ED - 9. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

V posledním roce a půl se Sofie opravdu stala součástí naší rodiny. Dokonce před pár měsíci pomohla mámě naplánovat oslavu mých osmnáctých narozenin. Celé týdny spolu všude chodily a ujišťovaly se, že mají dokonalý dort, jídlo a zábavu. Myslím, že ji máma viděla víc než já. Ta párty byla zasraná šou. Máma chtěla, aby to bylo extra speciální, protože jsem teď oficiálně dospělý. Říkala mi, že už jsem muž a ne její dítě.

Se Sofií se za poslední rok sblížily. Milovaly se. A protože Sofie v útlém věku přišla o matku, máma ji vzala pod svá křídla. Sofii zajímaly věci, na které Amari kašlala, a máma toho při každé příležitosti využila. Naučila Sofii, jak uvařit všechna moje oblíbená jídla, jaké španělské koření potřebuje za všech okolností mít, a další náhodné sračky, třeba jak složit moje oblečení.

Tak se starala o mého otce, a jestli se snažila zformovat Sofii, aby byla jako ona, tak kdo jsem sakra já, abych si stěžoval?

Nechal jsem jí to.

Myslím, že se snažila předstírat, že jsem neviděl věci, které jsem viděl. Jako by mi otec neukazoval čím dál víc násilí, jak dny ubíhaly. Jako by svět byl zatraceně dobrý místo. Vidět krveprolití se pro mě stalo pravidlem. Moje máma, Sofie a Amari se dívaly jinam, když jsem přišel domů se zakrvácenými, pořezanými klouby nebo zakrvácenými košilemi.

Můj otec měl ruce špinavé od všeho, od drog přes zbraně až po kluby. On byl definicí organizovaného zločinu a bylo toho velmi málo, co nevlastnil a neřídil. Politici, policie, agenti FBI, ti všichni byli zkorumpovaní a všechny je měl v kapse. Nic z toho se k němu nedalo vysledovat. Nevybudoval zasranou říši na ničem jiném než na zákulisních sračkách.

Temnota, která byla všude kolem naší rodiny, mě jen táhla dál a dál do propasti.

Máma nepřiznala dárek, který mi na moje narozeniny předala, nechtěla s tím mít nic společného. Dva stejné 9mm Glocky s popruhy, které jsem měl mít neustále pod sakem obleku. Nikdy jsem nesměl opustit dům bez nich. Ani Sofie z toho nebyla příliš nadšená, ale neřekla mi ani slovo. Věděla, jaký život vedu. Výraz její tváře mluvil za vše, když mě poprvé objala a ucítila mezi námi zbraně.

Ta ironie mi neunikla.

Pár týdnů před naší promocí jsem vzal Sofii zpět do stejného pokoje, kde jsem jí vzal panenství. Dodržel jsem svůj slib, nikdy jsem jí nedal prsten, takže jsem se musel vykoupit. Chtěl jsem, aby věděla, že to myslím vážně. Posledně, když mi neodpověděla, zůstal její souhlas nevyřčený, ale potřeboval jsem slyšet to slovo: „Ano.” Vzrušeně souhlasila, když jsem jí na prst navlékl prsten z bílého zlata se symbolem nekonečna. Dal jsem jí další slib, že ho nahradím diamantem poté, co jsme otci řekli, že jsme se zasnoubili. Nechtěl jsem se mu zodpovídat tak brzy. Jen jsem si chtěl naše zasnoubení užít tak dlouho, jak to jen půjde.

Před matkou se to nedalo utajit. Všimla si prstu s jiskřivým kroužkem hned, jak jsme vešli. Jediné, co udělala, bylo, že se pro sebe usmála, když od nás odcházela. Věděl jsem, že máme její požehnání. Nebyla to ona, koho jsem se bál.

Když jsem Sofii navlékl prsten na prst, slíbil jsem jí také, že jakmile se stane mou ženou, nemusí vůbec nic dělat. Postaral bych se o nás.

Říkala, že všechno, co chce, je rodina.

Dal jsem jí vědět, že bych to rád zařídil v noc naší svatby, pokud by si to přála. Maturák byl za pár týdnů a maturita od něj nebyla daleko. Nemohl jsem se dočkat, až vypadnu ze školy. Na vysokou jsem nešel, tolik bylo dané. Ani nevím, proč jsem se obtěžoval dokončit střední školu, kromě toho, že to udělalo radost mámě. Chtěla, aby můj diplom visel na zdi hned vedle Amarinina nebo tak něco. Amari absolvovala minulý rok spolu s Michaelem. Pořád jsem přemýšlel o tom, co říkala před pár lety na půdě. O tom, že se odsud dostane hned, jak odmaturuje a bude dost stará.

Téměř po roce ještě žila doma. Doufal jsem, že se možná smířila s tím, že tohle je její život a na konci dne...

