ED - 4. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

„Amari? Jsi tady nahoře?”, zavolal jsem a vyšplhal po žebříku na půdu.

Hrávali jsme si tam nahoře, když jsme byli děti, a jak jsme rostli, změnilo se to na bezpečné místo, kde jsme unikli životu. I když jen na pár minut. Bylo to naše bezpečné útočiště.

Říká se, že čas zahojí všechny rány a já tomu začal věřit. Od mých narozenin uplynulo šest měsíců a za posledních pár týdnů se Amari začala cítit natolik pohodlně, že byla zase se mnou. Nenápadně se mnou začínala rozhovory, které nebyly vynucené, žádala mě o pomoc s úkoly, a dokonce chodila do mého pokoje, abychom se spolu dívali na filmy. Takové maličkosti mi dávaly naději, že se na mě možná jednou bude dívat jako dřív.

S láskou.

Opírala se o protější stěnu a dívala se z okna. Na konečcích prstů jí visela sedmikráska s okvětními lístky rozházenými po nohách. Byla to její oblíbená květina už od dětství.

„Miluje mě, nemiluje mě,“ slyšel jsem její šepot.

Nepotřeboval jsem se jí ptát, na koho myslí. Byl to Michael, běloch, se kterým jsme celý život chodili do školy. Její první opravdová láska. Milovala ho tak dlouho, jak jsem si pamatoval. Červenal se jako malá školačka, kdykoliv ji viděl. Oficiálně spolu byli rok, k velkému zděšení mého otce. Trvalo mu roky, než se konečně smířil s tím, že Amari nebude chodit s žádným z chlapů, které pro ni pořád vodil.

Všichni jsme věděli, že chtěl, aby měla domluvený sňatek. Našemu tátovi bylo jedno, jestli bude jeho dcera milovaná, nebo jestli bude její manžel věrný. Ne, na ničem z toho nezáleželo. Náš táta se staral o to, co můžou nabídnout naší rodině. Víc moci, víc území, víc vojáků.

Víc, víc, víc.

Naše máma mu neustále připomínala, že se oženil z lásky a že potřebuje dát Amari a mně stejnou šanci. Po letech, kdy s ním neustále chodila sem a tam, jí konečně dovolil začít chodit s Michaelem.

„Ahoj,“ pozdravila mě, když jsem si sedl vedle ní a předklonil se, abych si opřel ruce o kolena.

Podal jsem jí další sedmikrásku z vázy vedle sebe. Usmála se a vytrhla mi jí z ruky, aby s ní zatočila kolem prstů. Její úsměv rychle pohasl, když sledovala, jak jí v ruce tančí sedmikráska. Prostor mezi námi zaplnilo ticho.

„Proč ten smutný obličej?“

„Už nejsme děti, že ne, Alejandro?”, zeptala se a znovu se na mě podívala.

„Byli jsme někdy?“

„Ráda bych věřila, že ano. Dřív ses usmíval, smál a vtipkoval. Teď jsi pořád tak vážný. Je to, jako bys během několika měsíců zestárl z patnácti na padesát. Mám pocit, jako by to byla věčnost, co jsem tě viděla šťastného.”

“Kde je můj bratr? Kam se poděl?“

Chvíli jsem se jí díval do očí, než jsem se rozhodl podívat se před sebe. Vyhýbal jsem se bolesti v jejích očích.

„Jsem teď s tebou.“

„To ale není odpověď na mou otázku.“

„Mně to znělo spíš jako prohlášení, Amari.“

„Táta tě pustil z vodítka?“

Usmál jsem se, podíval se na ni a tiše se pro sebe zasmál.

Usmála se a šťouchla mě do ramene. „Tady je. Tady je Alejandro.“

„Co tady nahoře děláš?”, zeptal jsem se a změnil téma. „Kde je ten tvůj přítel blbec?“

Pokrčila rameny a vůbec se nestarala o mé nadávky. Byla na to zvyklá. Nikdo by nebyl pro mou sestru dost dobrý. Hlavně nějaký kundičkový gringo.

„Michael a já jsme... já nevím. Myslím, že se hádáme. A ne... nepotřebuju, abys ho udělal drsnějšího.“

„Řekl jsem něco?”, odpověděl jsem a vyhodil ruce odevzdaně ve vzduchu.

