Hawk - 31. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Hawk

„Tenhle průjezd může být jen od Spiders,“ říká Brick během kostela. Rozhlédne se po místnosti. „Čekáme na jejich útok od chvíle, kdy jsme si vzali zpátky, co nám patřilo.“

„Jak si kurva vybrali Hawka jako svůj cíl?“ Angel se rozzlobeně zeptá. „Proč zrovna jeho?“

Ghost vysvětluje svou teorii, že nás někdo ze Spiders musel sledovat cestou od Lakeshore. Muži kolem stolu přikyvují a mračí se, zvažují to.

„Musíme tuhle sračku zarazit hned v zárodku,“ vyštěkne Angel. „Teď, když už vystřelili, budou ty sračky jenom stupňovat, dokud někoho nezabijou.“

„Tak se ujistíme, že to bude někdo z nich, a ne z nás,“ opáčí Gunner.

„Policie už čmuchá kolem domu,“ řeknu bratrům. „Sousedi je samozřejmě museli zavolat. Tohle pro klub nebude dobré. Holloway má svůj ‚problém se zločinem‘ a víš, že se toho pokusí využít, pokud se nám nepodaří tenhle průser zastavit, hned.“

Podívám na Rocka. Sedí bez hnutí, ztracený v myšlenkách. Tak dlouho nic neříká, až si nakonec pár bratrů začne čistit hrdlo. Nakonec otevře ústa.

„Nakonec možná budeme muset sundat jejich hlavu.“

Hlavu. Prezidenta Pavouků.

Říká si Black.

Nikdy jsem ho neviděl a neznám nikoho, kdo by ho viděl.

Ale jak tam tak sedím a přemýšlím o jeho slovech, napadá mě, že má Rock možná pravdu.

A jestli k tomu dojde, může to znamenat nejen konec Iron Spiders, ale i konec Lords of Carnage.

 

ROCK UKONČÍ KOSTEL tím, že nařídí přísný zákaz cestování mimo hranice města až do odvolání. Budeme pokračovat ve strážních směnách před klubem čtyřiadvacet hodin denně. Všichni bratři budou provádět pravidelné kontroly a okamžitě hlásit jakoukoli neobvyklou aktivitu. Každý bratr, který bude chtít zajistit bezpečnost pro svou rodinu, může zůstat v klubovně nebo požádat některého z mužů, aby hlídal jeho dům. Všichni bratři si budou uchovávat bezpečnostní videozáznamy ze svých domů a každý, kdo nebude mít na svém domě nainstalované kamery, si je pořídí. Samantha a já zůstaneme v jednom z bytů tady v klubovně, dokud se neopraví škody na mém domě a dokud neaktualizuji bezpečnostní systém a nepořídím pevnější zámky na dveře a okna.

Když se trousíme z kostela, zatraceně mi třeští hlava. Klub je v těžké situaci a bude ještě těžší. Ale to není důvod, proč se takhle cítím.

Klub byl v nebezpečí už dřív.

Ale tentokrát se musím starat o někoho jiného. O někoho jiného než o své bratry.

Od té doby, co Liam zemřel, jsem si nedovolil se o nic moc starat. O nikoho. Vstup do klubu byl pro mě způsob, jak se stát součástí něčeho většího, než jsem já sám. Něco, kde záleží jen na síle a loajalitě. Minulost byla nepodstatná a budoucnost se týkala jen mé přísahy bratrům. Život, smrt, všechny tyhle sračky – o to všechno se ta přísaha tak nějak postarala. Jestli budu žít, nebo zemřu, záleželo jen na tom, jestli můj čas vyprší. Jediné, na čem záleželo, bylo nezradit svůj klub.

Ale teď? Teď musím žít pro někoho jiného. Někoho jiného, na kom mi záleží. O koho se bát. Teď už činy klubu neovlivňují jen klub. Ovlivňují i ji.

Samantha.

Nějak se pro mě stala důležitější než cokoli jiného. Chránit ji je moje práce. Je to moje povinnost. Nesložil jsem žádný formální slib, jistě. Nenechal jsem si její jméno vytetovat na kůži, jako mám jméno svého klubu. Ale přesto je tam. Vytetované na mém srdci.

 

ZPĚT V HLAVNÍ ČÁSTI klubovny se v rohu shluklo několik starých dam. Neslyším, co si povídají, ale jen z jejich zastřených hlasů a ustaraných výrazů ve tvářích je jasné, o čem mluví.

„Neviděly jste tu někde Samanthu?“ Zeptám se jich.

„Před chvílí odešla s Jennou,“ řekne mi Rena. Několik dalších žen přikývne.

Kurva. „Dobře, díky.“

Zklamaně zamířím nahoru do bytu, který budeme příštích pár dní používat. Uvnitř si lehnu na postel a několik minut zírám do stropu. Vzpomínka na včerejší rande s Ghostem a Jennou je v mé mysli stále čerstvá. Samin usměvavý obličej mám přímo před sebou. Líbilo se mi, jak ji jen to, že s ní dělám něco tak obyčejného – jen to, že si se mnou zajdu na jídlo a pivo –, dělá zatraceně šťastnou.

Sakra, mě to taky udělalo šťastným.

Chtít je nebezpečné.

Chci s ní mít budoucnost. Chci ji tak moc, že ji cítím. A chci věřit, že se to může stát. Ale těsně pod povrchem – těsně pod skutečností, že jsem se Samanthou šťastnější než kdykoli v životě – je černá předtucha. Neustálý tón nebezpečí, který nemůžu ignorovat. Něco není v pořádku.

Nakonec na chvíli usnu, a když se probudím, hlava už mě tolik nebolí. Pocit nebezpečí je však stále přítomný, a tak tiše zakleju a posadím se na posteli. Nelíbí se mi, že je Samantha daleko ode mě. Teď zrovna ne.

Měl jsem jí říct, aby na mě počkala, pomyslím si. Neměl bych ji teď nechat chodit samotnou. Měl jsem trvat na tom, aby šla se mnou.

Vytáhnu telefon a zkontroluju si textové zprávy, jestli se mi neozvala. Nic. Začnu si ho dávat zpátky do kapsy, pak se rozhodnu, že jí zavolám, abych se ujistil, že je v pořádku. Zrovna se chystám vytočit její číslo, když si vzpomenu na aplikaci GPS, kterou jsem ráno nainstaloval do jejího telefonu a připojil k tomu svému. Vyťukám ji a počkám, až se načte mapa. Čáry se začínají zhmotňovat a já se mírně zmateně zamračím. Nevypadá to jako Tanner Springs. Nakonec se návrh sám dokončí a uprostřed se zhmotní pohyblivá modrá tečka.

Srdce mi začne bušit do hrudi.

Soudě podle rychlosti tečky je Sam ve svém autě. Jede na jih.

Přímo na území Spiders.