HF - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Cax

Nikdy jsem nebyl z ničeho tak nervózní. Nikdy

Očividně ze mě nervy udělaly marnivého člověka. Vysprchoval jsem se a oholil pečlivěji, než obvykle a pak? Strávil jsem půl hodiny zkoušením košil a zíráním do nevyhovujícího zrcadla, což byla úplná ztráta času, protože jsem stejně skončil v té, co jsem si zkoušel jako první. Směšné.

Včera večer jsme s Axelem v tělocvičně vedli moc krátký a příšerně napjatý rozhovor. Zněl jsem jako největší debil na světě. A to vše jen kvůli nervům. Nikdo pro mě v mládí neznamenal víc, než on. Nikdo. A jsem si jistý, že jsem mu to nikdy neřekl.

Vyrůstat v domě mého otce nebyl žádný med. Pan Voják netoleroval slabost jakéhokoli druhu. Jeho oblíbené urážky byly buzna a kundička. V jeho očích každé malé selhání pro vás znamenalo jedno či druhé, nebo obojí.

Nic, co jsem kdy udělal, pro něj nebylo dost dobré. Donutil mě chodit na fotbal, ale nedokázal jsem se s ním sžít. Nikdy jsem ho neměl rád, ale trvalo to roky, než mě nechal skončit. A protože otec byl dobrý kamarád s fotbalovým koučem na mé soukromé škole, zdálo se, že tátův vliv a nesouhlas pronikly do každého koutu mého života.

Církevní setkání však byla jiná.

Církev byla matčinou doménou a byla šťastná, když mě viděla se do ní zapojit. A protože můj otec mohl stěží argumentovat proti svátosti, můj zájem o setkání mládeže mi nelze vyčítat.

Axel byl můj nejvěrnější přítel a jediná osoba v mém životě, které jsem kdy dovolil vidět moji slabost. Jelikož nebyl součástí mého bolestného školního života, nevěděl, že jsem byl šikanován. Nezajímalo ho, že jsem nedokázal ve fotbale hodit faleš.

Důvod, proč jsem s ním hrál basket, byl, že z něj udělal zábavu. Nevadilo, že jsem v něm nebyl vůbec dobrý – každopádně ne na začátku. Axelovi bylo jedno, zda jsem byl zdatný protihráč. Když držel míč, vždycky se usmíval.

Jeho nadšení bylo nakažlivé. A já přísahám, že moje nově nalezená schopnost dávat koše mě zachránila před otcovým hněvem. Ten sport mu skoro stačil. Nechal mě přejít na basket v třinácti letech. A protože jsem v něm nebyl úplně beznadějný – díky Axelovi – rozhodl se, že je pro mě dost dobrý.

Axel vstoupil do mého života s basketbalovým míčem v osmi letech, a aniž by to věděl, učinil můj život snesitelnějším.

Že jsem gay, jsem věděl už ve velmi brzkém věku, no ještě předtím, než jsem věděl, co slovo 'gay' znamená. Myslím, že mi bylo kolem deseti, když jsem si poprvé uvědomil, že chci Axela políbit, nebo herce Elijaha Wooda. Jednoho či druhého.

V pubertě se pro mě Axel stal vším. Mým přítelem, zachráncem, láskou.

To poslední jsem si nechával pro sebe, ne proto, že by byl Axel zděšený. Tak nějak vnitřně jsem věděl, že mě má taky rád, ale říct mu o svých pocitech – nebo dle nich jednat – nikdy nepřipadalo v úvahu.

V šestnácti v jednom šokujícím nádherném dni jsem měl všechno, co jsem kdy chtěl.

Ten den v lese mi řekl 'nebuď smutný' a já ho chtěl víc, než svůj další nádech, ale už tehdy jsem věděl, že to nebude mít dlouhého trvání.

Což se mi dokázalo o dalších pět minut později. A po tom strašném okamžiku odhalení jsem udělal, co jsem musel, abych přežil. Můj otec držel jednu nohu v armádních botách přitisknutou k mým zádům po celou střední. Vyjadřoval svůj postoj proti 'homoušům' a 'buzerantům' a já věděl, že svou řeč adresoval mně.

Stejně jako násilí.

