ED - 3. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

Následující týdny jako by se vlekly a prodlužovaly noční můry, které mě trápily od chvíle, kdy jsem zabil. Měl jsem patnácté narozeniny a máma pozvala na oslavu celou naši rodinu a přátele. Každé moje a sestřiny narozeniny přerostly v obrovský, extravagantní večírek, tedy spíš pro naše rodiče než pro nás. Nikdy jsme se nebavili o tom, co se stalo tu noc v otcově kanceláři. Byli jsme nuceni jít dál. Incident byl pohřbený spolu s těly, dva metry pod zemí. V těch posledních týdnech se v mém životě všechno změnilo.

Počínaje tím, jak se na mě moje sestra dívala, tak bezcitně a chladně. Každou noc jsem čekal, až přijde do mého pokoje a bude hledat mou ochranu jako vždycky. Ale nikdy nepřišla. Nevím, jestli mě kurva nenáviděla proto, že jsem ji tu noc opustil, nebo proto, že jsem někoho zabil, zatímco se dívala. Ať tak či onak, nebylo cesty zpět.

Ne pro ni.

Ne pro mě.

Pro nikoho.

Můj osud byl té noci zpečetěn.

Skoro jsme spolu nemluvili, ale stejně to nebylo tak, že bych měl moc času si s ní popovídat.

Otec mě začal brát na svá setkání. Obchodní dohody byly takové, jak jim říkal. Viděl jsem, co přesně dělal od chvíle, kdy odešel, až do doby, kdy přišel domů a ještě něco. Prožíval jsem jiný života, žil v  jiném světě. Nic z toho se ani nepřiblížilo tomu, co jsem si myslel, že dělal. Když vešel do místnosti, všichni se otočili a ztichli. Čekali, až se posadí a promluví. Vždycky seděl v čele stolu a nikdo se ho kvůli tomu neodvážil vyzvat. Chtělo to hodně poznat muže a za posledních pár týdnů jsem se toho o otci tolik naučil, a přesto jsem tomu sotva začal rozumět.

Když promluvil, všichni poslouchali.

Když se pohnul, všichni se rozešli.

Můj otec byl bůh ve světě, který nebyl nic jiného než samotné peklo. Ta ironie mi neunikla.

„Mi amor, aquí tienes,“ řekla máma, „lásko moje, tady máš,“ když mi podávala svůj dárek.

„Mamá, nemusela jsi mi nic dávat. Ten večírek stačil.“

„Alejandro, co bych to byla za matku, kdybych moje bebé nedostalo dárek?”, ptala se svou španělskou angličtinou, kterou mluvila odjakživa.

„Nejsem mimino,“ prohlásil jsem prostě a zavrtěl hlavou.

Hladila mě po tváři s láskou a oddaností v očích. Moje máma byla nejsilnější žena, jakou jsem kdy poznal. Všechno, co otci chybělo, vynahradila matka. To byl asi důvod, proč jejich manželství tak dobře fungovalo. Měli dokonalou rovnováhu.

„Vždycky budeš moje dítě, Alejandro. Dokonce i když budeš ženatý a budeš mít své vlastní niños, mi bebé para siempre,“ dodala, „Navždy moje dítě,“ s láskyplným úsměvem. „Teď otevři svůj dárek.“

Roztrhl jsem balicí papír a sundal jsem obal ze čtvercové šperkovnice. Uprostřed byl dokonale umístěný náramek s černými korálky.

„Je to na ochranu,“ řekla zničehonic.

Zmateně jsem se na ni díval, nechápal jsem, co tím myslí.

„Když jsme se letos v létě vraceli domů do Kolumbie, byla jsem u svatého Santera. Ten náramek jsem ti nechala požehnat. Para tu protección,“ konstatovala, „Pro tvojí ochranu.“

Moje rodina byla extrémně pobožná. Jako většina Kolumbijců jsme byli katolíci, Amari i já jsme jako nemluvňata byli pokřtěni, podstoupili první přijímání a biřmování. Máma z nás byla rozhodně nejvíc pobožná. Chodila často do kostela, nejspíš se modlila za duši svého manžela a teď i za tu mou. Každou neděli nás brala do kostela. Občas se objevil můj i otec, ale většinou ne. Na krku vždycky nosila stříbrný křížek, pořád ho hladila, zatímco se modlila. Za celá ta léta jsem ji neviděl, že by si ho někdy sundala.

