HF - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Cax

„Proč nemůžu dostat Skittles? Stojí jen dva dolary,“ zeptá se mě můj mladší bratr asi po sedmnácté.

„Protože už jsi měl limonádu a v té je dost cukru.“ Odpovím mu znovu.

„Nedal bych si limonádu, kdybych si myslel, že můžu dostat Skittles,“ namítne Scotty. Je mu dvanáct a miluje nezdravé jídlo.

„Příště.“ Řekne mu Amy a rozcuchá vlasy.

Nakrčí pihovatý nos a otočí se, ale nestěžuje si kvůli cuchání vlasů, protože má Amy rád.

Všichni mají rádi Amy – bratři, zatracený otec. Amy je skutečný miláček davů. „Zajdeme si na pivo, až vysadím kluky doma?“ zeptám se jí, měl jsem dlouhý týden a těšil jsem se, až si s ní pokecám.

Z druhé strany uslyším odfrknutí, zde sedí můj sedmnáctiletý bratr Jared. „Ven na pivo? Tak se tomu dneska říká?“ řekne, aniž by zvedl svoji nevrlou tvář od obrazovky telefonu

S Amy na sebe pobaveně pohlédneme. Je těžké se rozhodnout, který předpoklad je vtipnější.

Že všechno, co řeknu, je sexuální narážka? Nebo že bychom s Amy využili každou příležitost mít sex?

Skutečnost je taková, že jsme spolu neměli sex už několik let, a i tak jen dvakrát, než velmi opatrně poukázala na skutečnost, že nejsme ani trochu kompatibilní.

Jsem si zatraceně jistý, že bratrovy domněnky nebudu opravovat. Skutečnost, že si všichni myslí, že je Amy moje přítelkyně můj život dost usnadňuje.

Ale opravdu jsme jen velmi dobří kamarádi. V našem pojetí slova 'jít na pivo' opravdu znamená jít na pivo, ale když je sezóna basketbalu, často chodíme sem ve společnosti některého z bratrů, kteří se chtějí dostat z domu. Dneska máme Jareda a Scottyho, dva ze tří – protože Mark je na tanečních.

Jared za celý večer řekl stěží dvanáct slov. Jasně, sedmnáct je období nevrlosti, ale já uvažuju, zda ho něco netrápí. Musím se ho pak v soukromí zeptat.

Amy do mě šťouchne.

„Co?“

„Ten chlap…“

Podívám se, kam soustředí pozornost, ale muž, o kterém jsem si myslel, že se na něj Amy dívá, prudce otočí hlavu dopředu. „Co je s ním?“

„No, nikdy předtím jsem ho tam neviděla sedět.“

„Uh-huh.“ Nikdy jsem nevěnoval pozornost mužům u funkcionářského stolu. Ne, když jsem mohl sledovat hru.

„A zíral na tebe.“

Nic neřeknu, protože neznám nikoho, kdo by na hrách pracoval a nechci ani vkládat slova 'chlap' a 'zíral' do stejné věty. Náš tým vstřelil další tři body a publikum se zbláznilo. Do konce hry zbývá ještě pár minut a my už se můžeme cítit více v pohodě.

„Viděl jsi to?“ zeptám se Jareda a šťouchnu do něj loktem.

Věnuje mi typické zavrčení dospívajícího jeskynního muže, což je jediné, co se občas dá z Jareda dostat.

Na druhé straně mě Amy chytne za zápěstí. Už jsme kamarádi dlouhou dobu a tohle je signál. Okamžitě zabloudím pohledem k muži, kterého mi předtím ukazovala.

A srdce se mi zastaví.

Na dlouhou chvíli uzamknu pohled s nikým jiným, než Axelem Armitagem, jediným klukem, kterého jsem kdy políbil, ale on už není kluk. Ani zdaleka. Zírám na muže – velmi atraktivního muže, s tmavými vlnitými vlasy a velkýma očima. Během let se zaoblil. Ramena má široká a svalnatá, lehké strniště zvýrazňuje kontury mužné čelisti.

Zapomněl jsem na hru, na Amy i bratry. Zůstala jen vzpomínka na jeho úsměv v letním slunci a bolest v hrudi z toho, co se stalo, když jsem jednou podlehl své touze.

Hvizd píšťalky mě probere ze strnulosti. Axel otočí hlavu zpět k hřišti a já se snažím polknout obrovský knedlík v krku.

