu domů.

Domů.

Považovala jsem to místo za svůj domov.

On byl můj domov.

Celý den jsem seděla na pohovce a čekala na něj. Hrozně moc jsem chtěla vidět jeho pohlednou tvář. Vdechnout ho, cítit, jak mě objímá. Vůbec se neukázal. Probudila jsem se uprostřed noci, stále jsem ležela na pohovce. Cítila jsem jeho přítomnost, cítila jsem, jak na mě dohlíží. Když jsem prudce otevřela oči, byla jsem sama. Obklopovala mě jen temnota podkrovního bytu. Můj vnitřní nepokoj mě přiměl věřit v iluzi, ve výplod mojí fantazie. V něco, co tam není a možná ani nikdy nebylo.

To jsem odmítla.

Zůstala jsem na pohovce a čekala. Usínala jsem a zase se probouzela. Tajně jsem se  modlila, aby vešel dovnitř, vzal mě do svých silných paží a odnesl do postele. Jeho postele. Takové štěstí jsem ale neměla. Nakonec jsem tvrdě usnula a spánek mě odměnil sny o jeho zručných rukou a jazyku. Jeho těle všude kolem mě. Druhý den ráno po něm stále nebylo ani vidu, ani slechu. Žádné stopy, že by se vrátil domů. Oblékla jsem se a šla do práce, opět mě celý den rozptylovaly myšlenky na něj. Takhle to šlo čtyři dny.

Čtyři dny jsem ho neviděla.

Nemluvila jsem s ním.

Necítila ho.

Jako by zmizel.

Když jsem se ptala, nikdo mi neřekl, kde je. Zkoušela jsem mu několikrát volat na mobil, ale marně. Pátý den už jsem byla víc než neklidná a myslela jsem si, že už ho možná nikdy neuvidím. Cítila jsem se mizerně, že mi tu volbu vzal a zmizel mi ze života, jako by tam nikdy nebyl. Lámala jsem si nad tím hlavu a snažila se na tu noc vzpomínat.

Udělala jsem nebo řekla něco špatně?

Šílela jsem z toho, jak jsem každý večer seděla na gauči, jen abych se ráno probudila zklamaná. Ten večer, poté, co jsem opět večeřela sama, jsem zašla do jeho pokoje. Moje tělo i mysl po něm toužily jako po dávce, jako by byl můj nejoblíbenější druh drogy, bez které jsem nemohla žít. Procházela jsem se tím rozlehlým prostorem a poprvé jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe. Z jeho pokoje vyzařovala mužnost a dominance. Jakoby se snažil návštěvníka zastrašit. Vlevo stála obrovská černá skříň, která téměř zabírala celý prostor. Obrovské posuvné skleněné dveře vpravo vedly na balkon s výhledem na světla Manhattan.

V dálce se rozostřila řada barevných světel.

Jeho pokoj byl čtyřikrát větší než můj a můj byl docela velký. Stěny byly natřené tmavě šedou a visely na nich drahé černobílé umělecké kousky. Na každé straně postele stál černý noční stolek, na okrajích zdobený dřevořezbami, které ladily s rámem jeho postele s nebesy. Když jsem konečky prstů přejížděla po naleštěném dřevě, prsty u nohou se mi okamžitě zabořily do měkkého, ošuntělého, černého koberce, který ležel přímo pod jeho postelí. Všechno v jeho pokoji bylo temné a obrovské.

Stejně jako on.

Nemohla jsem si pomoct a zabloudila k jeho vestavěné skříni. Byla bez poskvrnky. Na jedné straně visely snad stovky košil na několika stojanech, na druhé pak oblekové kalhoty a saka. Naproti visely kravaty všech barev a vzorů. Podlahu lemovaly společenské boty všeho druhu. Ten muž nevlastnil ani jeden kus neformálního oblečení. Ani jedno tričko, džíny, tenisky nebo dokonce sandály.

Prsty mi klouzaly po košilích a špičkami jsem přejížděla po měkkých látkách. Nevím, co to do mě vjelo, ale přistihla jsem se, jak z ramínka svlékám jednu jeho bílou košili. Přiložila jsem si ji k nosu, pevně si ji tiskla k hrudi. Zhluboka jsem se nadechla. Než jsem se nadála, svlékla jsem se. Nechala jsem si jen kalhotky a oblékla si chladivou košili. Byla mi obrovská, ale bylo mi to jedno. Cítila jsem se mu tak blízko a v tu chvíli to bylo to jediné, na čem mi záleželo.

