TNARC - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

O pět let později...

Pohled ze strany Roz

Roz se otočila ve svém bytě a podívala se na krabici, od které odešla ani ne před třemi minutami. Ta s papíry naskládanými až po okraj a podle kanceláře lékaře, která právě volala... informace, kterou hledala, byla ve složce, kterou poslali před týdnem poštou.

Bohužel celý její byt byl teď plný krabic. Krabice nalevo a krabice zatraceně i napravo. Problém byl v tom, že většina krabic vespodu už byla zabalená a řádně přelepená páskou. Ty nahoře zatím ještě ne. Takže by to mohlo v libovolné z krabic a Roz teď opravdu prostě neměla čas na to, aby každou krabici hned teď prošla, protože –

Při zazvonění telefonu v druhé místnosti si povzdechla. To bylo pravděpodobně tím důvodem, proč neměla čas. Očekávala, že to bude jeden z pracovníků společnosti, který volal, aby se ujistil, že stále dorazí včas a nepotřebuje, aby poslali řidiče, který by ji do Hall dovezl. Rychle doběhla k telefonu a na čtvrté zazvonění, těsně předtím, než by hovor spadl do její hlasové schránky, hovor přijala.

Telefon si přitiskla k uchu a vydechla: „Ahoj?“

„Co bys řekla na zastávku v Anglii, než se vydáš zpátky do Států?“

Roz zamrkala. „Kyle?“

Odpovědí z druhé strany linky jí bylo ticho. Pak se muž zeptal: „Kolik Angličanů ti volá s žádostí, aby ses zastavila v Anglii, Roz?“

Trvalo jí až příliš dlouho, než se sebe setřásla zmatek usazený v mysli a odpověděla mu. Ne, že by nebyla šťastná, že slyšela svého starého učitele – to byla. Jako vždy, kdykoli si Kyle ve svém velice rušném životě našel čas, aby jí poslal drobnou zprávu. Roz se v té věci se sarkasmem stále zlepšovala.

Bývalý učitel jí opravdu příliš nevolal. Obvykle jednou za rok, ale pokud slyšel, že se v její kariéře stalo něco velkého, občas možná zavolal i dvakrát. Věděla, že držel krok se vším – sakra, on věděl o věcech, které se jí staly, a to dřív, než to bylo oznámeno v módních hudebních kruzích. Ale Kyle z velké části moc nevolal a nechal Roz její prostor. Koneckonců, už nebyl jejím učitelem – dosáhla vrcholu své kariéry, přesně tak, jak chtěla, a on jí k tomu pomohl otevřít dveře.

A teď...

Roz se otočila, aby se z kuchyně podívala do obývacího pokoje, kde byly krabice naskládány vysoko na sebe. Připomínka, že si teď konečně rozhodla zvolit jinou cestu. Něco, co by ji přivedlo zpět domů, kde chtěla být nejvíc.

Zpátky do New Yorku.

Zpátky k němu.

Bože, po Nazovi se jí celou dobu stýskalo.

„To jsi zavěsila nebo co?“ zeptal se Kyle.

Roz obrátila oči v sloup a vrátila se k hovoru. „Jak víš, že opouštím Austrálii? Nevolal jsi osm měsíců a tohle oznámení jsem učinila teprve před dvěma měsíci.“

„Copak ti musím volat pokaždé, když uděláš něco, s čím nesouhlasím, nebo...?“

Bože.

„Kyle -“

„Nevolal jsem ti, abych se s tebou dohadoval ohledně odchodu z australské společnosti. A dokonce i když s tím nesouhlasím,“ rychle dodal její bývalý učitel, „chápu, že potřebuješ udělat něco jiného. Ale to je ta věc, že? Když jsem měl minulý týden pár volných chvil, zavolal jsem do několika společností v New Yorku a hádej, co jsem zjistil?“

„Pravděpodobně nic, co bych ráda slyšela.“

Kyle si povzdechl. „Jak jsem řekl, zavolal jsem pár společnostem. Jediným společnostem, o kterých vím, že by byly hodny tebe a tvého talentu. I tak žádný z majitelů těchto společností od tebe neslyšel jediné slovo – dali mi vědět, že bych ti měl předat vzkaz, že „pokud budeš hledat novou společnost, blíž k domovu, jsou víc než ochotni tě ve své společnosti uvítat. Stačí, abys jim zavolala, a je to domluveno.“

To bylo ono. Uběhlo pět let a Roz si nebyla jistá, co chtěla dělat. Když hrála představení po představení, začínalo to být stále to samé. Jasná světla reflektorů se jí začínala okoukávat, stejně tak jako vše ostatní. Její jméno bylo na výsluní a celé zářilo.

Ale také jí bylo třiadvacet a nevěděla, zda v tom chtěla pokračovat. To, co chtěla udělat, v podstatě už od okamžiku, kdy vstoupila na australskou půdu, bylo jet domů. Neustálý stesk po domově nedokázalo vyléčit žádné pódium, žádný naleštěný klavír a ani žádné nádherné šaty.

Potřebovala Naze, a to víc, než ho dostávala. Nikdy jí neřekl ani slovo - ani jednou ji nepožádal, aby se vrátila zpátky. Za posledních pět let to vyřešili. On létal za ní, nebo ona za ním. Když měl práci, která ho vedla ven ze země a blíž k ní, vždy se ujistila, že mu přijede naproti, pokud on nemohl přijet až k ní. Dovolené trávili na různých místech. Ale obvykle se byli schopni vidět jen párkrát za rok a většinou jen na tři nebo čtyři dny v celku.