Zničení přátelství s Axelem bylo jen vedlejší ztrátou. Otočil jsem se k němu zády, abych se zachránil a dlužil jsem mu vysvětlení. Není divu, že jsem byl ohledně této večeře tak nervózní. To napětí mě zabíjí.

Odjel jsem k němu o pár minut dřív prostě proto, že už jsem to nemohl déle vydržet.

Jít k Axelovu domu mi přišlo ještě bláznivější. Neřídil jsem, protože jsem byl příliš paranoidní, že někdo uvidí mé auto na příjezdové cestě. Příjezdovka byla na konci slepé ulice. Což bylo pro mě ještě šílenější. Jsem dospělý, který si může zajít na večeři s kýmkoli na světě. A s Axelem jsme byli přátelé, nic jiného, ale cítil jsem se tak průhledný co se týče jeho. Jako by kdokoli mohl prohlédnout přímo skrze mě a vidět, co k němu cítím. Co jsem k němu kdysi cítil. Uplynulo už hodně času.

Jdu po okraji univerzitního parku, až se dostanu do jeho ulice, uvědomím si, že pravděpodobně existuje zkratka skrze les, ale stejně jsem moc rychlý a potřebuju zpomalit tempo, nebo k němu přijdu až příliš brzy.

Ulice mě přivedla až k zajímavému starému domu s dřevěným obložením. Axel říkal, že žije nad garáží, takže jsem vyrazil po příjezdové cestě. Můj postup byl však zastaven někým na verandě. „Zdravím, profesore Williamsi!“

Joshua Royce stojí v záři světla na verandě. Byl studentem historie zemědělství, kde vystupuju jako asistent pedagoga.

Nějak se mi podaří nalézt hlas. „Joshuo, dobrý večer.“ Zrudne mi krk. „Tohle je tvůj dům? Já jen…“ budu mít záchvat paniky.

„Jo, koupili jsme toto místo před pár měsíci.“ Skloní se pro dřevo a nasbírá ho do náruče. „Jdete navštívit Axela?“

„Jo,“ přiznám se, ale snažím se vystupovat, jako by o nic nešlo.

„Skvělé.“ Legračně se usměje. „Jsem rád, že už se spřátelil. Hezký večer!“ Otočí se a vejde zpět do domu.

Na okamžik stojím ve tmě a uvažuju, co se to sakra právě teď stalo. Tohle je přesně důvod, proč se musím krucinál držet od Axela dál. Už mě svrběly nohy, abych se otočil a ustoupil, ale než jsem stačil udělat krok, dveře v budově vedle domu se otevřely. Světlo ozáří schody vedoucí do něčeho, co vypadá jako druhé patro nad garáží. „Caxi?“

Zvuk Axelova hlasu mě přiměl se pohnout. Bez mého svolení se mé tělo pohnulo k jediné osobě, kterou jsem chtěl vidět ze všeho nejvíc na světě.

Jako v mlze jsem vyšel schody a následoval Axela do bytu. Jako první jsem ucítil úžasnou vůně nějakého jídla.

„Byt není nic moc,“ natáhne se po mé bundě. Předám mu jí. Pak po krátké omluvě zamíří do kuchyně a já za sebou zavřu dveře. „Ale líbilo se mi umístění.“

„Je to tu… pěkné.“ A taky že je. Prostor není velký, ale vypadá jako malá skrýš v lese.

Axel se skloní a zkontroluje něco v troubě a já se přistihnu, jak obdivuju jeho zadek, který úžasně vyplňuje tmavé džíny.

Přestaň, pokárám se. Na mužské zadky zírám neustále, jde o jediný sex, který jsem kdy měl, proto se k tomu cítím oprávněný, ale nemůžu zírat na tento zadek – jediného muže, kterého jsem se kdy dotknul. Jen při pomyšlení, co jsme tu noc před lety ve stanu dělali, se mi zvýší tep a ztěžkne penis.

Mysli na něco jiného. Zhluboka se nadechnu a pomyslím na rozzuřenou otcovu tvář. Ta vždycky funguje.

