Hawk - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Potetovaný kytarista se odpoutá od dvou blonďatých krasavic a začne se ke mně blížit.

„Do prdele,“ zamumlám si pod nosem. „Do prdele, do prdele, do prdele.“

Myslela jsem, že se tomu kytaristovi dobře vyhýbám. Po tom divném, co to bylo, když jsme se na začátku svatby zahleděli do sebe, jsem se cítila tak rozladěná, že jsem si nevěřila, že bych ho mohla dál fotit, nebo se dokonce pohybovat v jeho blízkosti. Takže jsem se mu na hostině snažila co nejvíc vyhýbat. Ale abych to mohla udělat, musím mít samozřejmě představu, kde se nachází. Což znamená, že jsem pravidelně prohledávala dav, abych ho měla na očích. Už pár hodin to funguje naprosto skvěle.

Až na to, že když jsem teď naposledy skenovala, měl jazyk v půli krku jedné ženy, zatímco druhá mu sjížděla rukou k rozkroku.

A než jsem stačila odvrátit zrak, jeho oči se znovu upřely do mých, zatímco jsem se snažila udržet šok a odpor ve tváři.

Už překonal polovinu vzdálenosti mezi námi, když jsem si uvědomila, co se chystá. Než si stačím rozmyslet, co udělám, vyrazím z místa, kde stojím u stolu s jídlem – doufám, že nebudu vypadat, že utíkám, a nejspíš se mi to moc nedaří.

Snažím se jít cílevědomě, jako bych právě viděla záběr, který musím zachytit. Bohužel jediná věc, která je ve směru, kam mířím, je bar. Tak se k němu vydám a opřu se o něj, dýchám mělce a přerývaně, jako bych byla tonoucí, který se právě dostal k záchrannému člunu.

„Hej, můžu dostat gin s tonikem?“ Řeknu nervózně vysoké, hezké ženě, která míchá nápoje. „Dvojitý.“ Normálně v práci nepiju, ale najednou mi rupnou nervy a potřebuju něco na uklidnění.

„Jasná věc, zlato,“ řekne a spekulativně si mě prohlíží. Musím se doslova zastavit, abych nebubnovala prsty na bar, když mi míchá nápoj. Když mi ho konečně podá, vezmu si od ní sklenici a dlouze polknu. Pak se zhluboka nadechnu a otočím se, abych našla další únikovou cestu.

„Rád vidím, že ses trochu uvolnila.“

Vyjeknu a málem mu vyliju pití na hruď. Což by sotva byla moje zatracená chyba, kdybych to udělala, protože stojí doslova pár centimetrů přede mnou.

„Ježíši!“ Vyprsknu. „Copak jsi nikdy neslyšel o osobním prostoru?“ Můj gin s tonikem se mi rozplácne přes okraj kelímku na prsty. Trochu se třesu, přendám si sklenici do druhé ruky a tekutinu z nich slíznu.

„Beru to zpátky,“ uchechtne se. „Zřejmě bude potřeba víc než gin s tonikem, aby ses uvolnila.“

„Nemám být uvolněná,“ vyplivnu. „Mám pracovat.“

Čekám, že po mně hodí nějakou nafoukanou repliku, ale on chvíli nic neříká, jen se na mě pozorně dívá. S úlekem si uvědomím, že mě pozoruje, jak si z prstů vysávám zbylé cákance ginu s tonikem. Rozpačitě si odtáhnu ruku od úst a zrudnu.

„Je to večírek,“ řekne. „Jestli sis nevšimla.“ Jeho hlas trochu změkne, v tónu se objeví trocha chraplavosti. „Jsem si docela jistý, že Jenně nebude vadit, když se budeš opravdu dobře bavit.“

Podívám se k místu, kde s Casem pomalu tančí na baladu, která hraje ze zvukového systému. Casovy ruce bloudí po Jennině zadku a jejich oči jsou na sebe upřené, jako by na světě nebyl nikdo jiný.

„Možná ne,“ připustím. „Ale mám práci, kterou musím udělat. Jenna si mě nenajala, abych seděla a popíjela. Kromě toho,“ řeknu a kývnu hlavou směrem k dvojčatům Doublemintovým. „Nemáš na jednu noc dost společnosti?“

Zasměje se. „Ony? O Melanii a Rachel se neboj. Jsou to jen některé z holek z klubu.“

„Co to znamená?“ Zní to nejasně… jako prostitutka.

„Znamená to, že se potloukají kolem MC a doufají, že jim někdo z nás nasadí prstýnek.“ Blýskne se po mně sexy úsměvem a podívá se na můj foťák. „No tak. Udělej si malou přestávku. Hádám, že jsi nafotila tolik fotek, že bys jimi zaplnila čtyřicet svatebních alb.“

„A co?“ Vystřelím po něm.

„Poznej někoho nového.“ Jeho úsměv se rozšíří a stane se výzvou, když mi v napůl posměšném gestu podá ruku, abych si s ním potřásla. Nechci ji přijmout, ale nechci, aby si myslel, že mě dráždí, a tak to stejně udělám.

