Hawk - 26. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Druhý den ráno se do města vkrádá nízká, hustá mlha. Vznáší se přímo za oknem Hawkovy ložnice jako podivný, strašidelný špeh.

Znepokojivé počasí však nijak nezkazí Hawkovu dobrou náladu. Když se konečně vynořím ze své vlastní spánkové mlhy, je už vzhůru, opírá se o loket a dívá se na mě.

„Konečně,“ ušklíbne se. „Mám hlad. Pojďme se nasnídat.“

Je to naprosto neskutečný zážitek, jet na motorce mlhou. Z mého pohledu na zadní části motorky nevidím vůbec nic, takže vizuálně to vypadá, jako bychom stáli na místě. A přesto moje tělo cítí, že se pohybujeme zhuštěným vzduchem. Je to skoro jako pocit, jaký bych si představovala při teleportaci.

Jako mávnutím kouzelného proutku dorazíme na téměř opuštěné parkoviště neonově osvětlené restaurace Bucky’s. Nikdy předtím jsem to místo neviděla, což ještě zvyšuje můj pocit dezorientace. Hawk počká, až sesednu z motorky, pak mě vezme za ruku a vede mě k budově, která je ve skutečnosti starým vlakovým vagónem. Projdeme kolem dlouhého pultu a vklouzneme do jedné z mála budek směrem dozadu. Přijde servírka a přinese nám vodu a jídelní lístek. Objednávám si kávu, pomerančový džus a francouzský toast. Hawk si objednává kombinovanou snídani, která je nakonec tak velká, že by mi vystačila na tři jídla.

Když tam sedíme, uvědomím si, že od té doby, co jsem ho poznala, jsme si s Hawkem moc nezávazně nepopovídali. Ale nějakým způsobem mezi námi konverzace plyne naprosto přirozeně. Ptá se mě na můj život před příchodem do Tanner Springs a já mu vyprávím o životě ve městě, o svém neúspěšném zasnoubení a o tom, že jsem chtěla se vším skoncovat. Ptám se ho na vstup do Lords of Carnage a on mi vypráví o své dávné lásce k motorkám, o úpravách, které provedl na své vlastní motorce, a o svých snech, že si jednou otevře obchod s motocykly na zakázku.

„Páni,“ žasnu. „To jsem netušila.“

„Co?“ dobírá si mě. „Myslela sis, že jsem jenom kus sexy zadku?“

Zasměju se tak silně, až se rozchechtám, což způsobí, že se na mě servírka podívá a pobaveně svraští obočí. „Ne,“ namítnu. „Ale hádám, že je dost velký rozdíl mezi někým, kdo umí opravit rozbité motorky, a někým, kdo je skutečně umí navrhnout. Promiň, ale to je působivé.“ Napiju se kávy. Chutná dobře po tom chladu, který jsem zažila venku v mlze. „Je to něco, co bys dělal s klubem?“

„Možná.“ Vypadá, jako by o tom uvažoval. „Jsme v počáteční fázi otevírání autoservisu a opravny. Zatím jsem s muži nemluvil o tom, že bychom to rozšířili o úpravy na zakázku. Ale je to něco, co by mohlo fungovat.“

„To bys měl,“ nabádám ho.

Zamračí se. „Možná,“ řekne znovu.

Sedíme v boxu a povídáme si ještě dlouho poté, co jsme oba dojedli snídani – tak dlouho, až se mlha zvedne a nakonec k nám přestane chodit servírka, aby nám osvěžila kávu. Než Hawk zaplatí účet a my se zvedneme k odchodu, začíná se sem už trousit několik lidí na oběd.

„Chceš, abych tě odvezl k autu?“ Zeptá se mě Hawk, když jsme zpátky u motorky. Obejme mě silnou paží a skloní se, aby mě políbil na čelo.

„Jo,“ vzdychnu. „Mám dneska nějakou práci. Ale sakra, zapomněla jsem, že jsem si u tebe nechala kabelku.“

„Žádný problém,“ odpoví snadno. „Nejdřív se tam zastavíme.“

Teď, když se mlha zvedla, mi netrvá dlouho, než začnu rozeznávat místní orientační body a zorientuju se na zpáteční cestě. Nakloním se dopředu a vyprávím Hawkovi, jak jsem se předtím úplně ztratila, a on se lehce zasměje, až mi poskočí srdce, když to uslyším. Ještě nikdy jsem Hawka neviděla takhle uvolněného. Mám z toho radost. Jako bych s tím možná měla něco společného.