Za kuchyní a jídelním stolem je malá sedačka pro dva obrácena k velmi pěkné televizi zavěšené na stěně. Na protější stěně se nalézají pěkná velká okna s výhledem na borovice zalité měsíčním světlem. Před okna postavil postel. Také bych to udělal.

Odvrátím zrak, protože v době, kdy tu budu, nemůžu myslet na postel. Nalézá se tu však pár míst, na kterých můžu v pohodě spočinout očima, zatímco stojím ve stejném pokoji s Axelem.

Z bot mi odkapává sníh, tak si je sundám a odnesu láhve, co jsem koupil k lince. „Koupil jsem ti pár lokálních piv.“ Zvednu balení po čtyřech. „A láhev červeného, to je moje oblíbená droga.“

Axel se ke mně obrátí s úsměvem, což je pro můj systém šok. Zatraceně, ten úsměv.

„Můžu ti nalít skleničku?“

Jaká byla otázka? „Um, díky.“

Otevře zásuvku a vytáhne vývrtku, zatímco já se snažím nevšímat, jak se mu protahují svaly na rukou. „Vlastně, mohl bys ji otevřít ty? Já potřebuju dodělat zálivku na salát.“

„Takže…“ Odkašlu si. „Ty vaříš, jo?“

„Jasně, ty?“

Zabývám se otvíráním láhve. „Ne, já mám spolubydlícího na koleji, který obstarává veškeré vaření. Pořád mu říkám, že je jeho chyba, že jsem tak bezradný.“

Axel se rozesměje. „Vlastně vypadá docela šikovně. Někdo speciální?“

Chvíli mi trvá pochopit jeho otázku. „Och – ne. Ne takhle.“ Ucítím, jak mi rudne obličej. Můj spolubydlící Gil o mě pravdu netuší. I po čtyřech letech, co bydlíme spolu.

Axel začne v misce šlehat ocet a olej. Sleduju ho a mám pocit, jako bych se právě nacházel mimo tělo. Je neuvěřitelně známý a zároveň hrozně cizí. Zrychlí a já si užívám výhledu, přesto stále můžu vidět toho hubeného kluka, kterým kdysi býval.

Halucinace.

Odkašlu si. „Chystáš se mi povědět, co tě přivedlo do Barmuthu? Asi… zjevně basketbal. Vždycky jsi ho miloval.“

Otočí se a znovu se na mě usměje, tak nádherně, že vím, že si později budu muset dát studenou sprchu. „Jo, nikdy jsem se nedostal přes posedlost koši.“ Uchechtne se.

„Pracuju v marketingu v atletickém oddělení. Budu zpracovávat taky evropský fotbal a lakros.“

„Páni, to je skvělá práce, ale proč Barmuth?“

Axel zabodne pohled do pracovní desky a kousne se do rtu, což je zvláštní reakce. „No, nabídli mi práci. Nikdo jiný ne. Myslím, že každý chlap se chce živit sportem, takže není moc volných míst.“

Reflexivně odpovím. „Ne každý chlap.“

Zasměje se. „Jasně, každopádně – nikdy jsem nebyl v Massachusetts a nevěděl jsem, co skutečně očekávat, ale v Ohiu mě nic nedrželo. Po promoci se na mě vykašlal přítel a všichni mí kamarádi se odstěhovali. Takže jsem sbalil televizi a oblečení do půjčeného náklaďáku a přijel sem.“

Můj přítel. No, to je odpověď na moji otázku. Axel má rád chlapy. Teď pocítím další sevření v klíně, tentokrát při představě Axela s jiným chlapem. Axel rozepínající košili jiného muže. Jeho ruce na hrudi jiného muže.

Kriste. Je na čase znovu mluvit o sportu. „Získal jsi titul z marketingu?“

„Jo a co ty děláš tady ve městě?“

Zpět na bezpečné území. „Jsem postgraduální student historie ekonomiky. Takže chodím na hodiny, než začnu dělat výzkum pro dizertační práci. Taky dělám asistenta pedagoga. Ve skutečnosti tvůj pronajímatel chodí do mých hodin ekonomiky.“

Axel překvapeně vzhlédne. „Do prkenné vohrady. Josh je tvůj student?“

„Jo.“ Musím vypadat nervózně, Axel nechá metličku metličkou a vrhne po mě hodnotícím pohledem. „Ty jsi dnes večer nechtěl narazit na někoho, koho znáš, co?“

Zatraceně, to jsem tak průhledný? Pomalu zavrtím hlavou.