„Nedívej se tak na mě, bratře. Vím, že na tvoje malé husičky to funguje, ale na mě to nefunguje. Mluvil jsi se Sofií?“

„Bavili jsme se o Michaelovi,“ prohlásil jsem prostě.

„Nechci ti to říkat. Nechci, abys ho nenáviděl víc, než už ho nenávidíš.“

„Ať už mi to řekneš nebo ne, zjistím to. Tak co kdybys mi ušetřila čas a už to vyplivla?“

Obrátila na mě oči v sloup s vědomím, že mám pravdu. Nikdy jsem se o Michaela nezajímal. Upřímně řečeno, přál bych si, aby ten hajzl zmizel. Viděl jsem ho zírat na Sofii víckrát, než jsem chtěla spočítat. To, že zneuctil mou sestru přímo před ní, mi usnadňovalo nemít ho rád. Nikdy jsem Amari nic neřekl, protože si toho nevšimla a to poslední, co jsem chtěl, bylo ztratit sestru kvůli nějakýmu debilovi.

Povzdechla si. „Slibuješ, že zachováš chladnou hlavu? Nic mu neřekneš? Nebo mu neublížíš?“

Přikývl jsem, i když jsem lhal. Kdyby jí ublížil, bez váhání bych mu rozbil ten jeho posranej ksicht.

„Lžeš. Nevěřím ti.“

“Moje slovo je všechno, co mám, Amari.”

Kousla se do rtu a uvažovala, jestli mi to má říct, nebo ne. Zavrtěla hlavou. „Fajn... byli jsme spolu včera večer po tom fotbalovém zápase a jeden kluk z jiné školy se mnou začal bavit, zatímco Michael kecal s klukama o nějakých blbostech. Takže–“

„On tě nechal samotnou?”, přerušil jsem ji a natáhl ruku, abych ji zastavil. Potřebuji vysvětlení.

„Ne. Cože? Byl naštvaný, protože jsem mluvila s jiným klukem. Hrozně jsme se kvůli tomu pohádali. Je na mě naštvaný. Nevím, co mám dělat, aby se to zlepšilo. Řekla jsem mu, že si jen povídáme. Nic to neznamenalo, ale říká, že poznal, že flirtuju nebo něco podobnýho. Nechci, aby si Michael myslel, že jsem děvka nebo že úmyslně flirtuju.“

“Tak za prvé, neměl tě tam nechávat samotnou, když je tak nejistý. Zadruhé, jestli ti řekl, že jsi štětka, tak mu kurva roztrhnu -“

“Panebože, nenechal mě tam samotnou. Byli jsme na večírku. Vidíš, proto jsem o tom s tebou nechtěla mluvit. Prostě hodíš všechnu vinu na něj. Máš mi pomáhat, ne ukazovat prstem.“

“Mohl bych mu zlomit prsty. Ale místo toho jsem tady a poslouchám tě.”

„Alejandro...“

“Amari, nefňukej. Je to kurva otravný,“ posmíval jsem se, naštvaný, že ho brání.

Přimhouřila na mě oči. „Víš, na někoho, kdo o sobě tvrdí, že je typ člověka, který se 'ujme velení', jsi pořád číslo dvě a určitě se tady motáš kolem kun-“

“Motám se kolem kundiček? Jediná věc, kterou s kundičkama dělám, je, že je šukám. Chceš, abych ti řekl, na co právě teď myslím? Můj názor? Protože, srdíčko, nebude se ti to líbit.“

“Jsi hnusnej,” odplivla si a vstala z místa, kde jsme seděli. Následoval jsem jí, necouvl jsem.

„Jsem upřímný. Tvůj přítel je nejistej malej hajzlík, který radši řekne, že jsi coura, než aby za tebou přišel a řekl, že jsi jeho. Chce tě ošukat, Amari. A to, že jedná tak majetnickým způsobem, může znamenat jediné. Ještě jsi kvůli němu neroztáhla nohy.“

Oči se jí rozšířily, když jsem odhalil pravdu.

„A co tohle, upřímně?”

Zavrtěla hlavou a ustoupila ode mne. Chytil jsem ji za zápěstí, abych jí v tom zabránil.

