NARC - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Pohled ze strany Roz

„Uklidni se,“ zamumlala a snažila se zachovat klidný tón hlasu, aby Naz ještě víc nepanikařil. Bylo to vůbec možné? Nemyslela si to, protože od prvního okamžiku, kdy se dozvěděl, že začala rodit, vypadal, jako by všechny ty chytré buňky z jeho mozku prostě zmizely. „Jedeš o dvacet kilometrů nad rychlostní limit, Nazi, a já ještě ani do nemocnice nepotřebuji.“

„Rodíš – ano, musíš jet do nemocnice.“

„Kolik knih o těhotenství a porodu jsi četl?“

„Spoustu.“

Když promluvil, ani se na ni na sedadlo spolujezdce nepodíval, prostě dál upíral pohled na silnici, kde v dopravě kličkoval tam a sem. Už to samo o sobě mohlo Roz způsobit zatracený infarkt.

„A co říkaly knihy o prvním porodu?“

Kurva.

Cítila, jak se jí dolní část zad znovu začínala stahovat. Neklamná známka blížící se kontrakce. Stále po sedmi až osmi minutách a každá z nich trvala jen dvě až tři minuty. Ne, že by to něco měnilo, protože i když to byl jen začátek... a ona toho před sebou měla nepochybně celé hodiny, pořád to zatraceně bolelo.

Bože.

„Že to nějaký čas trvá, ale -“

„Hodiny, psali tam hodiny. V některých případech dny.“

„Praskla ti voda.“

Roz přikývla, jazykem si přejela po rtech a doufala, že dokáže říct ještě pár dalších slov, než se dostane do další silné zatracené kontrakce, která ji na pár minut umlčí, protože se ji bude snažit prodýchat. Lidé a předporodní kurs lhal. Všichni z nich. Říkali, že to má být jako vlna - kontrakce přichází pomalu, jako když po břehu stoupá voda, a pak se stává silnější a silnější, až dosáhne svého vrcholu, než se vrhne zpět a poskytne jí úlevu.

Zjistila, že to kurva bolelo.

Celou dobu.

Se stejnou intenzitou.

„Pošlou mě zpátky domů,“ řekla a začala zatínat zuby, „a ty to víš.“

„Ale -“

„A pak bude cesta domů trvat hodinu jízdy a další hodinu pak znovu cesta zpět do nemocnice.“

„Roz.“

„Jo?“

„Zlato, právě jsi měla během patnácti minut tři kontrakce.“

Zamrkala. Snažila se na něj ze strany podívat, ale bolest se vyostřila a zamžila jí vidění. Bylo těžké soustředit se na techniku dýchání, která ji měla pomoci se sílou bolesti, a přitom se dívat na Naze a zároveň s ním mluvit.

„Počítal jsem to,“ dodal tiše.

Správně.

To měla i ona.

Nějak se na to musela vykašlat.

„Takže asi tři po třech minutách,“ řekl, „a dvě minuty mezi... což znamená jo, musíme jet do nemocnice. Teď.“

Jo.

Pochopila to.

Teď byla ona tím, kdo zpanikařil. Najednou do ní narazilo, že v tomto bodě už nebylo cesty zpět. Až do tohoto okamžiku bylo těhotenství prostě jen... těhotenstvím. S porodem si nedělala příliš starosti, protože to nikdy nezažila a nebyla si jistá, jak bude reagovat, až to bude přicházet.

No, teď to věděla.

Bolelo to.

Nelíbilo se jí to.

A bude se to jen zhoršovat.

„Kde je moje máma?“

„Na cestě s tvým tátou, zlato.“

Roz se pokusila o něco podobného přikývnutí, ale ani si nebyla jistá, zda to opravdu udělala nebo ne. Dokonalé. Prostě skvělé.

„Nejsem připravená,“ zamumlala.

„Trochu pozdě, Roz.“

Jo.

***

Pohled ze strany Naze

„Ahoj.“

Nazovo srdce?

Až příliš plné.

Jeho plíce?

Zmrazené.

V jeho pažích zakalenýma očima mžoural nahoru chlapeček zabalený do nemocniční přikrývky. S modrou čepičkou nataženou přes divoké černé vlásky, kdy teď kolem jejích okrajů trčelo ven jen pár jejich chomáčků. Malou ručičku měl stočenou kolem okraje přikrývky a Bože… byl tak maličký.

Ne podle zdravotnických standardů nebo tak. Vážil skoro čtyři kila. Byl to velký, zdravý chlapec.

A v tátově náručí byl tak maličký.

Naz se nedokázal přestat dívat.

„Podívejme na tvůj maličký nosánek,“ řekl Naz a špičkou prstu přejel po dětské tvářičce.

Byl dokonalý. Každý jeho centimetr, od samotných konečků jeho deseti prstíků – Naz je spočítal - až po temeno hlavičky. „Taky mě vidíš?“

Pravděpodobně ne.

