HF - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Cax

 

Přišla zima a s ní i třicet centimetrů sněhu. Napsal jsem dvě A4 seminárky na své studium a oznámkoval seminárky třídy, kde jsem asistentem pedagoga. Joshua Royce napsal dobrou práci o historii chovu dojnic v Nové Anglii. Dal jsem mu A-.

Nikdy se nezmínil o mé návštěvě u jeho nájemníka a já to s jistotou nikdy nenadnesu.

Po konzultačních hodinách jsem seděl ve studovně knihovny, dělal si poznámky o rukopisu, který jsem četl a přitom kontroloval soukromý mail.

V posledních dnech jsem ho kontroloval každých zatracených pět minut jako nějaký zabouchnutý teenager. Věděl jsem, že jsem patetický, ale prostě jsem si nemohl pomoct.

Za pár týdnů si Caxastrofa a Axelhoda vyměnili desítky krátkých zpráv.

Kromě těch prvních dvou, kde jsme se jeden druhému omlouvali, v nich nebyl žádný závažný obsah.

Místo toho, vše, co jsme si řekli, bylo odlehčené a zábavné.

Přátelské.

A flirtující, ale ne tím sprostým způsobem. Axel neposlal obrázky svého nádobíčka ani nic takového. Místo toho poslal obrázek své večeře, například přírodní plátek kuřecího masa, pokrytý omáčkou marinara a mozzarellou se vzkazem, Hladový? Je toho dost.

Samozřejmě jsem ho odpálkoval, jako omluvu jsem použil zápas Bulls, který dávali v televizi. Poslal jsem mu fotku nohou položených na konferenčním stolku s televizí v pozadí.

Uvažoval jsem, jestli se mě zeptá, kdy jsem se stal fanouškem Bulls. Když jsem žil v Ohiu, Bulls byli jeho tým, zatímco já jsem se basketbalu vůbec nevěnoval. Jen jsem hrával během našich setkání, protože Axel měl basket tak rád. Až poté, co jsme se přestěhovali, jsem začal basket sledovat.

Protože díky němu jsem mohl myslet na něj.

Ale v odpovědi vůbec Bulls nezmínil. Oooh! Jak jsi věděl, že mám fetiš na nohy? Sranda. Tu nikdo doopravdy nemá, ne? Chci říct, že nikdo nikdy nečuchal k mým basketbalovým botám.

Teď si píšeme maily pořád. Prostě jen tak se jeho tlachání stalo znovu součástí mého života a já jsem díky tomu až směšně šťastný. Naše zvláštní elektronické přátelství. Jsme dvaadvacetiletí kamarádi, kteří žijí asi dva kilometry od sebe. Docela ubohé, ale nepozastavuju se nad tím, protože si psát je moje jediná možnost.

Můžu se na něco zeptat? Chtěl vědět jednoho večera. Kde tvůj táta tady ve městě pracuje? A jak se mu daří přimáčknout tě ke zdi, aniž žiješ doma? Omlouvám se, jestli jsem až příliš osobní. Nemusíš mi odpovídat.

Dal bych přednost našim odlehčeným a koketujícím zprávám, ale i tak odpovím.

 

Pracuje na vysoké. Vede jejich program Přípravný armádní výcvikový tábor a učí hodiny Vojenské historie.

A pokud jde o další otázku, jsem si vědom, že mě doopravdy nemůže sledovat, ale když jsem se přestěhoval zpět, řekl jsem mu, že mu chci pomáhat s klukama a on mi prostě pohrozil, že jestli moje buzerantská prdel někdy bude s chlapem, už znovu své bratry neuvidím.

Víš vůbec, jak je pro mě těžké ti tohle psát? Protože vím, že je to směšné. Protože mi nemůže prostě přikázat, abych byl hetero. Nemělo by ho to zajímat a neměl by používat výhružky, aby ze mě udělal někoho jiného. Nic na jeho chování nedává žádný smysl, ale musím se řídit jeho podivnými pravidly, jinak mi zamezí přístup k Scottymu, který mě potřebuje nejvíc. S Jaredem a Markem bych asi mohl mluvit i tak.