Axel ještě jednou zamíchá dresink a pak ho tenkým pramínkem nalije na salát. „Víš, že si Josh vzal muže?“

„Co?“

Axel se zakření směrem k misce. „Jeho manžel se jmenuje Caleb a je mechanik.“

„Já ne…“ zakoktám se. „To bych neřekl.“

Můj bývalý nejlepší kamarád přestane míchat salát, opře se bokem o pult a zkříží ruce na hrudi.

„Hej, Caxi?“

Slyšet, jak vyslovuje mé jméno, mi z žaludku udělá želé. „Jo?“

„Ještě jsem to nepochopil, ale vypadal jsi v tělocvičně zatraceně vyděšeně. Nechtěl jsem, abys vyšiloval, že jsem tě pozval na večeři. Jen se snažím být přátelský.“

Asi jsem sebou trhnul. „Já vím, ale můj život je komplikovaný.“

Jeho tvář povadne. „Řekneš mi o tom?“

„Myslím, že musím.“

Otevře troubu a vytáhne pekáč. „Dobře, naberu nám jídlo a ty mi můžeš o všem povědět během večeře.“

Nahlédnu do zapékací mísy. „Bože, to je nádhera. Co je to?“

„Kuřecí prsa plněná sýrem feta a citrónovou kůrou.“

„Wow.“ Začnou se mi sbíhat sliny ještě dřív, než dokončí svůj popis.

„A opečené brambory.“ Vezme kuchyňské kleště a nabere maso na čistý talíř. Přidá brambory a talíř mi podá.

 Zírám na tu krásu na talíři. „Sakra, ani nevím, co říct.“

„Řekni, že jsi hladový a pustíme se do toho.“

 

Sedíme u malého stolu, kde Axel zapálil svíčku (Svíčku! Kterej chlap to dělá?), ale jestli díky její záři odrážející se v jeho tváři nevypadá ještě přitažlivěji.

Zvednu skleničku s vínem a snažím se uklidnit. V podstatě právě teď prožívám svoji fantazii – večeře s neuvěřitelně pohledným chlapem. Sklenička vína a soukromá hodinka, kterou nenarušuje depresivní realita mého života.

„Tak, o co jsem přišel?“ Začne si krájet kuře. Jeho nádherné oči se střetnou s mými. „Povídej.“

Po jeho otázce mě realita dohnala velmi brzy, ale dám si sousto. Kuře bylo křehké s mazlavým sýrem a bylinkovým kořením, které nedokážu rozeznat. „Tohle je skvělé.“ Řeknu poté, co polknu.

Usměje se. „Každé jídlo je díky roztavenému sýru lepší. Holý fakt.“

„Pravda.“ Posilním se dalším douškem vína. „Dobře, po tom incidentu na táboře mi otec udělal ze života peklo.“ Vím, že se teď červenám, ale tuto část nejde obejít. „Tehdy mě začal mlátit. Potom mě odstřihnul od většiny lidí, co jsem znal. Nejen od tebe.“

Axel přestane jíst. „Je mi to tak líto, Caxi, vážně…“

Zvednu ruku, abych ho umlčel. „Není to tvá chyba. Nikdo by neměl přebírat odpovědnost za činy mého otce. Jestli jsem se něco za těch posledních pár let naučil, tak právě toto.“

„Dobře.“ Zašeptá.

„V současnosti se ke mně chová sotva zdvořile. Poté, co jsem se to léto vrátil domů, jsem se mu měsíce snažil držet z cesty. Pak, deset měsíců poté, co jsem tě naposledy viděl, zemřela máma na rakovinu jater.“

Vytřeští oči. „To je mi líto.“

„Už je to dlouho, ale zkomplikovalo mi to život, protože jsem měl tři bratry.“

„Pamatuju si.“

„Všechno se doma změnilo velmi rychle. Máma zemřela několik měsíců po diagnostikování rakoviny. Otec nebyl o nic milejší. Přestěhoval nás sem do Barmuthu.“

