Hawk - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Zvednu ruce v dlouhém, bolestivém protažení a zavrávorám při náhlém zaškobrtnutí. Záda mě bolí.

Už skoro čtyři hodiny sedím u svého pracovního místa, upravuji fotky ze svatby Jenny a Casse a sestavuji je do online svatební galerie. Opravdu bych si měla dát pauzu, ale chci dokončit sestavení dokonalé kolekce snímků pro ni a mám jich na výběr spoustu.

Jedním z nejdůležitějších aspektů svatebního fotografování je vytvoření galerie – a nakonec i svatebního alba –, která skutečně zachycuje náladu a atmosféru velkého dne páru. Možná si myslíte, že to bude snadné nebo že většina svateb je v tomto ohledu v podstatě stejná. Ale ve skutečnosti má každá svatba svůj vlastní příběh. A mým úkolem je tento jedinečný příběh zprostředkovat prostřednictvím fotografií.

Někdy vyprávění tohoto příběhu zahrnuje selektivní… ztlumení některých jeho částí. Jako na svatbě před několika měsíci, kde se matka nevěsty objevila v bílých šatech, které svou nádherou konkurovaly svatebním šatům nevěsty. Matka byla jako po plastické operaci a měla na sobě tolik make-upu, že by Arnold Schwarzenegger vypadal jako Angelina Jolie. Rodiče nevěsty byli rozvedení a její otec se znovu oženil s mnohem mladší ženou. Bylo naprosto jasné, že nevěstina matka prožívá vážný úlet středního věku a snaží se konkurovat jak nové ženě svého bývalého manžela, tak vlastní dceři. Nevěsta se pochopitelně úplně zhroutila, když jsme dělali předsvatební focení rodin.

Jo, zkuste dát dohromady fotky z té svatby, které by nevěstě nepřipomínaly jen to, jak příšerná byla její máma v její velký den. Byla to přinejmenším výzva.

Naštěstí v případě Jenny a Casse – neboli Ghosta, jak mu říkají jeho kolegové z motorkářského klubu – nemusím dělat žádné selektivní úpravy. Nevěsta zářila, ženich byl fešák a všichni se naprosto skvěle bavili. A protože jsem si dala záležet, abych na hostině nefotila nic s označením X, většina záběrů, které jsem pořídila, je použitelná. Jde jen o to vybrat ty nejlepší, které budou vyprávět příběh celého dne.

Když si konečně myslím, že mám všechno upravené a na svém místě tak, jak chci, vstanu, projdu se po místnosti a pak popadnu notebook a přenesu ho na gauč. Je čas podívat se na celou věc, jako bych ji viděla poprvé – jako bych byla Jenna a Cas. Co uvidí, až otevřou galerii a začnou ji proklikávat?

Galerii jsem sestavila zhruba v chronologickém pořadí. Takže na prvních snímcích jsou úvodní záběry farmy, několik hostů, kteří se smějí a povídají, a několik fotek, na kterých Cas před svatbou drží Marianu a vypadá šťastně. Pak je tu několik snímků hostů shromážděných kolem místa, kde Cas a Jenna řeknou svůj slib.

A pak mi srdce poskočí v hrudi, když se na obrazovce objeví detailní záběr Hawka, skloněného nad kytarou.

Na těchto fotkách jsem pracovala několik dní, a protože jediné Hawkovy fotky, které jsem pořídila, byly ze začátku obřadu, dlouho jsem je neviděla. Navzdory sobě samé se mi trochu stáhne žaludek, když studuji jeho vyrýsované rysy. Silná čelist. Smyslné rty. Stín vousů. Špinavě blond vlasy mu při hře padají přes oči. Trochu se mi zrychlí dech.

Kliknu na další obrázky, koláž jeho rukou, jak hraje. Vždycky jsem měla zvláštní slabost pro ruce. Jsou jednou z prvních věcí, na které se na chlapech dívám. Nedokážu přesně vysvětlit, co mě na některých rukou přitahuje, ale není to něco, co bych mohla zapnout nebo vypnout. Můžete mi ukázat toho nejhezčího chlapa na planetě, a pokud se mi jeho ruce nebudou líbit, nechá mě úplně chladnou.

Hawkovy ruce jsou hranaté a silné. Mužné. Vypadají jako ruce, které dokážou něco udělat, něco opravit. Dívám se na fotokoláž, na to, jak jeho prsty hrají po pražcích a brnkají na struny. Jsou to ruce, které umí být jemné. Neumějí jen bušit, ale i hladit.