Také je vyslýchá, jako s kým jste byli na basketbalu a tak. Žiju život tak, jak požaduje, protože si nemůžu dovolit zjistit, co by se stalo, kdybych uklouznul.

 

Stisknu 'poslat', než můžu hlouběji popřemýšlet, co jsem napsal. Nejen, že jsem nenáviděl otce, taky jsem často nesnášel sám sebe, že se chovám podle jeho žvástů. Jen jsem nemohl přijít na to, jak přestat.

 

Axelhod Caxastrofě: Omlouvám se. Je mi líto, že to tak je a taky se omlouvám, že jsem tě donutil o tom mluvit. Je mi opravdu líto, že neexistuje způsob, jak bychom mohli trávit čas spolu, ale teď alespoň rozumím, proč nemůžeme.

Caxastrofa Axelhodě: Ugh. Díky. Posuneme se dál. I tak je tu jedno místo, kde bychom se mohli vidět. Aspoň doufám. Vnitro univerzitní basket začíná příští týden. A první hra v rozvrhu je mezi absolventy školy a atletickým oddělením.

Axelhod Caxastrofě: Chystal jsem se tě na něj zeptat. Nebude vadit, když budu hrát? Boz mě vzal minulý týden do tělocvičny. Zdá se, že to bude srandovní malá liga.

Caxastrofa Axelhodě: Jasně, že bude v pohodě, když budeš hrát. Jaké může být mužnější místo, než tělocvična? Počítám, že tam budeš. (Mužně pokecáme, jak s tebou vytřu podlahu.)

Axelhod Caxastrofě: Spíš pokecáme, jak prohraješ namachrovanče.

Caxastrofa Axelhodě: To se uvidí, chlapáku.

Axelhod Caxastrofě: Tak na to můžeš vsadit jed.

 

***

Nic by mě nedokázalo od té hry udržet. Hrát proti Axelovi bude pravděpodobně vrchol mého podzimního semestru. Což je docela smutné, ale jako se vším v životě není třeba se v tom pitvat.

To odpoledne se nemůžu v knihovně ani soustředit. Hledím ven z okna a sleduju slunce pomalu zapadat za horizont. Jakmile je venku tma, přestanu předstírat, že studuju. Sbalím se a jdu do tělocvičny.

Samozřejmě, že předtím, než se týmy objeví v tělocvičně, o výsledku je předem rozhodnuto. Kandidáti na filozofický titul proti zarytým sportovcům? Prosím.

Ale toužil jsem po téhle drtivé porážce. Prohrál bych klidně milionkrát, jen kdyby to znamenalo, že si ještě jednou zahraju proti Axelovi.

Avšak jakmile dorazím do tělocvičny, Axela nevidím. Snažím se necítit zklamaně, upustím tašku na lavičku a svléknu si fleecovou bundu. Pak znovu zkontroluju telefon.

Žádné zprávy.

„Můžeme po zápase všichni jít na pivko?“ zeptá se spoluhráč Jason, který hodí bundu vedle mě.

„Jasně.“

Jason je o pár let starší, než já a takový pohodář, který přináší do našeho týmu zábavu. Technicky by neměl hrát za postgraduální tým. U našeho prvního a jediného tréninku minulý týden mi řekl, že minulý semestr absolvoval studium architektury.

Nikomu to nevadilo, tohle je ta nejneformálnější liga vůbec.

Zajít si pak na pivo zní jako zábava. Nemám moc peněz na rozhazování, ale tento tým a občasný večer venku učinili můj uzavřený život snesitelnější.

„Možná budeme potřebovat více, než jedno pivo, abychom zastavili krvácení.“ Poznamená Jason a svlékne si mikinu. „Vypadá to, že atletické oddělení má novou posilu. Toho chlapíka jsem minulý rok neviděl.“

„Jo?“ Zvýší se mi tlak, ale soustředím se na obouvání bot.

„Och jo, cítím, že naše šance na skórování zase o něco poklesly, ale hej, aspoň je žhavej.“ Zamumlá.

Puls se mi zvedne ještě o něco víc, protože teď jsem si jistý, že vešel Axel.