Říkala tomu její ochrana.

Když jsme byli kolem ní, potřebovala to víc, než by kdo mohl tušit.

„Chtěla jsem počkat, abych ti ho mohla dát k narozeninám. Nikdy si ho nesundávej, udrží tě v bezpečí, Alejandro.“

„Mamá, já ne-“ Výraz její tváře mi zabránil, abych dokončil, co jsem chtěl říct.

Upřímně jsem už nevěděl, čemu mám věřit, ale přesto jsem se přistihl, že se každou noc modlím za ty, které miluji. Jestli jí to dodávalo klid, tak kdo jsem já, abych jí řekl ne? Dodržel bych své slovo a držel bych si ho drahé u svého srdce.

S úsměvem jsem přikývl. Zmírnil jsem zklamání v její tváři. Vyndal jsem náramek z krabičky a ona mi ho pomohla nasadit na pravé zápěstí. Udělala mi znamení kříže na obličeji a na těle jako vždycky.

„Que Dios te bendiga y te acompañe,“ zašeptala, „ať ti Bůh žehná a vždy tě ochrání před újmou.“

Přitáhla si mě do pevného objetí a políbila mě na temeno hlavy. „A teď si běž užít oslavu. I když tu Sofie není.“

Povytáhl jsem obočí. Sofie se tu vůbec neobjevila. Vlastně se ani nevrátila do školy. Nevím, jak otec zvládl situaci s prarodiči a já jsem se nezeptal, protože jsem věděl, že nedostanu přímou odpověď.

„Tvůj otec se o to postaral. Dej tomu čas.“

Znovu jsem přikývl, protože jsem nevěděl, jak mám odpovědět.

Večírek začal utichat a já se konečně mohl dostat k Amari. Seděla venku u okraje bazénu, houpala nohama ve vodě.

„Všechno nejlepší, Alejandro,“ řekla mi a dívala se před sebe, aniž by se obtěžovala otočit.

„Jak jsi věděla, že jsem to já?”, zeptal jsem se, když jsem stál za ní s rukama zastrčenýma v kapsách kalhot.

„Cítila jsem tě na míle daleko. Smrdíš jako táta. Teď se oblékáš taky jako on,“ dodala smutným tónem.

Podíval jsem se dolů na svojí černou košili s knoflíky a černé kalhoty. Podobné oblečení jsme museli nosit i do školy, ale protože jsem všechen volný čas trávil s otcem, nenašel jsem po návratu domů důvod se převléct.

„Chceš teď být jako on? Ty už nejsi můj bratr?“

To bylo nejvíc, co mi za poslední týdny řekla.

„Myslíš, že mám v té věci na vybranou, Amari? Víš, kdo je náš otec.“

„Vždycky máš na výběr, Alejandro. Ať už to chceš vidět nebo ne, je to tam, když se pořádně podíváš.“

„Když zavřu oči, i když je to jen na pár vteřin, pořád je vidím.“

Zalapala po dechu a okamžitě zavřela oči. Moje slova na ni byla příliš.

„Pořád tě vidím, jak se schováváš v koutě. Zlomená a zbitá. Se zaschlou krví na obličeji a slzami, které ti stékají po tvářích. Pohled plný hrůzy, když jsi pozorovala Sofii, protože jsi věděla, že jsi na řadě. Tvůj život visel jen na vlásku. Nebyla jsi jediná, kdo tu noc ztratil svou nevinnost, Amari. Jediný rozdíl je v tom, že ty můžeš dostat tu svou zpátky. Já nemůžu.“

„Lituješ toho?“

Bez váhání jsem odpověděl: „Ne. Udělal bych to znovu, kdybych musel.“

Zavrtěla hlavou, zklamaná mou odpovědí. „Dvě křivdy neznamenají právo, Alejandro.“

Nic jsem neříkal. Co bych na to mohl říct?

„Nechci tě ztratit, Alejandro. Jsi všechno, co mám,“ zamumlala a hlas se jí zlomil.

Přikrčil jsem se, políbil ji na zátylek a nechal rty pár vteřin otálet. „Vždycky budu tvůj bratr. Vždycky tě budu chránit, bez ohledu na to, co si myslíš o mých rozhodnutích.” A s tím jsem vstal a obrátil se k odchodu.

