TNARC - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Následky (Anglie)

Pohled ze strany Roz

Naz byl zábavný. Než aby jen na pár dnů zůstal v hotelovém pokoji, mnohem raději pronajal Airbnb. Roz nechápala proč, ale u něj to prostě tak fungovalo. Myslela si, že to bylo pravděpodobně proto, že se v hotelu necítil jako doma, nebo možná proto, že za všechny ty roky, kdy cestoval, zůstával v až příliš mnoha hotelech. Ale kdo mohl říct?

Nicméně jakmile zjistil, že minimálně další týden Anglii neopustí, jako první zavolal zpátky domů, aby tam urovnal své věci. Jako druhou věc sedl k notebooku a pronajal jim Airbnb, protože jak řekl, on nespal v zasraném hotelu.

Roz ho nechala dělat si, co chtěl. Bylo to tak jednodušší a opravdu jí to bylo jedno, pokud měla postel na spaní. A ještě lépe, pokud tam byl on a spal v ní s ní. Ale Roz také věděla, že Naz nemohl zůstat v Anglii déle než týden - lidé v New Yorku čekali na jeho návrat. Nechal tam za sebou své odpovědnosti a povinnosti, aby se pak vrátil k tomu, co uměl nejlépe. Neobviňovala ho za to.

„Dobře,“ řekl Naz a zavěsil telefon, na kterém visel v kuchyni už asi poslední půlhodinu. „Domluveno, zlato.“

Přes rameno se na něj ohlédla. „Skvěle.“

„V pondělí za dva týdny, v jedenáct.“

Roz se na něj podívala.

Naz jí opětoval pohled se zvednutým obočím. „Co?“

„Myslela jsem, že domluvíme schůzku s lékařem od teď za měsíc? Co když budu pořád ještě tady, Nazi?“

Pokrčil rameny. „Tohle byl nejbližší termín, který ordinace v New Yorku měla, zlato. Pokud v té době budeš stále ještě tady, pak do doby, než se vrátíš zpátky domů, vyřešíme lékaře tady. Dobře?“

Usmála se.

Tenhle muž opravdu představoval něco zcela jiného. Byla si velice dobře vědoma toho, že víc než cokoli jiného, ji chtěl mít doma. Chtěl ji ještě dneska posadit na letadlo a dostat zpátky do New Yorku, kde by konečně mohli začít svůj společný život. I ona to chtěla víc, než mohl tušit. Ale stále tu byla jedna její část, která nejdřív potřebovala zjistit, jak to tady bude dál. Potřebovala se ujistit, že Penny bude v pořádku... nebo že pomůže té mladé ženě najít své místo v životě.

Naz prostě jen... nechal Roz dělat její věci.

Za to ho milovala.

Naz proklouzl kolem kuchyňského ostrůvku a postavil se za její záda. Jednou paží ji objal kolem pasu a svou dlaň položil přímo na její bříško. Potom ji políbil na temeno hlavy. Čím déle polibek přetrvával, tím víc její úsměv narůstal. Nakonec zaklonila hlavu a on ji rychle políbil i na rty.

„Jak se dneska cítíš?“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Lépe – zatím jsem nezvracela.“

Klíčovým slovem bylo zatím.

Stále se to mohlo stát.

Ranní nevolnost nediskriminovala žádnou denní dobu.

„Pokud budeš cokoli potřebovat, řekneš mi to, rozumíš?“

Roz mrkala. „Rozumím, Nazi.“

S úsměvem jí věnoval další polibek na rty. I když tentokrát se tak rychle neodtáhl. Tentokrát polibek přetrvával dost dlouho na to, aby se jí propálil vnitřnostmi až ven. Prostě jen tak, plameny její touhy byly vyvolány tím správným způsobem - natolik, že chtěla tohoto muže zatáhnout zpátky do ložnice a najít nejrůznější zábavné způsoby, jak strávit dopoledne.

Měla podezření, že Naz cítil to samé, protože se rukama zapletl do jejích rozpuštěných vlasů a jemně za ně zatahal. Jazykem narazil na okraj jejích rtů, a požadoval, aby se mu otevřela. Bože, i tohle zbožňovala. Zbožňovala, jak byly jejich vzájemné polibky vždycky cítit, když se jejich rty pohybovaly proti sobě a jazyky se propletly, aby mohly vše ochutnávat.

A pak se ozvalo zaklepání.

Naz s přimhouřenýma očima zvedl hlavu, odtáhl se od jejího polibku a zadíval se směrem k chodbě, která vedla ke vstupním dveřím. Možná, že by se zasmála jeho rozmrzelosti, že byli přerušeni, ale nedokázala to.

Klepání pokračovalo.

Kurva.

Naz se na ni podíval. „Kolik chceš vsadit, že je to -“

„Je někdo doma?“

„Kyle,“ zamumlal Naz.

Právě, když se na chodbě domu, který si pronajali, ozvaly kroky, Naz ji pustil. Podívala se na něj a mlčky mu řekla, aby se choval slušně. Ne, že by mu to musela připomínat, ale věděla i to, že na Kyleovi bylo něco, co Naze často dostávalo až na hranu.

Myslela si, že by to mohlo být tím, že Kyle Roz neustále připomínal, že láska může přijít kdykoli. Její hudební kariéra však měla časové omezení. Její talent mohl jednoduše vyprchat – kdykoli jí něco mohlo vzít schopnost hrát, nebo se prostě mohla stát pro svět jako pianistka irelevantní.

