TNARC - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: jitka

Návrat

Pohled ze strany Penny

„Slečno Dunsworthe, jaká je druhá odmocnina -“

„Další,“ zamumlala Penny.

„Nemůžeš takhle odpovědět na otázku jen proto, že na ni nechceš odpovídat, Penny.“

Povzdechla si. „Další.“

Třídou se ozval lehký smích, ale Penny mnohem víc zajímalo zírání ven z okna. Mnohem raději by studovala online, nebo dokonce s domácím učitelem, ale to kuřátko, které mělo Penny na starosti a každou chvíli chodilo kontrolovat ji i její životní situaci, zatímco byla svěřena do opatrovnictví Roz a Naze, říkalo, že by pro ni bylo lepší být ve škole.

S lidmi.

Fuj.

Jedinou dobrou věcí na tomhle pekle byla skutečnost, že Roz nechala Penny vybrat si školu, do které chtěla chodit, a pak se do toho vložil Naz, aby vyhodil spoustu peněz jen proto, aby se ujistil, že Penny tu bude mít dost svobody k dýchání.

Jako teď.

Zvedla ruku a učitelčin pohled sklouzl směrem k ní. „Ano?“

„Chci jít za paní Canns.“

Školní poradkyně.

Učitelka sevřela rty, jako by uvažovala o odmítnutí žádosti, ale nakonec s přikývnutím trhla palcem směrem ke dveřím. Balení věcí Penny nezabralo vůbec žádný čas. Vyšla z učebny ven a nechala za sebou zbytek těch mladistvých idiotů. Byla tady jen proto, že tu musela být - potřebovala zatracený diplom.

To bylo vše.

Neměla přátele.

Nechtěla je.

Nikdo tady by nikdy nepochopil Penny nebo její život. Byla ta divná - zrůda. Při tělocviku si všimli, že na sobě nosila jen trička s dlouhým rukávem a černé legíny. A tak začaly fámy o tom, co pod tím oblečením skrývala. Ne, že by se mýlili, jen prostě neměla zájem jim to dopřát. Skupina Největších Děvek měla nabito a jejich veselá skupinka zkurvených hraček pro chlapce si vzala za cíl minimálně jednou denně Penny nasrat. Což byl velice dobrý výkon.

Protože víte, Penny nic necítila.

Většinu času.

Nešla k poradkyni. Místo toho zamířila nouzovým východem ven. Z tašky vytáhla malé kovové pouzdro. Když ho otevřela, našla v něm pár cigaret a dva jointy. Trávu si ušetřila na později... možná.

Roz se to nelíbilo.

Naz svůj názor nedával najevo.

Uklidňovalo to její mysl.

Byl to jediný čas, kdy nemusela myslet.

Když si Penny cigaretu zapálila, do plic nasála její kouř a přitom zírala na západní stranu parkoviště. Nepochybovala, že škola už měla natočené to, že venku kouřila a už byl někdo na cestě, aby ji přitáhl zpátky dovnitř. Pravděpodobně ochranka.

Nechtěla se tam vrátit.

Vůbec tu nechtěla být.

A nejen tady... ale i tady.

Naživu.

Dýchat.

Na zemi.

Tehdy si Penny uvědomila, že její deprese byla zpět a v horší formě než kdy jindy. Ne, že by opravdu odešla, ale během posledního roku byla mnohem zvládnutelnější. Nevěděla, jaké bylo žít bez deprese. První myšlenky na sebevraždu pocítila v době, kdy jí byly tři roky. A teď jí bylo sedmnáct a stále se dívala na silnici a přemýšlela... jak snadné by bylo prostě jen vběhnout pod auto?

Zatracená děvka.

Jo, přesně tím deprese byla.

Zatracená mrcha.

„Penny Dunsworthe, hned teď se vrať zpátky do školy!“

Penny si povzdechla.

Nasrat.

Neudělala to, co jí ochranka řekla. Místo toho se zvedla, ucho tašky si přehodila přes rameno a bez jediného ohlédnutí vyrazila směrem na parkoviště. Neměla tady auto – stále ještě neuměla řídit.

Ne, že by jí na tom záleželo.

Nevadila jí procházka.

Penny prostě jen nevěděla, kam kráčet.

***

„To pořád jen pracuješ?“

Když Naz uviděl Penny stát ve dveřích jejich obývacího pokoje, nevypadal ani trochu překvapeně.

„Zůstaneš někdy ve škole tak, jak bys měla?“

„Špatný den.“

„Zase ti idioti, nebo...?“

Penny pokrčila rameny. „Špatné myšlenky.“

To byl její způsob, jak jim to dát najevo, aniž by řekla něco o své depresi. Měla tak pocit, jako by se tak nějak sama dostala pod kontrolu. Pokud ostatní lidé věděli, že měla temné myšlenky, bylo méně pravděpodobné, že dojde k sebepoškozování nebo něčemu podobného. Ne vždy to fungovalo, ale pomáhalo to.