Amy do mě šťouchne. „Ty ho znáš?“

„Později.“ Žádnou část příběhu jí nemůžu říct před bratry.

***

Jakmile zazní bzučák oznamující konec utkání, vstanu jako střela. „Pojďme kluci, je školní týden.“ Popadnu Scottyho bundu a podám mu ji.

Ten se na mě podívá, jako bych se zbláznil. „Je pátek!“

„Um, to jsem věděl,“ vyjedu na něj. „Ale už je pozdě. Jdeme.“

Amy na mě koukne koutkem oka, ale nehádá se. Ve skutečnosti mi pomůže dostat kluky do auta.

„Pojedeme teda na skleničku?“ zeptá se mě, zatímco já startuju motor.

„Sakra jo.“

Jared se na zadním sedadle uchechtne.

To je jedno. Odvezu bratry do domu, který stále sdílejí s mým debilním otcem. „Dobrou noc,“ popřeju jim po zajetí na příjezdovou cestu. „Pozdravujte Marka, a kdybyste potřebovali něco předtím, než se v pondělí uvidíme –“

„- zavolejte.“ Doplní můj mladší bratr. „My víme.“

„Oba vás miluju.“ Řeknu a oni vylezou z auta.

„Taky tě miluju a díky za hru.“ Řekne Scotty.

„Kdykoli.“

„Jo, díky.“ Zamumlá Jared. Neřekne taky 'miluju tě', protože na to je příliš cool, ale nevadí. Řekl jsem mu to, protože potřebuju, aby věděl, že se starám, a protože otec nikdy neprojevuje emoce. (Pokud se nejedná o hněv.)

Amy stáhne okýnko, aby se taky rozloučila.

Byla chyba zajíždět na příjezdovou cestu, protože než Jared se Scottym stihnou dojít ke schodům, otevřou se dveře z kuchyně a otec vyjde ven s pytlem na odpadky v ruce a vrazí ho Jaredovi.

„Nezapomněl jsi na něco? Už před pár hodinami jsem ti řekl –“

„Omlouvám se.“ Vypadne z Jareda okamžitě. Popadne sáček a vydá se ke garáži.

Jeho spěch mě neuvěřitelně zneklidní. Jared je tvrdohlavý dospívající chlapec, ne zrovna vzor poslušnosti. Nebyl by tak dychtivý ho potěšit, leda že by cena za naštvání táty byla až příliš vysoká. Což mě přinutilo přemýšlet – vůbec ne poprvé – jestli se otec v poslední době nestal více násilnickým. Vždycky urážel slovně – samozřejmě. Ale hlavní důvod, proč jsem se po promoci znovu nastěhoval do tohoto města, byl, abych se ujistil, že jim také fyzicky neubližuje.

Pevně jsem doufal, že ne. A že kdyby to udělal, bratři by mi to řekli.

„Děje se něco?“ zeptá se otec a já si uvědomím, že na mě hledí skrze Amyino otevřený okýnko.

„Nic.“ Odpovím rychle a pak dostanu chuť se nakopnout. Moje dychtivost dostat se mimo jeho pozornost se stále projevuje, přestože nežiju pod jeho střechou už několik let.

Otec se otočí a vejde do domu, aniž by mi popřál dobrou noc a Amy vytáhne okýnko.

Přistihnu se při velkém úlevném výdechu.

„Jsi v pořádku?“

„Jistě.“ Lžu, pravdou je, že se mi točí hlava. Z jediného pohledu na Axela jsem jako svázaný.

„Kdo byl ten chlap během hry?“

Zařadím zpátečku a vycouvám. „Zamíříme do Bruisers?“

„Mohli bychom, nebo taky ke mně a já otevřu láhev vína.“

„Dohodnuto.“ Na konci slepé ulice jsem odbočil doleva místo doprava a o dvě minuty později už zastavujeme před rodinným domem.

S Amy jsme oba absolvovali střední školu v Henningu. Během posledního ročníku jsme spolu chodili. Vlastně v tomto domě jsme oba trapným způsobem ztratili panenství.

Sex pro nás oba byl ohromným zklamáním – ani jeden z nás neviděl ohňostroj. Zkusili jsme to ještě jednou na zadním sedadle mého auta, ale ten byl dokonce ještě horší.

Tu noc jsme dokázali dvě věci. Za prvé jsme si vytvořili asi milion soukromých vtípků jen pro nás dva a za druhé jsem si dokázal, že sex se ženami není nic pro mě.