Naposledy spolu strávili pár dní před dvěma měsíci během dovolené na Barbadosu. A tehdy se Roz rozhodla opustit australskou společnost a vrátit se domů. Když mu volala po návratu zpátky do Austrálie, Naz na to neřekl jedinou věc. Jen to, aby dělala to, co potřebovala udělat ona sama. Její společnost, na druhou stranu, se jí pokusila přesvědčit, aby zůstala o něco déle.

Nemohla...

Mohlo to na ně mít vliv - teď ho milovala naprosto stejně, jako když byla hloupou osmnáctiletou dívkou; stále mu byla věrná a nikdy se ho nezeptala, zda jí poskytoval ten samý respekt, protože věděla, že ano. Zároveň však teď tu vzdálenost potřebovala uzavřít.

Bylo to už příliš dlouho.

„Co kdybys nechal starost o mou kariéru na mně?“ zeptala se Roz svého starého učitele. „A sám si dělal obavy o... cokoli v poslední době děláš se svou kariérou ty.“

„Ach, nechutné.“

Jo, dobře.

Tohle byla občas jediná cesta, jak přimět Kyla vyslechnout svůj názor. Ničemu jinému nerozuměl. Musela dělat to, co musela. Jednoduché.

„Co je v Anglii?“ zeptala se Roz a s rukama založenýma na hrudi zamířila do obývacího pokoje.

Pohledem přeletěla po otevřených krabicích. Zatím měla stále ještě čas, aby se pokusila najít tu zatracenou složku. „Protože ti mohu slíbit, že není nic, co by mě zaujalo natolik, aby mě to tam přimělo zůstat.“

„Ve skutečnosti zázrak,“ řekl Kyle.

Roz ztuhla na místě.  „Co?“

„Je jí šestnáct. Taky typický šestnáctiletý teenager. Náladová, štěkavá a netrpělivá. Není moc dobrá v následování pravidel a už byla vyloučena ze dvou dalších přípravek pro hudebně nadané studenty. Heathrow Prep byla její poslední zastávkou. Jestli ji odsud vyhodí – což se velice pravděpodobně stane – pak bude poslána zpátky do New Jersey, kde její rodiče nemají tušení, co s ní dělat. Jde o to, že to bude možná ztráta talentu, Roz. Potřebuje prostě jen toho správného člověka, který –“

„Proč to nemůžeš být ty?“

„Protože jsem muž. Nemá ráda... muže,“ řekl Kyle a jeho hlas trochu klesl. „Vypadá to, že všichni kolem té dívky měli mnohem větší zájem o to, aby napravili její chování, než aby se snažili přijít na to, proč se chová tak, jak se chová. Ne, že bych si byť jen na vteřinu myslel, že ona se mnou o tom bude mluvit, ale to není ten důvod, proč volám. Myslel jsem...“

„Myslel jsi tím, že ji budu mentorovat?“

„Roz, byla by to strašná ztráta talentu.“

„Život je o mnohem víc věcech, než jen o tom, co může někdo udělat se svým talentem,“ vrátila mu zpátky.

Kyle se ušklíbl. „Možná v tvém životě. Každopádně se zastav v Anglii. Udělej, co je potřeba, abys vyměnila letenky. Při tvé cestě to bude co, jen pár dní navíc? Jsem si jistý, že tomu tvému gangsterskému příteli to nebude vadit.“

Roz zaťala zuby. „Neříkej mu tak.“

„Dělal jsem si srandu.“

„No, tak to nedělej.“

Kyle se choval, jako by nic neřekla. „Dobře, takže teď Anglie, jo?“

„Naser si, Kyle.“

Věděl, že neodmítne. Proto ten parchant volal. Ale na tom nezáleželo. Ten kretén zavěsil dřív, než mohla Roz říct cokoli dalšího. Jako třeba odmítnout mentorovat dívku, která zněla tak, jako by se trápila, a víc než někoho, kdo by ji dál vedl v její hudební kariéře, potřebovala někoho, kdo by jí pomohl jinak.

Roz zírala na teď již hluchý telefon ve svých rukou a mračila se. Kretén. Bylo tohle vůbec něco, co opravdu chtěla udělat? Jistě, měla pocit, jako by dosáhla vrcholu své kariéry, ale teď s tím „skončila“, takže si Kyle pomyslel, že by byla pro teď dobrá v tom, aby vedla další mladý klavírní zázrak?

Kurva.

Hormony byla mrchou.

Když už mluvíme o...

Roz konečně zahlédla krabici, kterou předtím ztratila, a složku s logem lékařské ordinace, která byla hned na vrchu. Když jednou v noci sestoupila z pódia a hned poté se vyzvracela do odpadkového koše, personál zavolal jednoho z lékařů, kteří pracovali pro společnost. Lékař jí během přestávky odebral krev a poslal ji zpět na jeviště, aby dokončila své představení. Výsledky jí měly být poslány poštou, ale Roz tu složku nějak přehlédla, protože no, většinou se cítila dobře. Usoudila, že toho dne možná snědla něco špatného a dál už o tom nepřemýšlela.

A pak se jí zpozdila perioda.

A následně si uvědomila, že ne, ve skutečnosti už měla dva měsíce zpoždění.

Od té dovolené s Nazem.

Roz zvedla složku, otevřela ji a listovala na stránku, na které jí ordinace řekla, že najde informace, které hledala. A opravdu, velkými, tučnými písmeny to tam bylo vytištěno.

TĚHOTENSTVÍ POTVRZENO