TNARC - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Anglie

Pohled ze strany Naze

Co Naz nenáviděl na zemích, které neznal, nejvíc? Skutečnost, že nevěděl, kde cokoli bylo. Přísahal by, že ho taxík, který se mu podařilo chytit, bezcílně dobrých dvacet minut jen tak vozil kolem, i když věděl, že řidič ho ve skutečnosti vzal přímo nemocnice. Ale jemu, protože tu neznal žádnou z těch ulic ani to, kde nemocnice byla, to připadalo, že řidič prostě jen jezdil naprosto bez cíle.

A bylo to o to horší, že Naz vlastně nevěděl, co se sakra dělo.

Od Roz dostal zprávu, že je v nemocnice a psala mu, aby se tam hned dostal. Přijel za ní do Anglie, aby ji překvapil a získal odpovědi... nemyslel si, že jeho první zastávkou bude poté, co na ní čekal v hotelu, zatracená nemocnice.

Něco s ní bylo?

Něco se jí stalo?

Chystal se někdo umřít, protože jí ublížil?

Všechny možné věci.

Taxík zajel k nemocnici a zastavil. V té době už měl Naz pocit, jako by měl srdce až ve zkurveném krku. Ta panika byla neustálá a všudypřítomná. Bez ohledu na to, jak se jí snažil přimět odejít, prostě to nešlo. On byl klidem v bouři - to bylo tak, jak to s ním fungovalo.

Právě teď ne.

Ne, když došlo na Roz.

Nemohl být ničím, když si myslel, že by mohlo být něco špatného s ní. Tak prostě jeho mozek nefungoval. Jistě, stále tam byly všechny logické sračky, ale to vůbec nic neměnilo na tom, jak se cítil.

„Bude to -“

Naz na přední sedadlo hodil hrst bankovek a řekl: „Tady máte.“

„Pane, to je příliš mnoho peněz.“

„Nechte si to.“

Naz to nezajímalo.

Jakmile vystoupil z taxíku ven, tlak na jeho hrudi se ještě zhoršil. Měl pocit, jako by mu mělo srdce z jeho zkurvené hrudi zatraceně přímo explodovat. Bez rozhlédnutí kráčel kupředu. Ozval se po něm klakson auta, ale Naz jen rozhodil rukama nahoru, jako by prostě chtěl říct jo, jo, kurva. Právě teď měl v hlavě zcela jiné věci..

Nemohl se dostat do nemocnice dost rychle. Zamířil přímo na pohotovost, protože usoudil, že přesně tam by Roz skončila, pokud by se něco stalo... nebylo pravděpodobné, že by tu měla domluvenou schůzku s lékařem, že?

Pohotovost byla plná – ne, že by to bylo nějaké překvapení. Vypadalo, že nezáleželo na zemi, ve které byla. Nemocnice byla vždy plná na maximum, a mnohdy její kapacita nedostačovala. Čekací doby se tam počítaly na zatracené dny.

Naz měl v úmyslu zamířit přímo k jedné z recepčních, uvést jméno Roz a zjistit, kam by ho to dostalo. Místo toho mu stačil rychlý pohled na lidi, kteří seděli na židlích a čekali, a našel ji tam.

Roz se uchýlila do kouta čekárny, poblíž okna. Možná aby ho mohla vidět vejít do nemocnice, ale v současné době používala jednu svou paži jako polštář, tvář si opírala do dlaně. Oči měla zavřené a sama sebe přikryla větrovkou. Dokonce i kolena měla skrčená a schoulená k hrudi.

Naz by ji možná mohl nechat dál odpočívat, když byla tak unavená, že navzdory tomu, že bylo teprve poledne, tu za jasného denního světla spala. Ale nemohl to udělat, protože právě v tomhle okamžiku si teprve poprvé uvědomil, že byla skutečně v pořádku. Bylo zřejmé, že to nebyla ona, kdo se potřeboval dostat do nemocnice, když tu prostě jen vsedě spala.

„Roz,“ zamumlal, když se k ní přiblížil.

Nepohnula se, ani když si klekl přímo před ní a oběma rukama se dotkl jejích kolen. Jemně jí stiskl nohy a jí se zachvěly oči. Roz trvalo pár vteřin mrkání, aby se probrala a uvědomila si, kde byla, včetně toho, že se právě teď opravdu dívala tváří v tvář Nazovi.

