středa 16. srpna 2023

TC&JV - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Všechno se mění

Cece POV

16 let…

„Všechno nejlepší k narozeninám, všechno nejlepší k narozeninám…“

Cece se musela snažit, aby se podívala přes vršek dortu. Tak vysoký byl. A vzhledem k tomu, jak nacpaný byl momentálně třípatrový dům jejích rodičů na předměstí, chápala, proč její matka objednala něco, co vypadalo jako vhodné na svatební výstavu. Protože tolik, nebo ještě víc, by potřebovali, aby nakrmili všechny hosty na její oslavě.

No, dort úplně jako svatební nevypadal. Tři patra vysoký, světle růžové a stříbrné zdobení a velká stříbrná šestnáctka úplně nahoře… byl dokonalý. Hodil se k ostatním dekoracím v domě – domov se proměnil v růžovou a stříbrnou říši divů.

Nevzpomínala si na narozeniny, kdy by se pro ni rodiče nevyřádili. Možná to bylo tím, že se její bratr kolem dvanáctého roku rozhodl, že už nechce pořádat oslavy svých narozenin, a tak si to vynahradili, když se blížily Ceceiny narozeniny.

Kdo by to byl řekl?

Ať tak či onak, milovala to.

Správná donatská principessa.

Samozřejmě.

A nikdo z těch lidí kolem ní nic jiného nečekal.

Byl to stejný důvod, proč na příjezdové cestě stálo stříbrné porsche s velkou růžovou mašlí. Dárek od jejího otce. A týdenní výlet na Sicílii od matky, který měla doprovodit novými šaty od Versaceho a podpatky od Louboutina, od babičky Catriny.

Někdo by ji mohl nazvat rozmazlenou.

Možná byla.

Cece jen ráda říkala, že je milovaná.

„Něco si přej,“ skandovalo se po velké jídelně.

Tolik lidí, kolik jen mohlo, zcela zaplnilo prostor. Celá její rodina – prarodiče, tety a strýcové, bratranci a sestřenice. Její bratr, jejich rodiče a všichni její přátelé. Možná si na šestnáctiny mohla udělat pro svou oslavu něco dospělejšího… ale tohle bylo dokonalé.

Na dortu blikala spousta svíček a na stěnách a stropě tančily stíny. Když se světla ztlumila, ještě víc vynikly stříbrné akcenty na dortu. Ne že by tomu věnovala pozornost.

Její pozornost upoutal někdo na druhé straně stolu.

Celou.

Juan stál na vzdáleném konci místnosti a opíral se o zeď. Oblečení na večírek nikdo nespecifikoval, a přesto se objevil v bílé hedvábné košili vyhrnuté kolem loktů. Vyniklo v ní tmavě zlatavé opálení jeho předloktí a provazce žil, které, jak se dozvěděla, ráda sledovala konečky prstů, když spolu jezdili.

Nebo… kdykoli.

Usmál se jejím směrem.

Ne, to bylo špatně.

Byl to spíš úšklebek.

Až příliš přitažlivý.

On to věděl taky.

„Něco si přej,“ pronesl.

Cece nakrčila obočí, naklonila se dopředu tak, aby plamen svíčky, kterou měla sfouknout, byl jen pár centimetrů od ní, upřela na Juana pohled a pak svíčku sfoukla. Celou dobu si přitom něco přála.

Přání, o kterém už nějakou dobu přemýšlela.

Chtěla polibek.

Od něj.

***

„Cece, tvoje matka bude chtít, abys rozbalila dárky!“

Slyšela za sebou křik své babičky Emmy, ale neotočila se. Ruka sevřená kolem jejího zápěstí udržovala její pozornost na muži před ní. Byl to Juan. A na to, že je směruje k zadní části domu. Než se nadála, stáli oba na zadní terase.

„Víš, že tam musím být, ne?“ zeptala se.

Juan otočil Cece a věnoval ji s jeden z těch úsměvů. Takový, při kterém jí žaludek dělal kotrmelce, zatímco srdce se jí dokázalo rozplynout jen v hloupé kaluži slizu. Juan nebyl první kluk, který jí věnoval pozornost. Měla už kluky, pokud to tak někdo chtěl nazvat.

Většinou pro ni byli jako hračky.

Zábava na hraní.

Roztomilé na pohled.

Pak ji rychle přestali bavit a odhodila je k někomu, kdo by pro ně našel lepší využití než ona.

Ale pak tu byl Juan. Nemohl být stejný, protože nikdy nebyl stejný. Byl to první kluk, do kterého se zamilovala, a láska k němu nepolevovala. Ne, jak čas plynul, kluci přicházeli a odcházeli a roky plynuly.

A stačil jeho úsměv, aby jí přesně připomněl, proč tomu tak také je.

„Můj dárek tam někde je,“ řekl, „je to ta taška, kterou jsi…“

„Ta od Hermese?“

Juan se zasmál. „Poslyš…“

„To je taška za deset tisíc dolarů, Juane.“

„A?“

Nehodlala se ptát, jak na ni přišel k penězům.

Věděla, že začal pracovat pro svého otce – a jako vedlejší produkt – pro její matku od svých sedmnácti let. Naučila se, že když jde o obchod, je lepší se neptat, pokud se nenabídne někdo jiný.

Jak už to, tak bývá, matka jí toho nabízela hodně.

Brzy se k nim Cece přidá.

Pracovala.

„Přivedl jsi mě sem, abys mi řekl o té tašce?“ zeptala se.

Juan zavrtěl hlavou a přistoupil o něco blíž. Ty jeho silné paže se jí sevřely kolem pasu a ona se k němu přitiskla.

Všechny její měkké křivky se vešly do jeho tvrdých linií a jí se rozbušilo srdce. Dívala se na něj a čekala.

Dělali to často.

Jen on a ona.

Neznamenalo to moc, ale zároveň to znamenalo všechno.

„Ne, chtěl jsem ti popřát k narozeninám bez publika,“ řekl.

Cece se usmála. „Ah?“

„Ano, takže všechno nejlepší k narozeninám, hermosa. Mimochodem, co sis přála?“

Ze rtů jí vyšel roztřesený výdech. „Něco hloupého.“

„O tom pochybuju. Na příjezdové cestě ti stojí porsche a ty šaty, co máš na sobě, stojí snadno pět tisíc. Nepřeješ si hlouposti. Na to jsi až příliš podobná své matce a babičkám.“

„Hej, no tak.“

Juan pokrčil rameny a stále se usmíval. „Ale já nelžu.“

No, měl pravdu.

„Vážně chceš vědět, co jsem si přála?“

„Jo, Cece. Vím o tobě všechno, ne? Proč by to mělo být jinak?“

Ztěžka polkla.

Správně.

Ale co když to bylo jiné?

Protože to nemohlo být stejné.

„Polibek. Od tebe. To jsem si přála.“

Juanův pohled zůstal upřený na její. Vůbec se nenapínal ani nedělal, že ho to překvapilo.

„Dobře,“ zamumlal.