HF - 20. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Axel

Ou. Má hlava mě zabíjí a zdá se, že nedokážu otevřít oči. Něco je zakrývá.

Zvláštní.

Jsem v posteli, ale ne mojí. Nedaleko se ozývají tiché hlasy. Jeden z nich poznávám, ale obvykle ho slýchávám v práci. „Bozi?“ Snažím se vyslovit jméno kolegy, ale v krku mám sucho, takže ze mě vyjde jen skřípavý zvuk.

Rozhovor ustane. „Axeli? Říkal jsi něco?“

„Kde to jsem? Co je to?“ Zvednu ruku a pokouším se dotknout věci, co mi zakrývá oči. Jednou rukou pohnu, ale je jak kovadlina.

„Ach, opatrně.“ Další mužský hlas.

„Um, Joshi?“ Jsem si jistý, že teď rozpoznávám svého domácího. Zdá se mi hodně divný sen.

Ruku mi sevřou dvě velké teplé ruce. Podle výdechu vím, že se jedná o Joshe. „Je hezké opět slyšet tvůj hlas.“

Jsem zmatený. „Proč?“

Odkašle si. „Byl jsi mimo víc, jak dvanáct hodin. Začínali jsme panikařit.“

Snažím se pochopit proč, nedokážu jasně myslet.

Tak usnu.

***

Příště, když se probudím, uslyším mámin hlas. Teď už to divné je. „Mami?“

Uslyším prudký nádech. „Axi? Och, zlatíčko. Prosím, vzbuď se.“

„Proč?“

Její smích zní trochu maniakálně. „Protože se o tebe strašně bojím. Mluv dál.“

„Mám žízeň.“

Ztěžka dýchá, díky tomu poznám, že potlačuje slzy. „Zavolám sestřičku.“

Přinesou mi kelímek s vodou, kterou usrkávám brčkem. „Čelist mě zabíjí.“

„Několikrát tě kopli do hlavy,“ vysvětlí chraplavě. „Nevíš, jak jsem ráda, že tě právě teď slyším mluvit.“

„Proč nemůžu otevřít oči?“

Znovu popotáhne. „Museli ti operovat oko kvůli odchlíplé sítnici.“

„Hnus.“

Ozve se tlumený vzlyk. „Mohlo to být mnohem horší.“ Zlomí se jí hlas.

Čím déle konverzace pokračuje, tím víc si uvědomuju svá zranění. „Moje žebra.“

„Je mi to líto, zlato.“

Jednu ruku mám také připevněnou k tělu. „Co dalšího?“

„Řekni mi to nejhorší.“

„Máš zlomenou ruku, ale ta není až tak hrozná. Sledují vnitřní krvácení, aby se ujistili, že nebudeš potřebovat operaci. Zatím je vše dobré.“

„A co můj obličej?“

Roztřeseně vydechne. „Máš hodně podlitin, jako z hororového filmu, a jednu velkou řeznou ránu na lícní kosti. Později se můžeš rozhodnout, zda ji budeš chtít plasticky odstranit, nebo si necháš jizvu.“

To nezní tak špatně, kdykoli lékař řekne 'můžete se rozhodnout později', znamená to, že to není špatné. „A moje oko?“ Teď řekne asi tu nejděsivější věc.

„Doktor přijde později. Sundají ti gázu a zkontrolují vidění.“ Zašeptá.

Pocítím náznak strachu. Zrak je pro mě zásadní. Ještě se musím zeptat na jednu otázku. „Kde je Cax?“

Povzdechne si. „Právě teď něco řeší.“

„Ale je v pořádku?“

„Je v pohodě. Nikdo mu neublížil.“

„Kde je jeho otec? On je ten, kdo mi…“

Zmáčkne mi ruku. „Policie tě bude chtít vyslechnout. Právě ho hledají.“

„Vážně?“ Všechno je tak zmatené, tak se rozhodnu znovu si zdřímnout.

***

Uplynou další dva dny, než se zase trochu cítím sám sebou. Sestřičky mi pořád opakují, že mé tělo vyžaduje čas, aby se vyléčilo. Zřejmě k tomu nemám co říct, protože jsem stále usínal uprostřed věty. „Taky máš otřes mozku. Postupuj pozvolna.“ Říkali mi.

Jako bych měl na vybranou. Matka byla jako drak stojící u vchodu. Rozhodovala, kdo mě může vidět a kdo ne. Nakrátko mě navštívil Boz, který očividně pomáhal záchranářům mě odnést z lesa do čekající sanitky. Ne, že bych si to pamatoval. „Hádám, že ti dlužím… pivo?“ Navrhnu. Co nabídnout chlapovi, který zvedl vaše zmrzačené tělo ze zmrzlé země?

„No, aspoň jsi těžší, než vypadáš.“

Oftalmolog neustále přicházel na kontroly. Mám problémy zaostřit na pravé oko, což mě zatraceně děsí. Vím, že to rozostření je zvláštní, ale může trvat klidně měsíc. Informuje mě více, než jednou doktorka.

Každopádně nejsem slepý, alespoň něco.

Další věc, co mě děsí? Cax se na mě nikdy nepřišel podívat a nikdo mi nechce říct, proč.

Pokaždé, když jsem se probudil z jednoho ze svých zdřímnutí, se svým rozmazaným viděním po něm rozhlédnu po pokoji.

Nikdy tam nebyl.