Děti po určitou dobu po narození moc dobře nevidí. Bude trvat celé měsíce, než ho jeho dítě dokáže vidět přes celou místnost. A přesto... když chlapeček otevřel své zamžené, tmavé oči a podíval se nahoru, Naz si byl jistý, že se navzájem viděli.

Cítil to.

„Ahoj, chlapečku.“

Člověk by si mohl myslet, že zatímco stál Naz v rohu nemocničního pokoje, právě svého syna viděl poprvé. To by byl nesprávný předpoklad. Ve skutečnosti poté, co dorazili do nemocnice, byla Roz otevřená jen na čtyři centimetry. Bylo to jen o centimetr víc, než aby ji poslali zpátky domů, i když její kontrakce nasvědčovaly, že byla v procesu porodu mnohem dál, než fakticky byla. Trvalo to dalších osm hodin.

Dítě přišlo na svět až těsně před třetí ráno. Jeho i její rodina spala v čekárně na chodbě, kdy se probudili až tehdy, kdy se tam objevila máma Roz s tím, že se dítě narodilo. Vzhledem k hodině, která panovala, a skutečnosti, že Roz si potřebovala odpočinout, protože těch posledních pár hodin pro ni bylo těžkých – zatím stále ještě neodnesli dítě ven z pokoje, aby ho komukoli představili.

Teď, jen po pár hodinách spánku, se Roz probudila.

Naz přecházel s miminkem v náručí po pokoji.

Nemohl spát.

V krvi měl až příliš vysokou hodnotu adrenalinu.

A zatraceně moc lásky.

„Už jsi ho někdy položil?“ zaslechl, jak se zeptala.

Naz zavrtěl hlavou. „Neví, jaký je to pocit - jediné, co zná, je to, jaké je to v teple a v náručí.“

Její sladké souhlasné zamumlání ho přimělo otočit se k ní tváří v tvář. Přikrytá pod ostře bílými nemocničními přikrývkami konečně vypadala, že byla vzhůru a v pohodě. Že neměla bolesti ani necítila vyčerpání, které ji krátce po narození dítěte zasáhlo jako tuna cihel.

Zatímco byla Roz byla rozptýlena sestrou, která vešla do pokoje s šálkem vodu, slámkou a příslibem jídla, samozřejmě jakmile se bude cítit připravená najíst, ze své kapsy vytáhl jistý předmět. Jeho syn se rozhodl hrát si s Nazovým trikem, i když ve skutečnosti dítě vypadalo ochotné chytit se čehokoli, co se mu dostalo do dlaně nebo do prstíků. Věděl, že šlo o přirozený reflex všech kojenců.

„Takže už máte pro tohoto malého chlapce vybrané jméno?“ zeptala se sestra.

Roz se podívala na Naze. „Dobře?“

„Myslím, že ano.“

Už dávno.

„Cross Zeke Donati.“

„Velice neobvyklé,“ řekla sestra a rychle zkontrolovala životní funkce Roz. „A vy vypadáte dobře, takže jakmile budete připravena se najíst, zařídíme to, a pak vás dostaneme do sprchy. Zní to dobře?“

„Děkuji.“

Jakmile byla sestra pryč, pozornost Roz se obrátila zpátky k Nazovi a dítěti. „Přines mi ho, nech mě zjistit, zda se bude chtít najíst.“

„Už se po něm hledal.“

„Mmhmm.“

Naz se zazubil a držel ruku nad dítětem tak, aby skryl předmět, který teď visel na maličkém ukazováčku Crosse. Dítě stále mrkalo, snažilo se zaostřit oči a vypadalo, že bylo šťastné, že se přemístilo z tátových paží do máminy náruče. Jako by ji prostě mohlo cítit a vědělo, o koho šlo. Se zachvěním zavřelo své malé očička a tváří se přitulilo na její hruď.

Roz byla připravená odhrnout si výstřih svého oblečení, aby dítě nakrmila. Naz přesně poznal tu vteřinu, kdy její pohled přistál na zásnubním prstenu, které mělo dítě v ruce. Sladce zalapala po dechu a s doširoka rozevřenýma očima zvedla pohled, aby se setkala s ním.

Naz s úsměvem pokrčil rameny. „Nedokázal jsem najít ten správný čas, abych se tě na to zeptal - posledních pár měsíců bylo hodně rušných... a já jsem nechtěl odvádět tvou pozornost od plánování pro něj nebo od Penny, a -“

„Ano.“

„Ještě jsem se ani nezeptal.“

„Nemusíš, moje odpověď je ano, Nazi.“

„Musíš mi dovolit zeptat se.“

Místnost zbarvil její smích, až se dítě v jejím náručí zavrtělo, protože mu nedávalo smysl, co se dělo. Naklonil se nad postel, své rty přitiskl k jejím, a když zamumlal: „Provdáš se za mě, Roz?“, cítil její úsměv.

„Ano.“