TC&JV - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

On

Juan POV

20 let…

Nervozita ani zdaleka nevystihovala, jak se Juan cítil, když se přesunul vedle Crosse Donatiho na jeho dvorek. Rozhodl se, že požádá Crosse o ruku jeho dcery, až k tomu bude mít příště příležitost, což se stalo měsíc poté, co o tom mluvil s vlastním otcem.

Když toho večera Donatiho večírek na dvorku dávno skončil, Juan se rozhodl, že teď, nebo nikdy, když si všiml, že Cross je venku sám.

„Chci se na něco zeptat,“ řekl Juan.

Cross se usmál a věnoval mu pohled ze strany. „Ah?“

„Nejsi zvyklý na to, že se tě někdo vyptává, nebo…?“

„Roztomilý – pozor na ten tón, co? Ne, všichni se vždycky chtějí na něco zeptat – ale jen zřídkakdy ty.“

Nebyla to lež.

„Nemám na výběr. Na tohle se musím zeptat. A musíš to být ty, kdo na to odpoví.“

Temný dvůr zahalilo ticho.

Cross vedle něj ztuhl. „Prosím tě, řekni mi, že se na to nezeptáš?“

„To záleží na tom, co to je.“

Muž mu věnoval spalující pohled. „Vždyť víš. Nedělej hloupého. Je jen jedna věc, o kterou mě musíš požádat kvůli Cece.“

Fajn.

„Bylo by to tak špatné, kdybych to udělal?“

„Ano i ne.“

Juan neměl v plánu žádat muže, aby to rozvedl. „Tyhle šance beru, Crossi. A protože jsi mi nedovolil, abych se k tomu propracoval tak, jak jsem chtěl, tak se prostě zeptám. Chci se oženit s tvou dcerou – mám, nebo nemám tvé požehnání?“

Crossovi se stáhla čelist. Kdyby z jeho pohledu vystřelil oheň, stromy by shořely na popel.

„Mám tě rád, Juane, to doufám víš,“ řekl Cross a zavrtěl hlavou.

„Někdy se tomu opravdu divím.“

„Někdy je kvůli tobě těžké si vzpomenout, proč tě mám rád.“

Jo, no…

„To samé,“ opáčil Juan.

„Máš dost drzosti se mě na to ptát, když je jí teprve osmnáct.“

Cross zamumlal a zadíval se na temné okolí dvorku, pak na oblohu, než se vrátil k linii stromů. Díval se doslova kamkoli, jen ne na Juana. „A víš proč?“

Juan nedostal šanci nabídnout důvod.

Cross pokračoval stejně ostře: „Protože vím, jak moc ji kurva miluješ – protože už jsme jednou udělali tuhle věc, kdy jsem ti pohrozil, co se stane, když se k ní nebudeš chovat s maximální péčí, a ani jednou – ani jednou, sakra, jsi ten slib neporušil, a ještě jsi ji při tom nechal žít její život. Nedal jsi mi jediný důvod, abych ti řekl ne, Juane, ale ptáš se teď – když je ještě mladá, a na to máš tady hodně drzosti.“

„Nemyslel jsem si, že bych tě stavěl do špatné pozice.“

„Samozřejmě že ano. Připadal bych si jako sráč, kdybych tě žádal, abys počkal – nikdo by neměl čekat, když jde o něco, co miluje a zbožňuje. Vím to líp než kdokoli jiný.“

„Já –“

„A v polovině zatracenýho času nikdo z nás ani neví, jestli jste vy dva na sobě nebo v prdeli – to bývá jasná, zřejmá věc, víš? S vámi dvěma ne.“

Ztěžka polkl, když o tom uvažoval.

Netrvalo mu dlouho, než zformuloval odpověď, a když ji zformuloval, doufal, že z ní bude Crossovi jasná víc než jen jedna věc. Veškerá nervozita, kterou předtím cítil, z něj spadla, protože ze všeho v jeho životě si byl jednou věcí jistý nejvíc: Cece. A chtěl, aby to věděli i všichni ostatní. Včetně jejího otce.

„Vyrůstal jsem s Cece,“ řekl Juan, „a byla to moje jediná nejlepší kamarádka, která byla stálá. A jediná věc, která se mezi námi dvěma nezměnila, ani když jsme zestárli a z toho, co jsme dělali v dětství, se stalo něco jiného… Pořád jsem měl svou nejlepší kamarádku. Takže příští týden ji beru do Bombaje – o tom výletu víš – a budeme mít týden jenom my dva. Ale minulý týden strávila pařbou v Hills a zavolala mi až v pátek, když jsme letěly zpátky do New Yorku na tuhle akci. Neumírám kvůli tomu. Nemusím si s tím dělat starosti, když vím, co vím. Pro mě a pro ni to není věc na zapnutí nebo vypnutí – jsme to my a možná nevypadáme jako věc někoho jiného, ale jak by mohlo? Všichni ostatní nevyrůstali jako my… nejsou jako my. Je to tak, jak to chceme my. A možná se to jednou zase změní a my se proměníme v něco jiného.“

Juan přikývl, když na něm znovu přistál Crossův pohled. „Tak proto jsem tady. V první řadě, protože jsem vždycky věděl, kde chci být na konci, pokud se to změní, jsem udělal, co jsem pro to taky musel udělat. Chci si vzít tvou dceru – mám, nebo nemám tvé požehnání?“

Řekl to stejně.

Nepoložil ji jinak.

Juan neuvedl časový rámec, kdy by se mohl zeptat – protože kdyby se to změnilo zítra, za týden nebo za tři roky, byl by šťastný a připravený stejně – jakkoli, nebo jinak. Nic se nezměnilo od chvíle, kdy se Crosse té noci zeptal poprvé, do chvíle, kdy se zeptal podruhé, kromě toho, že doufal, že si ti dva muži teď rozumí, když jde o Cece.

Víte, on Crossovi vždycky rozuměl.

A jeho postavení.

Teď byla řada na něm.

„Je hrozba tvé nejhorší možné smrti za její bezpečí a péči mezi námi dvěma stále dobře srozumitelná?“ zeptal se Cross nevrle.

Juan přikývl. „Samozřejmě.“

Cross si odfrkl, strčil si ruce do kapes a znovu se otočil čelem ke stromořadí svého zadního pozemku. „Pak máš mé požehnání.“

„To je všechno, co mi řekneš?“

„Jednou budu tvůj tchán, Juane. Vyhrazuji si právo říkat cokoli, kdykoli budu chtít, po dobu trvání tvého manželství s mou dcerou. Což oba víme, že bude navždy – katolíci se nerozvádějí, jen pro pár výjimečných. Takže ano, to je vše, co ti chci říct.“

Arogantní kretén.

Přesto ho Juan respektoval.

Protože to byl on – Cross.

A on stvořil ji.