Hawk - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Tohle je bezpochyby nejpodivnější profesionální vystoupení v mém životě.

A to jako fotograf na volné noze, který kdysi nafotil kompletní sadu maturitních fotek pro pudla a corgiho, o něčem svědčí.

Možná nejdivnější na tom všem je, že by to nemělo být až tak divné.

Vždyť je to jen svatba. A dokonce ani ne psí svatba. Prostě normální lidská svatba.

Ale normální je až to poslední, co tohle je.

 

TUHLE PRÁCI jsem získala tak, jak jsem získala mnoho svých zakázek od té doby, co jsem se před pěti měsíci přestěhovala, do Tanner Springs: náhodou a z doslechu. Výhodou zdejšího bydlení je, že v tak velkém městě není mnoho profesionálních fotografů. Takže když lidem, které potkám, řeknu, čím se živím, jsou často opravdu nadšení, že se se mnou setkávají a ptají se mě na mé služby, ať už pro sebe, nebo pro někoho jiného.

V tomto případě jsem byla v mateřské školce Wee Haven KinderCare na focení, když jsem potkala Jennu Abbott. Wee Haven si mě najal, abych udělala nové propagační fotografie pro jejich webové stránky a propagační materiály. Mnoho fotografů nerado pracuje s malými dětmi, ale já osobně si myslím, že je to skvělé. Jistě, je to určitě náročnější než se staršími dětmi a dospělými, ale některé z nejlepších fotografií, které jsem kdy pořídila, byly fotografie dětí, které dělají něco, k čemu se je vlastně snažím nepřimět. Takže jsem se naučila prostě jít s proudem, pořídit spoustu fotek a věřit náhodě.

Jedno z malých dětí ve Wee Haven, které jsem prostě nemohla přestat fotit, byl malý samorost jménem Mariana. Byl jí asi rok, měla dlouhé vlnité blond vlasy a ten nejkrásnější slunečný úsměv, který rozplývá srdce. Malá Mariana se právě učila chodit a byla to ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy viděla. Vyfotila jsem příliš mnoho fotek, jak se nejistě batolí na svých buclatých nožičkách a její vlasy zachycují zbloudilý paprsek slunce, který proniká oknem. Byla jedním z nejfotogeničtějších dětí, jaké jsem kdy potkala – což jsem nezapomněla zmínit její matce, když jsem jí dávala podepsat souhlas s použitím Marianiných fotografií.

„Bože, díky!“ Matka, která mi řekla, že se jmenuje Jenna, se začervenala, když jsem jí podával ruku.

„Myslím to vážně,“ řekla jsem jí. „Upřímně řečeno, Mariana by si snadno našla práci jako dětská modelka. Nebo dokonce herečka.“

„Páni. Díky, ale… nejsem si jistá, jestli si sama sebe představuju jako drsnou divadelní mámu,“ řekla a nakrčila nos. „Vlastně to zní trochu… nechutně.“

Ušklíbla jsem se. „Já vím, jak to myslíš. Ale stejně jsem si myslela, že bych se o tom měla zmínit. Mariana je přirozená.“ Vytáhla jsem na obrazovku svého digitálního fotoaparátu několik jejích snímků, aby se na ně Jenna mohla podívat. „Vidíš, co tím myslím?“

Jennino obočí se zvedlo, když jsem procházela snímky. „Tyhle jsou opravdu dobré. I ty upřímné snímky jsou prostě krásně zarámované a nasvícené.“ Naklonila ke mně hlavu, v očích zvědavý pohled. „Děláš svatby?“

„Samozřejmě,“ řekla jsem okamžitě. Sáhla jsem do zadní kapsy pro jednu ze svých vizitek. „Na mých webových stránkách je celá galerie svatebních fotografií, kdyby ses na ně chtěla podívat.“

Jenna si vizitku vzala, aniž by se na ni podívala. „Není třeba,“ pokrčila rameny se širokým úsměvem. „Už jen z pohledu na tyhle snímky Mariany můžu říct, že jsi dvakrát lepší než ostatní fotografové, o kterých jsem uvažovala. Kolik si účtuješ?“

Vysvětlila jsem jí své ceny a řekla, že vzhledem k tomu, že jsem ve městě relativně nová, zlevňují některé své služby, abych se prosadila a rozšířila své jméno.