Jeho dotek mi připadá, jako by se mě někdo dotkl dobytčákem. Projede mnou výbuch horka, okamžitý a nečekaný. Slyšitelně zalapám po dechu, ale myslím, že to neudělám dost nahlas, aby mě přes hudbu slyšel.

Ústa se mi trochu pootevřou a dech se mi zrychlí, jak mi žilami začne proudit horko a chtíč.

Během chvění mě k sobě přitáhne, až jsem u něj tak blízko, že cítím teplo jeho kůže. Jeho vůně je mužná, pižmová s lehkým nádechem whisky. Těch několik mužů, se kterými jsem byla, nevonělo takhle. Je to syrové… omamné. „Jak se jmenuješ, zlatíčko?“ zašeptá mi u ucha.

„Ehm, není to zlatíčko,“ opáčím a snažím se udržet klid. Roztřeseně odtáhnu ruku od jeho a o krok ustoupím. Když přeruším kontakt, moje kůže se okamžitě mine s jeho. Druhou rukou zvednu sklenici a pořádně si loknu ginu s tonikem.

Zdá se, že ho to vůbec nerozhází. „Tak mi řekni něco jiného, jak ti mám říkat,“ pokrčí rameny.

Jeho tón je šíleně rozumný. Zaplaví mě vlna podráždění. Ještě nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by mě tak okamžitě rozčílil a zároveň přitahoval. A co je ještě víc k vzteku, jsem si téměř jistá, že ví, že mě přitahuje.

Jako by mi četl myšlenky, zakroutí hlavou a usměje se na mě. „Tak co?“

Vím, že se ke mně snaží dostat. Snaží se mě přimět, abych stáhla obranu. A zatraceně, funguje to. Odolám nutkání frustrovaně vykřiknout.

„Já jsem… Samantha,“ zadusím se. Nikdo kromě babičky mi tak neříká, ale z nějakého důvodu je právě teď naprosto důležité udržet mezi námi nějaký odstup, byť malý.

Mrkne na mě, jako by se nenechal zmást. „Rád tě poznávám, zlatíčko,“ táhne a jeho hlas se ponoří do tichého, sexy vrčení. „Já jsem Hawk.“

Bojuju s mlhou vzteku v mozku. Jediná obrana, kterou proti tomuhle muži mám, je sarkasmus a výsměch, uvědomím si. Tak je použiju.

„Hawk?“ Vyhrknu a snažím se ho vyvést z rovnováhy. „Co je to za jméno?“

Jeho rysy se lehce zamračí. Nedokážu říct, jestli je naštvaný, nebo pobavený. Cítím drobný záchvěv vítězství.

„Nelíbí se ti moje jméno,“ řekne tónem, který nedokážu přečíst. „Já tvé jméno neurážel.“

Abych byla upřímná, nevypadá ani trochu dotčeně. Ale i tak se cítím podivně špatně, že jsem si z něj dělala legraci. A to mě naštve ještě víc, ale zároveň mě to trochu rozhodí.

Pokrčím rameny a bojuju s nutkáním se omluvit. „Neřekla jsem, že se mi to nelíbí.“

„Aha, takže se ti to líbí,“ usměje se. „To je dobře.“

Zatraceně, zase si ze mě někdo vystřelil. „Panebože!“ Rozčileně protočím oči. „To jsem taky neřekla! Ježíši, dá se s tebou vůbec vést normální konverzace?“

„Ty chceš normální rozhovor?“ Přikývne. „Jen do toho.“

Podezřívavě si ho prohlížím.

„Co?“ zeptá se, široce roztáhne ruce a předstírá nevinnost.

Povzdechnu si. Nevím, proč to dělám. „Fajn,“ odtuším a zvednu sklenici, abych se znovu napila. „Takže… Hawk. To je tvoje pravé jméno?“

„Dost pravé. Kromě toho,“ pokračuje a dlouze přejíždí očima po mém těle, „se ti bude líbit mnohem víc, až ho budeš vykřikovat s mou hlavou mezi nohama.“

Jsem uprostřed polykání a část ginu se dostane do špatné trubičky, takže začnu lapat po dechu a prskat. Hawk se ke mně natáhne, aby mě praštil do zad, ale já ho odmávnu.

„Ty… máš s touhle hláškou opravdu výsledky?“ Řeknu přiškrceným hlasem, když se konečně můžu zase nadechnout.

„Nikdy předtím jsem ji nepoužil,“ zamumlá, nakloní se ke mně a vysloví ta slova u mého ucha. „Ale vypadá to, že se k tomu chystám.“

„Děláš si srandu?“ Vykřiknu, odtáhnu se a obtočím se kolem něj. „Promiň, ale myslím, že sis mě spletl s někým, kdo nemá žádné normy.“ Projede mnou vztek, nebo je to možná tím alkoholem. Je příjemné se na něj zlobit. Jako bych to byla já, kdo má všechno pod kontrolou.