Ten 'žhavý' popis jistě patřil Axelovi.

Není vtipné, že jsem si nikdy neuvědomil, že je Jason gay? Můj gayradar je strašný, protože nikdy nedostal šanci v praxi.

Uslyším známý zvuk driblujícího míče a vědomí, že se Axel zahřívá, zahřeje i mě. Rád jsem s ním hrával jeden na jednoho, protože mi to umožňovalo se soustředit na něj, aniž by mě někdo jiný zkoumal. Mohl jsem sledovat pohyb jeho krásného těla a mohl jsem se k němu dostat tak blízko, jak jsem jen chtěl, zatímco jsme bojovali o míč. A nikdo si nikdy nemyslel, že jde o něco divného.

„Tak pojďme si užít ten výprask,“ poplácá mě Jason po zádech.

Vstanu a můj pohled okamžitě směřuje k Axelovi. Pohled na něj v basketbalovém dresu a šortkách mě skoro odrovnal. Nemůžu si pomoct a sleduju jeho svalnatou paži, která ledabyle pracuje s míčem. Krucipísek.

Pozvedne bradu v ledabylém pozdravu. Pak se ke mně otočí zády, vystřelí a dá koš za tři body.

Vejtaha. Rozhodčí zapíská a já potlačím úsměv. „Tak jdeme na to, dámy. Dneska mám rande.“

„No, nenechme ji čekat,“ zavrčí Boz velký bývalý hráč fotbalu v týmu atletického oddělení. Nedokázal vyskočit ani, kdyby mu za patami hořelo, ale byl dost velký, aby mohl clonit. S Axelem se připraví na vhazování, zajímalo by mě, jak s Bozem vychází v práci. Boz vypadá jako blbeček, ale Axel říkal, že je to správný chlap. A na jeho vystupování je něco veselého, což naznačuje, že nemá čas na nesnášenlivost.

Ne všichni na světě jsou kreténi stejně jako otec, ale vyrůstat v domě mě přimělo být nedůvěřivý a nevím, zda to někdy překonám.

Pořád nad tím uvažuju, když rozhodčí vyhodím míč a Axel vyhraje vhazování. Jasně že jo. Nahraje svému šéfovi – postaršímu chlapíkovi – který nahraje Bozovi. Axel se přesune do pozice, aby získal míč, takže se k němu samozřejmě vrhnu a zablokuju ho.

A jako by se vrátil čas.

Bojujeme o pozici. Nakloním se a snažím se vykrýt jeho pas s mýma delšíma, ale méně zkušenýma rukama. Zasměje se a já znovu omládnu. Je nám znovu čtrnáct a jsme nevinní. Neexistuje nic jiného, než naleštěná podlaha, míč, koš a vrzání gumy, zatímco zápasíme o míč.

Náš tým získal od Axela míč a hra se přesunula na druhou stranu hřiště. Jason mě mine a Axel je jako zeď na kolech. Pokaždé, když se otočím, vždycky mě zablokuje. Nakonec mě fauluje, když se ho snažím obehrát.

Zazní píšťalka a oba lapáme po dechu. Axel si otře pot z čela a hrudník se mu viditelně roztáhne. Střetne se pohledem s mým, oči mu jiskří láskou ke hře i tichým uznáním za to, co se před chvílí odehrálo.

Postavím se za tří bodovou lajnu a dám koš.

„To není špatné na šprta.“ Řekne Axel potichu.

Kousnu se do rtu, abych se neusmál, a hodím druhý.

Dalších dvacet minut uběhne jako voda. Jakmile rozhodčí zapíská poločas, sotva tomu dokážu uvěřit. Dojdu k věcem, vezmu láhev s vodou a potáhnu.

„Dnes jsi jak utržený ze řetězu. Vážně, někdo si dal dneska snídani šampiónů.“ Poznamená Jason.

„Vypil jsem jen kafe navíc,“ což ale ani zdaleka není pravda. Bylo prostě jen zábavné jít proti Axelovi. Tak strašně moc mi chyběl. Cinkne mi telefon a já ho zvednu.