Byli jsme její rodina.

„Alejandro Eduardo Martinezi de la Cruzi!” Máma vykřikovala celé moje jméno a odtáhla mě od mých myšlenek. Přešla rovnou k televizi a postavila se před ni. Křičela s rukama ve vzduchu. „Tu le dijistes a Sofie que no sabes bailar?” Zaburácela a dodala: „Ty jsi řekl Sofii, že neumíš tancovat?“

Do prdele.

Sofie si dělala legraci kvůli svatebním písním a písním pro matku a syna. Nakonec jsem jen řekl, že neumím tancovat a ona si může vybrat, co chce, abych jí dostal od svého zadku.

„Mamá, estoy viendo una película,“ odpověděl jsem, „dívám se na film.” Otočil jsem hlavu, abych zahlédl její přísný výraz. „Teď zrovna ne.“

Nezaváhala a okamžitě se otočila, aby to vypnula. Koutkem oka jsem zachytil Sofii, jak se hihňá v klenutém průchodu, zakrývá si rukama ústa, když se dívá, jak mě máma kárá.

„Co je tu k smíchu, cariño?“

Hlava jí smíchem klesla dozadu. Určitě za to později zaplatí.

„Naučila jsem tě cómo bailar, tancovat, v době, kdy jsi stál,“ připomněla máma autoritativním tónem s rukou v bok a druhou před sebou a mávala prstem způsobem, jak to umí jen hispánské mámy.

Kdyby to byl kdokoliv jiný než moje matka, nikdy bych to nedovolil.

„Proč jsi Sofii lhal?“

Nedala mi šanci, abych to vysvětlil, a pokračovala v litánii.

„Víš, jak se tancuje na všechno, hlavně na salsu a merengue. O to jsem se postarala.” Poplácala se po hrudi a zamířila k přijímači v rohu místnosti.

Věděl jsem přesně, co udělá, a děsil jsem se každičké poslední vteřiny. Sofie se nemohla přestat hihňat a vzdala se snahy to skrýt. Opírala se o klenutý průchod s rukama založenýma na prsou a užívala si představení.

Z reproduktorů zaburácela „Mi Gente“ od Héctora Lavoe, jedna z jejích nejoblíbenějších písní. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit, když jsem čekal, kam to povede. Vykračovala si ke mně a pohybovala tělem v rytmu písně salsy.

„Ven,“ řekla, „pojď.” Natáhla ke mě ruce.

„Mamá...“ varoval jsem jí.

„Neříkej mi ne. Ven,“ opakovala a táhla mě k sobě. „Ukaž Sofii, jak se hýbeš. Ať je tvoje mamá pyšná.” Položila mi jednu ruku na rameno a druhou stranou a čekala, až se postavím na místo. „Připraven?“

„Asi musím být,“ odsekl jsem, přistoupil blíž, vzal mámu za ruku a druhou jí omotal kolem pasu.

Dali jsme se do pohybu. Udělal jsem krok vpřed, když ustoupila, a pak naopak. Boky se mi houpaly v rytmu hudby a tančily základní rockový krok. Opakoval jsem to ještě několikrát, zvykal si na pohyb, dokud jsme nenašli společný krok. Ujal jsem se vedení, chytil jsem ji za pravou ruku a přitáhl jí k sobě, zatímco jsem si jí pod rukou otočil, naše nohy stále udržovaly základní rytmus.

Netrvalo nám dlouho, než jsme se v hudbě ztratili, skoro jsme zapomněli, že nás pozoruje Sofie.

Bez námahy jsme se pohybovali po obývacím pokoji. Zvedl jsem ruce do otočky se zkříženou paží, otočil jsem ji a pak i sebe, vždycky jsem se vrátil do našeho základního držení. Našim nohám nikdy neujel jediný krok, když jsem jí přejížděl po těle a třikrát ji otočil po podlaze směrem k Sofii. Stála tam a s chtíčem v očích sledovala každý náš pohyb. Naposledy jsem mámu roztočil a překvapil jí. Rozesmálo jí to. Byl to druhý nejlepší zvuk na světě. Strašně rád jsem ji takhle viděl, tak bezstarostnou.

Přimhouřil jsem oči na Sofií, když jsem mámu zvedal a tiskl si ji k hrudi. Políbil jsem ji na hlavu a pak jsem jí pustil.

Máma tančila směrem k Sofii, která o pár kroků ustoupila a napřáhla ruce před sebe. Zavrtěla hlavou. „Nevím, jak se na tohle tancuje,“ zasmála se.

