Brick - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Sydney

„Jakou hotovost máš obvykle v pokladně?“

Teď stojíme za pultem, protože z nějakého důvodu, místo abych ho před deseti minutami vyhodila, jak jsem měla, stále poslouchám, jak se vystavuji nebezpečí, že mě okradou nebo něco horšího.

„Nic moc,“ řeknu mu. „Možná tomu nebudeš věřit, ale maloměstská kavárna není zrovna velkým výdělkem.“

Nevím, proč mu v tuhle chvíli vůbec odpovídám na jeho otázky. A pořád mě štve, že si myslí, že má právo se na ně ptát, když mu do nich nic není.

„Máš trezor?“

„Ano, mám trezor,“ řeknu trochu naštvaně a očima zalétnu k zadní kanceláři.

„Kolik tam obvykle bývá?“

„Vážně,“ postěžuju si. „Tohle jsou přesně ty otázky, na které by ses ptal, kdybys mě chtěl okrást.“

„Kdybych tě chtěl okrást, už bych dávno vyšel ze dveří s čímkoli, co bych chtěl.“

„Je to tak?“ Vystrčím bradu.

„Přesně tak.“ Přistoupí o krok blíž. „Ty mi nevěříš?“

„Myslím, že podceňuješ mou schopnost se bránit.“

Než si stačím uvědomit, co se děje, Gavinovy ruce mě sevřou kolem horních končetin a přitáhnou si mě k sobě natolik, že jsem v podstatě znehybněná.

„Vážně?“ Jeho hlas se ztiší a je mírně hrozivý. „Zdá se mi, že možná přeceňuješ své schopnosti.“

Projede mnou prudká vlna adrenalinu, jak se můj mozek snaží dohnat, co se právě stalo. Teď má rozhodně navrch, ale ze všech sil se snažím přinutit, aby na mém obličeji nebylo vidět, že to vím. Gavinovy ruce jsou jako ocelové pásy a přitiskl mě k pultu tak, že bych ani nemohla pohnout nohama natolik, abych ho mohla kopnout kolenem do rozkroku, kdybych musela.

„No jasně,“ řeknu vzdorovitě. V hlase se mi trochu zachvěje a já doufám, že to neslyší. „Teď mě máš. Ale v reálné situaci bych tě nikdy nenechala, aby ses ke mně dostal takhle blízko.“

„Tohle je reálná situace,“ zavrčí. „A sama jsi mi řekla, že vypadám jako ta nejnebezpečnější věc tady. Ale stejně jsi mě v noci pustila do svého obchodu a jediného člověka, který tu s tebou byl, jsi nechala jít domů. Teď jsme tu zavření, jen my dva, a tvůj telefon a pepřový sprej – o kterém jsi mi dobrovolně všechno řekla – jsou mimo tvůj dosah.“

„Já…“ Bojuju s tím, abych potlačila drobný výron strachu, když si uvědomím, co říká. Gavinovy oči se teď vpíjejí do mých, jeho tvář je zcela bez výrazu. Nevím, jak reagovat. On přece není… chci říct… je? Z možnosti, že jsem možná opravdu vlezla přímo do pasti jako naprostý idiot, mi začne bušit srdce v hrudi.

„Přiznej, že mám pravdu,“ trvá na svém.

Je už tak blízko, že mě jeho chraplavý a hluboký hlas elektrizuje. Navzdory sobě samé na něj moje tělo skutečně reaguje. Na tohle. Na jeho drsné, mozolnaté ruce. Na teplo jeho těla, tak blízko mého. Všechno je teď jakoby v hyperfokusu. Až po jeho plné, smyslné rty, které si nemůžu pomoct, ale uvědomuju si, že jsou jen pár centimetrů od mých.

Ta malá vlna adrenalinu, kterou jsem před chvílí pocítila, nebyl strach. Ani ne. Bylo to něco jiného.

Touha. Chtíč.

„Přiznej to.“

Jestli mi chce něco udělat, nemám šanci se mu ubránit, uvědomím si. Nemá smysl se bránit. Jestli je tu opravdu proto, aby mi ublížil, pak má pravdu. Vstoupila jsem do toho přímo.