Po střední jsme šli na různé vysoké školy, ale zůstali jsme si blízcí. Až tak silné bylo naše přátelství. Strašně jsme selhali při poskytnutí orgasmu jeden druhému, ale jsme vážně dobří ve společném sledování basketbalu.

A? Nikdy neřekla živé duši o mé sexuální orientaci.

Teď mě vede ruku v ruce přes foyer honosného domu.

„Ahoj tati!“ zvolá, zatímco míjíme knihovnu.

„Ahoj tykvičko.“

„Zdravím profesore.“ Cítím neustálou vinu, kterou cítí každý chlap, když prochází kolem muže, jehož dceru připravil o panictví.

„Dobrý večer, Caxi.“ Novinami ani nepohne. Nálada v Amyiném domě byla vždy taková poklidná. Není divu, že jsme se vždycky poflakovali tady a ne u nás. Miloval jsem tohle místo.

Je trochu zvláštní vidět Amy nalévat víno u kuchyňské linky, což je něco, co se nikdy nestalo, když jsme byli teenageři. Oba jsme se nastěhovali zpět do Henningu po promoci na vysoké, asi před šesti měsíci. Dostala práci v přijímací kanceláři a já byl postgraduální student. Žije doma, aby ušetřila peníze. Já žiju v domě pro postgraduální studenty, protože nedokážu žít pod otcovou střechou, ale rozhodl jsem se jít na školu tady, protože jsem si uvědomil, že mě mí bratři stále potřebují.

Přitažlivost a nenávist. Tak na mě tohle město působí.

Odnesu víno do útulného obýváku v zadní části domu. Ona pustí nějaké kriminální drama, ale ztlumí zvuk. V pohodlném tichu sedíme blízko sebe na pohovce.

„Dobře, tak to vysyp.“

Ach. Zhluboka se napiju. „Jmenuje se Axel, byli jsme dlouhá léta kamarádi v Ohiu. A pak, když nám bylo šestnáct, jsme spolu začali blbnout.“

Pozvedne obočí. „Vážně? S tím ses nikdy nesvěřil.“

Nikdy jsem to nikomu neřekl. „Ne… neskončilo to dobře. Byli jsme nachytáni. Pastor zavolal našim rodičům.“

„Och.“ Její stažená tvář mi napovídá, že nemusím pokračovat. Zná mého debilního otce.

„Jo. Samozřejmě už jsem se nikdy nemohl vrátit na žádné z církevních setkání. A otec nade mnou stál, když jsem si musel zablokovat Axela jak na Facebooku, tak na telefonu. Do roka jsme opustili Ohio.“

Amy usrkne vína a vypadá zamyšleně. „Takže jsi neviděl tvář toho kluka jak dlouho?“

„Šest a půl roku.“ Vypadne ze mě rychle, ale kdo by to počítal, že?

„A teď je tady v Henningu.“

Srdce se mi při jejích slovech rozbuší. „A pracuje u basketbalu. Pokud tady nebyl s druhým týmem.“

Amy se zakření. „Měl na sobě hnědou kravatu, a seděl u našeho stolu. Neexistuje šance, že by tu byl s týmem soupeřů. Počkat - myslím, že oba hrajete za stejný tým!“ zasměje se vlastnímu vtipu.

Mezitím mi žaludek podnikl dlouhou cestu skrze dutinu břišní. Pomyšlení, že Axel Armitage možná žije v tom samém městě, ve mně vyvolá závrať. Mohl bych na něj narazit v kavárně, nebo v tělocvičně… mysl mi zaplaví představa Axela driblujícího ve velmi těsném oblečení.

Ježíši Kriste, tohle není dobré.

„Myslím, že bys mu měl zavolat.“ Prohlásí Amy.

„V žádném případě.“

„Jasně! Protože jinak bude všechno neuvěřitelně trapné. Chci říct… naposledy, kdy jste se viděli, jste byli oba nazí?“

„Nebyli jsme nazí.“

„Och, zlato.“ Povzdechne si. „Prosím, řekni mi, že sis s někým ve svém životě užil nahý. Alespoň jednou.“

Smutně zavrtím hlavou.

„Tohle je prostě špatně. Je ti dvaadvacet. Měl bys žít svůj život.“

Nebylo to tak, že bych nechtěl, prostě to není možné. Otec by mě zmlátil, kdyby zjistil, že jsem byl… s jiným mužem. Takže i kdybych někdy chtěl randit, muselo by to být hodně daleko odtud. Kdyby nebylo Scottyho, Jareda a Marka, byl bych pryč z tohoto města dřív, než bys řekl švec.