„Ven, pojď,“ trvala na svém, popadla Sofii za ruce a táhla ji směrem k sobě. „Naučíš se. Musíš si takhle zatančit na své svatbě.” Máma mrkla, otočila ji mým směrem a nechala mi jí padnout do náruče. Sofiina tvář zbledla, šokovaná matčinou zmínkou o svatbě. „Alejandro tě to naučí. Ukaž jí to, Alejandro. Chci si dojít pro foťák, abych mohla fotit.“

„Ne, Mamá. Žádná kamera. Myslím, že už jsi mě za jeden den uvedla do rozpaků dost.“

„No tak, nauč ji to. Hned jsem zpátky.” Byla to velmi vytrvalá žena, která si šla za tím, co chtěla.

„Muy bien, cariňo,“ pochválil jsem, „dobrá práce,“ když jsem si ji přivinul k hrudi. Miluji pocit, že ji držím v náručí. Nikdy jsem se toho nemohl nabažit.

„Nemůžu uvěřit, že jí to nevadí. Bereme se tak mladí?” ptala se s obavami v očích.

„Za tátu se provdala, když jí bylo sotva sedmnáct. Moji prarodiče museli podepsat papíry, aby mohli mít obřad. Můj otec je o dvacet let starší než ona.“

Nevěřícně vytřeštila oči.

„Miluje tě, Sofie. Je těžké tě nemilovat. Ráda tě bude nazývat svojí dcerou.“

Usmála se.

Položil jsem si její levou paži na rameno, rukou ji objal kolem zad, naše druhé ruce se nám proplétaly podél těla. Zalapala po dechu, když jsem nečekaně vsunul svou pravou nohu mezi její, takže skoro seděla obkročmo na mojí noze.

Nechtěl jsem, aby mezi námi byla nějaká vzdálenost.

„Nepamatuji si, že byste s mámou tancovali tak blízko, kamaráde. Vnikáš do mého osobního prostoru.“

„Opravdu?” Zvedl jsem nohu o něco výš, otřel se jí o vnitřní stehna, jen pár centimetrů od kundičky, cítil jsem její horko.

Zakřenil jsem se a varoval: „Pevně se drž.“

„Co -“

Vedl jsem nás v rychlých kruzích, třel jsem svoje boky o její. Odmlčela se, jen když to hudba dovolovala. Otáčel jsem s ní a přitahoval si ji zpátky k sobě, naše hrudníky se srazily.

„Páni,“ vydechla.

„Hodná holka.“

Opakoval jsem párkrát stejné kroky, až se chytila, a mohl jsem jí ukázat nové kroky. Celou dobu se usmívala a smála, úplně bez dechu. Její tvář byla tak zatraceně krásná, když jsem jí ukazoval základní kroky salsy a jak by mohla hýbat svým svůdným zadkem do rytmu hudby. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě to s ní opravdu bavilo.

Nesnášel jsem tancování, ale tančit s ní, to jsem kurva miloval.

„Mira los! Podívejte se na sebe,“ zaječela máma. Cvakala foťákem pořád dokola a lovila fotky, dokud jsem se neomluvil. Viděl jsem, že máma chce mít soukromou chvilku s mojí holkou.

„Sofie,“ zachraptěla máma a držela můj svět mezi rukama.

Stál jsem u klenutého vchodu, opíral se o zeď s rukama v kapsách, nevšimly si, že tam pořád jsem. Hudba se dál vznášela vzduchem, zatímco máma se Sofií stály tváří v tvář.

„Vdechla jsi mému synovi život. Vnesla jsi světlo a lásku do jeho srdce. Ty jsi anděl. Nikdy předtím jsem ho takového neviděla. Tenhle svět, Sofie... Je to velmi těžké. Je tak snadné sklouznout do tmy. Viděla jsem, jak se můj manžel proměnil v muže, kterého neznám. Jsou dny-“ zarazila se před tím, co se chystala říct.

Zmateně jsem sklopil obočí. Zaskočený tím, co právě řekla.

„Nedokážu před tím své dítě ochránit. I když bych si moc přála, abych mohla... nemůžu. Teď už to jde mimo mě. Je to na tobě. Miluješ ho. Miluješ ho celým svým srdcem. Vždycky budeš. Ukážeš mu to světlo, které v tobě žije. Nikdy do svého domova nepustíš temnotu. Není cesty zpět, jakmile tam bude. Rozuměla jsi mi?“

Sofie se zamračila a přikývla. Oči se jí zaplnily slzami.

„Slib mi to. Slib mi to,“ opakovala máma a hlas se jí zlomil.

„Slibuji, paní Martinezová.“

„Už žádná paní Martinezová. Může mi říkat Mamá. Teď jsi rodina.“

Máma si ulehčeně oddechla a políbila ji na čelo. Zbytek odpoledne jsme strávili tancováním, smíchem a navzájem si vychutnávali společnost. Byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života.

Nemohl jsem přestat myslet na to, co matka řekla. Nikdy jsem si neuvědomil, že mě ta slova budou navždy pronásledovat.