RTS - 1. kapitola

Překlad: Marťa

Zoey

„Je to tady kouzelné,“ vydechla jsem, zatímco se malá Toyota, kterou jsem si půjčila, řítila po zasněženém úbočí hory do Big Bear Lodge u jezera Tahoe. Tento týden jsem měla s kamarádkami oslavit Galetýn. Stejně, jako já, byly všechny dívky spisovatelky románů a společně jsme chtěly Galetýn strávit společně a oslavit naše přátelství a práci na našich knihách.

Byly jsme přítelkyně od chvíle, kdy jsme se setkali v chatovací místnosti pro začínající autory románů. Teď jsme si, náš šest, byly blízké, jako sestry. No, bližší, než sestry, když se podíváte na mě a mé dvojče. Naše malá skupinka se scházela při psaní tak často, jako to jen bylo možné, a vždy jsme si užily hodiny zábavy.

Woofer, moje malá jednooká čivava, na mě zakňučela ze zadního sedadla. Pravděpodobně si přál, aby byl doma v Charlestonu v Jižní Karolíně. V únoru tam bylo mnohem teplejší počasí.

Otočila jsem větrací otvory a namířila je na zadní sedadlo v naději, že můj pejsek zůstane v teple. Minulý rok jsem ho adoptovala z útulku a rychle jsme se spřátelili. Zlomilo mi to srdce, když jsem byla dobrovolnicí na celodenní akci adopce. Rodina za rodinou toho malého chlapíka přehlížela jen proto, že přišel kvůli nádoru o oko. Bylo na nic, když vás nikdo nechtěl jen proto, že jste byli trochu jiní.

Mrkla jsem na počítadlo kilometrů a srdce mi ztěžklo. Než dorazíme do chaty, čekalo nás ještě dalších deset mil po silnici. Jak jsem se plazila na horu, ujeté kilometry se zpomalily. I se slíbenými zimními pneumatikami jsem se v této zimní říši divů necítila pohodlně.

Když znovu zakňučel, podívala jsem se do zpětného zrcátka. „Musíš jít tak moc, jako já?“

Na hoře nebylo žádné odpočívadlo ani čerpací stanice. Ne. Krásná odlehlá poloha znamenala, že jsme v tom byli sami, dokud nedorazíme do naší chaty. Až na to, že jsem si nemyslela, že bych vydržela tak dlouho čekat.

Ta extra velká horká čokoláda na mě byla moc. „Dobře, když slíbíš, že nespadneme z hory, můžeme zastavit,“ řekla jsem mu.

Woofer si úlevně oddechl, když jsem zajela na kraj silnice. Když půjdeme na mýtinu, nikdo by nás neměl vidět, i kdyby jel náhodou kolem. Ne, že bych čekala, že tudy další auto pojede. Na hoře velký provoz není.

Nechala jsem svého malého psa udělat svou práci, než jsem mu omotala vodítko kolem větve jednoho z neplodných stromů. V tu chvíli jsem si uvědomila svou těžkou situaci.

Zasněžená krajina znamenala, že nebylo vidět žádné listí a ani křoví. Nic, čím bych se mohla utřít.

Když jsem se podívala na strom, uviděla jsem, že nad kmenem a větvemi byl jemný povlak hnědé liány. Malá bílá chlupatá rostlina. Réva nebyla ideální řešení, ale bude muset stačit.

Vítr kvílel, když jsem dělala to své a musela jsem se snažit, abych udržela rovnováhu navzdory svým širokým bokům a plné postavě. Kdysi, jako mladší, jsem kempovala. Ale vždy jsem měla přístup alespoň do kadibudky. Tady jsem byla vystavená živlům.

„Připadá mi to, jako jedna z těch městských legend, kde dívka záhadně zmizí,“ řekla jsem Wooferovi.

Naklonil hlavu, tak jak to dělal, když jsme mu vyprávěla podrobnosti o jedné ze svých romantických knih. Byl to skvělý posluchač. Často jsem vtipkovala se svými přáteli, že Woofer je ten nejlepší přítel, jakého si dívka může přát. Byl loajální, trpělivý a vždy mě vyslechl.

Zaštěkal a upřeně hleděl do okolních stromů.

„Nestraš mě takhle,“ zasyčela jsem na svého psa.

Vlasy v zátylku mi vstaly, když mi hlavou projel každý strašidelný horor, jaký jsem kdy viděla.

„Víš co? Zazpíváme si písničku,“ řekla jsem. To mě naučila dělat moje Nana, která mě vychovala. Kdykoli jsem se bála nebo toho na mě bylo moc.

Když jsem byla v polovině refrénu, můj strach se zmenšil.

Natáhla jsem se po chlupaté liáně a stále zpívala. Zrovna jsem ho chtěla palčákovou rukavicí sundat, když hlasitý mužský hlas zakřičel. „Stát.“

Zastavila jsem se, se zadkem ve vzduchu a strachem v duši. Sérioví vrazi by se neměli ohlašovat, ne? Nebylo proti pravidlům hororového filmu? Nemohla jsem si vzpomenout.

