TNARC - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Anglie

Pohled ze strany Roz

„Trvalo ti to dost dlouho.“

Roz se otevřeně mračila na muže, který stál za dveřmi svého bytu. Ani se nesnažila skrýt skutečnost, že byla naštvaná a držela dva kusy zavazadel. „Ne, Kyle, vhodný způsob, jak pozdravit někoho u svých dveří, je říct ahoj, a pak mi vzít moje zatracené kufry z rukou. Pokus se o to.“

Dobře, páni, hormony zapracovaly.

Roz nebyla typ člověka, který by štěkal na potkání, ale dnešek zjevně nebyl dnem k tomu, že by tahle teorie zapracovala. Aby však byla spravedlivá, právě strávila až příliš mnoho hodin na obloze, v plechové krabici, kdy letěla mezi mraky s rozzlobeným dítětem – ubohým dítětem – které bylo o pár řad za ní, a vedle sebe přitom měla muže, který na ni nepřestal mluvit ani tehdy, když v podstatě nasadila do uší sluchátka a pustila si do nich svou hudbu tak hlasitě, že ji letuška požádala, aby to trochu ztlumila.

Přidejme k tomu skutečnost, že stěží zvládla celý let, aniž by si jí přestaly vnitřnosti snažit dostat ven, protože to vypadalo, že teď, když věděla, že je skutečně těhotná, byla její ranní nevolnost připravena o sobě dát znovu vědět. Což nedávalo smysl, protože většina jejího letu ani neprobíhala v dopoledních hodinách.

Ale to byla očividně věc těhotenství. Nic nebylo tak, jak si myslela, že bude. Dobře, podle knihy, kterou si stáhla do své elektronické čtečky, aby si ji během dlouhého letu přečetla. Jediné, co se stalo, bylo to, že jí z nespočtu důvodů naprosto vyděsila. Zábavné, hm?

Nebyl to dobrý let.

Přinejmenším řečeno.

Kyle se opíral o rám dveří, obočí měl zvednuté. „Co za vosu tě to píchlo do zadku?“

Roz si povzdechla. „Já jen... vezmi mi kufry, jo?“

Udělal, co řekla, ale celou dobu se na ni díval. Pokračoval s tím dál, i když vše zatáhl dovnitř svého bytu a odložil u zdi.

„Proč jsi to vlastně tahala s sebou?“ zeptal se.

Roz pokrčila rameny. „Protože tu nechci zůstat, Kyle. Nebrala jsem si na noc hotel, protože jsem věděla, že to bude zbytečné. Než zapadne slunce, chci už sedět na dalším letu. Chápeš?“

„Poslouchej, tenhle zázrak...“

„Zní jako problémová dívka, která potřebuje terapeuta a dobrý podpůrný systém, ne někoho, kdo by ji posadil před klavír a nutil ji hrát, Kyle.“

Zamračil se. „Poslouchej, my nejsme stejní.“

„Nemám ponětí -“

„Umělci, Roz,“ řekl Kyle a očividně přehlížel její postoj. „Nejsme stejní. Občas je to, co je potřeba, prostor. A naše prostory k vydechnutí nejsou jako prostory ostatních lidí. Naše problémy nevymlátíme v tělocvičně, ani je neutopíme v jídle při sledování televizních pořadů. My máme něco lepšího – šanci použít tu bolest nebo cokoli jiného a přetvořit to do něčeho úžasného.“

„K tomu jsem svou hudbu nikdy nepoužila.“

Kyle obrátil oči v sloup, otočil se k ní zády a v podkroví zamířil do kuchyně. „Samozřejmě, že ne. Neřekl jsem, že všichni umělci jsou stejní, Roz. Prostě jen proto, že jsi ve svém životě nezažila něco traumatizujícího, na co se ve své hudbě zaměřit, to neznamená, že my ostatní budeme stejní.“

Ztuhla a jeho slova zvažovala.

„Je to to, co si myslíš, že to je?“

„Co?“

Roz následovala Kylea do kuchyně a sledovala, jak vytáhl ze skříně skleněnou číši. Pak zamířil najít něco dalšího. Podle křišťálové láhve, kterou vytáhl z horní police ve skříni, věděla, že šlo o alkohol.

Nalil si sklenici a na jeden lok do sebe její obsah hodil. Roz mlčky zvedla obočí, napůl pobaveně, napůl znepokojeně. S Kylem to občas mohlo zamířit špatnou cestou. Za dobu, co ho znala, věděla, že měl... dobře, většina lidí by tomu možná mohla říkat démoni, možná. Něco, co nikdy neopouštělo jeho mysl, a den co den ho trápilo. Vypořádával se s tím, jak nejlépe mohl, ale nic nedokázalo změnit skutečnost, že se tomuto muži něco stalo.

Kyle na ni mávl lahví bourbonu. „Chceš si dát drink?“

„Za prvé, bourbon bych nepila ani v těch nejhorších dnech,“ vrátila mu, „všichni se tváříte, že chutná dobře, i když ve skutečnosti chutná jako smrt. A za druhé, nemůžu pít, takže ne.“

„Proč nemůžeš -“

„Tady nemluvíme o mně.“

Ne.

Nehodlala s ním o tom mluvit. Kyle nebude kromě ní a lékaře tím prvním člověkem, který se dozví, že byla těhotná. Na světě měla muže, který si zasloužil vědět, že bude otcem, a to dřív, než se to dozví zbytek světa. Roz to Nazovi dlužila.

„Takže, to je to, co si myslíš, že s ní je?“ zeptala se Roz.

Kyle si odkašlal. „Co?“

„Trauma. Myslíš si, že prošla nějakým traumatem -“

„Nevytvářím si předpoklady o ostatních, ani o tom, čím si prošli,“ řekl Kyle a pak tiše dodal, „ale je to ten pohled - každý z nás, kdo si prošel nějakou sračkou, to může vidět. Není jako všichni ostatní, Roz. Prostě… víme to.“

Hm.

Přemýšlela... bylo pravdou, co se říkalo, že ztracení lidé dokázali najít jiné ztracené lidi? Prostě viděli odraz svých vlastních zkušeností a bolestí i u někoho jiného a věděli to?

Neměla tušení.

Nebyl čas se zeptat.

Kyle plácl rukou do pultu a věnoval jí okouzlující úsměv. Neuniklo jí, že před dvěma vteřinami ten muž vypadal temně a naprosto ztraceně ve své vlastní hlavě. Bylo to, jako by si kvůli ní nasadil masku a právě tak byl zase v pořádku.

Nebo... vypadal tak.

Svým způsobem to Roz přišlo znepokojující. Že Kyle před všemi ostatními tak dobře předstíral, že byl v pořádku, že se ani nemusel snažit přimět lidi, aby tomu opravdu věřili. Pravděpodobně měl na zdokonalování své... masky roky.

A nebylo to svým způsobem smutné?

Myslela si to.

„Jmenuje se Penny,“ řekl Kyle, „a můžeme ji kdykoli navštívit.“

Roz si kousala vnitřní tvář. „A co potom, Kyle? Co se stane, až se s ní setkám, hm? “

„Tuším, že to uvidíme.“

Skvěle.

To neznělo vůbec problematicky.