Otec na mě čekal. Říkal, že pojedeme pryč, až párty skončí. Stejně mi musel dát můj dar.

„Prozatím. Jsi můj bratr, prozatím.“

Zastavil jsem se na místě a cítil její upřený pohled na zádech.

„I Ďábel byl kdysi andělem, Alejandro. Je jen otázkou času, kdy se z tebe také stane El Diablo.“

Cítil jsem, jak mi její pohled vypaluje díru mezi lopatkami a čeká, až se k tomu vyjádřím. Ale neudělal jsem to. Prostě jsem se vrátil dovnitř a nechal ji samotnou jen s pravdou, která mezi námi přetrvávala.

„Hijo, vem si sako. Limuzína čeká venku,“ nařídil táta a políbil mámu na rty, než vyšel ze dveří.

Snažil jsem se předstírat, že nevidím, jak se jí ve tváři rýsují obavy. Místo toho jsem se k ní naklonil a políbil ji na tvář, šel jsem za tátou k limuzíně a neohlížel se. Venku na nás čekal i jeho řidič a bodyguardi. Všude jezdil v limuzíně. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem ho viděl řídit vlastní auto. Moje matka to naopak odmítla s tím, že nepřijela z kolumbijského el barria (sousedství, pozn. překl.), aby se tu potloukala se šoféry. El barrio byl jen zástěrka. Když vyrůstala, byla chudá, špinavá a neměla nic než potrhané šaty. Svým způsobem by se dalo říct, že ji můj táta zachránil.

Přivedl ji do extravagantního života, kde nemusela nic chtít ani potřebovat. Všechno tam pro ni bylo na stříbrném podnose. O rodinu, kterou v Kolumbii ještě měla, bylo postaráno a byla v bezpečí. Nejen proto, že se provdala za peníze, ale také se provdala za moc. Přesněji řečeno nejvyšší autoritu v zemi.

Mého otce. Pár let po svatbě se přestěhovali do Ameriky. Martinezovi muži podnikali ve Státech desítky let. Byl to on, kdo se rozhodl, že je čas se přemístit a dobýt nová území. Se sestrou jsme se narodili v New Yorku a od narození jsme s nimi cestovali po světě.

„Poprvé jsi ochutnal krev, chránil jsi to, co ti patří, a právem,“ prohlásil táta a odtáhl mě od mých myšlenek. Limuzína zastavila u našeho cíle, u budovy v centru Manhattanu.

„Teď je z tebe chlap, Alejandro. Je na čase, abys sklidil výhody z toho, že jsi Martinez.“

Otevřel dveře a vystoupil z limuzíny dřív, než jsem stačil odpovědět. Následoval jsem ho do budovy, kterou jsem nepoznal, spolu s jeho šesti tělesnými strážci, kteří ho nikdy neopustili. Vstoupili jsme do soukromého výtahu, který vyžadoval pro přístup zvláštní kartu. Jeden z bodyguardů vzal kartu a vyťukal kód pro přístup do podkrovnímu bytu. Dveře se otevřely do obrovského, plně zařízeného obývacího pokoje s arkýřovými okny od podlahy ke stropu, odkud byl výhled na Manhattan.

Vystoupil jsem z výtahu, minul tátu a procházel se po pokoji. Nalevo byla kuchyň se všemi nerezovými spotřebiči a žulovým ostrůvkem s deseti stoličkami. Vpravo bylo točité schodiště, které, jak jsem předpokládal, vedlo do hlavního apartmá. Výzdoba byla jednoduchá, ale elegantní, s několika uměleckými kousky, které vypadaly, jako by stály nemalé jmění. Nebylo tam nic nepatřičného, všechno nedotčené a v pořádku.

„Tohle je jeden z mých penthousů,“ odpověděl táta a četl mi myšlenky, když jsem se zastavil u okna a vyhlížel ven na malebný výhled, který mohl poskytnout jen Manhattan.

Fyzicky jsem cítil energii města, které nikdy nespí. Zhluboka se nadechnout a užívat si pocit, který mnou proudí, vstřebává všechno kolem sebe.

„Ty mi dáváš k narozeninám střešní byt?”, zeptal jsem se a otočil se, abych se na něj podíval.

Povytáhl obočí a kývl na jednoho ze svých grázlů, aby zmáčkl tlačítko výtahu.