„Ať děláte cokoli, té liány se nedotýkejte.“

Měla bych říct něco drzého a odvážného. Měla bych divákům ukázat, že jsem odvážná hrdinka, které mohou fandit a ne hloupá zrzka, která vleze do strašidelného sklepa a zaslouží si být zmlácena.

„Přestaň mě špehovat, ty perferzáku!“

Sebrala jsem odvahu a otočila se přes rameno. Měla bych se mu podívat do očí a prosadit svou dominanci. Fungovalo to na horské zvrhlíky? Najednou jsem se dívala do těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy viděla. Byly odstínu Atlantiku po bouři. Tmavé vlasy měl rozcuchané a husté vousy mě přiměly vzpomenout si na Hugh Jackmana ve Wolverinovi a zvlhnout.

Měl na sobě uniformu, která ho identifikovala, jako místního šerifa.

Najednou jsem si uvědomila, že to byl ten nejžhavější muž, jakého jsem kdy v reálném životě viděla a já tady dřepím s kalhotami kolem kotníků.

 

***

 

Brock

Toyota na úbočí hory mě přinutila vzdychnout. Každou chvíli tady, v Jižním Tahoe, zabloudí pár turistů. Obvykle se během několika hodin našli.

Odeslal jsem na centrálu svou polohu. Službu měla moje sestra Piper. Na místní policii pracovala ode dne, kdy ukončila střední školu.

Neobtěžoval jsem se čekat. Získat jméno mohlo chvíli trvat. Protože jsem nesnášel sezení, vystoupil jsem ze svého auta ven. Dveře na straně řidiče byly otevřené, tak jsem se zamyslel, jestli se něco nestalo. Pak jsem si vzpomněl, kde jsem. Jižní Tahoe bylo malé turistické městečko. Špatné věci se tady většinou nestávaly. Ale bylo těžké mít to na paměti po letech strávených ve velkých městech s vysokou kriminalitou.

Položil jsem ruku na kapotu auta a projela mnou úleva, když jsem si uvědomil, že bylo ještě teplé. Znamenalo to, že náš chybějící turista bude někde poblíž.

Stopy ve sněhu vedly do lesa. Byly malé, možná ženské a s ní určitě bylo nějaké čtyřnohé zvíře. Chystal jsem se tyto nové informace odeslat, když jsem uslyšel hluk, který zněl, jako by někdo trpěl bolestí. Byl to strašidelný zvuk a já si rychle rozepnul pouzdro se zbraní.

V autě nebyla žádná krev, ale to pro mě v tuto chvíli moc neznamenalo. Právě jsem popadl vysílačku, když jsem si uvědomil, že se nikomu nic nestalo. Zvuk strašidelného pobrukování vydávala ta žena. Byla to ta nejhorší verze „We Will Rock You“, jakou jsem kdy slyšel.

Ještě dva kroky a spatřil jsem ji na mýtině. Byla shrbená ve sněhu a její dokonalý zadek byl vystavený světu. Teď jsem mohl zemřít, jako šťastný muž, protože jsem viděl osmý div světa a byl velkolepý. Pokračoval jsem v prohlídce. Na těch zrzavých vlasech a hrozném zpěvu bylo něco, kvůli čemu jsem ztvrdl.

Chtěl jsem si odkašlat, ale nechtěl jsem vylekat ji ani jejího malého psa, který byl přivázaný ke stromu pár kroků od ní. Vyl do rytmu s ní, jako by to spolu cvičili roky. Bohužel ani jednomu z nich to moc nešlo. Narovnala se a zamířila k nejbližšímu stromu s tmavě modrými džíny kolem kotníků. Okamžitě jsem poznal, že se natahovala po chlupaté liáně, která pokrývala strom. V zimní říši divů nebylo mnoho potencionálních rizik. Ale tohle byla špatná volba.

„Stát.“

Okamžitě ztuhla a zvedla ruce, jako bych měl zvednutou zbraň.

Pak narovnala ramena a já prakticky cítil, jak se snaží sebrat odvahu. Přesto se její hlas nepatrně chvěl, když řekla: „Přestaň mě špehovat, ty perferzáku!“

Pak se jakoby zpomaleně ohlédla přes rameno a do mě udeřila její přitažlivost. Její oči měly ten nejhezčí odstín zelené, jaký jsem kdy viděl. Její oči byly, jako drahokam, jako dokonalá barva smaragdu. Ale také byly vykulené směsicí strachu a hněvu. Nenáviděl jsem, že jsem ji polekal a vyděsil, byť jen na vteřinu.

Odkašlal jsem si a řekl: „Ať děláte cokoli, té liány se nedotýkejte. Je to jedovatý břečťan.“

Zamumlala něco o tom, že v zimě vypadá jinak, zatímco já tam pořád stál, jako idiot. Člověk by si myslel, že mi je zase čtrnáct a zapomněl jsem, jak mluvit s dívkou. „Ubrousky. Mám ubrousky.“

Ale už si natahovala kalhoty a její tvář byla temně rudá. Krátkými trhavými pohyby odpoutala svého psa od blízkého stromu. „Chodíte po lese vždycky tiše, jako duch, šerife?“