Caxastrofě: pěkné nasazení, ale pořád prohráváš.

Má odpověď byla stručná. Axelhodě: polib mi

Jeho odpověď: myslel jsem, že nechceš, ale víš, kde mě najít…

Odfrknu si. Položím telefon, osuším si čelo ručníkem a vrátím se do hry. Hřiště je pro nás jediné bezpečné místo, kde můžeme být blízko u sebe. Prostě si musím užít každou minutu.

***

Prohráli jsme o hodně, ale už dlouho jsem se tak nepobavil.

„Musím se osprchovat, než půjdeme do Bruisers,“ oznámí Jason.

Očima bez váhání zalétnu k šatnám. Uvažuju, zda je na cestě k nim i Axel. Šatna je pro mě zakázaná. „Já se zastavím doma, sejdeme se v baru?“

„Jasně! Uvidím, zda se k nám přidá někdo z vítězného týmu.“

„To zní dobře. Dej mi třicet minut.“ Vycházím ven a prakticky si broukám. Svět je světlejším místem s Axelem v něm. I když nemůžu mít, co chci, jen vidět ho přes místnost mě dělá šťastným. A možná přijde do baru…

Doma se po rychlé sprše utírám, když mi zazvoní telefon. Číslo nepoznávám. „Ano?“ Přijmu hovor a doufám, že se jedná o omyl.

Nejedná.

„Čau.“ Ozve se bratr Jared.

„Kde jsi?“ Okamžitě vím, že se stalo něco špatného. Jared nevolává, jen aby si pokecal.

„U Roba doma.“ Jeho slova jsou nejasná, zastřená. „Můžeš mě vyzvednout?“

„Jasně. Ty jsi opilý?“

„Nic neříkej.“ Prosí.

Stojím vedle dveří svého pokoje, který mi dělá dokonalý cíl, do kterého můžu bouchnout hlavou.

Buch. Buch. „Řekni mi, jak najít Robův dům.“

A přesně tak mi vybuchla moje noc.

Spěšně se obléknu a zajedu k dvoupodlažnímu domu v rezidenční čtvrti na druhé straně města. Naštěstí nemusím chodit dovnitř, abych našel svého nezdárného bratra. Vyklopýtal ze dveří, jakmile jsem zastavil a svalil se na sedadlo spolujezdce. „Díky.“ Zamumlá.

Chvíli si prohlížím jeho vyzáblé rysy poseté uhry, snažím se přijít na to, co říct.

„Nechceš mi říct, co se stalo?“

Zasténá. „Řekl jsem otci, že se budeme učit na test, ale Robovi rodiče jsou pryč z města. Řekl něco jako – pojďme si dát vodku, protože té se ani nedotknou.“

„Takže jste to udělali.“

Dívá se ven z okna. „Jsi naštvaný?“

Jsem opatrný, co se týče odpovědi, protože potřebuju, aby se na mě obracel, i když byl hloupý. „Udělal jsi správnou věc, že jsi mi zavolal kvůli odvozu.“

Zabručí.

„Je tu ještě něco, co musíme udělat? Myslíš, že je někdo v nebezpečí?“

Jared zavrtí hlavou. „Většinu jsem vypil já.“

„Proč?“

Povzdechne si. „Řekli mi, že jsem srab.“

„Jarede, to bylo…“

„Vážně zatraceně hloupé. Já vím.“

Nastartuju auto. „Uděláš tu sračku znovu?“

Odpověď je tak tichá, že ji skoro neslyším. „Ne.“

Zavezu nás na večeři, protože potřebuju, aby vystřízlivěl dřív, než ho zavezu domů k tomu debilovi, který si říká náš otec. „Tak pojď. Je školní týden. Kriste, ale dostaneme do tebe palačinky a kafe. Můžeš jíst?“

„Jo.“

Nohy má lehce nejisté, ale nevypadá zeleně, což je dobré. Zatímco hlásím servírce naši objednávku, skryje tvář tím, že se podívá ven oknem. „Byl jsi doma?“ zeptá se nakonec.