Proklikám se několika dalšími Hawkovými fotkami. Kůže mi začíná elektrizovat. Pořád myslím na jeho ruce. Přemýšlím, jaké by to bylo mít je na sobě: dotýkat se mě, hladit mě. Potměšile si uvědomuji, že jsem možná dala na začátek galerie příliš mnoho jeho fotek. Možná bych jich měla pár vyndat…

A pak přijde fotka, kvůli které se zarazím a prudce se nadechnu.

Ta, kde se dívá přímo do kamery – přímo na mě – a na rtech mu hraje škádlivý poloúsměv.

Panebože…

Projel mnou mráz. Jeho oříškové oči jsou lehce výsměšné, ve výrazu má výzvu. Než stihnu tu vzpomínku zahnat, slyším v uchu jeho tiché zavrčení, když jsem se ho zeptala, jestli se Hawk jmenuje doopravdy.

„Dostatečně skutečné. Kromě toho se ti bude líbit mnohem víc, až to budeš křičet s mou hlavou mezi nohama.“

Dívám se mu teď do očí, jako přikovaná, a bradavky se mi napínají. Mezi nohama mě začíná slabě bolet. Na vteřinu odvrátím pohled, jsem v rozpacích – jako by viděl, jak na něj zírám. Pak si nemůžu pomoct a přitáhnu oči zpátky k fotce. Sleduji na displeji obrys jeho rtů. Kůže mě píchne, když si vzpomenu, jaké to bylo být v jeho náručí – jak pevně mě k sobě tiskl, když jsem spadla z reproduktoru…

Z myšlenek mě vytrhne prudké zabušení na dveře, až nadskočím.

„Ježíši!“ Syknu a zabouchnu notebook, jako by mě přistihli při něčem špatném. Přistoupím ke dveřím a vyhlédnu ven. Je to Lourdes, babiččina hospodyně.

„Babička tě chce vidět v hlavním domě,“ informuje mě Lourdes, když otevřu dveře.

„Dobře,“ přikývnu a podívám se zpátky ke svému počítači. „Řekni jí, že tam za pár minut budu. Jen musím něco dodělat.“

Lourdes stiskne rty a snaží se, aby její tvář byla bez výrazu. „Tvoje babička říká hned,“ řekne prostě.

Potlačím zasténání. Nevím, proč mi babička nemůže prostě zavolat nebo napsat jako normální člověk, místo aby k přivolání použila Lourdes. Je to trapné a není to Lourdesina práce.

Vzplane ve mně podráždění, ale snažím se ho potlačit. Tohle přece není Lourdesina chyba a já si to na ní nechci vybíjet. „Dobře,“ povzdechnu si. „Hned tam budu.“

Lourdes jednou přikývne a pak se otočí zpátky k hlavnímu domu.

Zavřu dveře a zavrtím hlavou, oči mi prakticky vyletí z hlavy. Samozřejmě, že babička říkala, že mě teď potřebuje vidět. I když mě s největší pravděpodobností, jen požádá, abych vzala, jejího pudla Mary Jane na procházku nebo tak něco. Ostatní lidé na babičku čekají, ale babička nečeká na nikoho.

Jsem ještě rozrušená a nepříjemně zahřátá z prohlížení Hawkových fotek na notebooku, když se odpotácím do ložnice, abych si oblékla něco slušnějšího než tílko a vybledlé legíny, které mám na sobě. Vím, že Lourdes nemohla vědět, co dělám – nebo alespoň na co myslím. Ale přesto se stydím, že mě přistihla při takových myšlenkách. Zvlášť o někom, na koho nemám důvod takhle myslet.

Když dojdu do ložnice, sundám si tílko, ze zásuvky komody si vezmu podprsenku a ve skříni najdu košili na knoflíky. Shodím legíny, najdu džíny, které nejsou příliš pomačkané, a obléknu si je místo nich. Vytáhnu si gumičku z vlasů, prohrábnu si je kartáčem a rychle se podívám do zrcadla v prádelníku. Dost dobrý. Není to nic moc, ale snad si aspoň moje očista nevyžádá od babičky kritiku mého šatníku. Má velmi vyhraněné názory na to, co je a co není vhodné nosit před ostatními lidmi.

Poté, co si obuju baleríny, vyjdu zpátky do hlavní místnosti, předními dveřmi a přes dvorek do hlavního domu, protože přemýšlím, o čem se mnou chce mluvit.