„Panebože, to je tak rozumné,“ řekla s vytřeštěnýma očima. „Nemůžu uvěřit, že jsi nejlepší fotograf, kterého jsem našla, a zároveň nejlevnější. Aha!“ Její pohled se změnil ve zděšení. „Ale co když v ten den nebudeš k dispozici! Panebože, řekni mi, prosím, že máš volno příští měsíc třináctého!“

Znovu jsem sáhla do zadní kapsy, tentokrát pro telefon. „Myslím, že v tomto případě nic nemám,“ zamračila jsem se, „ale podívám se na to.“

Rychlá konzultace s kalendářem mi prozradila, že mám skutečně volno. Jenny rysy zaplavil úlevný výraz. „Díky bohu. Tak to už nejsi volná,“ řekla rozhodně. „Okamžitě si mě zapiš. Jenna Abbott. Brzy se bude jmenovat Watkins.“

„Gratuluji, Jenno.“ Vyťukala jsem její jméno do kalendáře a stiskla tlačítko uložit. „Jsi zapsána.“

 

SVATEBNÍ DEN nezačal nijak zvláštně. Jistě, Jenna mě varovala, že to bude trochu „netradiční“. Podle všeho je ženich seržantem ve zbrani (ať už to znamená cokoli) místního motorkářského klubu ve městě, Lords of Carnage. Musím přiznat, že název klubu mě trochu zarazil, i když jsem se snažila dělat, že jsem v klidu.

„Bude to jednoduchý obřad,“ řekla mi Jenna, když jsme se sešly v jedné kavárně, abychom probraly, co chce. „Oddá nás prezident klubu – Rock. Svatba a hostina budou venku, na farmě jednoho z ostatních kluků za městem.“ Napila se kávy. „Většinou chci jen pár pózovaných snímků a pak někoho, kdo by tam byl a pořídil fotky, které by zdokumentovaly zbytek dne,“ řekla.

Obvykle, když nevěsty říkají, že chtějí „jednoduché“, nemyslí to doopravdy. Třeba tím myslí jen čtyři družičky místo sedmi nebo jen dvě stě lidí místo původních čtyř set, které chce její maminka. Ale v Jennině případě mi bylo jasné, že to myslí vážně. Ukázala mi fotky svých šatů, které byly jednoduché, ale krásné bílé pouzdrové. „Nemám družičky se sladěnými šaty ani nic podobného,“ zasmála se. „Prostě se k nám postaví Mariana a můj syn Noah. Obřad bude docela krátký, a jak jsem řekla, bude to venku na Genovo farmě. Nebude tam moc výzdoby. Bude to jen krátký obřad a pak dlouhá oslava.“

„To zní ideálně,“ zamumlala jsem. Sama jsem na velké obřady nikdy moc nebyla. To, co popisovala Jenna, znělo podobně jako to, co bych si přála na vlastní svatbě. Tedy pokud bych se někdy plánovala vdát. Což rozhodně nemám.

Jenna se mě zeptala, jestli bych mohla zůstat na hostině, abych mohla celý den zdokumentovat. Ujistila jsem ji, že mi to víc než vyhovuje.

Pak na chvíli zaváhala.

„Takže…“ řekla pomalu. „Klub bývá někdy trochu… hlučný. Ale jsou to skvělí kluci, opravdu, a všechno je to v dobré zábavě.“

„Bez obav,“ usmála jsem se. „Jak moc hlučné to může být?“

Vskutku, jak bouřlivé.