„Neopovažuj se ode mě odejít. Slova, Amari. Mluv, kurva.“

“Pusť mě,” zavrčela a snažila se vyrvat mi ruku z ruky. „Myslíš si, že jsi tak vznešený a mocný, Alejandro! Ale jsi jen tátův psík. Pochoduješ přesně podle toho, co řekne. Nejsi nic než jeho děvka.”

„Aspoň nejsem slabý, Amari,“ opáčil jsem a nechal ji jít.

Nezaváhala. „Radši budu slabá, než abych se nechala odsoudit k tomuhle pekelnému životu. Nemůžu se dočkat, až budu dost stará na to, abych mohla odejít. S tímhle životem nechci mít nic společného. Vypadnu z těch dveří a z tohohle očistce, jak jen to bude kurva možné.“

“S Michaelem?”, posmíval jsem se jí blahosklonným tónem, když jsem stál těsně u ní. „Myslíš, že tě může ochránit? Přede. Mnou? Tvou vlastní krví a masem. Vždycky budu tvůj bratr a nikam se nehnu. I když si to myslíš.“

Hruď se jí zvedala a klesala s každým slovem, které mi splynulo z úst. „Já se tě nebojím, Alejandro. Já vím, kdo doopravdy jsi, tady,“ odmlčela se a položila mi ruku na srdce. „Tak přestaň předstírat, že to nevím. Ty mě nezastrašíš. Musíš se starat o svůj vlastní život a držet se sakra dál od mého. Rozhodl ses sám, takže teď mě musíš nechat udělat moje vlastní rozhodnutí . Možná je na čase, aby ses přestal poflakovat s tím, co máš už dlouho v tý tvý zatracený tváři. Co kdyby sis nárokoval to, co chceš, aby bylo tvoje? Vzhledem k tomu, že je to pro tebe tak snadné-“

“Dost, Amari,” nařídil jsem a natáhl ruku před sebe. Odstrčila jí od sebe.

„Čeká na tebe. Víš to, že jo? Už od té noci si myslí si, že jsi její zatracený hrdina, její spasitel. Miluje tě od prvního dne, kdy tě spatřila, a jsem si jistá, že ten pocit je vzájemný. Možná je na čase, aby ti narostly koule a skutečně s tím něco udělaly. Bude tu za pár minut.“

„Jdi mi kurva z očí!“

„Pravda bolí, že, bratře?” Než se otočila k odchodu, usmála se a ani na okamžik se neohlédla.

Stál jsem tam sám, nevím, jak dlouho, a přemítal o všem, co právě řekla. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, snažil se nedopustit, aby ze mě má povaha dostala to nejlepší. Byla to vlastnost Martinezů. Z nuly na šedesát bychom se mohli dostat během pár vteřin. Otec mě už několikrát varoval, že se musím naučit, jak udržet své emoce na uzdě. Chráním to, co je moje, aniž bych ukázal nějakou slabost. Nikdy neustoupím. V tomhle životě stačil jediný špatný tah, abych skončil s kulkou ve svý zasraný hlavě.

Vaši nepřátelé by vám nemohli ublížit, když nebudou vědět, co cítíte. To, co si myslíte.

Byl to kód pro život.

Hodně tenká hranice mezi tím být mrtvý nebo živý.

Znovu jsem se zhluboka nadechl, když mě zaplavil ten nerozpoznatelný pocit. Byla to mocná síla, přitahovala mě, nutila jít k oknu. Ruce jsem si bezpečně strčil do kapes kalhot a třel si prsty o sebe. Uklidňující gesto, které jsem se postupem času naučil. Cítil jsem ji dřív, než jsem ji uviděl.

Sofie.

Během posledního měsíce sem začala chodit častěji. Párkrát jsem ji viděl ve škole mezi vyučováním, vždycky zápasila se svojí zatracenou skříňkou. Nejednou mě přistihla, jak na ni zírám, a z dálky se na mě stydlivě usmála. Vždycky jsem se podíval jinam, nikdy jsem ji nevzal na vědomí, otočil jsem se a šel opačným směrem.

Chtěl jsem si vzpomenout, jak se na mě dřív dívala, než jak se na mě dívá teď.