Předkloní se na židli. „Sem? Dokončil jsi školu v Massachusetts?“

„Jo, všichni moji bratři stále chodí na školu tady ve městě. Po střední jsem šel na čtyři roky na vysokou, protože jsem se od něj chtěl dostat.“

„Samozřejmě. Proč zůstáváš?“

„No…“ znovu si pročistím hrdlo. „Mám tři důvody. Scottyho, Marka a Jareda.“

„Tvoji bratři.“

„Jo, proto jsem se rozhodnul dodělat si doktorát tady v Barmuthu. Bratři potřebují mít kolem sebe někoho, kdo není kretén. Nemají mámu. Scottymu bylo jen šest, když umřela.“ Tohle je skutečně depresivní sračka, kterou na něj nakládám. „Pokud vím, táta je nebije. Myslím, že to si nechával jen pro mě, ale jeho vyjebávky s hlavou jsou opravdu špatné…“ je těžké mluvit o těchto věcech. Jediný člověk, který o těchto záležitostech ví, je Amy. „Každopádně, doktorát skončím v době, kdy Scottymu bude osmnáct.“

„A to je kdy?“

„Asi za šest let.“

Axel přikývne. „Žiješ doma?“

„Sakra ne.“ Odpovím a on se zasměje. „Vlastně plyne jedna výhoda z toho, že jsem syn svého otce – protože je zaměstnanec univerzity, platím polovinu za kolej.“

„To se hodí.“

„Celé tohle nastavení funguje díky tomu, že nemusím bydlet pod jeho střechou, ale většinu dní vyzvedávám Scottyho ze školy. A dopravuju děti po mimoškolních sračkách.“

Zasměje se. „A na basketbalové zápasy.“

„Jo, mám pět permanentek.“

„Pro koho je ta pátá?“

Cítím, jak se mi zahřívá obličej. „Amy.“

Pozvedne jedno sexy obočí. „Tvá přítelkyně?“

Pomalu zavrtím hlavou. „Moje bývalka.“ A technicky říkám pravdu, ale za tím prohlášením se skrývá mnoho.

„Vy dva si musíte být blízcí.“

„Jo,“ prakticky zabručím. Od chvíle, kdy mi řekla o svém novém chlapovi, jsem dost v depresi. Věděl jsem, že to není racionální, ale cítím, jako bych ztratil kamarádku.

„Nějaké nové vyhlídky na obzoru?“ zeptá se. Jeho oči jsou ve světle svíček krásné, zatímco si mě prohlíží. Můžu říct, že hledá vodítka k mé sexuální orientaci. A jestli nejsem polichocen. Znovu se mé představy zhmotňují. Večeře s krásným mužem, který se snaží zjistit, zda jsem k mání.

Ale sny jsou pro ostatní lidi.

„Ne.“ Odvětím pomalu. „Nerandím, nemůžu.“ Znovu si vložím do úst sousto. Tohle je jediná večeře, kterou mi kdy uvaří, tak bych si ji mohl užít.

„Proč ne?“

Musím sáhnout hodně hluboko, abych našel odvahu odpovědět. „No… tohle neopustí tento byt, jasný?“

Jeho tvář povadne. „Mě můžeš věřit.“

„Um…“ nervózně se zasměju. „Amy bude jediná přítelkyně, kterou kdy budu mít.“ Je těžké setkat se s jeho pohledem, ale dokázal jsem to. A z jeho výrazu čiší teplo. „Ale pokud se chci stýkat s bratry, nemůžu… chodit s nikým jiným. Staroch mi dovoluje se setkávat s jeho dětmi, ale kdybych žil život tak, jak chci, odstřihnul by mě od bratrů. A já bych tak přišel o možnost kontrolovat, zda s nimi zachází dobře.“

Odloží pití. „To je zatraceně depresivní.“

„Já vím, ale jde jen o dalších šest, sedm let.“ Vím, že zním zahořkle.

„Kriste.“

U stolu zavládne smutné ticho. Uleví se mi a dojím poslední sousto.

„Je mi líto, že jsi v tak prekérní situaci.“ Řekne tiše.