Otevírám ústa, abych na něj vyjela, když mě výkřik směrem k hlavnímu davu donutí otočit hlavu.

„Hej, vy všichni!“ zavolá vysoký, pohledný muž s hustým blonďatým plnovousem. „Je čas připít na zdraví ženicha a nevěsty!“

Hlouček lidí v davu v odpověď houkne a zakřičí. „Do toho, Angele!“ vykřikne jeden z dalších mužů.

„Sakra, musím jít,“ zamumlám a podám Hawkovi zbytek svého pití. Zamířím k místu, kde mluví muž jménem Angel, a přitom šmátrám po foťáku. Měla jsem tomu věnovat pozornost. Teď můžu jen doufat, že jeho řeč bude dlouhá, abych stihla pořídit dobré světlo a pár dobrých záběrů, než skončí.

„Nevadí mi říct vám všem, že to pro mě bylo trochu přizpůsobení, když jsem se dozvěděl, že můj nejlepší kámoš a moje malá sestra spolu chodí,“ začne Angel. „Vlastně,“ zasměje se, „se mi zdá, že si pamatuju, jak jsem dal Ghostovi co proto, a taky pěstí, když jsem to zjistil.“

Dav se se smíchem otočí ke Casovi a Jenně. Cas zvedne pivo a s úsměvem kývne na Angela. Přistoupím k němu z úhlu a začnu luskat.

„Ale musím říct, že mě nenapadá nikdo, komu bych víc věřil, že bude po Jennině boku. A Ghoste, ty jsi šťastný muž, že máš někoho, jako je Jenna. Vím, že tě bude vždycky milovat a bude tvým dětem tou nejlepší mámou, jakou může být.“

Některé ženy zamlaskají a několik mužů zapíská. Je to nečekaně dojemné. Říkám nečekaně, protože i když jsem fotila spoustu svateb, tajně je nemám moc ráda. Možná to přičítám osobní historii, ale je pro mě trochu těžké věřit na „šťastně až do smrti“. Z toho, co jsem za svých třiadvacet let viděla, vyplývá, že to většinou není o moc víc než pohádka pro lidi, kteří raději žijí v naději, než aby se spoléhali na zkušenosti.

Ale jak Angel dál mluví o tom páru a já si pořizuju záběry, jak jsou za ně všichni šťastní, začínám mít navzdory sobě trochu zamlžené oči. To bude asi tím ginem s tonikem, říkám si zkroušeně. Neměla jsem porušovat své pravidlo a dát si ten drink. Navíc na rozdíl od většiny svateb, kde mají barmani tendenci nápoje ředit, si myslím, že ten můj barman skutečně udělal silnější než obvykle. Matně si uvědomím, že jsem zapomněla sníst energetickou tyčinku, kterou jsem si schovala do tašky, a že jsem v důsledku toho už skoro pět hodin neměla žádné netekuté kalorie.

V duchu si poznamenávám, že si mám vzít párek v rohlíku nebo něco na přilepšenou, když najednou vidím ideální úhel pro fotku. Pokud se mi podaří dostat se na jeden z velkých reproduktorů za Angelem dřív, než domluví, můžu ho vyfotit, jak si připíjí v popředí, s dokonalým rámováním novomanželů v pozadí. Nic mě nenadchne víc než dobře načasovaná fotka, takže okamžitě zamířím k reproduktoru, popadnu skládací židli, přesunu se za něj a pomocí ní se vztyčím.

Reproduktor je trochu vratký, jako starý žebřík, ale nahoře se moc dlouho nezdržím. Ideální úhel pro záběr bude, když se budu krčit a budu stát na jedné straně, takže se levou nohou přiblížím k okraji a mírně se vykloním. Zrovna když Angel zvedá pivo, aby pronesl oficiální přípitek, Jenna se podívá na Case v pozadí a já přeostřím objektiv a vítězoslavně začnu cvakat přesně ten záběr, který jsem doufala, že zachytím.

„Na Jennu a Ghosta!“ Angel vykřikne.

Dav hlasitě zařve na souhlas. Pak někdo někde znovu spustí hudbu. Hlasité zadunění prvního úderu do bubnů, které vychází z reproduktoru, na němž stojím, mě vyděsí, a než si stačím uvědomit, co se děje, ztrácím rovnováhu a padám dozadu. Můj instinkt mávat rukama a něčeho se zachytit převáží instinkt chránit svůj fotoaparát, a než se naděju, jsem ve volném pádu a zoufale doufám, že to, s čím přijdu do kontaktu, až dopadnu na zem, nebude moc bolet.

Když se ocitnu ve vzduchu, mám žaludek až v krku.

A pak mě zachytí něčí silné, svalnaté paže.

Začínám šokovaně vydechovat úlevou, když mi do ucha zašeptá až příliš známý hlas:

„Dostanu bonusové body za záchranu foťáku?“