Když odbočujeme zpátky do jeho ulice, uvědomím si, že se sama usmívám – velkým, obličej šklebícím úsměvem, který je pravděpodobně způsoben kombinací výborné snídaně, čerstvě krásného rána a nedávného, mysl ohromujícího sexu.

Jestli jsem někdy uvěřila v nebezpečí pokoušení osudu, tak právě kvůli tomuto okamžiku.

„Do prdele,“ vyprskne Hawk a celé jeho tělo se napne. Zamračím se a nakloním hlavu, abych se podívala, na co se dívá.

Na příjezdové cestě k jeho domu stojí starý, zrezivělý vrak auta.

Na kufru auta sedí žena.

Vedle ní sedí malé dítě.

Žena je hubená až vyzáblá a blonďatá. Její oblečení je jí příliš velké a vypadá, jako by ho už dlouho nikdo nepral. Když mě uvidí na zadku sedadle Hawkovy motorky, něco se jí stane ve tváři. Něco ošklivého a vědoucího. Sklouzne z auta, trochu moc hrubě položí malého kluka na zem a zkříží ruce, když sleduje, jak zastavujeme vedle jejího auta.

Hawk vypne motor, jeho tělo je stále napjaté. „Co chceš, Anito?“ zeptá se jí bez okolků. Jeho hlas je chladný netrpělivostí a něčím, co se podobá skrývané zuřivosti.

Podívá se na něj s opovržením. „No, přišla jsem si sem pro malou pomoc. Ne že bych od tebe něco čekala.“ Její pohled přelétne ke mně. „Nová přítelkyně?“ vyhrkne.

„Do toho ti nic není,“ procedí Hawk skrz zaťaté zuby.

„Nevypadá špatně, jestli se ti líbí její typ,“ podotkne Anita jízlivě. Otočí se a osloví mě přímo. „Zlato, ztrácíš s ním čas. Je to prase. Nedá se na něj spolehnout. Jestli chceš mou radu, měla bys od něj hned odejít, než ti ublíží.“

„Rozhoduju se sama, díky,“ odpovím úsečně, ale uvnitř mi tuhne krev v žilách. Je to snad bývalá přítelkyně? Je Hawk otcem dítěte? Rozhodně to tak vypadá. Ale pokud ano, jak se k nim oběma může chovat tak chladně?

Dole na zemi našel malý chlapec malý kámen a začne s ním škrábat hlínu.

„Do konce měsíce mi trochu chybí peníze,“ řekne Anita Hawkovi s úsměvem. „Chceš udělat dojem na svou novou přítelkyni a jednou mi pomoct? Connor roste jako z vody. Potřebuje jíst.“

Hawk propukne v hlasitý smích. „Jasně. Nedávám svoje peníze feťákům.“

Anita sebou trhne. „Vidíš?“ řekne a znovu se ke mně otočí. „Je mu to úplně jedno. Stará se jen o sebe.“

Začíná se mi dělat špatně. Tohle je Hawkova stránka, kterou jsem nikdy předtím neviděla – naštvaná, bezcitná stránka. Zrychlí se mi dech a najednou myslím jen na to, jak se od tohohle dostat pryč. Od něj.

„Musím si dojít pro kabelku,“ řeknu přiškrceným hlasem a spěchám ke vchodovým dveřím, které Hawk naštěstí nechal odemčené. Vběhnu dovnitř, popadnu tašku a letím zpátky ven a dolů po příjezdové cestě.

„Půjdu,“ zamumlám nikomu konkrétnímu, cítím se omámená a nejistá. Prakticky sprintuju kolem obou a ignoruju Hawkův hlas, když mě volá jménem a říká mi, abych se vrátila. Jakmile jsem z doslechu, propuknu v pláč.

Všechno, co jsem si myslela, že o Hawku McCulloughovi vím, mi připadá jako lež. Všechno z posledních týdnů mi připadá jako promyšlený žert, který si ze mě dělal, aby mě dostal do postele. Nemůžu uvěřit, jak jsem byla celou tu dobu hloupá, že jsem něco takového nepředvídala.

Hawk má dítě. Malého chlapce jménem Connor, na kterém mu nezáleží ani natolik, aby ho pomáhal živit. Malého chlapce, na kterém mu nezáleží ani natolik, aby se mi o něm zmínil.