Zamířila jsem k jeho posteli, přejížděla rukou po sloupku nahoru a dolů a vzpomínala na naši společnou noc. Měla jsem pocit, jako to už bylo před lety. Nemohla jsem si pomoct, odhrnula jsem peřinu a zabořila se hluboko do jeho prostěradla. Ležela jsem přesně na tom místě, kde ležel večer předtím on. Toužila jsem ho cítit, jak to jen to jen bylo možné. Když jsem na kůži ucítila hedvábnou látku, spokojeně jsem vzdychla. Vůně našich hladových těl stále přetrvávala v prostoru. Nenávistně jsem odkopla peřiny a nadávala si, že jsem tak zatraceně slabá.

Opustil mě.

A já jsem tam na něj pořád čekala.

Teď víc než kdy předtím.

Posadila jsem se, kolena si přitáhla k hrudi a přemítala, jestli mám odejít. Vrátit se do svého pokoje a utopit svoje smutky. Ale mojí pozornost upoutalo zrcadlo na protější stěně. Bylo umístěné rovnoběžně se zrcadlem za mnou, kterého jsem si taky všimla. Rozhlédla jsem se po pokoji a uvědomila si, že to jsou jediná zrcadla, obě nakloněná k posteli.

Viděla jsem, jak na mě zírá můj odraz. Měla jsem pocit, jako by se v posledních dnech změnil. Jako bych vypadala starší nebo jako něco, čeho bych se nedokázala dotknout. Mohlo to být tou jeho košilí, ale cítila jsem se...

Sexy.

Přitažlivě.

Krásně.

Takovou mě viděl, když se na mě podíval?

Prsty se mi pohybovaly samy od sebe, rozepínaly jeho bílou košili a zoufale toužily vidět, co viděl on. Bradavky jsem měla tvrdé a vybízely mě, abych se jich dotkla. Otáčela je mezi prsty, jako to udělal on. Švihat je a štípat právě tak, aby se mi tělo rozpálilo. Už jsem si se sebou předtím hrála, ale ten pocit se vůbec nepodobal tomu, co jsem cítila právě v tuhle chvíli. Touha cítit se tak, jak jsem se cítila díky němu, byla tak zdrcující, tak stravující a tak zatraceně skutečná...

Prsty jsem zajela pod okraj krajkových kalhotek a stáhla si je po čerstvě oholených nohách. Hodila jsem je vedle sebe na podlahu a nechala si na sobě rozepnutou košili. V zrcadle jsem si prohlížela obraz mého těla a snažila se představit si, co vidí, když se na mě svýma hypnotickýma očima dívá.

Očima, kterých jsem se nemohla nabažit.

Zírala jsem na své nahé tělo a odhrnula si vlasy z obličeje. Prsty jsem si přejela po okraji rtů, vzpomínala jsem, jak se mi hladově díval na ústa, když jsem mluvila. Špičkou jazyka jsem si přejížděla po konečcích prstů, sjela jsem jimi od krku až ke klíční kosti a zanechala za sebou stopu slin. Opakovala jsem stejný postup i druhou rukou, ale tentokrát jsem se nejdřív lehce dotkla své tvrdé bradavky. Pak jsem za ni zatahala, protože jsem si vzpomněla, jak jsem cítila jeho zuby, když mě lehce kousl.

Třela jsem si ňadro, zatímco druhou ruku jsem pomalu sunula ke svému pupíku. Obkroužila jsem ho konečky prstů. Zatahala jsem za malý diamantový piercing a vzpomněla si, jak ho můj kroužek v pupíku uchvátil, když ho poprvé uviděl. Rukou  jsem zamířila ke svojí kundičce a pohladila svoje měkké, holé záhyby.

Byla jsem mokrá.

Pro něj.

„Jsi tak zatraceně mokrá.” V hlavě mi zněl jeho hlas.

Dotkla jsem se svého klitorisu, kroužila kolem něj, stejně jako on. Mnula jsem si ten uzlíček nervů, tvrději, rychleji, s větší naléhavostí. Zasténala jsem, opřela se, jednou rukou jsem se podpírala, pořád jsem seděla. Hlava mi klesla dozadu, zavřela jsem oči a představovala si, že se mě dotýká on. Posunula jsem prsty od klitorisu, rozevřela kundičku a vsunula dovnitř prostředníček, pak přidala ukazováček. Pohybovala jsem prsty dovnitř a ven. Čím víc jsem se blížila vyvrcholení, tím víc jsem dýchala. Sklouzla jsem prsty zpátky ke klitorisu a pohupovala jsem boky. Představovala jsem si, jak jedu na jeho péru.

„Ach bože,“ zalapala jsem po dechu a představila si jeho tvář mezi nohama. „Alejandro...“ tělo se mi sevřelo a chystala jsem se udělat. Otevřela jsem oči, chtěla jsem se vidět v zrcadle.

V tom jsem se setkala tváří v tvář s Martinezem.

S jeho odrazem v zrcadle.