Brick - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brick

O hodinu později jsem zpátky doma, zírám na jezero a v ruce držím jedno chlazený. Slunce právě začíná klesat k obzoru. Jeho dráhu jsem tady venku pozoroval nejméně stokrát, přesně takhle, sám.

Po kostele jsem se vrátil k jezeru, protože jsem potřeboval čas na odpočinek a na přemýšlení. Všechno, co se v posledních dnech děje, mi víří v hlavě a někdy potřebuju zatracené ticho, abych si to všechno srovnal. Proto jsem si koupil tenhle dům. Takový, jaký je.

Za ten něco málo přes rok, co tu bydlím, jsem v podstatě od základů přestavěl to, co byla rozpadající se bouda. Dům neměl velkou cenu, když jsem ho kupoval, takže to, co jsem si našetřil po osmi letech u mariňáků, stačilo tak akorát na to, abych to celé zaplatil v hotovosti. I tak je ale tenhle dům moje zatracená pýcha a radost. Je to zvláštní, ale i po celodenní práci v garáži se často nejvíc těším na to, až se vrátím domů, že nahodím pásovou pilu nebo vytrhám nějakou starou elektroinstalaci. Je to tak nějak terapeutické, vzít něco, co je zničené a podělané, a udělat to znovu silné a pevné. To je taky jeden z důvodů, proč mě baví pracovat v garáži a restaurovat motorky a auta. Ale tady v domě jsou výsledky mé práce jen a jen moje.

Před tímto domem jsem nikdy neměl nic, co bych mohl nazvat svým. V dětství jsem prošel od toho, že jsem byl pro rodiče přítěží a postradatelným, až po to, že mě lidé, kteří mi dávali jasně najevo, že nejsem součástí jejich rodiny a nikdy nebudu, předávali z pěstounské rodiny do pěstounské. Jakmile mi bylo osmnáct, vstoupil jsem k námořní pěchotě a dalších osm let svého života jsem strávil tvrdou prací a ještě tvrdší hrou, aniž bych se během dovolených mohl vrátit domů a neměl jsem žádné cíle kromě toho, že jsem plnil úkoly, za kterými jsem byl se svým plukem vyslán.

Když jsem odešel od mariňáků, byl jsem bez kořenů a bez cíle. Netušil jsem, kam půjdu, až se vrátím domů do Států, a neměl jsem ani páru, co se sebou budu dělat. Jediné, co jsem věděl, bylo, že nechci dělat kariéru jako příslušník armády. Hodně mi vadila pravidla a hierarchie, která je s vojenskou službou spojená. I když jsem v hodnostech poměrně rychle stoupal, struktura mi vždycky neseděla, zvlášť když jsem viděl, jak se tupí hajzlíci s vyššími hodnostmi povyšují nad lidmi, kteří byli skutečnou páteří jednotky. Ale to kamarádství a čistá fyzička – to se mi líbilo.

To je asi to, co mě nakonec přitáhlo k Lords of Carnage, když jsem z nich vystoupil. S Gunnerem jsme spolu sloužili ve stejné četě a on věděl, že se mi v civilním světě těžko hledá cesta ven, i když jsem si myslel, že po tom toužím. To on mi zavolal a řekl mi, abych jel sem do Tanner Springs. Řekl mi, že se mnou musí něco probrat. Něco, co by se podle něj hodilo.

Teď, o pár let později, jsem tady. Ukázalo se, že Gunner měl pravdu. Sponzoroval mě, abych se dostal do klubu Lords of Carnage, do kterého vždycky chtěl jednou vstoupit. Teď jsem místo štábního seržanta nebo rotmistra klubovým vymahačem. Místo abych prosazoval pravidla vojenskými postupy, dělám to pěstmi. A zbraněmi.

Sedí mi to mnohem lépe. Z větší části.

Teď mám poprvé rodinu. Skutečnou. Bratry, kteří mi kryjí záda. Vlastní bydlení, kde můžu v noci zamknout ty zatracený dveře a mít pokoj. A hlavně ticho. A klid. Někdy je to osamělé, ale je to moje.

Nepřítomně vytáhnu z krabičky cigaretu, zapálím si a posadím se do křesla Adirondack, které jsem vytáhl z popelnice a zrenovoval. Zhluboka potáhnu a s těžkým, znepokojeným povzdechem vypustím.

Dnešní kostel mě nechal na holičkách. Ne kvůli něčemu, co se rozhodlo. Ne kvůli téhle blbé vlně kriminality v Tanner Springs. Dokonce ani ne kvůli hrozbě, kterou na obzoru představuje rozrůstající se klub Irons Spider, a kvůli tomu, co to znamená pro probíhající válku mezi námi.

Jsem na nervy, protože začínám mít vážné pochybnosti o svém prezidentovi klubu.

Vykonavatel musí být především velmi loajální k člověku, který je jeho prezidentem. Někdy jsem jako osobní strážce. Někdy mě posílají plnit násilnější úkoly, které je třeba vykonat: zásah, zmlácení, nebo dokonce někoho ukončit, pokud je to zapotřebí. Jsem prezidentova ruka spravedlnosti. Dělám, co mi řekne.

Jedním z mých úkolů je držet ostatní bratry v šachu, pokud je to potřeba. Nejen když jsme na útěku nebo v nebezpečné situaci, ale i v samotném klubu. Musím být schopen plnit prezidentovy příkazy bez jakýchkoli pochybností – i a zejména tehdy, když to znamená, že se kvůli tomu musím postavit jednomu z vlastních bratrů. Neposlušnost, stejně jako v armádě, nepřipadá v úvahu.

Ale na rozdíl od armády jsem nikdy neměl důvod zpochybňovat úsudek člověka, jehož rozkazy jsem povinen plnit v Lords of Carnage.

Až do teď.

Není to nic konkrétního. Nic, co bych dokázal pojmenovat.

Ale už nějakou dobu si nejsem jistý, kde má Rock Anthony hlavu. Myslím, že to cítí i někteří další bratři. Vidím, jak se dívají z Rocka na Angela. Zajímá je, kam klub směřuje. Jestli se připravuje nějaká krize.

A to mě znervózňuje. Protože jsem nikdy nebyl moc dobrý v prosazování pravidel, kterým nevěřím.

 

KONEČNĚ MI CIGARETA dojde na popel, pivo je prázdné a začíná mě bolet zadek. S povzdechem se zvednu a natáhnu ruce nad hlavu. Prozatím dost přemýšlení. Uvnitř na mě čeká renovace koupelny. A bůh ví, že pokládat dlaždice do sprchy je zasraně jednodušší než přemýšlet o budoucnosti klubu, který jsem si zamiloval, ale už nevím, jak ho prosadit.