ED - 7. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

„Jsi připravená, cariño?“

Sofie si povzdechla a podívala se na mě v dlouhém zrcadle před sebou.

„Jsi ten nejnetrpělivější člověk na světě. Víš to?”, bědovala, obracela oči v sloup a dál si nanášela rtěnku, vůbec mi nevěnovala pozornost.

Já to kurva nesnášel a ona to věděla.

Byla od přírody krásná.

Udělal jsem tři kroky a byl jsem u ní, chytil jsem ji za zápěstí a otočil tváří ke mně. „Ty jsi na mě drzá, zlato?”, zeptal jsem se a otřel jí rtěnku, kterou si právě nanesla.

Znovu na mě obrátila oči v sloup a mé ruce se pomalu blížily k jejímu zadku. „Není to drzost, když je to pravda,“ posmívala se.

Tvrdě jsem jí plácl a chytil za zadek, až vyjekla. „Au! Nedělej to. Bolí to.“

Zašklebil jsem se, když se mi opřela o hruď a snažila se dostat z mého sevření. Bylo to k ničemu. Nikam by nešla, pokud bych nechtěl, ale pořád bylo kurva zábavné sledovat, jak to zkouší.

„Mám narozeniny. Dneska si můžu dělat, co se mi kurva zachce.“

„Jaká je tvoje výmluva pro zbytek roku?”, zahihňala se, když jsem pomalu pohyboval rukama u jejích vnitřních stehen. Nemusela se moc kroutit, všude byla citlivá. Dával jsem si pozor, abych se jí dotýkal při každé příležitosti, jen abych slyšel, jak se směje.

Pokusila se mi odtrhnout ruce. „Přestaň, to lechtá.” Zmítala se a se smíchem zaklonila hlavu.

Zalapala po dechu, když jsem ji náhle zvedl a s lehkým žuchnutím jsem ji opřel zády o zeď. Omotala mi nohy kolem pasu a rukama mě objímala kolem krku, aby se podepřela. Kousala se do rtu, když jsem se díval do jejích velkých zelených očí, o nichž jsem věděl, že je v nich moje budoucnost.

„Na někoho, kdo je tak netrpělivý, mi opravdu ztěžuješ přípravu. Myslela jsem, že už chceš jít,” zachraptěla, když jsem ji líbal na tep na krku. Ze rtů jí unikl tichý sten.

„Všechno, co chci, všechno, co potřebuji, mám přímo tady v náručí,“ pokračoval jsem v útoku. Líbal jsem každé místo, které jsem znal, a to jí dohánělo k šílenství.

Měla na sobě top s hlubokým výstřihem. Netoužil jsem po ničem jiném, než ho z ní strhnout. Když jsem se dostal na vrchol jejího výstřihu, který se mi ukázal v plné parádě, začala zprudka dýchat. Věděl jsem, že když se její tělo takhle tiskne k mému, chce to každou špetku síly, abych nevrazil po koule hluboko do její sladké kundičky. Párkrát jsme si s tím zahrávali, ale většinou jsem se držel zpátky.

Nebyla připravená na to, co jsem jí tak zoufale chtěl udělat. Ještě ne.

Schválně jsem jí přitlačil svého tvrdého ptáka k jádru, aby cítila, že po ní toužím. Pokračoval jsem v sestupu a postoupil ještě o krok dál. Moje ruce se začaly potulovat od jejího boku nahoru, k jejím ňadrům, až jí z úst uniklo další zasténání.

„Pšššt... tví prarodiče jsou doma,“ zasténal jsem a znovu si otíral péro o její teplo. Její nohy se mi těsněji ovinuly kolem pasu.

Chtěla cítit každý centimetr našeho kontaktu.

Mé ruce se propracovávaly pod její tílko, zvítězila potřeba cítit její hebkou kůži na mých mozolnatých prstech. Podíval jsem jí do očí. Naše spojení bylo vždy bezchybné a snadné. Nikdy to nebylo břímě nebo povinnost být s ní. Jestli něco, tak ona byla moje spása. Jediná dobrá věc, kterou jsem v životě měl.

Láska a zoufalství.

Touha a pocit viny.

Mé pocity byly tak rozpolcené, že jsem zpochybňoval své odhodlání, že ji hned tady a teď udělám přímo u té zdi.