Byla na poli sedmikrásek za naším domem. Amari nebyla nikde k nalezení, ale předpokládal jsem, že tu pro ni někde byla. Nemohl jsem z ní spustit oči. Nemohl jsem a ani se mi do prdele nechtělo. Byla úchvatně krásná, seděla tam v teplákových sluníčkově žlutých šatech. Dlouhé nohy měla natažené před sebou a opírala se o ruce, aby se podepřela. Tmavě hnědé vlasy se jí leskly ve slunečních paprscích a jemně se pohybovaly ve vánku. Její jemná, krémová pleť byla bezchybná. I ze vzdálenosti mezi námi jsem viděl, jak jí září jasně zelené oči. Vypadala jako ve snu.

V mém snu.

Než jsem se nad tím stačil zamyslet, vyrazil jsem za ní. Podkrovní žebřík jsem vzal po dvou schodech. Doufal jsem, že než sejdu dolů, bude tam ještě sedět sama. Neotočila se ke mně, ba ani nedala najevo, že ví, že tam jsem. Byla ve svém malém světě. Ve světě, jehož jsem se zoufale chtěl stát součástí. Sedl jsem si vedle ní a díval se na profil její krásné tváře. Chtěl jsem, aby něco řekla, ale její oči se stále dívaly dopředu a doprostřed k manhattanskému mostu v dálce, zatímco moje zůstaly na ní.

„Už je to nějaký čas,“ řekla tak hlasitě, abych ji slyšel, a přerušila ticho. Tón jejího hlasu byl protkaný jen obavami. “Tvoje sestra mě pustila dovnitř. Říkala, že mám jít dozadu a že mě najdeš. Vím, co si myslíš, ale nejsem tu kvůli Amari, jsem tu kvůli tobě.“

„Proč?” Přistihl jsem se, že se ptám, zadržuji touhu natáhnout ruku a dotknout se jí, protože vím, že by ji to jen vyděsilo.

„Nikdy jsi mi nedal možnost ti po té hrozné noci poděkovat. Chystali se mě znásilnit a bůhví co ještě. Trvalo mi měsíce, než jsem si to srovnala v hlavě. Snažila jsem se léčit, jak fyzicky, tak psychicky. Když jsi nás našel, vzpomínám si, že jsem si myslela, že nám Bůh seslal anděla. Zachránil jsi mi život, Alejandro,“ odmlčela se a nechala svá slova viset ve vzduchu. „Ani ti nedokážu říct, jak moc jsem ti vděčná. Děkuji ti za-“

„Tak a teď mi řekni, proč tu doopravdy jsi,“ přerušil jsem jí a potřeboval to vědět.

Bylo to všechno hrozně dojemné, ale už mě ty kecy unavovaly. Toho jsem měl v životě dost.

Okamžitě se otočila, aby se na mě podívala a zahleděla se mi do očí. Její upřený pohled mě rozpálil tak, jak jsem to ještě nikdy nezažil. Nikdy jsem nikoho nechtěl líbat tak, jako v tu chvíli ji. Bylo toho tolik, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Tolik důsledků a scénářů, které by se mohly stát, tolik posraných rozhodnutí, která by mohla být správná nebo špatná. Potřebovala se ode mě držet dál. To byla správná věc. Nebyl jsem pro ni dobrý.

Dívala se na mě jako na spasitele, svého hrdinu, zatímco já byl všechno možné, jen ne právě tohle.

Natáhl jsem se a pohladil ji po tváři. Naklonila se mi do náruče, jako by čekala, až to udělám od chvíle, kdy jsem si k ní přisedl. Můj palec se pohnul směrem k jejím našpuleným rtům a otřel jsem jí rtěnku, kterou pro mě nosila.

Nechtěl jsem, aby předstírala, že je něco jiného, než jaká je. Zavřela oči a rozpustila se v mém doteku.

Dech se jí zadrhl, když jsem ji zatahal za spodní ret. Má ruka se náhle pohnula, aby sevřela její zátylek a přitáhl jsem si ji k sobě.

Věděl jsem, že je to špatně.

Věděl jsem, že mám přestat.

Věděl jsem, že z toho už není návratu.

Jemně jsem ji ďobl do rtů a vyzval je, aby se mi otevřely. Poslechla, a když ucítila můj jazyk v ústech, tiše zasténala.

Vidíš, taky jsem věděl, že půjdu do pekla.

Jen jsem si nikdy nepředstavoval...

Vzal bych ji s sebou.