HF - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Axel

Od chvíle, kdy jsem potkal Caxe na basketbalovém utkání jsem si uvědomil, že na něj můžu narazit kdekoli. Začal jsem se po něm poohlížet, když jsem procházel přes kampus, nebo stál ve frontě na kafe.

Chvíli však trvalo, než jsme se znovu setkali.

Jedna z hezkých věcí na práci pro Barmuthskou univerzitu je luxusní tělocvična. Zrenovovaná před pár lety, místo, které je prakticky chrámem pro fitness. Je zde řada kardio strojů a velmi dobře vybavená posilovna. Pak mají bazén olympijské velikosti a hřiště pro basketbal, squash a tenis.

Jelikož nemám žádný společenský život, dávalo mi větší smysl jít po práci do posilovny. Pátky byly mé oblíbené – vysokoškoláci šli na večeři, nebo začali s plány na víkend. Tělocvična byla nádherně prázdná.

Pátek poté, co jsem ho viděl na basketu, jsem se rozhodnul uběhnout dvě míle na pásu, abych se zahřál. Potřeboval jsem cvičení, stahovat a ohýbat svaly, abych vypustil trochu páry. Práce mi šla z větší části dobře, ale pořád jsem ten nováček, což není nikdy snadné. A jsem zatraceně osamělý.

Po protáhnutí jsem zamířil k posilovači nohou, kde jsem přidal závaží. Vklouznul na sedadlo, zatnul břicho a zabral. Patka se pohybovala s lehkostí dobře udržovaného stroje a tak jsem se zrovna cítil také. Cvičení je jako terapie. Dobré cvičení mi vždycky vyčistí hlavu.

Po třech sériích jsem periferním viděním zahlédl přitažlivý soubor zádových svalů a nějaké báječné stvoření přitahovalo tyč k hlavě. Nejsem tu, abych zíral na chlapy, ale on mě vtáhnul. Pískově hnědé vlasy, široká ramena, nádherné bicepsy napínající rukávy jeho trička. Mňam. Na jeho postoji mi přišlo něco velmi povědomého, takže jsem otočil bradu kvůli lepšímu výhledu.

Dojde mi, na koho se dívám, a rozbuší se mi srdce. Cax.

Znovu se otočím, abych se dal dohromady. Tak strašně si s ním chci promluvit, ale po zápase tak rychle zmizel – špatné znamení. Ale asi jsem ho dost vyšokoval.

Minulý týden jsem strávil úvahami, jaký teď žije život. Na hře byl se ženou. Možná jeho manželkou? Vedle něj seděly i děti – ale byly příliš staré, aby byly jeho.

Stále dokola jsem si to omílal v hlavě. Možná náš společný čas byl pro něj jen experiment. Možná je hetero ženatý chlap, který nemá zájem o připomínání skutečnosti, že si jednou zaskotačil s chlapem, přestože v té době jsme byly jen děti.

Ale i když jsou věci, jaké jsou, pořád ho chci pozdravit. Nikdy bych ho neuváděl do rozpaků příběhy z našich dospívajících let. A možná potřebuju příležitost mu to sdělit.

Znovu nakloním hlavu a zjistím, že mě pozoruje.

O nic nejde.

Vstanu ze stroje, rychle se otřu ručníkem a zamířím do sekce vzpírání, kde stojí poblíž stojanu na dřepy. Vytřeští oči, zatímco se blížím. Vypadá vyděšeně.

Sakra.

„Ahoj,“ pronesu přátelsky.

Na okamžik zaváhá. „Čau.“

Na chvíli na sebe jen zíráme. „Podívej, vím, že je to divné, ale tohle je vážně malé město a právě jsem se sem přistěhoval.“

Pohled zaboří do země.

Bože, mluvím tak rychle, že už nemůžu vycouvat. „Netuším, co si myslíš, ale máme dvě možnosti. Můžeme předstírat, že jsme v dětství nikdy nebyli kamarádi, nebo můžeme zajít na pivo a dohnat ztracený čas. Nejde o nic velkého.“

Znovu ke mně zvedne pohled a je v něm tolik paniky, až se mi sevře srdce. „Omlouvám se.“ Řekne tiše.

„Za co?“ Snaží se mi říct, že spolu nemůžeme zajít ani na pivo? Vážně?

„Za, uh…“ Ohlédne se přes obě ramena, jako by kontroloval, zda nás někdo neposlouchá. Zadržím povzdech. „Hádám, že musíme probrat pár věcí.“

„Dobře, co v Bruisers? Jde o jediný bar, ve kterém jsem zatím byl.“ Boz mě tam vzal jiný večer a já zjistil, že se jedná o pohodový sportovní podnik.

Nervózně si olízne rty, čímž upoutá moji pozornost k jeho ústům. „Já ne… nemyslím si, že Bruisers je dobrý nápad.“

Ouch. Můj starý přítel je buď paranoidní, nebo se stydí, že by byl se mnou viděn. Nemůže si dát drink s potencionálním gayem? Fuj. Pocítím nával vzteku. Další návrh ze mě vylítne dřív, než si ho stihnu promyslet. S jistotou jsem to udělal proto, abych ho tím vyzval. „Dobře, tak tedy ke mně? Zítra večer? V sedm?“

Tvrdě polkne. „Kde bydlíš?“

Upřímně jsem nečekal, že můj návrh přijme a je možné, že ani neplánuje přijít. Mohl by se na mě vykašlat. „Bydlím na konci Newbury Street, ve slepé uličce na okraji parku. Ten dům je starý bílý s verandou kolem, nemůžeš ho minout, ale bydlím v bytě nad garáží.“

„Dobře.“

„Pokud potřebuješ moje číslo, najdeš ho v adresáři zaměstnanců – atletické oddělení.“

Přikývne. „Najdu tě.“

Opravdu jsem doufal, že ano. Nebylo to patetické? „Vlastně přijď hladový – udělám večeři. Ty přines láhev čehokoli, co rád piješ.“

„Dobrý plán, přinesu.“

Nevím, co pije a co ne. Je hodně věcí, kterých o něm nevím. Přemýšlím, zda se to změní. „Tak zítra v sedm.“

Odejdu dříve, než se může rozmyslet.