Zvláště s Nazem a Roz.

Nesoudili ji.

Naz si založil ruce za hlavu a ze strany se na ni podíval. „Vlastně pracuji. A víš, co dalšího dělám?“

„Ne nijak extra.“

„Když vynecháš školu, zavolají mi. Usoudil jsem, že přijdeš domů, takže jsem si řekl, že bych se s tebou mohl setkat tady. I když bych měl být na druhé straně města.“

Hm.

„Kde je Roz?“

„Musíš přestat vynechávat školu.“

„To bych udělala, kdybych mohla studovat online.“

Naz zvedl obočí. „Měla by ses socializovat. Je dobré se to naučit.“

„To dělám. S tebou, Roz a lidmi tady. Ta škola je otravná.“

„Je, nebo jde -“

„Nenávidím tu školu a lidi v ní.“

„Tu školu sis vybrala ty.“

Penny zakroutila očima tak tvrdě, až to bolelo. „Protože jsem musela.“

Naz našpulil rty. „Dva dny ve škole, tři dny doma online.“

„Ach, teď tu vyjednáváme?“

„Každý dostane něco, co chce.“

„Co tomu řekne sociální pracovnice?“

„Ať táhne do prdele,“ řekl Naz, „její sračky tak jako tak nefungují.“

No…

Nemýlil se.

„Dva dny tam, tři tady,“ namítla.

Naz, zjevně potěšený, přikývl. „Do ukončení studia už ti zbývá jen pár měsíců. Zkus to alespoň do té doby zvládnout.“

„Ano, ale co se stane pak?“

Mlčel.

Penny taky.

„No,“ řekl nakonec tiše, „to je ta nádhera, Penny. Pak si můžeš dělat cokoli, co chceš.“

Ale mohla?

Opravdu by mohla?

„Já... nevím, co chci,“ připustila.

Naz se na ni znovu ze strany podívala. „Jo, umím si představit, že to je velká část toho problému, co?“

Mnohem větší, než věděl.

Penny sama sobě nerozuměla.

Proč byla vůbec stále naživu?

„A neodpověděl jsi mi - kde je Roz?“

„Právě teď na masáži. Pořád si dělá obavy. Kvůli dítěti, mě ... tobě. V poslední době si dokonce jen zřídkakdy najde čas k tomu, aby si zahrála na klavír. Takže jsem jí připravil odpočinkový den a nic víc. Což je důvodem, proč jsem právě teď tady já a ne ona.“

„Řekneme jí, že jsem znovu vynechala školu?“

Naz se ušklíbl. „Asi ne.“

„Budu se víc snažit.“

Očekávala dovětek opravdu?

Místo toho se usmál. „To je to jediné, co žádáme. Dělej to nejlepší, co můžeš, Penny.“

Jo, věděla to.

Proto tu stále byla.

To a... „Už jste vybrali jméno?“

„Přemýšleli jsme o Crossovi, po mém tátovi.“

„Líbí se mi to.“

„Roz tě chce požádat, aby ses stala jeho kmotrou.“

No tedy.

Penny jen zamrkala.

Naz nic neřekl, jen se zvedl z gauče a přešel přímo před ni. „A myslel jsem si, že bys to ráda věděla. Dřív, než někdo zavolá a řekne ti to.“

„Věděla co?“

„Včera byl tvůj otec nalezený zavražděný v kuchyni věznice. Zřejmě umýval nádobí, aby si vysloužil nějaké privilegium. Nejsou si zcela jistí, co se stalo... ale dneska ráno zubní záznamy potvrdily jeho totožnost.“

Penny ztichla.

Naz jí nechal čas na to, aby si to přebrala.

Skoro se chtěla zeptat, zda to udělal.

Ale jak?

Koneckonců, řekl, že by to dokázal.

Jedna její část se chtěla právě teď a tady zhroutit. Nikdy nemohla věřit svému křehkému duševnímu stavu, že by něco podobného zvládl. Jiná její část cítila zvrácenou radost, že jedno z jejích monster – ten největší z jejích démonů - bylo mrtvé. Zbytek necítil vůbec nic, ale to nebylo nic neobvyklého.

Vlastně to byl její starý přítel.

Penny se rozhodla zeptat se: „Myslíš si, že mu Bůh odpustil to, co mi udělal?“

Naz o tom uvažoval. „Já nevím.“

„No, to se nikdy nedozvím.“

„Jsem si jistý, že zemřel s tím vědomím.“

Dobře.

To bylo to, co si zasloužil.