Trochu se usmál. „Ahoj, zlato.“

Roz si přejela rukou po tváři. „Ahoj.“

„Jsem si dost jistý, že když ses rozhodla udělat zastávku v Anglii, tohle rozhodně nebylo v plánu, hm?“

Chmurně se zasmála. „Ne.“

Naz naklonil hlavu ke straně. „Co se stalo?“

Popotáhla a jemu neuniklo, jak se jí v očích objevila voda, než se to pokusila mrkáním potlačit. Ne, že by to fungovalo. Když se Naz natáhl a konečky prstů ji pohladil po tváři a pak jí pár zatoulaných pramínků vlasů vrátil zpátky za ucho, zavrtěla hlavou. Roz se opravdu taková emocionálnost nepodobala.

Ona měla své sračky pod kontrolou – to byla jedna z věcí, které na ní miloval nejvíc, ale když pak na to došlo, a dala svým emocím průchod... věděl, že se něco dělo.

Vždycky.

„Dívka, se kterou Kyle chtěl, abych se setkala a stala se případně jejím mentorem?“ zeptala se.

Naz zvedl obočí. „Jo, co s ní?“

„Ona... no, není v pořádku,“ řekla Roz zamračeně. „Ne, že by byla fyzicky nemocná, ale... v její hlavě, Nazi. Děje se tam něco, co lidem neříká. Věděla jsem to už včera, když jsem se s ní setkala, a pak dneska… jen se potvrdilo to, co jsem si myslela.“

„Nechápu -“

„Dneska ráno se pokusila oběsit. Našli jsme ji na koleji.“

Naz zamrkal, rukama jí stiskl nohy pevněji. „To je mi líto.“

Roz pokrčila rameny. „Myslím, že jí to někdo musí říct, víš?“

Jo, to chápal.

Naz si těžce povzdechl. „Do prdele, zlato. Myslel jsem, že šlo o tebe, nebo možná…“

Po očku se na něj podívala. „Nebo možná co?“

„Nic.“

„Nazi.“

Pouhý tón jejího hlasu ho přiměl k smíchu. Tahle žena znala všechna jeho tajemství. Poznala, když se snažil něco skrýt, nebo se tomu úplně vyhnout. Neexistoval pro něj žádný způsob, jak by si kdy před ní mohl nechat něco pro sebe. Jeho máma ráda říkávala, že to měl vesmír svůj způsob, jak nakopat Naze do zadku za všechny ty sračky, které na ni za ta léta vytáhl.

A sakra, možná to tak bylo.

I když za to Roz miloval.

Místo toho, aby řekl Roz o svém podezření, co si myslel, že její novinka znamenala, prostě se na ni podíval a zeptal se: „Poslouchej, nemáš něco, co mi právě teď chceš říct?“

Roz přitiskla rty k sobě. „Možná, že ano.“

„Dobře, no, možná to proto jsem přijel až sem. Nechtěl jsem čekat.“

Zasmála se, ale zavrtěla hlavou. „Neměla bych být právě teď šťastná. Teď není čas být -“

„Jsi člověk, což znamená, že můžeš cítit najednou více věcí. Můžeš cítit bolest za někoho jiného a současně ze zcela jiného důvodu cítit i radost. To je normální, zlato.“

Znovu přikývla. „Dobře.“

„Takže, nějaké novinky?“

„No…“

„Hmm?“

Roz zamrkala. „Vypadá to, že jsem těhotná.“

Naz se zazubil.

Tady to bylo.

Měl pravdu, a zatímco to tlačil do zadní části své mysli, aby to nechal říct ji, aby mohl cítit všechno to štěstí a radost, protože mu to řekla... právě teď měl pocit, jako byl zatraceným měsícem.

„Jo?“ zeptal se.

Roz se zasmála. „Řekla bych, že zhruba osm týdnů.“

„Takže Barbados,“ zamumlal.

„Tuším, že jo.“

Znovu ho zabolelo u srdce, ale teď to nebylo ze stejného důvodu jako dříve. Teď to bylo proto, že se v jeho životě dělo něco úžasného. Tahle žena mu dá něco neuvěřitelného.

„Miluji tě,“ řekl jí.

„Já vím – taky tě miluji.“

Naz konečně mohl udělat to, co chtěl udělat už dva měsíce. Přitáhl si k sobě Roz do pevného objetí, ve kterém ji skryl před zbytkem světa. Koneckonců, to měl nejraději. Když byla schoulená v jeho pažích a v bezpečí.

Zaklonila hlavu a on viděl jen její úsměv. Políbil ji na usmívající se rty a pak znovu a znovu. Dokud se do jeho polibku usmívala dál a dál.

„Takže, co se stane teď?“ zeptal se.

„S čím?“

„S tou dívkou. Kylem. S tebou.“

„Já nevím, Nazi.“

Jo, to ani on.