„Díky, je to, jak to je. Lidé mají i horší životy.“

„Takže, pokud potřebuju vědět, kde v Berkshire jsou gay bary, neměl bych se ptát tebe?“

Srdce mi poskočí při pomyšlení, jak je Axel na lovu a žije svůj život, zatímco já se hrbím nad učebnicemi. „Nikdy jsem v žádném gay baru nebyl, promiň.“

„Stejně si myslím, že bych tu žádný nenašel.“ Řekne tiše. „Místo toho bys mi mohl říct – kam bych měl jít v tomto městě. Myslím všeobecně. No a kam nechodit?“

Dobrá otázka. „Na toto téma nejsem žádný odborník, ale Henning je pro to být queer bezpečné místo. Deset mil kterýmkoli směrem nic není, jen venkov. Ale přesto – tohle je Massachusetts. Nejliberálnější místo na světě.“

Zakření se. „Dobré vědět. Co dalšího se ti líbí? Pověz mi, co potřebuju vědět.“

„Dobře, v knihkupectví dělají nejlepší kafe a je to dobré místo pro pozorování lidí.“ Zvednu oči k jeho a usměju se. Je těžké uvěřit, kolik soukromých sraček jsem mu pověděl, ale po katastrofálním konci našeho přátelství mi přišlo správné mu vysvětlit proč. A teď mám nového důvěrníka.

Svěřit se mu bylo snadnější, než jsem si myslel.

„Díky. Přesně takový tip hledám.“ Zasměje se.

„Levná restauračka na Route 11 je vynikající, ale moc často tam nechodím.“

„Nemám auto, nechci utrácet peníze, dokud si nebudu jistý, že práce bude v pohodě.“

„Proč by neměla?“

Odstrčí talíř. „Nikdy nevíš. Nezdá se, že by atletické oddělení bylo plné homofobních sráčů, ale jedná se o malé oddělení v malé škole v malém městě. Nemůžu prostě předpokládat, že zapadnu všude.“

„Och.“ Tohle je ten druh komplikací, který se mi vyhýbá, jelikož svoji orientaci tajím. Což je asi jediná výhoda z toho, že je mi odepřen život, který jsem chtěl.

„Lidé, které jsem doposud poznal, se s tím zdají být v pohodě, přesto…“

Axel mi řekl o své práci a já o ní rád poslouchám. Už jsem zapomněl, jak snadné bývalo být námi. Mohli jsme tak trávit celé hodiny. Pak se naše konverzace stočila k marketingu a pak televizním pořadům…

Mohl bych tu sedět celou noc, ale nakonec Axel odsune židli a odnese talíř do dřezu. „Tak teď zastav. O nádobí se postarám já.“

„Nemusíš.“

„Ale chci.“ Odnesu i svůj talíř, pak mu položím ruku na rameno a hravě ho odstrčím.

Otočí se ke mně s úsměvem, který cítím všude. „Dobře. Naliju ti další skleničku vína. Neřídíš, že? Neviděl jsem auto.“

„Nejsem autem.“ Protože jsem paranoidní, že by mé auto bylo spatřeno před tvým domem. Jsem taková sračka.

Umývám nádobí a Axel utírá. Vypiju další skleničku, zatímco stojím v jeho kuchyni a snažím se neprohlížet si ho. Věděl jsem, že s ním nemůžu sedět na gauči. Nevěřím si.

Jakmile je sklenička prázdná, odložím ji na linku. „Opravdu bych měl jít, ale už dlouho jsem se tak nebavil.“ Proč neříct pravdu, že? Přece se z tohoto nemůže stát zvyk. Příliš riskantní.

Alex musí vycítit mé soužení, protože posmutní. „Jsem rád, že jsi došel.“

„Já taky.“ Sundám si bundu z kliky dveří a obléknu ji. Nazuji si boty, ale pak tam jen stojím a nevím co říct. Díky, ale nemůžeme si to zopakovat? Je to opravdu mezi námi? Navždy? Zdá se to nemožné.

Zatímco se všemu snažím dát nějaký smysl, Axel přistoupí blíž. Opatrně mě pozoruje a asi se snaží zjistit, proč tu stále stojím jako socha před jeho dveřmi.

