RTQ - 11. kapitola

Překlad: Marťa

Mina

„Řekni mi o své rodině v Texasu.“ Schoulila jsem se zpátky pod jeho paži a tělem jsem se pod dekou opírala o jeho.

„Není moc co vyprávět. Když mi bylo deset, táta nás opustil. Maminka si nemohla dovolit starat se sama o tři kluky. Byl jsem nejstarší, tak mě poslala do péče státu.“

Zalapala jsem po dechu. „To je mi moc líto.“

„Je to tak, jak to je. Po pár neúspěšných umístěních jsem skončil u Mama Mae. Nečekal jsem, že tam budu dlouho, ale měsíce se změnily v roky a nakonec jsem v systému dospěl.“

Můj stisk na jeho hrudi zesílil. „Nevím, co říct.“

„Nemusíš nic říkat.“ Pohladil mě rukou po vlasech.

„Jsi stále v kontaktu se svou rodnou matkou?“

„Chvíli jsem s ní nemluvil, ale když se dozvěděla, že hraju na šampionátu, rozhodla se, že si připíše svých patnáct minut slávy. Myslel jsem, že po vítězství v zápase minulý víkend se věci změní. Že bych konečně…“ Hlas se mu vytratil a posunul se pode mnou. Vypadal, jako by se chystal říct něco, na čem záleželo, ale pak si povzdechl. „Nevím.“

„Co jsi chtěl říct.“

Sklopil pohled a podíval se mi do očí. „Myslel jsem, že bych konečně mohl rodině dokázat, že nejsem ztroskotanec, který za nic nestojí.“

Spadla mi brada. Tohle byl muž, kterému nejspíš závidělo devadesát devět procent populace. Dovedl svůj tým k největšímu vítězství, kterého mohl dosáhnout. A stále se cítil, jako poražený? Jeho poznámka právě zatloukla hřebíky do rakve nás ostatních, normálních lidí, kteří jsme měli pocit, že nejsme pro ostatní dost dobří.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ Zeptala jsem se.

„Zapomeň na to.“

Očividně se trápil. Z první ruky jsem věděla, co se mohlo stát, když se taková rána nechala hnisat. Nechtěla jsem příliš tlačit, ale také jsem nechtěla, aby tomu nadále věřil. Přejela jsem mu rukou po hrudi. „Proč by si to o tobě tvá rodina myslela?“

Vstal, aby přiložil do ohně. „Je to komplikované.“

„Miluju komplikované věci. Do toho, jednou za čas dokážu být vážná.“

James zavrtěl hlavou. „Říkáš, že miluješ komplikované věci, ale proč se zdá, že tolik nenávidíš fotbalisty?“

„Ty mi řekni svůj smutný příběh a já ti řeknu svůj,“ nabídla jsem.

„A nic z toho neopustí tuto místnost?“

„Slibuji.“

Pomalu vydechl, jako by se chystal postavit se před velkou porotu. Pak mi řekl o vyrůstání v Texasu. Jak jeho táta opustil mámu se třemi dětmi, o které se nemohla postarat, a s tolika účty, že nakonec bydleli v otlučeném starém kombíku. Moje srdce se sevřelo, když mluvil o tom, jak se snažila znovu postavit na nohy. Pak se mi zlomilo, když řekl, že konečně našla místo, který by ji a jeho mladší bratry přijal, a jak ho jeho matka poslala do pěstounské péče, místo aby se snažila udržet jejich rodinu pohromadě.

Otřela jsem si oči a natáhla se pro jeho ruku. Možná nepotřeboval utěšit, ale já ano. Nedokázala jsem si představit, jak se cítilo jeho desetileté já, když ho matka předala cizím lidem.

„Naštěstí jsem skončil u Mama Mae. Byl to spíš takový skupinový domov pro chlapce, než dětský domov. Řídila loď pevnou rukou, ale byla tím nejmilejším člověkem, kterého jsem kdy potkal. Když se ohlédnu zpátky, bylo to asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.