„Dávám ti něco mnohem lepšího, hijo.“

Jako na povel mou pozornost upoutala mladá žena v červené podprsence a kalhotkách, která vešla do místnosti jen v botách na podpatku a zářivým úsměvem.

„Kundička,“ dodal s nevyzpytatelným úšklebkem.

Můj pohled se vrátil k otci a zmateně jsem trhl hlavou dozadu.

„Všechno nejlepší, Alejandro. Je tvoje na celou noc. Od neděle ji můžeš ošukat na tři způsoby. Zaplatil jsem za každou díru na tom těle. Navrhuji, abys zkusil každou z nich.“

S tím se otočil a odešel. Dva bodyguardy nechal stát u dveří. Obrátil jsem svou pozornost zpátky k blondýnce, která teď seděla na gauči jako děvka, kterou byla. Podprsenka a kalhotky, které měla na sobě, nepochávaly nic fantazii, kozy měla zvednuté vysoko, aby zvýraznily její útlý pas a svůdný zadek. Mezi její našpulené rudé rty jsem okamžitě chtěl strčit svého ptáka. Bylo to, jako by její tělo bylo stvořeno k tomu, aby šukala.

Blonďaté vlasy jí splývaly po stranách obličeje a tělo proti tlumenému osvětlení pokoje jasně zářilo. Její krémově bílá pleť vypadala stejně lákavě jako její nohy, které měla doširoka roztažené, když se opírala do polštářů.

Čekala.

Naše pohledy se uzamkly.

Její rozmrzelé modré oči mne přelétly pohledem a lehce si olizovala rty, až mi zacukal pták. Podle výrazu její tváře se jí to, co viděla, líbilo.

Ten pocit byl zatraceně oboustranný.

„Vypadáš mnohem starší než na patnáct,“ přerušila ticho svýma šukajícíma očima. „Tvůj tatínek zaplatil spoustu peněz, aby mě tu dnes večer měl. Máme společného víc, než si myslíš, Alejandro. Já jsem taky zázračné dítě. Jednoho dne, já budu Madam a ty budeš Bůh.“

Přimhouřil jsem na ni oči, nechápal jsem.

„Jsem VIP. Velmi důležitá kočička. Jsem to nejlepší, co kdy kurva ochutnáš, a ukážu ti nejlepší čas tvého života, oslavenče. Takže otázka opravdu zní, do jaké díry mě chceš ošukat nejdřív?”, zachraptěla a vsála spodní ret.

Pomalu jsem se k ní vydal, jen tak sotva na dosah. Jednu ruku jsem si strčil do kapsy ve snaze zakrýt vzrušení, druhou si mnul bradu a přemýšlel o dalším kroku. Prohlížel jsem si každý centimetr jejího těla, až po její odhalenou kundičku. Teď byla řada na mně, abych si olízl rty, zoufale jsem chtěl kleknout na kolena a sníst jí.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?”, zeptala se a vrátila můj pohled zpět k jejímu.

„Jak se jmenuješ?“

„Jakkoliv budeš chtít, abych se jmenovala.“

„Na to jsem se neptal.“

Uculila se. „Lilith. Jmenuji se Lilith.“

„Jak příhodné. Kolik ti je, Lilith?“

„Jsem dost stará. Kromě toho dáma nikdy neřekne svůj věk.“

„No, tak to je dobře, že nejsi dáma,“ uchechtl jsem se a naklonil hlavu. Snažil jsem se to uhodnout.

Potlačila úsměv. „Jsem o pár let starší než ty. Myslím, že z nás jednou budou velmi dobří přátelé, Alejandro,“ zapředla, zvedla se na ruce a kolena a připlazila se ke mně.

Vzhlížela ke mně pod svými dlouhými tmavými řasami, a i když byla nádherná, nebyla tím, kým jsem chtěl, aby byla. Ale kdo jsem já, abych ji zastavil, když mi vytáhla ptáka a vtáhla ho hluboko do krku jako zatracená profesionálka, kterou taky byla. Nechala mi kolem kořene kroužek z jasně červené rtěnky.

Strávil jsem zbytek noci šukáním s ní v každé možné pozici, kterou člověk zná. Přišel jsem o panictví s kurvou, a to jen proto, že na mě byl otec pyšný, že jsem zavraždil muže. Jestli tohle nebylo v prdeli...

Pak tedy nevím, co to je.