Když se její drobné, jemné ruce začaly pohybovat od mého krku dolů k hrudi, okamžitě jsem ji chytil za zápěstí a zvedl jsem jí je nad hlavu. Držel jsem je pevně v sevření.

„Řekl jsem snad, že se mě můžeš dotknout?” vysmíval jsem se, lehce jsem se otřel o její rty.

Zavrtěla hlavou, že ne, a její nos se dotýkal mého. „No, nevzpomínám si, že bych já říkala, že se mě ty můžeš dotknout,“ opáčila, naklonila hlavu a pokusila se mě políbit.

Uchechtl jsem se jí do úst. „Když něco vlastníš, můžeš si na to sáhnout, kdy se ti zachce. Ty patříš mně, cariño,“ vydechl jsem a ďobl ji do rtů. Dal bych jí, co by chtěla.

„Tvoje srdce patří mně, že?” jednoduše odpověděla.

„Mmm hmm...,“ prohloubil jsem náš polibek a ztratil se v pocitu jejího sametového jazyka.

Odtáhla se první a mě se po jejích rtech okamžitě zastesklo. Uculila se na mě skrz řasy a zapředla: „A tvoje koule taky, kamaráde.” Vytrhla si jednu ruku z mého sevření a natáhla se po nich.

Zachytil jsem jí, políbil jsem ji na dlaň, než jsem se znovu přitiskl k jejím ústům. Pomalu, hluboce a vášnivě. „Ne, miláčku,“ přemlouval jsem jí mezi líbáním.

Bez varování jsem pustil její ruce a ustoupil. Což způsobilo, že nečekaně padla na nohy. Zakňourala nad ztrátou mého doteku. Zírala na mě, když si upravovala šaty.

S přesvědčením jsem promluvil: „Ty jsou pořád kurva moje. A teď si vem ty krámy. Vyrážíme. Mám ten nejhorší případ modrých koulí, jaký lidstvo zná.“

A s tím jsem odešel a z dálky jsem slyšel její smích.

Rozloučili jsme se s jejími prarodiči. Řekla jim, že zůstane na víkend u mé sestry a vrátí se v neděli. Hodil jsem její tašku do kufru auta a otevřel jí dveře spolujezdce.

„Mám pro tebe překvapení k narozeninám,“ oznámila mi, když jsem vycouval z příjezdové cesty.

„Opravdu?“

Kývla hlavou, dívala se z okna a začervenala se. „Jo. Jeď do centra.“

Já kurva nesnášel překvapení. Ve světě, ve kterém jsem žil, překvapení nikdy nebyla dobrá věc. Ale tentokrát jsem jí ho nechal, protože z toho prostého ruměnce v její tváři mi cuklo v ptákovi a chtěl jsem vědět, co dalšího ji přiměje, aby se tak začervenala.

Jeli jsme v pohodlném tichu, zatímco já jsem držel její ruku na klíně. Každou chvíli jsem si ji přitáhl ke rtům a jemně ji laskal. Pocit její měkké, hladké, hedvábné kůže na rtech byl jedním z mých nejoblíbenějších pocitů. Hrozně rád jsem ji cítil. Ta její vanilková a medová vůně, která kolem ní vždycky přetrvávala, mě doháněla k šílenství, bylo to jako přímý signál pro mého zasraného ptáka.

Už týdny jsem se s rodiči dohadoval o tom, že ze svých sedmnáctých narozenin nechci dělat boží soud. Samozřejmě, že neposlouchali. Zvlášť když to vycházelo na víkend. Podařilo se mi přesvědčit mámu, aby uspořádala oslavu den po mých skutečných narozeninách, abych mohl strávit den se Sofií. Váhavě souhlasila.

„Zahni doprava na to parkoviště.“

„Proč parkuju u hotelu Hyatt, cariño?” zeptal jsem se a podíval se na ni.

Pokrčila rameny a otočila se, aby se na mě podívala s širokým úsměvem na tváři. „Prostě zaparkuj auto, kamaráde. Mám to pod kontrolou.“

S přísným výrazem jsem povytáhl obočí.

„Prosím,“ dodala s našpuleným rtem.