U Mama Mae žilo tolik chlapců, že jsme si všichni blízcí, jako bratři. Dáváme na sebe pozor, víš?“ Vytrhl se ze svých vzpomínek a stiskl mi ruku. „Myslel jsem si, že když dosáhnu svého cíle, moje máma si konečně uvědomí, čeho se vzdala. Zní to hloupě?“

Polkla jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku, když jsem naslouchala, jak znovu prožíval minulost. „Vůbec ne. Mluvil jsi s ní po zápase?“

„Jo. Jedna z televizí mě překvapila tím, že ji přivedla na rozhovor. Nevěděl jsem, že tam bude a neviděl jsem ji přes patnáct let. Vyprávěla o tom, jak ona a moji bratři žijí v karavanu, zatímco já vydělávám miliony hraním fotbalu.“

„Je mi to moc líto.“ Objala jsem ho kolem širokých ramen a pokusila se ho přitáhnout k sobě. „To je na hovno.“

„Nemůžu uvěřit, že jsem ti to řekl.“

Taky jsem nemohla uvěřit, že mi to řekl.“

„Vyprávěl jsem ti svůj smutný příběh, teď mi řekni ten svůj.“ Zvedl přikrývku a přehodil mi ji přes ramena.

„Ptal ses, proč nenávidím fotbalisty,“ řekla jsem. „Ještě na střední škole byl jeden kluk. Zadák fotbalového týmu, nejoblíbenější kluk na škole. Znáš ten typ, ne?“

Koutek úst mu zacukal.

Vykulila jsem oči. „Ty jsi byl tenhle typ kluka na střední, že jo?“

„Vinen v plném rozsahu.“ Jeho rty mi přejely po čele. „Pokračuj.“

„No, v posledním ročníku mě tenhle kluk pozval na oslavu po zápase. Myslela jsem, že to je vtip. Musel být, ne?“ V očích mě začaly svědit slzy, ale zadržela jsem je. „Samozřejmě, že jsem řekla ne, ale pořád se mě držel. Po škole mě doprovodil domů. Nechala jsem své poznámky ve skříňce. Nakonec mě přesvědčil, že to myslí vážně, tak jsem řekla ano.“

James musel cítit, co se blížilo. Jeho paže mě sevřela pevněji.

„Ten večer, kdy se tancovalo, moje nejlepší kamarádka zjistila, že ho skupina jeho spolužáků vyzvala, aby mě požádal o tanec. Vydělal si sto babek a já se naučila nevěřit fotbalistům,“ vzhlédla jsem k němu přes slzy, které mi rozmazaly vidění. „Zvláště rozehrávačům.“

„Ach, zlato, byl to idiot.“ James mi zlíbal polibky obličej. „Jak se jmenuje? Najdu ho a donutím ho, aby se omluvil.“

Navzdory tupé bolesti v hrudi při otevírání starých ran jsem se zasmála. „Neobtěžuj se. Karma se o něj postarala. Naposledy jsem slyšela, že ho přistihli při kouření trávy. Vyhodili ho z vysokoškolského týmu a přišel o stipendium. Už to bylo před lety. „Svět má způsob, jak udržet rovnováhu, že? Myslím, že jsme toho na jeden večer namluvili dost.“

Musel souhlasit, protože mě políbil. Ten mužský byl nenasytný. Nikdy jsem nebyla s někým tak pozorným, který by se tak staral o mé potřeby, než se vrhl na své vlastní uvolnění. Někde, v nejhlubší, nejtemnější části noci jsem nechala odejít strach a starosti, které mě vždy sužovaly, a znovu otevřela své srdce.

Ve chvíli, kdy se na obloze rozsvítilo první svítání, usoudila jsem, že cokoli se mezi námi dvěma dělo, bylo to pravé.

„Jsi připravená vrátit se do civilizace?“ V jeho hlase byla slyšet ospalost časného rána.

Ani jeden z nás nespal, ale přesvědčila jsem sama sebe, že se spánek přeceňuje. Několik orgasmů se stočenými prsty v řadě přebilo několik hodin spánku. Pochybovala jsem, kdyby James nesouhlasil.

„Musíme jít?“ Zabořila jsem mu hlavu do ohybu jeho paže. I když jsem byla nadšená, že se znovu dostanu za základnu k děvčatům, nechtěla jsem, aby se věci změnily. Bála jsem se, že jakmile opustíme kouzlo chaty, vnutí se nám skutečný svět.

„Ano.“ Odtáhl se dost daleko, aby mi viděl do očí. „Ale chci, abys věděla, že mé city k tobě se nezmění, až se vrátíme. To, co se mezi námi minulou noc stalo… je začátek něčeho.“

„Jsi si jistý?“

„Na tisíc procent jistý. Teď pojď, uvidíme, jestli se budeš moci postavit na ten kotník nebo tě budu muset celou cestu nést na zádech.“