A jestli je tu kvůli něčemu jinému, Bůh mi pomáhej, ale nejspíš se vůbec nebudu bránit.

„Dobře,“ zašeptám. „Přiznávám se. Máš pravdu.“

Gavinovy ruce mě pustí a najednou je ode mě víc jak metr, jako by se nic z toho právě nestalo. Slabě se opřu o pult, ke kterému jsem byla ještě před chvílí přitisknutá. Zhluboka se nadechnu, přerývaně, ale pomalu ho vypustím a modlím se, aby si nevšiml, jak moc mě pobyt v jeho blízkosti ovlivnil.

„Teď,“ řekne a jeho hlas je najednou zase celý věcný. „Promluvme si o tvém sejfu. Kolik toho v něm obvykle je?“

 

„UPŘÍMNĚ,“ ŘEKNU, KDYŽ stojíme v zadní kanceláři. „Kdyby někdo chtěl všechny peníze v sejfu, asi bych mu je prostě dala. Pár tisíc dolarů nemá takovou cenu, abych riskovala život.“

Z Gavinovy „lekce“ jsem se už většinou vzpamatovala, ale pořád jsem na sebe trochu naštvaná. A na něj. A trochu rozladěná z reakce mého těla na jeho. Ale nemám energii ani odvahu ho teď vyhodit. Jako by ze mě posledních pár minut nějak vytáhlo veškerou bojovnost.

„Jistě,“ přikývne. „Je hloupé riskovat život kvůli něčemu tak nedůležitému, jako jsou peníze. Ale o to mi nejde. Jde o to, že neznáme duševní stav toho, kdo se těch vloupání dopouští.“ Otočí se ke mně. „Možná si myslíš, že pouhým předáním peněz to skončí. Ale někdo, kdo je zfetovaný, nebo dokonce jen nervózní, by nemusel mít tendenci tě jen tak nechat jít. A pokud si myslí, že půjdeš na policii a budeš je moct popsat, možná tě budou chtít dostatečně vyděsit, aby sis to dvakrát rozmyslela. Nebo hůř.“

Nežádám ho, aby upřesnil, co by to mohlo být to nebo ještě něco horšího. Projede mnou lehké zachvění.

„I když budou vchodové dveře zamčené, pokud budeš tady vzadu, až se sem někdo vloupe, možná nebudeš mít dost času zavolat policii nebo vytáhnout pepřový sprej. A jak už jsem říkal, chemické prostředky ne vždycky fungují.“ Čelist se mu napne. „A to za předpokladu, že se sem vloupají. Mohli by prostě zvolit jednodušší cestu a počkat, až vyjdeš ven – pravděpodobně s penězi z pokladny v tašce.“

„Takže mi v podstatě říkáš, že ať udělám cokoli, hrozí mi, že mě okradou, nebo něco horšího.“ Povzdechnu si, otráveně si vytrhnu z vlasů gumičku a prohrábnu si rukama hustou hřívu. „Jestli je to tak, o co ti jde? Vypadá to, že se tomu nevyhnu, ať se snažím přijmout jakákoli opatření.“

„Ne, to neříkám. Chci říct, ano, vždycky je tu nějaké riziko. Ale má smysl snažit se to riziko co nejvíc zmírnit.“

„Jak?“

„No, za prvé, neberte si peníze do banky v noci. Vezměte si je přes den, kdy je kolem víc lidí.“

„Dobře, ale jak to zabrání tomu, aby se mi něco stalo?“ Řeknu samolibě. „Mám snad každý večer nosit cedulku s nápisem: ‚Peníze z pokladny jsou v trezoru‘? Zločinci nebudou vědět, že je u sebe nemám.“

„To je pravda,“ připustí.

„Ha!“ houknu a zapumpuju pěstí.

„To se ti líbí, co? Dokazuješ mi, že se mýlím?“ Gavin se poprvé usměje. Nejen půlkruhem rtů nebo náznakem úsměvu, ale skutečným úsměvem, který odhaluje rovné, bílé zuby a mhouří koutky očí, čímž zcela promění celý jeho obličej.

Je to oslňující.