Zavrtěl jsem hlavou a zasmál se. Řadící pákou svého Chevroletu Chevelle z roku 1967 jsem zařadil neutrál, zatáhl jsem za parkovací brzdu, otevřel kufr a vystoupil. Co jsem si pamatoval, měl jsem slabost pro stará silná auta. Chevelle byl dárek od rodičů k mým loňským narozeninám. Letos jsem mu nechal vyměnit motor za typ 396.

Sofie sáhla po tašce, ale nebyla dost rychlá. Vzal jsem popruh a hodil si ho přes rameno. Chytil jsem ji za ruku a vydal se dovnitř.

Dovedla nás k výtahu a ani se neobtěžovala zastavit u recepce. Nedělala si prdel, když tvrdila, že se o všechno postarala. Výtah zapípal, když jsme dojeli do nejvyššího patra, a dveře se otevřely. Vytáhla klíč od pokoje a odvedla mě chodbou k pokoji 2406.

„Zavři oči.“

Nezavřel jsem je.

„Ale no tak. Copak mi nevěříš? Slibuji, že ti neukradnu tvou ctnost. Nemusíme dělat nic, co bys nechtěl, zlato,“ škádlila mě sarkastickým tónem, který jsem kurva nedocenil.

Přimhouřil jsem na ni oči a prohlásil: „Nejsi roztomilá. Radši si dávej pozor, zlato. Možná skončíš s vlastním překvapením s tou svou drzou malou pusinkou,“ prohlásil jsem a ukázal na svého ptáka.

Kousla se do rtu a dívala se na mě skrz řasy. V očích se jí zalesklo něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Aniž by se otočila, stiskla kliku a dveře se s cvaknutím otevřely. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě úplně neuchvátila a kam to asi povede. Chytila mě za ruku a kráčela pozpátku, aniž by odtrhla zrak od mého. Oba jsme se ztratili ve vlastních myšlenkách, když jsme procházeli předsíní apartmá do obývacího pokoje.

Nevěnoval jsem pozornost našemu okolí, jen jsem následoval Sofii tam, kam mě kurva zavedla.

„Jak ses k tomu pokoji dostala?“

„Amari,“ prohlásila prostě. „Pomohla mi to všechno naplánovat.“ Ukazovala rukama po místnosti.

„A co přesně to je?“

Jako na povel jsme vešli do ložnice. Rolety byly stažené, ale posuvné skleněné dveře po mé pravici byly otevřené, takže nás obklopoval teplý větřík. Pustil jsem jí ruku a procházel se po pokoji, pozoroval rozházené okvětní lístky růží na podlaze a posteli. Zapálené svíčky na nočním stolku a prádelníku jen zdůrazňovaly romantický půvab toho, co udělala.

Poprvé v životě jsem oněměl. Šel jsem za okvětními lístky růží, které vedly na balkon. Našel jsem stůl připravený pro dva, dokonale umístěný u zábradlí, s dalšími svíčkami ozařujícími malý prostor. Za ním se jasně rozsvítil úchvatný výhled na Manhattan.

Stál jsem tam několik minut ztracený v myšlenkách. Emoce, které jsem měl mít neustále na uzdě, ze mě dostávaly to nejlepší. Ta myšlenka, kterou vložila do dnešní noci, mě přiměla ji milovat ještě o trochu víc. Nedokázal jsem zadržet pocit, že ona je pro mě ta pravá.

Moje holka.

Odhrnul jsem závěsy, abych vešel dovnitř. „Sofie, tohle je–“ zarazil jsem se, když jsem ji uviděl.

Měla na sobě jednu z mých bílých košil s límečkem a knoflíky. Nechala ji lehce rozepnutou a slabě odhalovala ňadra a žaludek. Kolem pasu měla uvázanou červenou stuhu, která přidržovala mojí košili na místě. Seděla uprostřed královské postele s nohama zastrčenýma pod sebou a vypadala tak zatraceně maličká. Vlasy jí kaskádovitě splývaly po stranách obličeje a těla. Jemné blikání světla ze svíček tančilo po její krémově hladké pokožce.

Brala mi dech.

Za celý svůj život jsem nikdy neviděl nic tak zatraceně krásného. A věděl jsem to hned v tuhle chvíli.

Byl jsem vyřízenej.