„Na cestě ven.“

„S Amy?“

„Ne, právě jsem byl hrát basket a mířili jsme na pivo do Bruisers.“

„Chci tvůj život.“

Začnu se smát dřív, než si to dokážu rozmyslet. „Nechceš.“

„Proč?“

Zavrtím hlavou. „Je tu něco, co ti musím říct.“

Způsob, jakým ke mně otočí hlavu, působí nepřirozeně těžce.

„Co?“

„Rozešli jsme se s Amy.“

„Do prdele.“ Ohromeně zamrká. „Proč?“

„Už jsme spolu byli dlouho, toť vše.“ Přemýšlel jsem, jak mu důvod podat, ale vyplývající z mých úst zněl ještě pochmurněji, než v hlavě.

Zamračí se. „Podváděl jsi?“

„Ne, Bože, nikdo nepodváděl.“ Je těžké vědět, co říct, když je celý rozhovor jedna velká lež. „Pořád jsme kamarádi a pravděpodobně s námi bude dál chodit na basket.“

„Možná se zase dáte dohromady.“ Vypadá tak zdrchaně, jak sedí naproti mně s mladistvým vztekem obaleným kolem sebe, jako kabátem, přivřené oči má ztrápené.

„Možná.“ Lžu, pokud ho tohle ujištění uklidňuje, tak ať.

Zapípá mi telefon zprávou od Jasona, který uvažuje, kde kurva jsem. Promiň. Naléhavá situace v rodině. Doufám, že tam nesedíš sám.

Odpověď je rychlá. Bez obav. Sešlo se nás tu šest. Uvidíme se.

Uvažuju, kdo těch šest je a zda je Axel mezi nimi.

Povzdechnu si.

Servírka nám přinese jídlo a Jared se do něj pustí.

„Zavolám tátovi.“

„Proč?“ Prudce vzhlédne.

„Věř mi, nepodrazím tě.“ Vytočím otce a ten starý mrzout hovor přijme po třetím zazvonění. „Čau táto.“ Nechávám hlas odlehčený. „Jsem na večeři s Jaredem a uvědomil jsem si, že už je pozdě. Nemusíš čekat, do hodiny ho dostanu domů.“

Na druhé straně linky nastane ticho. „Myslel jsem si, že je u kamaráda.“

„Byl, ale chtěl jsem ho vidět. Musel jsem mu oznámit zprávu, že jsme se s Amy rozešli.“ Tohle byla moje strategie – hodit pod autobus sebe, ale nakonec by se o tom stejně doslechl. Pravděpodobně od Scottyho, protože ten neměl žádný filtr.

Dvě mouchy jednou ranou.

„Co? Ty jsi ji podvedl?“ vyštěkne.

Ježiši Kriste. Moje rodina sleduje moc filmů. „Promiň, že tě zklamu, ale není za tím žádný příběh.“ A všimněte si, že nikdo neřekl, to je mi líto, Caxi, musí to být pro tebe těžké.

Otec nesrozumitelně zabručí. „Přivezeš kluka domů?“

„Jasně, hned, jak sní palačinky.“

„Dobře.“

Věděl jsem, že je to lepší, než čekat, „díky Caxi. Jsi dobrý bratr a přínos pro rodinu.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“ Hovor vytípne.

Povzdechnu si. „Dobře, jez pomalu. Půjde do postele, protože ví, že se o tebe postarám. Ani nebudeš muset předstírat, že jsi střízlivý.“

Jared položí loket na stůl a zvedne ke mně pohled. „Díky.“

Oj a tady to je. „Nemáš zač. Pokud se dostaneš do nějaké takové situace, vždycky mi zavolej.“ Odolám nutkání mu dát kázání ohledně pití. Dnes jen potřebuje vědět, že se ukážu, abych ho zachránil.

Přednášku mu můžu dát zítra.

Poté, co vyluxuje talíř, zavezu ho do nonstop lékárny pro brufen a mentolové bonbony, jen pro případ, že by otec nespal.

Pak zavezu bráchu domů, řeknu mu, že ho miluju a on vyleze z auta. A i když mi slova neoplatil, stejně jsem je slyšel.