„Jo, to se mi líbí,“ oplatím mu úsměv a ignoruju náhlé bušení srdce.

Chvíli tam jen tak stojíme a nic neříkáme. Mám pocit, že mezi námi možná něco přechází. Ale pak jeho oči zabloudí zpátky k trezoru a já si řeknu, že to byla jen moje představivost.

„Tak s tím trezorem máš dobrý postřeh,“ přikývne. „Rozhodně bys měla začít měnit denní dobu, kdy chodíš do banky vkládat peníze. A už to nedělej v noci. Ale potřebuješ ještě jeden druh odstrašujícího prostředku. Navrhuji jednu nebo dvě bezpečnostní kamery. A hlavně ceduli ve výloze, která by inzerovala, že je máš.“

I když to nerada přiznávám, všechny ty řeči o vloupáních a nebezpečí mě sakra trochu vyděsily. Na zlomek vteřiny si vzpomenu na Devona. Pokusil by se mi někdy vzít zpátky peníze, se kterými jsem odjela z města? Opravdu by mě vystopoval a pokusil se mě donutit, abych mu je vrátila, i když ví, že byly moje?

Opravdu by přijel do Tanner Springs, aby mě našel?

Snažím se ignorovat chloupky, které se mi při té myšlence zježí na zátylku.

„Myslíš?“ Zeptám se a zaváhám.

„Myslím.“

Zhluboka se nadechnu, zadržím dech a hlučně ho vypustím. „Dobře. Vyhrál jsi. Podívám se na to.“

Usměje se na mě, oči mu jiskří. „Dobře. Nakonec jsem chtěl vyhrát, takže jsem rád, že ses rozhodla vzít rozum do hrsti.“

„Aha, ty jsi chtěl, že jo?“ Řeknu sarkasticky.

„To víš, že jo.“ Jeho tón se změní na škádlivý. „Jsi zatraceně tvrdohlavá, to se musí nechat, ale na mě nemáš.“

Odfrknu si. „Bože, není to pravda?“

„Je,“ souhlasí. „Takže si příště ušetříme námahu a ty můžeš prostě přejít k věci a souhlasit se mnou. Platí?“

Nemůžu si pomoct. Hlasitě se zasměju. „To je… nepravděpodobné. Ale člověk může vždycky snít, myslím.“

Tohle je tak divné. Je to tak matoucí, být s ním. Vůbec v něm nedokážu číst. Nemám ponětí, jak jsme se dostali od toho, že byl nevrlý a náročný, přes to, že jsem byla vyděšená k smrti a myslela si, že mě chce okrást nebo něco horšího, až k tomu, že teď my dva vtipkujeme, jako bychom se vlastně měli rádi.

Jako bychom byli přátelé nebo tak něco.

Přesto je to mnohem, mnohem příjemnější než se ho bát – nebo být jím nepříjemně vzrušená –, takže se s tím prostě smířím.

„Ale já vlastně nevím, kde začít,“ pokračuju. „Nikdy předtím jsem o těchhle věcech moc nepřemýšlela. Mám prostě zajít do obchodu s bezpečnostními kamerami a říct: ‚Ahoj, prosím tě, zařiď mi nějakou milou, roztomilou ochranku‘?“

„Něco ti řeknu,“ navrhne a opře se o můj maličký stůl. „Proč to nenecháš na mně?“

„To bych nemohla,“ začnu, ale on zvedne ruku.

„Hele, tenhle spor nakonec vyhraju, pamatuješ? Takže bys to teď měla vzdát a nechat tomu volný průběh. Můžeš mi uhradit náklady na vybavení. Já ti ho nainstaluju zadarmo.“

Když otevřu ústa, abych se hádala, zdá se, že ví, co se chystám říct. Znovu zvedne ruku a věnuje mi pohled, který říká: Tenhle spor jsem už vyhrál a ty to víš.

Snažím se vymyslet nějaký způsob, jak ho odradit – jak ho přesvědčit, že se opravdu dostanu k tomu, abych někoho kontaktovala ohledně příchodu do obchodu a nastavení kamer –, když mi najednou bleskne hlavou Devon.

Sakra.

„Dobře,“ řeknu.