Čím blíže je, tím víc si ho uvědomuju. Mužná šíře ramen se mi vynoří z podvědomí. Chci se po nich natáhnout a masírovat je. Temná stín vousů mě prosí, abych se dotknul jeho brady. Jak drsný by byli pod mými prsty?

Věděl jsem, že bych se měl otočit a otevřít dveře, ale prostě jsem se k tomu nedokázal přinutit.

Jeho výraz změknul a přistoupil o další krok. Nyní jsme mezi sebou měli jen pár centimetrů.

„Dobrou noc.“ Řekne tiše.

A já? Neřekl nic. Všechny mé touhy mě zanechaly nehybného a oněmělého.

Axel mě chytil pravou rukou za ruku. Možná by se mi z toho podařilo vykřesat zvláštní potřesení rukou a myslím, že by mi to i dovolil, ale já obalil prsty kolem jeho ruky a stiskl.

Pak mě za ni zatahal, abych se přiblížil, až jsme se dotýkali hrudí.

Ucítím, jak mi jeho ruce vklouznou pod bundu a obalí kolem pasu. Každá částečka mého těla čeká, až mě políbí. Tak strašně to chci.

Zcepením, když nakloní hlavu, z úst mu unikne povzdech a ústa přesune k čelisti. Na hrudi mi naskočí husí kůže, když mi vtiskne lehký polibek do koutku úst. „Mm.“ Vydechne. Pak mě políbí na lícní kost, na stranu nosu. Jeho dech mi přelétne po kůži, zavřu oči a čekám.

A pak už to nevydržím, nepatrně natočím hlavu a vyhledám jeho rty.

Ach… zatraceně. Rty má jemné a zároveň pevné. Ten polibek je tak… něžný.

Strávil jsem půl hodiny vyprávěním Axelovi můj životní příběh, ale tak nějak jsem mu ho povyprávěl znovu v jediném okamžiku. Naše rty kloužou po sobě a vše, co jsem k němu kdy cítil, rezonuje mezi námi.

Jeho ústa změknou a já využiju příležitosti a vklouznu do nich jazykem. Jsem tak nenasytný.

Chutná po červeném víně a muži.

Šest let jsem čekal, až se to stane znovu. Zasténám a rukama nahmatám jeho hruď a opřu se o něj. Hruď má pevnou a nádhernou.

„Co chceš?“ zeptá se mezi lehkými polibky.

Ale samozřejmě se nezmůžu na odpověď. Nikdy jsem nepopisoval své touhy slovy, protože ta by jim dala přílišnou moc. Proto ho obejmu a přitáhnu blíž k sobě. Už teď mám úd ztěžklý a tvrdý.

„Co chceš?“ zopakuje, vezme jednu moji ruku a přiloží si ji k ptákovi a já cítím, že je stejně tvrdý jako já. Bože, tak strašně moc ho chci. Pevně ho pohladím a on zasténá. „Já ti řeknu, co chci.“  Políbí mě na bradu. „Chci tě odtáhnout do své postele a zjistit, zda jsi radši dole, či nahoře.“

To mě probere.

„Já nemůžu.“ Řeknu trhaně a ustoupím. „Nemůžu být ani jednou z těch věcí.“ Hruď mám ztěžklou a tělo celé nažhavené, ale nemůžu předstírat, že tohle je v pohodě. Nakonec udělám, co je nezbytné. Otočím se, otevřu dveře a vyjdu ven. „Omlouvám se, ale musím jít.“ Zamumlám.

Zděšený svým nevyzpytatelným chováním se ani nedokážu otočit, abych mu mávnul na rozloučenou. Studený vzduch je osvěžující a já šok, který mi způsobí, přivítám. Nade mnou se zavřou dveře, ale teď o nich nedokážu přemýšlet. Nemůžu svou mysl nechat vrátit se ke společným chvílím s Axelem.

K mému směšnému chování.

Přede mnou se zjeví cesta skrze les.

A já ji využiju.

Toulat se lesem ve tmě by měl být hloupý nápad, ale měsíc pěkně svítí a ozařuje sníh mezi stromy. Tmavá stezka vede ke kampusu.

Spěchat do svého mizerného malého pokojíčku na koleji pro absolventy.

Přesně to musím udělat.