Ale mám tři bratry, kteří mě potřebují, a Scottymu je jen jedenáct. To znamená minimálně dalších šest až sedm let samoty.

Bože, jak depresivní.

„Není to tak zlé.“ Lžu. „I tak, kdo by řekl, že si někoho najdu? Tohle je malé město. A… dnes večer tu sedíš se mnou ty, ne?“

„No…“ odkašle si. „Je tu něco, co ti musím říct.“

Žaludek se mi propadne. Zase, protože jsem věděl, jakou ránu se chystá zasadit.

„Někoho jsem potkala.“

„Vau, to je skvělé,“ slyším se říkat. „Kdo je to?“

Plaše se usměje. „Pracuje pro IT oddělení. A já měla v práci hodně, um, problémů s počítačem.“

Poprvé za poslední hodinu se zasměju. „Jsi roztomilá, a slyšel jsem, že tihle IT nerdi jsou úžasní v posteli.“

„Caxi! Neposmívej se mi.“ Plácne mě do kolena.

Chytím její ruku do své. „Amy, opravdu jsem za tebe šťastný.“ Je to pravda. I když jsem věděl, že jsem v bryndě, protože se tím všechno mění. Amy už nebude moct být mým 'rande'. Nebylo by to fér k panu IT Chlápkovi, aby si lidé mysleli, že jsme pár.

„Pořád budeme mít basketbalové zápasy.“ Řekne, jako by mi četla myšlenky.

„Jen jestli chceš.“ Řeknu rychle.

„Jasně, že chci. Máme permanentky, pro Kristovy rány.“

„Tvému novému klukovi se možná nebude líbit, že máš permanentky se svým bývalým.“

Zavíří posledním zbytkem vína ve skleničce. „No, přemýšlela jsem. Žádnému chlapovi se nezamlouvá představa, že jeho nová holka tráví čas s bývalým, ale pokud by pochopil, že jsme opravdu nekompatibilní…“

Okamžitě zavrtím hlavou a ona si povzdechne.

„Dobře, byl to jen nápad, protože opravdu nevidím důvod, proč bychom se nemohli scházet, jak chceme.“ Aby svá slova dokázala, otočí se a položí mi nohy do klína. Chytím ji za nárty schované v ponožkách a stisknu. Amy miluje masáže nohou. Známe se dost dobře. Zabilo by mě pomyšlení, že ji ztrácím kvůli nějakému ajťákovi, ale chci, aby byla šťastná.

„Bojím se o tebe.“

Jen zabručím.

„Chystáš se zavolat Panu Církevnímu Kempu?“

„V žádném případě.“ Odpovím rychle.

Vykulí oči. „Proč ne? Myslela jsem, že jste byli kamarádi?“

„Nemůžu.“ Opravdu je to až tak snadné. Pokud chci být s bratry, musím zůstat v Henningu. A pokud chci zůstat v Henningu, musím část sebe skrývat před všemi. (Až na Amy.)

„Mohli byste prostě být znovu přáteli.“ Pronese tiše.

Dobrá poznámka. „Asi. Ani nevím jistě, že je…“ zbytek věty mi odumře na jazyku.

„Gay.“ Zkříží ruce na hrudi. „Proč jsem tě nikdy neslyšela říct to slovo?“

Pokrčím rameny, ale je to férová otázka. Amy nemohla pochopit, jakou koncentraci stojí potlačovat kus sebe. To slovo na mě působí jako kouzlo. Kdybych ho vyslovil, všechna tvrdá práce by mi proklouzla mezi prsty. „Takže mu zavoláš?“

„Ne.“

„Bože, Caxi, jsi beznadějný případ.“

Jsem zachráněn jejím otcem. „Amy! Volá Derek!“

Ani jsem neslyšel zazvonění, ale neujde mi šťastný výraz na její tváři. „Derek, jo? Jeho jméno není tak praštěné, jak jsem se obával.“ Sundám jí nohy z klína. „Běž si promluvit se svým chlapem. Já se vyprovodím sám.“

Amy vyskočí. „Miluju tě, Caxi.“

„Já vím.“ Nohou jí lehce strčím do zadku. „Prostě běž, jo?“

Vyběhne z místnosti, aby vzala telefon. V kuchyni umyju obě naše skleničky a pak zamířím domů, tak jako vždycky.