Ale láska?

Láska bude čekat vždycky.

Pravdou bylo... Kyle se nemýlil. Snažila se neodložit lásku na vedlejší kolej, dělala vše, co mohla a stále se snažila udržet si Naze jako střed svého života. To bylo to, co ji nadále drželo u země a připomínalo vše, co bylo důležité.

To však neznamenalo, že se Kyle mýlil.

„Tady jsi,“ řekl Kyle, když vešel do kuchyně a díval se jen na Roz. „Už jsi ji dneska ráno navštívila tak, jako já?“

Roz se podívala na Naze. „Ne?“

Kyle se zamračil. „Vůbec?“

„Ne. Co se děje?“

„Objevili se Bobíci,“ řekl.

Roz svraštila obočí. „Kdože?“

„Anglická policie,“ řekl Naz ze svého nového místa za ostrůvkem. „Lepší otázkou je, proč navštívili tebe, Kyle?“

Kyle na Naze tvrdě zíral. „Nevím - ty znáš policajty lépe než já, ne? Proč mi neřekneš, proč dělají ty sračky?“

Roz se nemusela na Naze podívat, aby věděla, že byl napjatý a pravděpodobně připravený přeskočit přes pult a vrhnout se na Kylea. Rychle zakročila, aby tomu zabránila. „No, ty musíš vědět, proč si s tebou přišli promluvit - mluvili s tebou, že?“

„Bylo to ohledně Penny.“

Dobře, to upoutalo pozornost Roz. Otočila se na svém místě tak, aby měla při tomhle hovoru na Kylea plný výhled. Podle toho, jak tón jeho hlasu mimochodem zesílil, měla pocit, že potřebuje sedět a dívat se na něj, ať už se chystal říct cokoli.

„A?“ zeptala se tiše.

„Chtěli vědět, jestli někdy... ehm, se mnou mluvila o svém otci,“ zamumlal.

Roz chvíli trvalo, než se zeptala: „Proč by se na to ptali?“

„Zatímco byla v nemocničním pokoji, vznesla obvinění.“

Teď cítila chlad.

Naprostý chlad.

Až zatraceně přílišný chlad.

„Jaké obvinění?“ zeptala se Roz.

Nechtěla se zeptat.

Nechtěla to vědět.

Přesto měla pocit, že to musela udělat.

„To... ehm,“ bojoval Kyle se slovy a odmítal se setkat s pohledem Roz.

„Ten druh obvinění?“ zeptala se Roz.

„Sexuální zneužívání?“ promluvil Naz za ní.

Kyle zaklel a přejel si rukou po čelisti. „Ano, tak mi to znělo. Když byli přivedeni Bobíci, aby si s ní promluvili ohledně vyšetřování, které provádějí kvůli něčemu, co udělala na koleji jiné dívce, kterou zmlátila ve společných sprchách, vznesla pár vážných obvinění.“

Roz se napřímila. „Proč tu dívku zbila?“

„Nevím. Možná řekla něco, co pro ni bylo spouštěčem?“

Přes rameno se ohlédla na Naza, ale on upřeně hleděl na Kylea. Poznala to podle napětí v jeho ramenou a tvrdosti v jeho pohledu. Nebyl potěšený. A ne kvůli Kyleovi, ale kvůli zbytku informací, které právě teď měli.

„Nemyslí si, že to říká jen kvůli vyšetřování ohledně té dívky, že?“ zeptala se Roz Kylea.

„Nemyslím si... ale větším problémem je to, že to není jejich území,“ řekl Kyle s pokrčením ramen a bezmocným pohledem. „Stalo se to v Americe – a oni nemohou vznést obvinění proti Američanovi za něco, co se stalo v Americe. Odkazují se na ten případ, ale ona je nezletilá. Chystají se ji poslat domů, kdy ji dají do péče sociálky, dokud to nevyšetří a - “

„Ne,“ řekla Roz pevně.

„Co?“

„Nemusí být v péči sociálky. Můžeme ohledně toho udělat něco jiného. Dokonce může zůstat se mnou a Nazem. Že jo?“ Ohlédla se na Naze, který se setkal s jejím pohledem, ale nic neřekl. Když dál zůstával zticha, přitlačila a zeptala se: „Správně?“

„Roz, ta dívka pravděpodobně potřebuje hodně pomoci a -“

„Dobře, tak jí dáme to, co potřebuje, Nazi.“

„Nemusí se tam s mužem cítit dobře.“

„To se nedozvíme, dokud se nezeptáme.“

„Dobře,“ zamumlal, očividně se nechtěl dohadovat.

Kyle si odkašlal a přitáhl tak jejich pozornost zpátky na sebe. „Pořád ji posílali domů, Roz. Ona se špatně chovala a oni ji poslali zpět. Tam, kde čekal on. Mám dojem, že obvinění, která učinila, naznačovala, že to byla běžná věc až do doby, než odjela do školy, ale pokračovalo to celé roky. Takže…“

„Pokaždé, když ji poslali zpět,“ zašeptala Roz.

Co za otce…

Jaké monstrum?

Roz cítila, jak Nazova ruka našla její záda. Zatímco jí hladil krk těsně pod okrajem výstřihu, nic neříkal. Jako by ona byla tou, koho bylo potřeba utěšit. Nebyla to ona, kdo potřeboval někoho, kdo by ho miloval a přede všemi chránil.

Ona měla vždycky lidi, kteří to dělali.

I když Penny?

Ta očividně nikdy nikoho takového neměla.